,,Najděte mi ty zrádce, nebo bude trvat další dlouhé půlstoletí, než vám bude vůbec dovoleno odejít z mého dvora."
Vojáci si se zhluboka uklonili než odešli, načež si Amarantha nad nimi odfrkla a ignorovala je poté co jim dala rozkaz.

Rhysand zavrčel tichým nesouhlasem z místa, kde klečel na kamenné podlaze.

Nic víc udělat nemohl.

Ilaria udělala totéž, když jí přikázala aby si klekla vedle něho, jen s rozdílem že za každý vzpurný pohyb svého otce dostala trest ona.
Tři rány dostala poté co se Amarantha vrátila s jejím otcem z jejich výletu, při kterém zjistila že Rhena žije.
Jako by čekala do dnešního dne, než si zavolala oba sem.
Něco se muselo dít, ale pokaždé když se podívala na svého otce naznačil jí aby se nevyptávala.

Cítila jak jí po těch ranách stekl slabý pramínek krve po zádech, než se vsákl do šatů které jí přinutila si vzít.
Byly to jen tři kusy látky tmavě zelené barvy, které jen s těží zakrývali co měli.

Rhysand nad těmi šaty cítil pohrdání, když jí Amarantha přinutila aby si je oblékla.
Šlo díky nim vidět vše co na jejím těle za ty roky udělali, každá jizva nebo popálenina.
Vidět byla částečně i tamta jizva, která zůstala jako rudý pruh jenž přípomínal co se před pár týdny stalo.
Byla ráda že jí Amarantha nevěnovala pozornost, když si je nechala oba zavolat bála se že jedno z tajemství prasklo.

Oba nad tím cítili její chladné pobavení z místa, kde seděla na pohovce opřená a pohrávala si s náhrdelníkem který na sobě jako přívěsek měla Jurinovu kost.
Jeho oko které nosila na prstenu, sebou několikrát pohlo když po něm přejala prstem sem a tam.

Rhysandova lež podle všeho fungovala, ale teď bude muset najít vílu, aby zemřela za sabotéra.

Další hřích, další skvrna.

,,Teď pojď blíž, můj mazlíčku."
Rhysand vstal a setkal se s Amaranthinýma očima, které ve světle svíček zářily očekáváním, zkřivila rty do známého úsměvu.
Když se přibližuval k ní a předstíral chtíč v jeho očích, věděla dobře Ilaria že si nasadil svou masku během které nebyl jejím otcem ale Amaranthinou děvkou, když byl dost blízko na to, aby se  jí dotkl, jeho pohled plný života se vytratil a místo něj byla jen prázdná schránka.
Uvnitř, i po tolika letech a tolika nocích, měl Rhys pocit, jako by neustále zvracel.

,,Poslední dobou se tu děje jedna zajímavější věc než ta druhá, nemyslíš Rhysande?"

,,Nevím kterou myslíš?"
Lhal.
Ilaria dobře věděl že Amarantha zjistila že Rhena žije, i to že zde několikrát byla.

,,Nevíš?"
Ironie v jejím hlase byla dostatečně znatelná, když vstala a došla k Ilarii která si v její blízkosti nedovolovala téměř dýchat když jí nehty přejela po tváři.

,,Buď konkrétnější má královno."
Hnusilo se mu jí tak říkat, ale za ty roky dobře věděl že milovala tohle oslovení.

,,Rhysande, tvé neustále lži mě začínají nudit. Měl by sis dobře a rychle vzpomenout kterou mám na mysli, že Ilario?"

,,Také nevím o čem mluvíš."
Vzduch protnula facka, kterou Amarantha Ilarii uštědřila.
Ta jen hlasitě vydechla, aby skryla bolest která jí pravou částí tváře projela.
Nepromnula si to místo, nechtěla aby viděla její bolest.
Zažila už horší.

,,Jablko nepadlo daleko od stromu, tedy aspoň co se týká toho co jsi zdědila po něm."
Hodila po Rhysandovi pohrdavý pohled, který Ilaria moc dobře znala.
Viděla ho pokaždé když si jí nechala zavolet do soukromých komnat, buď aby jí mohla mučit nebo se jí vysmívat.

,,Asi velká škoda že?"
Neměla nic z její podoby, ani povahy která se jí naprosto hnusila.

,,Ilario," zašeptal Rhysand, očima přejížděl se své dcery na Amarantha a bál se její reakce.
Ta sice přišla, ale v, jiné podobě než čekal.

,,Tvůj humor tě brzy přejde, nebo bych řekla že vás oba.
Zmiz," ani se na Rhysanda nepodívala, svou pozornost zaměřila na dívku která stále klečela na zemi.

,,Amarantho," žádné oslovení královno, má paní ani nic podobného.
Dělalo se mu zle jen od toho když její jméno vůbec vyslovil.

,,Zmiz ty bastarde," vycenila ostré zuby, které na jeho kůži už několikrát zanechali svou stopu.

,,Nic jí nedělej," vysmekl ruku ze sevření strážce, který tam jako jediný po celou dobu zůstal tiše a nečinně stát.

Ilaria sledovala jeho kroky, dokud nezmizel za dveřmi a nenechal jí samotnou s ženou kterou tak nenáviděla a zároveň se jí i tak bála.

Bojím se tati.

Já vím, ale bude to dobré. Jen to tam vydrž, prosím.

Kde si?

Už jí neodpověděl, teď na to byla úplně sama.
Cítila jeho pach všude po pokoji, na stole, zemi a nejvíce na posteli kde byl nejitenz

,,Zvedni se."

Uposlechla, vstala a zůstala stát se sklopenou hlavou dokud jí mlasknutím nepřiměla ji zvednout.

,,Jaká škoda že nemáš víc ze mě, i když co se týká moci tu jsem u tebe neměla možnost vyzkoušet."

,,Tohle mi opakuješ pořád dokola, proč mi neřekneš něco jiného?"

,,Že by ti přeci jen narostly drápy?"
Škodolibě se na ní usmála, ale víc než úsměv jí to připomínalo tvář staženo poté co si dala citrón.
Stoupla se za ní, poté Ilarii rukou zvedla ještě víc hlavu aby se dívala do zrcadla před sebou.

,,Tvoje teta Clythia byla taky takový snílek, dost se jí v tomhle podobáš. Možná jeden z důvodů proč tě nechávám žít, je ten že jí v tobě vidím."
Nechala Ilařiny vlasy proklouznout mezi svými prsty, než ji obešla aby se podívala do očí které měli jen malý nádech do černé.

,,Nejsem jako ty, nejsem ani jako ona."
Vytrhla svůj obličej z její dlaně, což Amarantha akorát rozesmálo.
Milovala když se její oběti vzpírali, dávalo jí to větší uspokojení nad tím že si s nimi mohla déle hrát a víc mučit.

Nejoblíbenější zábavou bylo dotyčného zlomit nejdřív fyzicky a pak psychicky, ale u své dcery dělala nejraději obě věci naráz.

,,To říká každý zlatíčko, ale brzy pochopíš že nebudeš mít navybranou."

Uchopila Ilariu za ruku a se vší silou ji vyvedla z pokoje, před kterým stála další stráž.
Počkali až okolo nich projdou a poté se za nimi vydali, jako kdyby měli dohlédnout že po cestě nikam neuteče.

,,Kam jdeme?"

Její matka si jen urovnala šaty, které těsně opepínali její postavu a dokonale ladily se zlatou korunou pod kterou měla vlasy spletené do uhlazeného copu.

Ona si ty své nechala rozpuštěné, takže ji díky své délce zakrývali záda.
Rukavice si směla nechat ty svoje, Amarantha se nad důvodem proč je má nepozastavila a ona za to byla ráda.

,,Jdeme se pobavit, neboť začíná zábava," odvětila nakonec, než stráže otevřeli dveře do velké síně obě tak mohli vstoupit.

Přítomni utichly, když jejich falešná královna vešla a zamířila si to přímo k trůnu.
Ilaria svého otce nikde neviděla, nebyla po něm ani stopa a tak nevraživé pohledy přítomných musela snášet sama.

,,Báječné že jsme sem všichni dorazily, obzvláště ty Tamline."

Přesto že měl na sobě masku, měla Ilaria pocit že jí vraždí pohledem když ho oslovila.
Použila stejný tón hlasu kterým oslovovala Rhysanda, když jí sloužil v posteli.

,,Jako kdybychom měli na výběr."
Ilaria si nedovolila ukázat jakýkoliv výraz, ale uvnitř sebe si potichu ucechtla.
Když mu strážný vzal všechny zbraně, strčil do něj až Tamlin udělal několik kroků v před.

,,Ale notak, uvidíš že se ti to bude líbit," rukou mu naznačila aby si stupl vedle trůnu, z druhé strany než co stála Ilaria se sklopenou hlavou.

Hudba začala znovu hrát, přítomní tančily a chvíli to vypadalo jako obyčejný ples na kterém se všichni dobře bavili.

Ale to jen do chvíle, kdy se objevil Attor a svíral za paži ženu kterou hodil před trůn kde všichni tři byly.

,,Co je to?"
Všichni byly překvapení co to Attor přivedl tentokrát, zděšení že je to člověk se prohnalo sálem jako vlna která narazila na skálu.

,,Jen lidský koukol, co jsem našel dole," z jeho hlasu i po letech měla Ilaria husinu, pokaždé když někde šla sama nemohl si odpustit nějakou narážku a většinou se týkala jen jedné věci.

,,To vidím," zavrněla Amarantha, přestala se dívat po Ilarii a Tamlinovi.
Nyní jí začala pomalu ale jistě zajímat jen lidská žena.

Ta se dívala po Tamlinovi, jako by od něj čekala nějaký zázrak či záchranu.
Nic z toho se nestalo, stál tam od ní tak deset stop a ani se nehnul.

,,Proč mě s tím ale otravuješ?"
Otrávený hlas a Attorovo uchechtnutí, připomínalo zvuk přejíždějících nehtů po skle.

,,Pověz Jejímu Veličenstvu, proč si slídila v katakombách. Proč jsi vylezla z té staré jeskyně, která vede k Jarnímu Dvoru?"

Dívka ale mlčela, tedy jen do doby dokud do ní znovu nekopl a drápy nezaryl do jejích žeber.

Ilarii jí začínalo být líto, lidé byly více křehcí než oni.

,,Pověz to Jejímu Veličenstvu, ty lidská špíno."

Zvedla se. Hlavu měla stejně sklopenou jako předtím Ilaria, nedívala se na Amarantha ale pouze na její šaty které měli stejnou barvu jako koruna.

,,Přišla jsem si pro muže, kterého miluji."

,,Tak?" Amarantha se naklonila do předu, aby její odpověď dobře slyšela neboť měla za to že i tentokrát bude mluvit potichu.

,,Přišla jsem si pro Tamlina, vladaře Jarního dvora."
Dvořané zalapali do dechu, stejně jako Ilaria která měla pocit že se jí stáhlo hrdlo.

Tati? Tati kde jsi?

Zase nic, už se začínala bát zda se jejímu otci něco nestalo.

Amarantha se ale místo toho dala do hlasitého smíchu, který přípomínal havraní krákání.

,,Rozhodně ses za všechna ta léta nenudil. Vypěstoval sis slabost pro lidskou zvěř?"

Tamlin jen mlčel. Na tváři měl kamenný výraz, který si udržoval od chvíle kdy ho přivedli.

Ilaria na něj chtěla promluvit, ale měla pocit že by to k ničemu bez tak nevedlo.

,,Ovšem, pokud jsi měl odvést jen jednu lidskou dívku, která zabila jednoho z tvých mužů..." v očích jí divoce zajiskřilo, když jí začalo vše dávat smysl.
,,Ach, jak jsi sladký. Dovolil jsi mi, abych mučila nevinnou dívku, abys ochránil tuto? Jsi rozkošný! Skutečně jsi přiměl toho lidského červa, aby se do tebe zamiloval.
Úžasné."
Zatleskala jako kdyby sledovala zvrhlý experiment, který dosáhl značných úspěchů.

Odtrhla zrak od ní a sledovala dívku, která se pod nimi třásla, ale stále dokázala stát a hlavou vztyčenou.

,,Propusť ho," požadovala a Amarantha se jen znovu zasmála.

Ilario.

Začala se dívat po davu, ve kterém hledala znovu svého otce ale nikde nebyl.
Už začínala panikařit, rukou si nevědomky stáhla rukavici a začala opět strhávát kůži okolo svých nehtů.

,,Dej mi jediný důvod, proč bych tě neměla zničit na místě, lidská ženo."

,,Podvedla jsi ho. Zajala jsi ho neprávem."

Jsem tady Ilario.

Konečně svého otce uviděla, stál u druhého vchodu a po jeho boku stála Rhena.
Ilaria se nesnažila raději upoutat jejich pozornost, bez tak se nemohla pohnout a jediné co dokázalo bylo sklopit hlavu a nebo promluvit.

,,Lidské havěť vůbec není nápaditá. Roky jsem vás učili umění poezie a krásné mluvy a toto je jediné, s čím jsi schopná přijít? Měla bych ti vytrhnout jazyk za to, že jsi ho nechala zlenivět."
Pokynula Ilarii aby udělala pár kroků blíže, nevěděla proč a jediný důvod byl možná ten aby si dívka všimla její podoby s Rhysandem.
Pokud si jí všimla, nedala to znát a jen se na Ilariu dívala jako kdyby čekala co jí Amarantha nařídí aby udělala.

,,Přiznávám jistou zvědavost. Jaké výřečné fráze se ti pohrnou ze rtů, až spatříš, čím jsi se měla stát?"

Prstem ukázala za ní, a ona se otočila.

,,Ty se dívej Ilario taky, přeci jen tohle se může stát i tobě."
Věnovala jí úsměv, ze kterého se jí dělalo zle ale nemohla odtrhnout zrak od místa kam ukazolovala.

Nad hlavami přítomných, na jedné ze stěn bylo přibité znetvořené tělo mladé ženy.
Některé části kůže byly spálené, prsty měla zlámané v nepřirozeném úhlu a přes celé tělo se jí táhly rudé jizvy.

Kdyby Ilaria už neviděla tolik umučených těl, možná by začala na místě zvracet.

,,Možná jsem jí měla věřit, když tvrdila, že Tamlina nikdy předtím neviděla. Nebo když se hájila, že nikdy žádnou vílu nezabila a že v životě nelovila. Její křik byl ale příjemný, celé věky jsem neslyšela tak čarokrásnou hudbu."

Byla to lež. Jen pár dní předtím učila Amyru, kuchařka která pocházela z Jarního dvora i přes Ilařinu pomoc na své zranění nakonec zemřela.
Amarantha jí osobně přinutila aby jí ošetřila, než začala s mučením na novu a ona se musela dívat.

Milovala když Ilaria někoho uzdravila, jen aby mohla začít znovu.

,,Měla bych ti poděkovat, že jsi Rhysandovi pověděla její jméno jméno na místo svého."

Ilaria se na svého otce nechápavě podívala, ale Rhysand se jejímu pohledu vyhnul.

To byla ta vina o které předtím mluvil, a kterou nemohl dostat z hlavy.

,,Nuže, má drahá? Co mi k tomu povíš?"

Ilarii se chtělo brečet, ale nemohla, aspoň né tady a teď.
Dívka která před nimi doposud klečela, nechala aby trpěl někdo jiný namísto ní.

Nevěděla jestli jí má stále litovat, nebo k ní cítit odpor.

,,Pořád si chceš vyprosit někoho, kdo dopustil, aby se nevinné dívce stalo něco takového?"
Amaranthy hlas zněl o něco konejšivěji, ale dobře věděla že je to začátek její hry kterou s oběťmi ráda hrála.

Nakoec jí tentokrát odpověděla.

,,Ano. To chci."

Amarantha se jen pohodlně usadila na trůně, nehty přejela po ruce své dcery a jen přehodila nohu přes nohu.

,,Tamline," druhou volnou rukou mu přejela po paži, která byla nejblíže k lidské dívce.

,,Co mi k tomu řekneš vladaři?

,,Nikdy předtím jsem jí neviděl. Někdo jí musel v žertu očarovat. Nejspíš Rhysand."

Nejdříve na něj chtěla zavrčet že by její otec nic takového neudělal, ale včas poznala že i on lže. Marně se jí v tom snažil zachránit, ale to už bylo marné.

,,Ach, to není ani z poloviny zdařilá lež. Je možné navzdory slovům, která jsi před tolika lety vyřkl, opětuješ city lidské ženy? Dívka, která cítí nenávist k našemu rodu, že by se dokázala do jednoho z nich zamilovat? A syn muže, který kdysi po mém lidi zabíj po stovkách, že by se zamiloval do ní?"
Místnost znovu protnul její havraní smích, který pokaždé slyšela v každé noční můře.

,,Pokud by někdo dokázal tuhle chvíli náležitě docenit, byl bys to ty, Juriane."
Promluvila k prstenu a hlasitě si povzdechla.
,,Škoda že tvá lidská děvka, kterou sis držel po boku, se nenamáhala tě zachránit."

Miryam, jmenovala se Miryam.
Ilaria to jméno znala z příběhu který jí Rhysand vyprávěl když byla malá, míšenkyně která se narodila jako otrok a později po několika událostech se z ní stala vznešená víla.

,,Od toho, co se mi Clare rozhodla zemřít, se nu nic zajímavého neděje. Bylo by nudné tě zabít rovnou,"podívala se po ní, a, pak se začala znovu věnovat čištění nehtů

,,Osud ovšem v Kotlíku míchá různými směry. Třeba má milovaná Clare musela zemřít, abych si s tebou mohla užít nějakou zábavu."

,,Přišla sis pro Tamlina? "

Nebylo to otázka, ale výzva.
Ilaria si nemohla pomoct, bylo tak snadné dostat se do její hlavy a promluvit k ní.

Neodpovídej. Hlavně teď neodpovídej.
Mlč.

Podívala se na Tamlina, jako kdyby čekala že to on k ní promluvil. Ale ten se díval stále na tělo, které začala hnít.

,,Máš štěstí. Jeho nerudné mlčení mě nudí až k slzám. Znepokojovalo mě, že ani nemrkl, když jsem si hrála s Clare. Dokonce ani nevytáhl ty své krásné drápy... Proto jsem s tebou ochotná smlouvat, lidská ženo."

Další lež kterou vypustila ze svých úst.

,,Musíš splnit tři úkoly, které pro tebe vyberu.. Tři úkoly, kterými prokážeš, jak hluboká je tvá lidská láska a věrnost, a Tamlin bude tvůj. Tři drobné výzvy, které prokážou tvou oddanost a dokáží mně a drahému Jurianovi, že tvůj rod umí skutečně milovat a budeš si moct svého vladaře odvést."

,,Chci také abys zrušila svou kletbu," vyhrkla nakonec.

,,Když splním úkoly, zrušíš kletbu necháš nás a všechny jeho poddané odejít. A navěky nám ponecháš svobodu," dodala a, na tváři měla odhodlaný výraz, který Ilaria s ní nezdílela.
Bylo jí jedno co bude ze zbytkem, který zde byl také proti své vůli.

Všechny jeho poddané....

,,Zajisté, pokud ti nevadí, přidám ještě jednu drobnost. Jen abych zjistila zda jsi hodna muže z našeho rodu, zda jsi dost chytrá na to, aby sis ho zasloužila."

Varovně mlaskla na Jurianovo oko, které sebou začalo zmítat když domluvila.
Jako by i on ucítil háček v její podmínce.

,,Dám ti možnost naší dohodu obejít. Buď splníš všechny tři úkoly, nebo když nebudeš moc dál, stačí zodpověď jednu hádanku."
,,Pokud ji vyřešíš, Tamlinova kletba zrušena a bude volný. Hádanku můžeš zodpovědět kdykoliv, pokud mi však dáš nesprávnou odpověď," ukázka na tělo Clare, které tam bude vyset ještě mnoho dní.

,,A co když při tvých úkolech neuspějeu?"

Amarantha znovu odhalila ve svém úsměvu dokole bílé zuby, které připomínali barvu kostí které za chvíli zbydou z těla té dívky.

,,Pokud neuspěješ při plnění úkolu, nezbude z tebe nic, s čím bych si mohla hrát nebo by šlo dát někým dohromady," dodala sladce a, vesele se zašklebila, to poslední mířila na Ilarii která mohla jen mlčet a stát jako socha.

,,O jaké úkoly se jedná?"

,,Ale prosím tě, kdybych ti to prozradila, přijdeme o všechnu zábavu. Prozradím ti však, že tě čeká úkol každý měsíc za úplňku."

,,A co budu dělat mezi tím?"
Tři měsíce, tři měsíce než tohle vše skončí.
Buď přežije, nebo zemře.

,,Mezi tím," odvětila Amarantha o něco ostřeji, když vrhla na Ilariu pohled který sliboval že už má dávno plán a ona je jeho součástí.

,,Můžeš zůstat buď ve své cele, nebo vykonávat tady pod Ilariou všechny práce, které budu vyžadovat."

Všichni začínali být unavení.

,,Jestli mě budeš honit od jedné práce k druhé, vyplývám na ně zbytečně moc sil."

Ona si začala stěžovat, co měli říkat všichni tady?

,,Nebudu po tobě chtít nic víc, než běžnou výpomoc v domácnosti. Je přeci spravedlivé, aby sis odpracovala jídlo a nocleh."

Přikývla.

,,Pak jsme domluveny."

,,Když splním tvé tři úkoly, nebo rozluštím hádanku, uděláš, o co žádám? "

,,Samozřejmě, souhlasíš tedy?"

Když mlčela příliš dlouho, Attor k ní udělal několik kroků než zvedla hlavu a podívala se na Tamlina.
Ten byl bledý jako smrt, po krku mu stékal pot ale jinak zachovával kamennou tvář.

,,Nůže?" Amarantha začínala být netrpělivá, nehty zabodla do trůnu a zanechala po nich stopy.

,,Souhlasím."

Amarantha se hrozivě usmála, poté se znovu uvelebila na trůně.

,,Přivítej ji, jak se na mého poddaného sluší a patří."

Byl to pokyn pro Attora, který jí nejdříve udeřil a poté odhodil stranou.
Nepřestával do té doby, než ji z úst vystříkla krev a za chvílí nevěděla o světě.

Rhysand udělal několik kroků vpřed, ale Rhena už po jeho boku nebyla.

Odešla.

Ilarii napadlo jestli viděla i tohle, dohodu kterou ta lidská dívka s Amaranthou uzavřela.

Když jí otec ukázal aby se o ní postarala, nevěděl že se nemůžu pohnout.
Ale i tak jí kdosi zatarasil cestu, byl to jeden z vojáků který je doprovodil do sálu.

,,Tenkrát ne, mazlíčků. Tentokrát chci aby cítila úplně vše."

,,Zmiz."

Konečné se mohla vydat za Rhysandem, který ji konejšivě objal.

,,Neodpovídal jsi, měla jsem strach že ti něco udělala."

Zvedla hlavu aby se mu podívala do očí, které ji dokázali uklidnit.

,,Omlouvám se, nemohl jsem ti odpovědět."

Kdyz si všiml jak se na ně ta děvka dívá, objal ji okolo ramen a jen tiše dodal.

,,Pojď odsud."

Tadá, omlouvám se za těch 3175 slov, ale nechtělo se mi to rozdělovat do dvou částí a, tak jsem ponechala jednu takhle dlouhou. 😅