Kapitola XXII.

,,Aliro!"
Sen byl tak skutečný, možná proto že se v něm spojili vzpomínky a události posledních pár hodin.
Když se prudce zvedla, ještě poměrně zmatená začala prudce oddechovat a při tom si všimnout že tu s ní ještě někdo je.

,,Ilario uklidni se, klid už je to z části za námi."
Byla to Rhena, seděla kousek od ní na posteli a hladila jí po ruce kterou měla obvázanou, vlastně obě měla včetně prstů samotných.
Za hýbala s nimi aby se ujistila že s nimi nic nemá, Rhena se na ní s pochopením dívala a jen přikývla když věděla o co jí její neteř chtěla požádat.

Podala ze stolku černé rukavice, které vypadali jako úplně nové.

Rozhodně to nebyly žádné z těch které měla, neboť tyhle byly nebyly z látky ale kůže velmi příjemné na dotek.

,,Alira je mrtvá, že? Stejně jako Sorin."
Při vyslovení jeho jména ucítila jak se jí slzy derou do očí, ale potlačila je, teď ne, teď nemohla brečet.

Tam někde uvnitř to cítila že na to přijde čas, až bude i samotě a bude moc svůj vztek a žal pustit na plno aniž by se bála že někomu ublíží.

,,Jsou, bohužel. Moc mě to mrzí," přejela jí rukou po té její, než si ji přitáhla k sobě a opatrně obejmula než ji po chvíli nechala aby si mohla natáhnout ony rukavice.

,,A kde je Namid?"
Z části jí překvapilo že svou přítelkyni zde nevidí, ale z té druhé věděla že se se starala o těla svých příbuzných.

,,Teď je v bezpečí, nějakou dobu bude na mém dvoře než se rozhodne kde chce přesně žít. Udělali jsem jí azyl, než se vše aspoň nějak z části uklidní."
Překvapilo jí že si Rhena její žádost pamatovala, vždyť to bylo před poměrně dlouhou dobou a ještě ke všemu to bylo řečeno když pospíchala a byla již na odchodu.

,,Co se teď vlastně bude dít dál?"

,,Nejdříve počkáme až se zde dořeší nějaké záležitosti, pak dohlédneme aby odsud všichni odešli a pak půjdeme domů."

,,Domů?"

,,Rhysand ti nikdy neřekl o Velarisu?"

,,Ne, neřekl. Nikdy se o něm otec nezmínil."
To Rheně vysvětlovalo proč se Ilaria tak podivně tvářila, když řekla že půjdou domů.

,,Rhysande," zavrčela na něj ihned, když si všimla jak stojí mezi dveřmi a obě pozoruje se značnou úlevou že jsou v pořádku.

,,Bylo to tak bezpečnější," přestal se opírat o rám dveří a přešel k nim, trvalo mu to však mnohem déle než obvykle.
Jeho chůze byla trhavá a na některých místech které neskryla košile, byly škrábance a odřeniny.

,,Tati, já to chápu že bylo bezpečnější mi o tom neříct. Velaris je nějaká část Nočního dvora?"

,,Ano, dalo by se říct že je to hlavní město."
Natáhl ruku aby Ilarii pomohl vstát z postele, ale ta jen zavrtěla hlavou a posouvala se pomalu ke kraji postele odkud jí už pak pomohla Rhena jelikož byla nejblíž k ní.

,,Takže tam teď zamíříme?"

,,Samozřejmě, teď je to i tvůj domov."
Byla nervózní, snad ještě víc než kdy předtím.
Dneškem skončila jedna kapitola jejího života a ona nevěděla jak na to reagovat, což její otec i teta velmi dobře chápali.

,,Rhysande, měli bychom si pospíšit než oba odejdou."
Nemusela ani dodávat jména, Ilaria ihned moc dobře věděla koho tím myslí a z jedné osoby se jí akorát chtělo zvracet.

,,Ilario, počkáš na nás na druhém balkoně na severní straně?"
Rhysand ji rychle obejmul, než mu stačila odpovědět.

,,Ano počkám, nevadilo by kdybych si ještě pro něco došla a vzala sebou...domů?"

,,Zajisté, jen běž. Řeknu aby ti to Cerridwen a Nuala vzaly, tak to pak přines sem než půjdeš na domluvené místo."

,,Jsou ostatní v pořádku?"
Oba se na otočily když byly téměř u dveří, zatím co ona zůstala stát na stejném místě.

,,Ano jsou. I když někteří méně, než ostatní."
Už předtím bylo dost raněných, nechtěla ani domýšlet kolik jich přibylo když omdlela.

,,To jsem ráda."

,,A ty jsi Hvězdičko?"
Věděla že myslí jak jí je zrovna teď, ale tentokrát se rozhodla že mu nebude lhát a tak zavrtěla, hlavou.

,,Ne, nejsem tati."
Bylo to značná úleva, říct to snad poprvé nahlas a myslet to vážně.

,,Postaráme se, aby jsi jednou byla."
Oba se pousmáli, než zmizeli mezi dveřmi neznámo kam.

Povzdechla si a rozhlédla se po místnosti, které několik let říkala domov.

Jaká ironie, říkat dohromady osmi stěnám domov obzvláště když jim tak neříkal ani její otec.

Jenže v tom byl rozdíl.

On tu přežíval.

Ona se tu narodila a přežívala.

Ve svém pokoji vzala jen kožený vak, do kterého vložila své tři knihy a malou, na oko obyčejnou truhličku ve které měla několik drobností.

Pak do svého pokoje zavřela dveře a už se neohlédla.

Vzala si vak sebou, nechtěla, se vracet ani do tohoto pokoje.

Místo toho zamířila naprosto prázdnou chodbou ke schodům, jenž vedli do nejvyššího patra kde se necházeli pokoje jenž patřily právě její mrtvé matce.

Trochu se cítila nesvá, když po chodbách byly zapálené louče ale nikdo zde nebyl.

Dýku kterou cestou otřela do kusu látky, měla připravenou v ruce pro případ že by se tu někdo loajální Hybernu objevil.

Ale rukojeť byla chladná jako předtím, než zabila Idrise.

Hlasitě vydechla, když došla k tmavě hnědým dveřím do pokojů Amaranthy a uvědomila si že dnes jí cesta sem trvala mnohem méně než kdysi.

Vzala za kliku a doufala že není zamčeno, když se ozval hlasitý skřípot dveří spadl ji kámen ze srdce.

Opatrně nakoukla jako by snad čekala, že uvidí jak sedí na posteli a něco dělá.

Ale postel byla prázdná, neustlaná jako by si ještě před svou smrtí s někým užívala.

Vešla dovnitř a zavřela za sebou pro případ že by sem také někdo šel, takhle by dotyčného díky vrzání slyšela.

Položila vak na postel a začala se rozhlížet po první místnosti ve které kromě dvou židlí, malého stolku, postele a velké skříně nic nebylo.

Tak přešla do druhé místnosti do které byly dveře otevřené, ty vedli do pracovny kterou jako malá milovala.

Párkrát do roka ji Amarantha dovolila tady strávit den, takže knihy které zde měla se stali její jedinou zábavou.

Nevěděla proč jí to dovolila, možná aby se přesvědčila jak se ji daří či zda je připravená na to být její pojistkou kterou chtěla ve správný čas poslat na Hybern.

Vzala z první police knihu v černé kůži, která na sobě měla vyrytou kočku která seděla na jakém si podstavci.
Přesto že jí nedokázala přečíst, vždy jí zajímalo proč Amarantha se snažila písmo za každou cenu rozluštit a proč knihu chránila jako svoje oko.

Společně s ní vzala i skříňku, do které občas odložila Jurianovu kost a oko.

Zvědavě a zcela pro svou vlastní jistotu skříňku otevřela, ale ani jedno v ní nebylo.

Místo toho tam byly dva řetízky.

Jeden z nich Ilaria poznala okamžitě, modrý safír na stříbrném řetízku který nosila Aaira.

Řetízek který považovala za strávený, neboť zmizel poté co její chůva Amarantha zabila pro vymyšlený důvod.

Nedala ho zpátky, místo toho si jej dala okolo krku.

Nechtěla ho zde nechat.

Ten druhý zlatý a měl na sobě dva přívěsky, zlatého draka který vypadal jako kdyby spal a jakého si ptáka který držel měsíc.

Občas ho viděla na své matce, že jej nosila.

Ale od poslední návštěvy z Hybernu, kdy se jí stalo tamto ho už na ní neviděla.

I tak ho vzala společně s knihou a vrátila se do prvního pokoje, kde obojí vložila do vaku.

Pak otevřela skříň, aby se podívala alespoň po nějakém plášti neboť šaty odsud nepřicházeli ani truchu v úvahu.

Po nějaké době našla jeden, který byl adekvátní a hlavně byl obyčejný.

Neměla ani tušení kde ho vzala a bylo jí to jedno, bez tak ho vyhodí až bude mít možnost.

Plášť byl poměrně dlouhý, s velkou kapucí.

Jen barva byla pro jejího otce mírně provokativní, neboť byl tmavě zelený.

Musela se nad tím pousmát když si ho uvazovala, aby jí nespadl z ramen.

Ale co přišlo pak rozhodně nečekala.

Chvelka nepozornosti a její křídla byla opět vyditelná.

Povzdechla si a sundala plášť, který složila a strčila do vaku.

Svaly na zádech, jako by začali protestovat, když svoje křídla chtěla opět schovat pod iluzi která jí už několikrát zachránila život.

Musela si od ní na chvíli odpočinout, tak jen křídla přitáhla víc k tělu což bylo jedna ze dvou věcí které s nimi dokázala.

Nedalo se nic dělat, musela zkrátka vyrazit takto.

Zatím si odpočine, než promyslím co bude dělat dál.

Popadla vak a vyšla před dveře, u kterých se zastavila poté co se začala třást po celém těle až jí věci vypadli z rukou.

Čtyřicet pět let v sobě musela veškerou moc, kterou díky své matce svým způsobem získala od všech vladařů krotit a nyní chtěla na povrch.

Ale to co jí vytrysklo z rukou když se otočila zpět do pokoje, nečekala neboť to neovládál nikdo z vladařů.

Dokonce ani její otec.

Plameny připomínající stíny začali tančit po celém pokoji, a i po její rukou překvapivě jí samotnou nepálily.

Za to v pokoji začali pohlcovat vše, čeho se dotkly.

Překvapená s úsměvem na tváři sledovala dokud nezničili poslední věc, kterou kdy Amarantha tady vlastnila.

Pak se začali vytrácet a jako poslední zmizeli ty, které se jí stáčeli okolo rukou.

Zbavila se jedné části, se kterou nechtěla mít ani ona ani její otec společnou.

Ty pokoje jim vzali část důstojnosti, která už se nikdy nevrátí.

Utřela si do šatů slzy, které byly směsí štěstí, bolesti, radosti a hněvu.

Sebrala ze země vak a co nejrychlejším krokem který teď dokázala, opustila patro do kterého druhým poschodím vtrhlo několik víl.

Zmizela na místo setkání dřív než byly svědkem rabováním.

Tak, toto byla předposlední kapitola 😉

Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top