,,Nesmíš takhle utíkat, vždyť jsem ti přeci říkala že takhle akorát upadneš."

Alira se klekla před drobnou dívenku, aby jí mohla svou zástěrou očistit koleno které si při pádu zašpinila.

,,Já vím, ale chtěla jsem se podívat co je támhle," drobnou ručkou ukázala do dálky, kde se nacházel jen les a ruiny již dávno opuštěného paláce.

,,Tam bohužel nesmíme, musíš být ráda aspoň za to že můžeš být tady."

,,To jsem," Ilaria se usmála, ale už tehdy dětský úsměv měla poznamenaný traumaty které zažila.

Samotná Alira společně s ostatními se snažily s ní o tom mluvit, ale nic nezabíralo ať se snažily jak chtěli.

Dokonce ani její otec, z ní nedokázal dostat o moc víc než oni.

,,Co kdybys natrhala ty pěkně květiny kousek od tebe, myslím že by ostatním udělali velkou radost."

,,Dobrý nápad," ihned plná energie se chystala začít trhat květiny, které měli bílou a modrou barvu.

Ale zarazila se, když znovu chtěla běžet a rychle se otočila na Aliru jenž stála na místě a spokojeně přikývla.

,,Už jsem se bála že ti to budu muset říct ještě jednou," posadila se na kmen, jen kousek od své nové svěřenkyně.

,,Nemusíš," dodala smutně a sedla si do dřepu, aby mohla začít trhat drobná kvítka.

,,Aaira ti to také říkala, jestli se nemýlím."

,,Říkala, ale já se ven vždy tak těšila že jsem jí občas neposlechla. A ona pak byla smutná, ty nejsi že ne?"

V očích se jí odrážel slabý strach.

,,Samozřejmě že nejsem smutná z toho že jsi mě neposlechla," natáhla ruku aby jí pohladila po tváři, zároveň jí utřela koutek u úst kde měla skvrnku od borůvek.

,,Borůvky, že."

Ilaria přikývla a přestala trhat květiny, místo toho si sedla před Aliru s náručí překrásných květů.

,,Přinesl mi je Sorin, měli být jen pro mě ale já se podělila i s ostatními."

,,Tak to jsi moc hodná, že jsi se takhle podělila."

,,Mám i pro tebe."
Alira se na Ilariu vřele usmála, políbila jí do vlasů a zvedla k sobě do náruče.

,,Vážně, to jsi nemusela. Měla sis je pěkně sníst, když ti je Sorin tak pěkně přinesl."

Ilaria urputně zavrtěla hlavou, až jí prameny krátkých vlasů vypadli z copu.
Svými drobnými rukama, stále rudými pod horké vody kterou jí na ně vylila Amarantha, si odhrnula některé vlasyz očí.

,,Taky si je zasloužíš."

,,Tak dobře, vezmu si je až půjdeme zpátky. Platí?"

,,Platí," vypískla když jí její opatrovatelka polechtala na břiše.
Ilaria vesele vypískla a začala se kroutit, což Aliru přesvědčilo v tom že jí alespoň na chvíli odvede myšlenkami od života tady.

,,Tatííí," vykřikla nadšeně a Alira jí ihned položila na zem, když si všimla muže který okamžitě zahodil svůj unavený výraz aby jeho dcera nic nepoznala.

,,Ty moje princezno, hledal jsem tě."
Zvedla jí do své náruče a ona jej ihned obejmula a dala pusu na tvář, přičemž se tomu Rhysand lehce zasmál.

,,Dovolila mi jít ven, tak mě Alira vzala aspoň sem. A koukej, tyhle pěkné kvítky rostou na tak ošklivém místě."

Zastrčil jí vlasy za ucho a přivoněl si ke květinám, které tak Ilaria pyšně držela.

,,Někdy najdeš pěkné věci či ostatní na místech, kdy by jsi to nečekala."

,,Aliro, nech nás o samotě."
Dobře věděl že o samotě nejsou tak či tak, neboť je byly oba hlídaní.
Dvakrát zkusil utéct, dvakrát ho chytili a potrestali.
Povzdechl si, dobře věděl že teď by útěk znamenal podepsat rozsudek smrti nejen sobě ale i tomuhle dítěti.

,,Když jsem se vzbudila, tak jsi v pokoji nebyl. Bála jsem se, že se ti něco stalo."

,,To mě mrzí že jsi se o mě bála, chtěl jsem ti říct že odcházím ale ty už jsi spala a já tě nechtěl budit."
Znovu jí co nejjemněji políbil na čelo a posadil se na kmen, na kterém předtím seděla právě Alira.

,,Šla jsem tě hledat."
Zašeptala tiše a sklonila hlavu, takže její pohled směřoval na květiny.

,,To jsi neměla, vždycky se vrátím. Pro příště už to nesmíš udělat, vždy počkáš v pokoji dokud nedorazím zpět.

Zvedl jí opatrně hlavu, aby se dívali z očí do očí.

,,Já to, všechno viděla a slyšela," sotva to dořekla, uhnula pohledem a on pochopil že tehdy ten pohyb mezi dveřmi se mu nezdál.

,,Hnusím se ti? Když víš, co tam dělám? Nebo ti nestojím ani za pohled?"

Lhal by, kdyby řekl že ho to nemrzelo kdyby teď řekla že ano, že jim pohrdá.

Místo toho, ho však ještě pevněji objala až jí kytice z ruky vypadla na zem.

,,Ne, nic z toho není pravda. Mám tě ráda tati, i když ostatní o tobě říkají špatné věci já jim nevěřím."

Rhysand se prudce odtáhl, jen aby viděl že ta drobounká dívenka v jeho náruči má slzy na krajíčku.

,,Někdy musím dělat věci, na které ani já nejsem pyšný ale dělám to vše proto abych všechny ochránil. Včetně tebe, Hvězdičko."

,,Můžu za to já?"

Překvapilo ho, co Ilaria právě řekla.

Na to že měla jen deset let, mu někdy připadalo že je moudřejší a chytřejší než mnozí v jeho věku.

,,Ne, za to vše nemůžeš. Mohli za to jiní, a většina z nich už dávno zaplatila životem."

,,Takže za to může ona?"

,,Myslíš svou biologickou matku?"

,,Ano," pak se zavrtěla a Rhysand pochopil že chce na zem.
,,Ona mi zakázala abych jí říkala matko, když jsem jí tak jednou oslovila uhodila mě."

Rhysand zavrčel a smetl si z košile neviditelné smítko prachu, přesto že chtěl poté co odešel z její ložnice jít přímo do koupelny, šel hledat raději svou dceru.

Musel jí přeci vysvětlit proč odešel, i to proč jí nechal na její narozeniny samotnou.

,,Tak jí tak neříkej, nezaslouží si to aby jsi jí tak říkala."

,,Ale tobě říkat tati můžu?"

,,No samozřejmě, já jsem hrdý na to že jsi má dcera."

Zvedl spadlou kytici a podal jí zpátky Ilarii, která na tváři měla zpět svůj nevinný a vřelý úsměv.

,,Děkuji."

,,Za co?"

,,Že ti můžu říkat tati."

,,Za tohle děkovat nemusíš Hvězdičko."

Chtělo se mu brečet, opravdu si přál schoulit se  a křičet ze zbylých co by to šlo.

,,Aliro! Ty jsi zase přišla?"

Rhysand se překvapeně otočil za sebe, kde stála Alira úplně bledá a vypadala jinak.

,,Tati? Co se děje?"

Rhysand tam jen tak stál, neodpověděl a jen se díval na Aliru.

Ilaria okolo něj prošla a chtěla jít před něj, aby se podívala co ho tak zarazilo.

Ale v ten okamžik se oba otočily.

Úplně bledí s prázdným pohledem.

Oba s krvavou skvrnou na krku.

,,Proč jsi nás nezachránila? Proč jsi nás nechala zemřít!"