Nevěděla kolik dní, nebo nocí uplynulo od doby co jí její otec našel v oné, zapomenuté, chladné místnosti a odnesl zpět do jejich pokoje.

Ani nevěděla jak se mu podařilo se tam dostat, když sama ztratila orietanci v bludišti chodeb.

Nevěděla ani zda se od té doby něco událo, i když slyšela jak na ní někdo mluví, nedokázala vydržet dostatečně dlouho vzhůru aby dokázala zaregistrovat co jí dotyční říkají.

Ale cítila jak jí někdo ještě toho dne umyl a ošetřil, byly to určitě ženské ruce neboť kůže na nich byla i přestu práci zde jemná a na jejím těle se pohybovali jemně a opatrně a naprostou přesností.

Pak ty stejné ruce nechala aby jí s největší opatrností oblékli, do černé dlouhé košile která končila nad kotníky a měla i dlouhé rukávy. Narozdíl od těch které měla, tahle nebyla tolik drsná a na její nyní stále ještě rozedřené kůži nepůsobila tak nepříjemně.

Do postele jí však uložili ruce jejího otce, cukla sebou když jí vzal do náruče a nevědomky se při tom jeho ruku otřela o krk, který hyzdila jedna úzká modřina vedle druhé.
Určitě i se pokoušela i křičet, ale vyznělo to spíše jako zběsilé lapání po vzduchu.

Přestala sebou cukat, až když se její tělo dotklo madrace jeho postele která byla cítit po borovici.
Nechal to udělat kvůli ní, aby nic co se nacházelo na posteli nebylo cítit jeho pachem.

Přesto že se své dcery chtěl dotknout, vzít jí to náruče a držet, věděl že by tím Ilaria ublížil ještě víc a tak některé věci nechal na Namid a Aliře.
Ta se od Ilaria odmítala hnout, jako kdyby si vyčítala že to byla i její chyba co se stalo.

Křídla která ležela v té místností patřila Sorenovi, po kterém nebyla ani stopa na Dvoře pod Horou.
Nevěděli co se s ním stalo, ale soudě toho co našli věděla Alira že její malý bratr tu už není.
I když se Rhysand snažil zjistit víc, nikde se mu nepodařilo najít nikoho kdo by mluvil.
Přesto se nevzdal, věděl o někom kdo by mu mohl říct více.

Alira tak svou starost obrátila na přítelkyni, aby se alespoň na chvíli zbavila onoho pocitu který jí ničil uvnitř.

Rhysand jí musel posílat aspoň na chvíli pryč, pokaždé když se vrátil do pokoje požádal aby si šla odpočinout a Namid dohlédla aby tak skutečně učinila.

Když byly sami, bolestně se podíval na svou dceru která se téměř v posteli nehýbala a její kůže na rukou, krku a zádech byla posetá modřinami různých velikostí a barev.
Jedno z těch nejhorších zranění které bylo vidět, byla řezná rána od pánve táhnoucí se až pod levé prso.
I když se zacelila, byla stále vystouplá a v místě řezu stále rudá i když se snažil zahojit co nejvíc dokázal.
Jenže nebyl léčitel, a ona sama nebyla ve stavu kdy by se dokázala ošetřit.

Jizva však Ilarii v onom místě měla zůstat, nebyl natolik zdatný aby dokázal její tělo zbavit i tohoto.
Možná kdyby se dostali do Velarisu, mohli by jí nechat svým způsobem lépe zahojit.
Ale teď byl rád že našel svou dceru živou, podle přesného řezu dotyčný chtěl aby vykrvácela. Aspoň takový pocit z toho měl, dobře věděl jen to že mu Ilaria nedokázala říct kdo byl oním útočníkem.

A i když se jí nemohl dotknout aby sebou nezačala v panice cukat, tak alespoň jen mluvil.

Někdy vyprávěl o Hvězdopádu, jak se na něj každý rok díval z toho nejkrásnějšího místa se svou rodinou, a že jednou i ona budu moct vidět krásy toho večera v plném rozsahu.
Nikdy konkrétně neřekl koho tím rodinou myslel, ale podle toho jak při tom zněl jeho hlas měla pocit že je měl opravdu velmi rád.

Nikdy však nedokázala udržet pozornost dak dlouho, aby si jeho vyprávění poslechla do konce.

____

Ilaria věděla co přesně jí vzbudilo, když se v noci probudila celá zpocená s tváří od slz které nedokázala zastavit.

Zase byla v té místnosti, na chladné podlaze a jeho jazyk znovu přejížděll po jejím krku ze strany na stranu.

Tentokrát tam nebyl sám.

Amarantha tam stále uprostřed dveří, nic neříkala, nepohybovala se, jen tam stála a svým pohrdavým výrazem sledovala jak nůž který Dagdan sebral ze země tentokrát protnul svaly mezi jejími křídly.

Rychle zvedla ruku za záda, aby se ujistila že křídla sou stále na svém místě neporušená.
Překvapilo jí že si tam dokázala udržet svou iluzi, narozdíl od otce je nedokázala schovat a tak je udržovala skryté pod iluzí aby nikdo neviděl jednu z jejich slabin.

,,Cože si to!"
Ženský hlas se ozval z pokoje který předtím obývala, jenže nepatřil nikomu z těch co znala a rozhodně nepatřil Amaranthe. Nepustil by sem někoho jako ona, a ona sama by sem ani nepřišla.
Na to byla až příliš hrdá.

Přesto že rozhovor nebyl hlasitý, rozuměla už každému slovu, přesto že měla pocit jako kdyby se měla každou chvíli zhroutit zpět na postel.

,,Klidně to dávej za vinu mě, ale Ilaria za to nemůže."

Zvědavost byla silnější než bolest, které ochromovala tělo pokaždé co se pohla.
Stáhla z postele slabou deku, která byla položená na kraji a přehodila ji přes sebe než pomalu po vratkých nohah zamířila za hlasy.

,,Samozřejmě že to není její vina, jak by mohla! Přivést dítě na svět zrovna tady, kdybys nebyl můj btrat..."
Do už žena nedořekla, podle skřípění se posadila na židli která byla vždy postavená vedle postele.

,,Nevěděl jsem že mám dceru," jeho hlas zněl zklesle, nikdy nevyčítal že se narodila a ani jí nenáviděl přesto že se ho ptala tolikrát pokaždé jeho odpověď zněla stejně.

,,Ty nejsi ta kterou nenávidím. Jsi moje, bez ohledu na to kdo je tvá takzvaná matka."

,,Ona ti to neřekla?" Žena zněla značně překvapeně, když jí Rhysand řekl že o jejím narození neměl ani ponětí.

,,Ne, zjistil jsem to až když měla Ilaria deset let. Tehdy to potvrdila, když sem ucítil stejnou moc jako mám já.
Od té doby je tu semnou, myslíš že bych nebyl raději kdyby vyrůstala tam venku v bezpečí?"
Tentokrát si povzdechl Rhysand, každé slovo zdůraznil aby dodal na, vážnost každého z nich.

,,Takže Ilarii je čtyřicet pět let, pokud počítám správně. Udělat si dítě s naším nepřítelem, kde si nechal mozek!"
Polkla, teprve teď si uvědomila jak dlouhou tu už je když to číslo slyšela od někoho jiného.
Tedy od každého z nich znělo tak obyčejně, že se ztratilo v propasti zapomnění.

,,Bude, na Hvězdopád bude mít čtyřicet pět let."
Předchozí otázku nechal nezodpovězenou, sklopil hlavu a špičkou boty kopal do koberce který byl před postelí.

,,To si..." to už žena nestihla doříct, když se otevřeli dveře o které se ztěžka opírala Ilaria.
Rhysand vykročil vpřed aby jí zachytil, ale to už Ilaria nastavila ruku aby zůstal na místě kde byl předtím.

,,P-prosím zůstaň tam tati," nechtěla aby se jí dotýkal, čehož si žena okamžitě všimla a kývla na Rhysanda aby opravdu zůstal kde stál předtím.

Poslechl.

Přesto mu trhalo srdce, že se k ní nemohl blíž přiblížit ani jí víc pomoct a mohl jen sledovat jak trpí.
Byl rád že to Rheně řekl, konečně mohl mluvit s dalším člověkem obzvláště jedním ze své rodiny.

,,Ty jsi Ilaria že?"
Když udělala Ilaria dalších pár kroků do místnosti, dopadlo na ní mnohem více světla aby si jí žena mohla prohlédnout.
Podařilo se jí skrýt její mírný výraz zděšení, když uviděla jak dívka vypadá.
Dobře však věděla že horší zranění bylo to uvnitř, které se bude hojit nejdéle.

Byla překvapená, když uviděla několik podobných rysů jako nesli oni dva s Rhysandem.

Tlak který cítila v hlavě náhle ustal, což znamenalo že přítomná přestala hledat v její mysli.
Nechala jí, neměla nyní sílu vzdorovat a uvnitř někde cítila že se nemusí bát.

,,Jsem," odpověděla a nechala aby jí žena v černých šatech, které byly doplněné o zlaté detaily vzala ruce a stiskla je v těch svých.
Byla krásná, fialové oči byly dokonalým kontrastem k jejím černým vlasům jejíchž konce se lekce vlnily.

,,Jmenuji se Rhena," pousmála se, chtěla určitě pokračovat protože Ilaria stále nechápala kdo přesně Rhena je i když stali vedle sebe a dívali se do zrcadla opřeného o stěnu.

Jenže to jí Rhysand stihl předeběhnout, protože nedokázal vydržet v klidu a už vůbec mlčet.

,,Rhena je moje starší sestra," ta se na něj okamžitě otočila, jako kdyby ho chtěla propálit pohledem.

Oba se však otočili na Ilariu, které se začali třást ramena a rychlým pohybem obejmula Rhenu a nechala deku aby spadla na zem.

Ta jí byť překvapená, jemně obejmula a přitiskla se jí blíže k sobě.
Ještě víc byl překvapený Rhysand, ale byl rád že Ilaria nechala aby se jí dotknul a svým způsobem jí tak uklidnil.

Byl rád že tím někým byla Rhena.

Ta jí políbila do vlasů, přičemž zašeptala větu kterou brala jako takovou malou naději pouze pro svou neteř.

,,Jednou bude dobře Měsíčku, jednou bude dobře."

,,Myslím že se musíme některé věci říct už teď," Rhysand přešel k židli, a obě ženy svorně přikývli.

Tak zas příští týden, tentokrát taková jedna kratší (1486 slov).