Zmatek který následoval poté co se ozvalo křupnutí Feyřiny páteře, byl neskutečný až téměř Ilaria ztratila přehled o tom kde je ona sama a kde zbytek jejich přátel a rodiny.

Co ale viděla velmi dobře, byla Tamlinova zvířecí podoba když útočil na Amaranthu znovu a znovu.

,,Prosím," křičela její matka a při tom se dívala na Ilariu ve snaze u ní najít soucit a případnou pomoc, ta byla vyděšená a z části nepřítomná, hleděla právě zpět na Amaranthu.

Kolikrát už slyšela někoho naříkat, během mučení když dotyčný žadonil Amaranthu o milost.

A ona to nikdy nevyslechla.

Místo toho v mučení dál pokračovala dokud dotyčný sám nezemřel, nebo ho nezabila ona protože se začala nudit.

,,Pomoz mi!" Zavrčela na svou dceru, kterou právě tohle vrátilo zpět do reality. Slabý pramínek krve jí stékal od úst po krku, až skočil u šatů které měli naprosto stejnou barvu.

Hlasitě polkla, když si uvědomila tu spojitost s úkolem na který znala teď odpověď.
Jenže teď už odpověď nemusela, bez tak by to nyní bylo zcela k ničemu.

,,Pomoz si sama," řekla, pevným hlasem a v rukách pevněji sevřela dýku která jí pálila do dlaně ale přesto ji nepustila.

Teď se zachovala stejně, ale přesto měla pocit že její odpověď, rozhodnutí jí nepomoct bylo správnou volbou.

Zlatavé světlo odhodilo Amaranthu až na zeď, která v místě kam narazila, značně popraskala.

,,Měla by jste jít pryč," muž který stál kousek od ní, byl ten stejný který předtím byl po boku Rheny a nyní bojoval proti těm kteří zůstávali věrní její takzvané matce.

Udělala několik kroků od něj a prudce zavrtěla hlavou, až se jí vlnité vlasy uvolnili z účesu.

Onen muž pochopil že nema cenu ji cokoliv vymlouvat, vrhl se zpátky do boje a jí nechal aby sledovala brzký skon falešné královny.

Další věcí která se děla, bylo to že všem začali padat masky z tváří.

Ale toho si nějak nevšímala, teď nebyl správný čas, neboť nemohla odtrhnout oči od toho co se dělo před ní.

Amarantha zběsile tloukla rukama, snažila se škrábat Tamlina všude kde mohla, posílala na něj jedno temné kouzlo za druhým, ale vše z toho bylo marné.

Její moc začala slábnout.

Neboť jeho tělo obestírala zlatavá stěna, jenž ho chránila jako další, silnější vrstva kůže.

Sevření nepustil, ba právě naopak.

Teď přišel ten čas, použít dýku která jako by snad měla svůj vlastní rozum a šeptala jí aby to konečně udělala.

A i když na to mělo právo vzít jí život, rozhodla se to přenechat někomu kdo na to také měl značné právo.

,,Tamline!" Vykřikla a hodila jí jeho směrem.

Vzduchem se se mihlo černé ostří dýky, které Tamlin chytil do mohutné tlapy a utnul Amaranthy výkřiky, když jí ostří probodnulo hlavu, až špička zajela do kamene za ní takže jí tím přišpendlil.

,,Ilariooo," zachrčela s očima na ní upřenými, zatím co z nich vyprchával příliš pomalu živit.

Cítila na těle chlad, žaludek se jí obracel ale uvnitř ní cítila jaký si druh uspokojení.

A pak to přišlo, když Tamlin sevřel své čelisti a jediným pohybem jí vyrval hrdlo.

Pak na okamžik nastalo hrobové ticho, Hybrnští vojáci kteří přežily útok legie její tety začali odhazovat své zbraně když pochopily že prohráli.

,,Je konec," zašeptal její otec a ona si dovolila konečně se otočit.

Tamlin který už byl ve své podobě, svíral tělo Feyre zatím co ostatní vladaři stáli v hloučku okolo těch dvou.

,,Ilario!"
Namid celá udýchaná a také pokrytá něčí krví, přiběhla aby se ujistila že je Ilaria v pořádku.

,,Neměla by si tu u ní takhle stát," vzala ji okolo ramen aby jí odvedla od těla, na které se chystal rozzuřený dav.

,,Počkej, Jurianovo prsten a kost!"
Obě se rychle otočily aby obojí vzali, ale ani jedno už Amarantha na sobě neměla a nikde to ani neleželo na zemi.
Místo toko tam však leželo velké, šedivé pero jakého si ptáka.
Obě mohli jen pokrčit rameny, vždyť byly otočné jen malou chvíli.

Jenže kdo by to stihl za ten okamžik vzít, zůstalo pro ně alespoň zatím naprostou záhadou.

,,Pak to řeknu otci, teď pomůžeme ostatním," ukázala prstem na zraněné kteří byly téměř všude.

,,Dobře, pak se sejdeme zase tady," vydechla Namid, přesto že hlas měla klidný v očích měla slzy a třásla se po celém těle stejně jako Ilaria když na ní vše začalo doléhat.

,,Platí," snažila se o úsměv, ale dobře věděla že není upřímný.

Jak by také mohl být, po tom všem zde.

,,Ilario," Rhysand se prodral davem až ke své dceři, kterou pokrývala téměř všude na těle krev.

,,Jsi zraněná? Ukaž mi to," postřehla že má v očích slzy, radosti, smutku, bolesti.
Bylo v nich tolik utrpení, jako v těch jejích.

,,Já, já nejsem zraněná. Tohle není moje krev, je Amaranthy a Idrise.
Já, zabila jsem ho."

Rhysand si ji přitáhl do náruče, objal ji a několikrát políbil do vlasů než ji rukou setřel slzu z tváře.

,,Já vím, viděl jsem jak jsi se na něj vrhla. Zachránila si mě."

,,Ale málem jsem to nestihla."

,,Žádné ale, já tu stojím v pořádku zatím co on vykrvácel na podlaze."

,,Měl by jsi jít za tetou, vyřešit ještě tamto," ukázala hlavou k Feyre ze které už dávno nebyla smrtelnice.

,,Vydržíš tady?"

Pousmála se a přikývla.

,,Samozřejmě že ano, pomůžu Namid ošetřit zraněné a pak se tu s ní setkám."

,,Tak dobře, obě tady pak na mě počkejte. Přijdu pro vás," pustil ji z náruče a opět zmizel v davu, který značně prořídl.

Byla ráda že nemusela jít s ním, vidět Feyre zrovna teď nepotřebovala.

Dobře věděla že nenávist za to co udělala nikdy nezmizí, a, byť v její blízkosti nemuselo dopadnout nejlépe.

Udělala několik kroků k místu kde byly ranění, ale náhlá nevolnost ji okamžitě přinutila aby se co nejrychleji posadila.

Ostrá bolest hlavy jí připomínala bušení tisíců kladiv, které naráželi do rozehřátého železa.

Zavřela oči a opřela si hlavu o zeď, z hluboka dýchala aby povolila křeč která začala prostupovat tělem.

Zvednout se teď nepřicházelo v úvahu.

Musela doufat že to co nejrychleji úplně, nebo alespoň částečně přejde.

Nemohla dát vědět ani otci, když se doslova poroučela k zemi.