Albert si chvíli pohrával s myšlenkou, že, na truc Gregorovi a vlastně celému světu, zamíří kam ho nohy ponesou cesta necesta, ale jedna věc je rozhodnout se hodit svazující zodpovědnost za hlavu a druhá vážně to udělat. Navíc, zodpovědný nebo ne, dával přednost alespoň nějakému doteku civilizace v dosahu, i když šlo jen o kamenitou cestu mezi pastvinami. Po té se dá alespoň vrátit odkud vyšel, až bude mít pocit, že má toulání po okolí dost. Navzdory dlouhým rokům ztráveným na farmě uprostřed ničeho byl spíš městský člověk a rozhodně svému orientačnímu smyslu nevěřil natolik, aby ho pokoušel výletem naslepo po krajině, která sice byla malebná, ale z jeho pohledu naprosto postrádala výrazné orientační body, kterých by se mohl držet.

Nutnost držet se cest mu ale značně omezila možnosti, kam zamířit. Konkrétně mohl buď vyrazit ke Gray manor nebo na opačnou stranu, směrem k nejbližší vsi. Případně se mohl pokusit chvíli jen tak motat ve stezkách mezi loukami, ale úzké cesty, které často vypadaly spíš jako vyschlé strouhy, než jako reálná cesta ho nijak nelákaly. Nakonec zvolil směr od sídla a pomalým krokem se loudal směrem ke vsi. Koneckonců, nebylo to daleko a třeba by se na místě mohl pokochat místní architekturou, případně zajít do místního výčepu na jedno pivo. Nebo na dvě. To by mu mohlo pomoct vytrávit před večeří, která bude nepochybně stejně opulentní jako oběd.

Další vlastností Gregorovy tety totiž byla, kromě neutuchajícího optimismu, snaha své hosty nacpat k prasknutí při každém jídle. Měsíc takového stravování a bude se místo chůze kutálet. Jenže odmítnout nedokázal, ne tváří v tvář tetinu nadšení, s nímž je pobízela, ať si přidají, kolik chtějí. Ne, když bylo předkládané jídlo tak dobré. Odpolední procházka a jedna nebo dvě pinty piva se proto jevily jako dobrý nápad.

Když Albert došel ve svých úvahách až sem, podvědomě přidal do kroku, díky čemuž dorazil k místnímu hostinci ani ne za hodinu a, pro jednou spokojený sám se sebou, se uvelebil u stolu vedle okna s korbelem místního speciálu. Pivo nebylo nijak světoborné, ale bylo studené a příjemně nahořklé a on ho poklidně upíjel, vyhlížeje při tom z okna na malou náves.

„Alberte?!"

Při zvuku svého jména sebou Albert trhl tak prudce, že kdyby neměl skoro dopito, zlil by se pivem od hlavy až k patě a nebýt jeho stůl z těžkého masivu, nejspíš by ho překlopil, jak rychle vyskočil. Takhle si jen pořádně narazil stehno, ale nevěnoval tomu nejmenší pozornost. Ostatně nejspíš by si nevšiml ani kdyby se praštil do hlavy, i když nezúčastněnému pozorovateli by mohlo připadat, že právě to se mu podařilo. Buďto tak, nebo právě viděl strašidlo cantervilské. Jeho vytřeštěný pohled ale nebyl důsledkem nárazu ani nepatřil nadpřirozenému zjevení. S ústy pootevřenými a očima doširoka vytřeštěnýma zíral na docela obyčejnou mladou ženu, která stála právě vešla do výčepu zadními dveřmi.

Příchozí naklonila hlavu ke straně a trochu nejistě si mladého muže měřila pohledem.

„Alberte? Jsi to ty?"

„Daisy?"

Albertovi se konečně podařilo nejen zavřít pusu, ale dokonce i zformulovat srozumitelné slovo, i když pro zatím jen jedno. I to ale stačilo, aby se oslovená rozzářila jak sluníčko.

„Alberte!" zopakovala, tentokrát s nelíčenou úlevou, několika kroky překonala vzdálenost, která je dělila a pevně sevřela Albertovy neodporující ruce ve svých. „Já jsem tak ráda. Nevěděla jsem, jestli tě dokážu najít. Vlastně jsem si ani nebyla jistá, že jsem na správném místě," drmolila nadšeně.

„Tys mě hledala?" probral se Albert ze strnulosti a opětoval Daisyin stisk. „Jak? Kde? Já tě hledal celou dobu od... No od toho zatraceného rána. Nebýt toho, že mě Gregor skoro odtáhl z Londýna, nejspíš tě hledám ještě pořád. A najednou na tebe narazím na druhé straně země! Daisy, já se hrozně omlouvám. Nezlob se na mě, prosím. Nechtěl jsem..." chrlil bez rozmyslu a až Daisiyn prst, položený na jeho rty ho přiměl zmlknout.

„Já se omlouvám," usmála se na něj jemně. „Za to ráno i za to potom. Já... Nechceš se jít projít? Prosím? Nechce se mi to řešit tady."

„Rád," souhlasil Albert okamžitě. V tuhle chvíli by ostatně souhlasil i kdyby mu navrhla, že se spolu vydají pěšky nazpátek do Londýna. Daisyino zjevení pro něj byl větší zázrak, než vzkříšení Krista a ochotně by vyhověl jakémukoliv jejímu přání, jen aby mu zase nezmizela. Jako ve snách vylovil z kapsy nějaké peníze, aniž by se díval jaké, položil je na stůl vedle překlopeného korbele a setrvale svírajíc Daisyinu ruku opustil hostinec, zanechávaje uvnitř pár upřímně pobavených hostů a hostinskou, bohatší o sumu, která by hravě zaplatila nejen pivo, ale i večeři a možná i nocleh.

***

„Věděla jsem, že mě hledáš."

Daisy brouzdala trávou podél cesty, hlavu skloněnou, jako by mluvila spíš ke špičkám vlastních nohou, než k Albertovi.

„Několikrát jsem tě i viděla procházet ulicí, kde bydlím. No, vlastně asi spíš jsem bydlela, vzhledem k tomu, že jsem před odjezdem nezaplatila nájem dopředu, ale víš co myslím. Jednou jsi tam i postával a vypadal jsi tak nešťastně, že jsem měla hroznou chuť za tebou vyběhnou ven i když jsem to nakonec neudělala. Pochop já..."

„Chápu," přikývl Albert. „Zlobila ses na mě, že jsem ti lhal. A flákal se po hampejzech a opíjel se a -"

„Nezlobila jsem se," skočila mu Daisy do řeči. „Tou dobou už ne. Rozhodně ne na tebe. To co jsem předvedla to ráno před knihovnou byla hloupost, to už mi tou dobou dávno došlo. Zlobila jsem se na sebe, víš? A nejen zlobila. Kdybych byla jen rozlobená, nejspíš bych za tebou tenkrát vyběhla, ale já se navíc hrozně styděla. Tak moc, že jsem neměla odvahu se ti podívat do očí."

„Proč probůh? Protože jsi na mě křičela? Nepřiznávám to rád, ale nejspíš jsem si to zasloužil. Koneckonců jsem ti opravdu lhal."

„Lhal." Daisy strčila nohou do jednoho z větších drnů a těžce povzdechla. „Jenže já byla první."

„První co?"

„První kdo lhal." Daisy se zastavila a zdvihla k němu smutný pohled. „Já... Hrozně dlouho jsem přemýšlela, jak ti to říct, ale ono se to asi nedá vymyslet. Musí se to prostě udělat. Lhala jsem ti vlastně od začátku, víš? V tom, co dělám. Nejsem a nikdy jsem nebyla soukromá vychovatelka ani učitelka. Moc ráda bych byla, ale nemám na to vzdělání, ani zkušenosti, nic. Řekla jsem to, protože jsem na tebe chtěla zapůsobit. Věděla jsem už od Eli, jak jsi chytrý a... a... Prostě jsem chtěla působit dojmem, že jsem taky taková. Tak jsem si vymyslela to učení. Aby ses se mnou dál bavil. Ve skutečnosti se živím jako švadlena na volné noze. Už tomu rozumíš?"

„Nejsem si jistý." Albert jemně setřel opuštěnou slzu, která se Daisy pomalu spouštěla po tváři. „Rozumím, že ti o mě Eli navykládala leccos, ale nerozumím, proč jsi měla pocit, že musíš něco předstírat, abych s tebou mluvil. Koneckonců, bez ohledu na to, co ti Eli řekla jsi přece musela vědět, že nemám žádné zvláštní vzdělání. Kde bych k němu na dobytčí farmě přišel? Co vím jsem vyčetl z knih a kdybych se neuchytil jako knihovník, nejspíš bych byl dávno hlady. Umět se uživit rukama je úžasné a rozhodně to neříká nic o tom, že bys snad byla hloupá. Nebo špatná."

„Ty jsi tak neskutečně hodný, že nevím co s tím," usmála se na něj Daisy smutně. „Právě jsem přiznala, že jsem tě celou dobu vodila za nos a když jsi mi to jednou vrátil, zachovala jsem se jako pitomá hysterka a tohle je všechno, co mi k tomu řekneš?"

„Co bych ti k tomu měl říct?" nechápal Albert.

„Já nevím. Co se pro změnu alespoň trochu naštvat? Vyčíst mi to. Cokoliv."

„Proč?"

Daisy jen bezradně zavrtěla hlavou.

„Ty to vážně nevíš," konstatovala rezignovaně. „Možná proto, že bych se pak cítila líp. Vina a trest, slyšel jsi o tom někdy? Ty by ses rozzlobil, já bych se omluvila, ty bys mi odpustil a mohli bychom začít znovu."

„Nemohli bychom rovnou přejít k té části, kdy začneme znova?" navrhl Albert.

„Ty jsi beznadějný," téměř zaúpěla Daisy, ale k jeho úlevě se jí při tom po tváři přeběhl náznak úsměvu. „To tě ani nezajímá, jak jsem přišla na to, že jsi byl za zábavou?"

„Ani ne."

„Řekla mi to spolubydlící," ignorovala Daisy jeho odmítnutí. „Ona v tom kabaretu pracuje jako obsluha, abys věděl. Řekla mi, že ses zlil jak doga a neustále ses ji snažil poplácávat a osahávat. A žes jí dělal nestoudné návrhy. A já jí to věřila. Ani to tě nenaštve?"

„Eh, já. Možná jsem to i dělal," vymáčkl ze sebe pomalu rudnoucí Albert. „Moc si z toho večera nepamatuji."

„Nedělal," prskla Daisy. „Po pár dnech přiznala, že si to vymyslela, protože mi tě záviděla. Záviděla mi, že jsem narazila na někoho tak super. A když tě viděla v tom kabaretu, rozhodla se mi trochu pokazit dojem a napadlo ji trošku si přisadit, abys vypadal jako pořádnej čuňák. Když to z ní vypadlo, myslela jsem, že ji zaškrtím. A sebe hned potom, za to, že jsem jí bez váhání uvěřila. Tak co?"

„Co co?"

„Vážně nic? Mohl by ses trošku otočit?"

„Proč u všech svatých?"

„Abych se přesvědčila, že ti nerostou křídla. Svatozář sice nevidím, ale mohl jsi ji zapomenout doma."

„Poslyš Daisy, já bych se opravdu rád rozzlobil, když o to tak stojíš, ale nějak na to nemám sílu," zavrtěl Albert hlavou, když pochopil, kam jeho společnice svými poznámkami míří. „Jsem rád, že jsi tady a že se spolu bavíme a jestli mě něco opravdu zajímá, tak jsi se sem vůbec dostala, abys mi tohle všechno řekla."

„Všelijak" trhla Daisy rameny rezignovaně. „Není sem jednoduchá cesta, když člověk nemá peníze na rozhazování a navíc jsem si ani nebyla jistá, jestli jedu správně. Víš, když jsem se konečně odhodlala za tebou zajít, řekli mi v knihovně, že sis vzal dovolenou a že vůbec nevědí, kam jsi jel, ale přiznali, že jsi jel s Gregorem a já si vzpomněla, že jsi mi vyprávěl o nějaké jeho tetičce ve Skotsku a tak jsem začala pátrat a teď jsem tady."

„A ty si děláš problémy, jestli jsi pro mě dost dobrá?" zavrtěl Albert hlavou nevěřícně. „Možná až moc dobrá. Já tě nenašel v Londýně za stejnou dobu, co ty mě přes půl země."

„Lichotníku," šťouchla do něj Daisy, ale její výraz nasvědčoval, že ji jeho pochvala těší.. „A co jinak, stál ten výlet do přírody za to? Prý jsi na tom byll hrozně, když jste odjížděli. Teď vypadáš docela zdravě."

„To bude ten čerstvý vzduch. A taky strava. Gregorova teta se zřejmě rozhodla nás oba pořádně vykrmit. Ale kuchařku má skvělou, měla bys její jídlo ochutnat. Vlastně ano! To by šlo! Pojď se mnou dneska na Gray manor na večeři. Tetě Jocelin to určitě nebude vadit, je to úžasná osoba. Možná bys tam mohla i zůstat. Místa je tam spousta, vážně."

„Brzdi junáku," mírnila jeho nadšení Daisy. „nemůžeš mě jen tak pozvat do cizího domu. A pak, ani nevím, jestli se mi tam chce. Raději asi zůstanu ubytovaná tady v hostinci. Daleko to zjevně není, když jsi došel po svých, můžeme se snadno vídat klidně denně."

„Jenže já bych raději, abys byla ještě blíž," namítl Albert, ale jediné, co si svou námitkou vysloužil byla rychlá pusa na tvář a široký úsměv.

„Nespěchej," poradila mu Daisy jemně. „Všechno má svůj čas."