„Pořád nechápu, jak jsi pana Harlowa umluvil na měsíc. Celý měsíc volna pro nás oba! Kdybych to neslyšel přímo od něj, nevěřil bych ti ani slovo."

Albert utrhl několik nakrátko pokosených stébel a rozemnul je v dlani. Vůně trávy v něm vyvolávala vzpomínky na roky prožité v Americe. Nečekaně příjemné vzpomínky. Sice nikdy nezahořel sestřinou láskou k přírodě a i na rodinné farmě trávil svůj čas raději nad knihami, než toulkami po okolí, ale když bylo obzvlášť hezky, bral si četbu ven, do zahrady za domem. Moc takových chvil nebylo, hlavně proto, že obvykle vyšetřil čas na čtení až k večeru, kdy už venku beztak nebylo vidět, ale přesto, nebo možná právě proto, v něm zůstaly vryty výjimečné jak okamžiky klidu a pohody.

„Jsem přesvědčivý parchant," ušklíbl se Gregor rozvalený na trávníku, aniž by se namáhal otevřít oči. „Jako bys mě neznal. A nakonec to vlastně nebylo až tak těžké, abys věděl. Stačilo poukázat na to, že se nám sypeš před očima a že může velice snadno přijít o jednoho, ze svých nejlepších lidí a hned byl ochota sama. S návrhem na zdravotní volno přišel skoro sám, stačilo ho jen lehce naťuknout."

„Přeháníš," zamumlal Albert.

„To si jen maluješ. Měl ses poslední dny vidět. Chrámový sbor mátoh by tě z fleku angažoval jako frontmana. Vůbec jsem s přeháněním nemusel začínat."

„O tom jsem nemluvil. Nebo přinejmenším nejen o tom," zavrtěl Albert hlavou, ale pak jen odevzdaně mávl rukou.

Nemělo cenu se Gregorem hádat. Takový už byl, všechno nebo nic. Nemohl říct schopného pracovníka, musel hned přijít s jedním z nejlepších lidí. Nějak nepochyboval, že to přesně tak předložil i panu Harlowovi a i když ho na jednu stranu těšilo, že jeho nadřízený Gregorovo podání zřejmě akceptoval, na druhou stranu ho děsil pocit odpovědnosti, který z toho na něj padal. Nedokázal věci přijímat s optimistickým nadhledem svého přítele, který k životu přistupoval stylem nějak bylo, nějak bude. Možná by se to měl od něj zkusit naučit. Alespoň trochu. Vypadalo to jako dobrý způsob, jak se „ze všeho hned nehroutit", jak jeho stavy Gregor popsal.

Bohužel se to snáz řeklo, než udělalo, aneb kde vzít a nekrást. Výchovou k něčemu takovému jako sklony k lehkovážnosti mohl přijít jen těžko. Jeho matka byla tichá, laskavá žena, která se snažila svědomitě zvládnout všechno, o čem si myslela, že správná matka a manželka zvládnout má a otec byl sice hřmotný muž, který nešel pro slovo a občas i pro ránu daleko, ale lehkovážný rozhodně nebyl. Naopak, od mala Alberta učil, že chlap má svoji zodpovědnost za rodinu, za společnost a vůbec za všechno. Jediný, kdo u si nich doma zřejmě nikdy nedělal hlavu z věcí příštích byla Eli. O tovíc na něj zbylo zodpovědnosti a věčných obavy, že se něco pokazí a on nebude schopný to spravit.

Až do nedávna ho nenapadlo takhle přemýšlet, ale během posledních dní mu podobné myšlenky začínaly vrtat hlavou čím dál častěji. Jako malý, neodbytný červíček prvně vykoukly, když Gregor s nečekanou lehkostí vyjednal něco, o co by si Albert ani nedovolil požádat. Cestou na skotskou usedlost Gregorovy tety sice zapadly za organizačními zmatky, protože cestování s Gregorem se ukázalo jako dobrodružství samo o sobě, ale když dorazili na místo a trochu se tu usadili, začaly zase nenápadně vystrkovat nos.

„Přemýšlíš nad nesmrtelností chroustů?" přerušil protahující se ticho Gregor a dokonce se uvolil otevřít jedno oko, aby se ujistil, že přítele náhodou netrefil infarkt.

„Přemýšlím, že bych možná neměl brát život tak vážně," vypadlo z Alberta dřív, než si uvědomil, že odpovídá. Gregorovi svou odpovědí udělal zjevnou radost.

„No Heuréka!" zajásal. „Konečně rozumné slovo! Jsem rád, že se mé snahy tě vytáhnout s té tvé zatracené ulity zodpovědnosti a starostí neminuly účinkem. I když jsem sám překvapený, jak rychle to šlo. To ta příroda, co? Širé nespoutané obzory."

„Možná trochu. Ale upřímně za to hodně může i tvá teta," přiznal Albert popravdě.

Gegorova teta Jocelin byla úžasná osobnost. Plná optimismu a odhodlání se porvat se životem a přimět ho, aby skákal, jak ona píská. Albert pomalu začínal věřit, že by přítelovy šílené historky o jejím boji s nepřízní osudu v podobě smečky vlků, záhadné nemoci, která během pár dní skosila téměř celé stádo, či vichřice, odnášející jeho zbytek kdoví kam, klidně mohly být pravdivé. Rozhodně věřil tomu, že by ji nic ze zmiňovaného nepřimělo se vzdát.

Jak postupně zjišťoval, teta Jocelin brala všechno, co jí život předložil, jako výzvu a tak s tím i nakládala. Na Gray manor, jak zdejší sídlo nazývala, se vrátila po smrti svého manžela v požehnaném věku rovných šedesáti let. V té době tu žil už jen její otec, téměř devadesátiletý a většinu času upoutaný na lůžko, jeho ošetřovatelka, hospodyně, která se starala o vše v domě, od vaření po úklid, správce, pečující o věci kolem sídla a ovčák, udržující to, co zbylo z kdysi výstavního stáda.

Slovy jeho vlastní dcery, starý pán nejspíš s domem uzavřel sázku, kdo vydrží déle a ve chvíli, kdy dorazila, se šance zdály vyrovnané. Nakonec přeci jen vyhrálo kamenné sídlo a jeho nová majitelka se rozhodla, že mu vrátí zašlou slávu. Obnovením chovu ovcí počínaje. Zatím se jí tedy dařilo stádečko spíš tak tak udržovat, než že by ho nějak rozšířila, ale nevzdávala se. A její odhodlání bylo to, co dalo Albertovi ten hlavní impulz, aby začal přemýšlet sám nad sebou a hlavně nad svým přístupem k životu.

„Moje teta?" otevřel Gregor druhé oko. „Jak?"

„Prostě tak," pokrčil rameny Albert. Neměl chuť své myšlenkové pochody vysvětlovat Gregorovi. Byl si zatraceně jist, že by se do toho nakonec beznadějně zamotal a nevysvětlil by nic. „Je taková plná energie, asi to bude nakažlivé," zvolil nakonec značně zjednodušené vysvětlení.

„Plná energie, to ona je," přijal Gregor odpověď bez námitek a zase oči spokojeně zavřel. „Na rozdíl ode mě," dodal ještě s širokým zívnutím. „Já jsem teď zrovna plný tak akorát oběda. Nebude ti vadit, když si zdřímnu? Ostatně, nechceš si taky dát šlofíčka? To se mi jeví jako dobrý začátek snahy nebrat život zbytečně vážně."

„Ani ne, nejsem unavený. Možná se půjdu kousek projít."

„Sám?"

Záblesk nedůvěry a snad i obav v Gregorově hlase přiměl Alberta k pousmání. Obvykle to byl on, kdo si dělal starosti s rozumností rozhodnutí, svých i cizích.

„Pokud se nechceš vzdát odpoledního spánku tak sám. Neboj, budu se držet cestiček a nebudu se bavit se zlým vlkem, slibuji."

„To je humoru najednou. Abys věděl, cest se drž, buď tak hodný? Tady se snadno ztratíš, ani nebudeš vědět jak. Věř člověku, který si to sám vyzkoušel."