Ráno bylo toho dne skutečně krásné. Léto se zřejmě rozhodlo dát nadevše pochyby najevo, že je připraveno převzít žezlo od deštivého jara. Na jasně modré obloze trůnilo slunce v celé kráse, prohřívalo ulice svými paprsky a vykreslovalo lidem úsměvy na tvářích.

Albert si ale nečekaně dobré počasí nijak neužíval. Na své cestě do knihovny se snažil využít každého stínu, který se naskytl, lituje, že si ráno nevzal buď aspirin, nebo alespoň sluneční brýle, nejlépe pak oboje. Bohužel neměl doma ani jedno ani druhé a černý čaj, jakkoliv si dnes připravil zatraceně silný, prostě nestačil. Sice jakž takž zahnal nepříjemný pocit v ústech, ale bolest hlavy pouze přesunul z neúnosné migrény do setrvalého tepání ve spáncích, občas narušeného ostrým bodnutím, když se nedopatřením podíval do přímého světla.

Rád by svůj stav svedl na Gregora a jeho nápad s návštěvou kabaretu, ale byl si dobře vědom, že za kocovinu, kterou si teď plnými doušky užíval, nemůže jen jeho kolega. I když docela nevině v tom rozhodně nebyl. Koneckonců jeho napadlo navštívit jeden z Londýnských zábavních podniků a jeho byl i nápad, vyzkoušet hezky jeden po druhém drinky, které se nacházely v místní nabídce nápojů.

Pravdou nicméně bylo, že ačkoliv bez ptaní vždycky objednal dva exempláře vybraného nápoje, nijak svého společníka nenutil, aby je i pil. Důvodem, proč do sebe Albert klopil jeden drink za druhým byl nejprve pocit, že by bylo hloupé odmítnout, když už to pití Gregor objednal a později podivná rozjařenost, která se Alberta zhruba po třetí rundě zmocnila a která mu našeptávala mnohem divočejší věci, než pít přes míru.

Nakonec mohl být rád, že skončil jen s kocovinou a ne třeba s některou z kabaretních pěvkyň, nebo... nebo... Albert si uvědomil, že ve skutečnosti netuší, jak by ještě mohl skončit, kdyby bylo jeho alkoholem podpořeně náladě ponecháno volné pole působnosti. A že to vlastně ani tušit nechce. Naštěstí se Gregor, na které vypitý alkohol nepůsobil zdaleka tak ničivě, alespoň postaral o to, aby jeho přítel skončil ve vlastní posteli, namísto nějakého vypečeného průšvihu.

Albert se zastavil a zamžoural na budovu knihovny, slibující uklidňující šero a ticho. Bohužel se ona oáza klidu nacházela na druhé straně sluncem ozářené vozovky a naděje, že se na obloze náhle zjeví spásný mrak byla zhruba stejně velká jako náhlé zjevení svaté trojice. Albert s povzdechem sklonil hlavu, aby co nejvíc chránil oči před ostrým světlem, a vyrazil. Kolem sebe se moc nerozhlížel. Auta tu jezdila jen sporadicky a i kdyby se nějaké blížilo, stejně by ho dřív slyšel, než viděl. A případní chodci se mu nepochybně dokáží vyhnout sami. Alespoň si to myslel. Až do chvíle, kdo do jednoho téměř vrazil. Vlastně do jedné.

„Oh, promiňte madam... Slečno... Daisy?"

Albert napůl oslepený sluncem mžoural na postavu, která mu nečekaně zahradila cestu a pokoušel se nabýt rovnováhy jak fyzické, tak duševní. Bohužel zatímco s tou fyzickou si poradil celkem snadno, s duševní to bylo značně horší. Daisy se před ním totiž navzdory své drobné postavě tyčila téměř hrozivě a měřila si zamračeným pohledem.

„Těší mě, že mě poznáváš," zareagovala na jeho zmatené omluvy uštěpačně. „I když ti to zjevně dělá trochu problém takhle po ránu."

Albert na sucho polkl a rozpačitě si vjel rukou do vlasů.

„Já se moc omlouvám, Daisy. Nedíval jsem se na cestu a ... Nečekal jsem tě tady. Stalo se něco?"

„Jestli se něco stalo? To myslíš vážně? Ale jak vidím, tak nejspíš myslíš."

Daisy si ho měřila pohledem tak ledovým, že mu navzdory teplému ránu naskočila husí kůže. Pocítil náhlou potřebu se zachumlat do kabátu a nebo ještě lépe úplně zmizet. Nemohla přece zjistit...

„Tys mi lhal," štěkla Daisy, čímž úspěšně zabila slabou naději, že se její rozhořčení netýká jeho včerejší výmluvy. „Tvrdil jsi mi, že máš moc práce a místo toho jsi se šel bavit po hampejzech."

„Nebyl jsem v hampejzu, ale v kabaretu," ohradil se Albert nesměle a pak raději zase sklapl, když si uvědomil, že svým odporem situaci nijak nezlepšil. Naopak ji spíš zhoršil. Kdyby mohly pohledy vraždit, ležel by teď mrtvý na dláždění.

„To je nepochybně obrovský rozdíl. Jsem dojata a hluboce se omlouvám, že jsem tě křivě obvinila," zasyčela Daisy vztekle. „To zajisté naprosto vysvětluje, proč jsi mě potřeboval vodit za nos. Já ti věřila, Alberte! Věřila jsem, že jsme spřízněné duše. Že spolu můžeme překonat, co nám život naložil. Otevřela jsem se ti jako nikomu jinému. Alberte, já..." hlas se jí zlomil a oči se zaleskly potlačovanými slzami.

„Daisy, prosím," Albert k ní natáhl ruku, ale Daisy ucukla z jeho dosahu. „Já, já... Nechtěl jsem ti lhát. Jenom jsem nevěděl... Slíbil jsem Gregorovi..."

„Slíbil jsi Gregorovi! Tak pak už je mi to jasné, Tak víš co? Choď si na obědy s ním. A do parku. A... a... Zapomeň na mě! Nemluv na mě, nechoď za mnou, nic! Rozumíš? Protože já s tebou skončila," vyštěkla Daisy přes první slzy vztekle a než se Albert zmohl na odpověď vyrazila rázným krokem pryč, nechávaje Alberta stát před knihovnou, opuštěného, zmateného a hlavně zoufalého.

Než mu došlo co se děje, byla mimo dohled. Albert se sice chvíli pokoušel dohnat, nebo alespoň zjistit, kam šla, ale spíš se jen zmateně motal kolem aniž by došel nějakého výsledku. Nakonec to vzdal a obklopen mrakem hlubokého zoufalství vklopýtal do budovy knihovny.

„Člověče, ty vypadáš. To máš po tom pití? Vědět, jak málo vydržíš, nikdy bych ti nedovolil víc, než jedno pivo. Počkej, udělám ti kafe. Kafe s medem, dodá po ránu člověku síly, přežít den s úsměvem."

Gregor při pohledu na Alberta vyskočil ze starého sofa, ukrytého v zázemí knihovny, na němž si hověl se svým obvyklým raním hrnkem kávy. Albert ho podezíral, že tímhle rituálem především oddaluje chvíli, než bude muset začít doopravdy pracovat a svou oblíbenou pravdu, kterou ho právě počastoval si vymyslel aby si prolenošený čas nějak omluvil. Nikomu to ale zjevně nevadilo, tak proč se hádat.

„Kafe nepiju," zabručel jenom a pokusil se kolem Gregora protáhnout hlouběji do útrob budovy.

„Tak trochu vody. A aspirin. Určitě tu někde půjde sehnat nějaký aspirin," odmítal Gregor nechat přítele uniknout ze své péče. „Měl jsi zůstat doma, chlape," brblal, zatímco usazoval Alberta - příliš zdrchaného, než aby se dokázal účinně vzepřít – na sedačku, z níž před chvílí vstal.

„To mi povídej," vzdal se Albert pokusů o odpor a sesul se na sedadlo. „Nebo možná ještě líp. Měl jsem cestou domů spadnout do nějakého příkopu a zlomit si vaz. To by bylo úplně nejlepší."

„Ty máš ale náladu, to ti povím. Nežer to tak. Potřebuješ jenom trochu odpočinku a doplnit tekutiny."

„To nepomůže," zavrtěl Albert nešťastně hlavou a sevřel si obličej v dlaních.

„Ale no tak. To je tvoje první kocovina, viď? První je vždycky nejhorší, ale věř zkušenému, bude líp. Kocovina odejde a..."

„Je pryč," zamumlal Albert, který se utápěl ve vlastním splínu a přítele neposlouchal. „Je pryč, chápeš?"

„Kocovina?" pozdvihl Gregor obočí překvapeně.

„Cože?" probral se Albert. „Jaká kocovina?"

„Tvoje kocovina? Říkal jsi, že je pryč."

„Kocovina? Proč bych mluvil o kocovině? Já mluvil o Daisy. Daisy je pryč."

Gregor nechápavě zavrtěl hlavou, usadil se vedle Alberta.

„Nemáš nějaké vidiny?" zeptal se starostlivě. „Co by tu teď dělala Daisy?"

Albert na přítele vrhl zoufalý pohled.

„Čekala na mě. Před knihovnou. A byla... byla hrozně naštvaná, že jsem jí lhal. Víš já... Nechtěl jsem před ní mluvit o kabaretu. Aby si nemyslela, že... Já nevím, prostě mi přišlo, že bych před ní o kabaretu mluvit neměl. Ona je taková křehká. Řekl jsem jí, že mám moc práce a proto večer nemůžu. A ona nějak zjistila, že to nebyla pravda. A hrozně ji to rozzlobilo. A taky ranilo. Myslím, že hlavně ranilo. Řekla mi, že se mnou končí. Že za ní nemám chodit. Já... já... Já jsem takový pitomec," zaúpěl a znovu schoval hlavu v dlaních.

„Spíš naivka," poplácal ho Gregor po rameni konejšivě. „Křehká nekřehká, vyrostla v Londýně, určitě už o kabaretu slyšela. Nevím, jestli by se jí to líbilo, ale rozhodně by ji zmínka o kabaretu nezpůsobila srdeční zástavu. Nuž, co stalo, stalo se. Dej jí čas, ona to rozchodí."

„Myslíš?" otočil k němu Albert pohled naplněný novou nadějí. „Myslíš, že by mi mohla odpustit? Víš, zkoušel jsem za ji zastavit, ale než jsem se rozhýbal, zmizela mi z dohledu. Tak jsem myslel, že koupím, já nevím, čokoládu třeba, a zajdu za ní, abych se omluvil, jenže vlastně vůbec nevím kde bydlí nebo pracuje. To bych ale možná mohl zjistit," ožil, zapomínaje na svůj předchozí neúspěch při snaze Daisy dohnat. „Nebude to daleko, když odtamtud stíhá dojít ke knihovně a pak se mnou na oběd a pak zase nazpátek. A bude to v lepší čtvrti, když pracuje jako soukromá učitelka. Třeba bych se mohl i poptat a..."

Začal se zdvihat ze sofa, ale Gregor ho nekompromisně stáhl nazpátek.

„Oceňuji tvé nadšení pro věc, ale dovoluji si navrhnout, aby ses nejprve dal trochu do pořádku, než se vrhneš na svou misi za nalezením ztraceného štěstí. Vypadáš jako špatně nabalzamovaná mrtvola, jestli se v tomhle stavu pokusíš vyptávat u domů místní smetánky, zavolají na tebe policii, než řekneš sedmikráska. Jako přítel ti radím, aby sis hodil si šlofíka a dopřál celé situaci trochu času. Kdo ví, třeba až ta tvoje květinka trochu vychladne, rozmyslí si to a sama se objeví. Na oběd, nebo po práci. Jestli je taková psycho-tohle studovaná, jak tvrdíš, musí jí dojít, že se nechovala úplně logicky a že by ti měla dopřát alespoň šanci na omluvu."

„Myslíš," zapochyboval Albert.

„Nemyslím, vím. Jestli jí na tobě opravdu záleží, dojde jí to," prohlásil Gregor rozhodně. „A teď šup, nohy nahoru a odpočívat. Donesu ti trochu vody a vysvětlím ostatním, že ti není dobře, ať tě dneska nechají na pokoji."

„To nemusíš..." pokusil se Albert o protest, ale ani ho nedokončil. Jednak už byl Gregor stejně pryč a jednak se najednou cítil neskutečně unaveně. Namísto dalších protestů se tedy poslušně uložil na gauči a než se Gregor stačil vrátit se slibovanou vodou a práškem na bolest spal jako dřevo.