Je mrtvá!

Albert seděl na  kamenném obrubníku, pohled upřený do prachu pod svýma nohama, aniž by ho doopravdy viděl. Místo zbrázděné, špinavé cesty se mu vracela stále tatáž scéna: Křik, střelba a pak dutý náraz, jak na zem dopadlo bezvládné tělo. Prázdný pohled šedých očí, z nichž pomalu vyprchávaly poslední zbytky života, spolu s rudou krví, prýštící rány.

Chtěl k ní běžet. Chtěl, ale nedokázal se hnout z místa. Stál ve stínu staré budovy jako přimrazený a jen bezmocně sledoval, jak se k ní sbíhají jiní. Lovci lidí, kteří si z živá, nebo mrtvá na zatykači vybrali raději to mrtvá.

Mrtvá. Mrtvá, mrtvá, mrtvá, letělo mu hlavou.

Slunce se sklonilo k obzoru a studený vítr zdvihal spadané listí a točil s ním v divokých vírech. Obloha se zatáhla těžkými mraky a na zem dopadly první kapky. Varování, aby se lidé hleděli schovat někam pod střechu, než se spustí pořádný lijavec. Albert si ale jen přitáhl bundu a dál seděl na místě. Nechtěl se zdvihat. Nechtěl se vůbec hýbat. Proč by měl? Možná, že když tu vydrží sedět dost dlouho, stane se zázrak a jeho malá sestřička se vynoří někde za rohem, živá a zdravá, tvář ozdobenou svým obvyklým, širokým, hřejivým úsměvem.

Někde uvnitř ale moc dobře věděl, že se nic takového nestane. Je mrtvá a on... On zklamal.