Topila se.

Hladina se nad ní uzavřela tak rychle, že jejímu tělu trvalo několik sekund než zareagovalo na sílu, která jej tlačila neustále dolů...

Drobnýma, slabýma ručkama se snažila povolit sevření které jí svíralo krk a nechtělo povolit ať sebe víc chtěla.

Dusila se...

Plíce zběsile žadonili po vzduchu, kterého se jim nedostávalo.

Proč?

Ženské ruce však nepolevovali ve svém pevném sevření, chtěli dokončit to co začali.

Do plic se jí dostala první voda, kterou chtěla vykašlat ale pokusy o to skončili jen nezdarem a další vodou v plicích.

Neměla už sílu a tak po krátké chvíli urputného boje, nechala ruce klesnout na své tělo, které se smířilo se selháním a přestalo sebou třást.

Nepamatovala si kdy jí ony ruce přestali svírat, nepamatovala si ani jak použila moc která v ní do té chvíle spala.

Přesto si však pamatovala ty silné, mužské ruce které jí pevně drželi přitisknuté k tělu a snažili se jí zahřát.

,,Odpust," zaznělo od muže který jí nepřestávál držet, přičemž se díval na ženu uprostřed místnosti která ho propalovala pohledem.

Za co se jí omlouval?

Neopovážila se otevřít oči, raději odvrátila hlavu od vany ze strachu že jí tam někdo zase hodí.

,,Jaká by to byla zábava?" zavrněl známý, nepříjemný ženský hlas a muž se otočil, jen aby pohlédl na Amaranthu obklopenou jejími strážci kteří byly připraveni okamžitě zaútočit.

Neměl by proti nim žádnou šanci, o to se samozvaná vládkyně už postarala před deseti lety.

Rhysand pohlédl na Aairu, ženu, která se mu tolik vyhýbala, vyděšená z toho, co by Amarantha udělala kdyby mu prozradila co skrývá ve svém pokoji a chrání vlastním životem.

Ty ledově modré oči, kdysi plné radosti z dívky kterou měla vychovávat, měla teď plné hrůzy a bolesti která se nedala ani popsat slovy.

Její pohled teď nyní směřoval pouze na něj, do jeho zkažené duše jak to sám častokrát říkal.

Dobře věděl, co po něm žádá. Ukončit její život dřív, než to za něj udělá Amarantha nebo někdo jiný z jejich zrůd které osvobodila.

Rhysand k ní mírně naklonil hlavu, připravený ukončit její utrpení, protože dobře věděl že může zachránit jen jednu z nich.

Dívka se divoce rozkašlala, až se její pomalé nádechy začali měnit v rychlou snahu dostat ze sebe zbytky vody které jí zůstali v plicích.

Třásla se, strachy a zimou až jeho jistá část tam uvnitř chtěla zničit vše a všechny kdo jí ublížili.

Omluvil se, byť určitě teď nechápala za co.
Omluvil se, za to že jí splodil na tomhle místě kde bude trpět stejně jako on a ostatní.

Rhysand vzhlédl od ní, když se žena s naprosto kamennou tváří chystala předat jeho dítě té couře s rudými vlasy.

Ta tvář, která se objevovala v jeho mnoha nočních můrách, ta, která ho přiměla snášet peklo pro lidi, které miloval.
Ta žena která ho při svém návratu nepoznala, neboť pro ní byl jen synem muže který zabil jejího spojence.

,,Dotkni se mého dítěte," zavrčel natolik až se dokonce i služka, připravená vzít jeho dceru se zastavila, a byla ještě víc děsivě bledá než předtím.
,,A já ti roztrhám vše, ne jenom mysl, Amarantho!"

Ta na to nic neřekla, jen pokynula rukou aby z jejího stínu vyšel Attor.
Na rtech se jí objevil pobavený výraz,

Stíny se stočily kolem něj, jako slabá hradba která stačila k tomu aby se Attor zastavil kus od nich.

Rhysand se podíval dolů na dceru, poté i ženu která jí vychovávala a ještě víc si uvědomil svůj hrozný čin. Zplodil nevinné dítě do světa, kde ho ovládalo monstrum. Rhysand se sklonil k Aaiře a podal jí svou dceru. Poslední šance si jí podržet, než jí vezmou život.

Amarantha si toho gesta všimla a zasmála se smíchem plným krutosti, protože osoba jako ona nikdy nebyla schopná takový pocit někdy pochopit.

,,Rhysi," oslovila ho sladce s falešným úsměvem a položila si ruku na břicho, ,,tohle všechno je tvoje chyba," udělala krok vpřed a Rhysand znovu zavrčel, ale Amarantha se nezastavila.

Síla do něj udeřila a Rhysand narazil do vzdálené zdi, jeho hlava narazila o zeď a on zasténal, jeho zrak byl rozmazaný.

Ozvalo se cvakání řetězů, když Aairu spoutali a nechali ležet zatím co Ilariu pevně držela za ruku Amarantha a sledovala reakci její děvky která se rozstřesenými kroky blížila zpět k nim.

,,Jdi od ní!" zakřičel ženský hlas, pak se ozval dětský křik a známý smích, zvuk, který nikdy nedokázal vymazat ze své mysli. Vytrhl jí Ilaria ze sevření a znovu si jí přitiskl k sobě, neprotestovala a pevně ho objala.
Upnula se k ochránci, který pro ní přišel.

,,Ach, jak mě bude bavit trestat tě. Nebo spíš jak mě bude bavit trestat vás oba, bude moje oblíbené děvky," zavrněla a její nehty se Aaiře zařezávaly do krku, obličej měla zkroucený bolestí ale odmítla křičet. Nechtěla to bylo to poslední co její malý měsíček

,,Ale nejdřív se pobavím s chůvou, která bohužel dělala co neměla."

,,Lorde, běžte..." hlas se jí zlomil a Rhysand cítil, jak se v něm v tu chvíli něco zlomilo.

,,Slyšel jsi, měl by si jít."
Amarantha znovu spustila svůj smích, který ho mrazil až do morku kostí.

,,Je to moje chyba. Je to moje chyba. Je to moje chyba. Je to moje chyba. "
Znělo mu v hlavě a každé opakování této věty, mu způsobovalo nesnesitelnou bolest hlavy.

,,Postarej te se o ní," vzlykala a Rhysand ji pohladil po tváři, spíše to byl jen letmý dotyk když ho vší silou tlačili strážci pryč z kopky.

,,Nic jsem nepovedla," špitla tiše Ilaria když byly za zavřenými dveřmi a zvedla konečně hlavu, aby se Rhysandovi podívala do tváře v níž měl vepsanou bolest a strach. Nemělo cenu to skrývat, otočil se od dveří a vydal se směrem ke schodům od kterých se vydal chodbou do jeho pokoje.

,,Vím že jsi nic neprovedla, proto neodpustím aby ti někdo ublížil, ano."

,,Slibuješ?"

,,Slibuji princezničko," usmál se. Byl to úsměv který věnoval pouze těm které miloval, miloval i toto malé stvoření které nemělo nic ze své matky.

Amarantha byla zlo zkrz na zkrz, ale ona byla jejím pravým opakem.

Další týden, další kapča.
Doufám že se vám líbila a příští týden se setkáme u další kapči 😉