„Co ti ten ubohý hrášek udělal?"

„Cože?"

Daisy se pobaveně usmála nad Albertovým zmatkem a prstem namířila do jeho talíře, kde právě snaživě dělal z čerstvého hrášku beztvarou kaši.

„Ptám se, co ti ta nešťastná zelenina udělala, že ses ji rozhodl takhle nemilosrdně zdrtit," rozvedla svou otázku. Albert překvapeně zamrkal při pohledu na výsledek svého snažení.

„Tak, nic. Jen se takhle lépe nabírá. Když se ho pokusím sníst vcelku, vždycky mi popadá z vidličky," pokusil se vysvětlit své pohnutky. Přišlo mu to jako naprosto přijatelné zdůvodnění, ale Daisy nevypadala, že by ji přesvědčil.

„Už jsem tě viděla jíst hrášek a rozhodně jsi nejevil potřebu ho rozlisovat na placku," zavrtěla hlavou. „Jinými slovy, v tvém chování se dají vysledovat jasné příznaky toho, že jsi buď duchem nepřítomný, nebo nervózní, pravděpodobně oboje."

„Snažíš se na mě trénovat psychoanalýzu?" šťouchl Albert vidličkou do zelené kaše na svém talíři nenaloženě.

„V podstatě ano. Hlavně mě ale zajímá, co tě trápí. Co jsme se sešli, vypadly z tebe zhruba čtyři souvislé věty."

„Někdy prostě nevím co říct," pokrčil Albert rameny.

„Nebo nevíš, jak to říct?" navrhla Daisy mírně.

Albert místo odpovědi pečlivě shrnul rozmačkaný hrášek na hromádku a nabral si jedno sousto, které pak pečlivě žvýkal, ačkoliv na něm téměř nic ke žvýkání nezbývalo. Daisy se se svou analýzou trefila totiž nepříjemně přesně a on si potřeboval rozmyslet, co udělá dál.

Naštěstí byla Daisy natolik rozumná, že se rozhodla dál nenaléhat a raději se věnovala svému vlastnímu talíři, ponechávajíc mu tak prostor, když už dala jasně najevo, že si všimla jeho nálady a že je připravena naslouchat, pokud se rozhodně svěřit.

Albert dojedl hrášek a začal se pro změnu věnovat drcení brambory. Nechápal sám sebe, proč se nemůže donutit k položení jednoduchého dotazu. Daisy přece nikdy ani nenaznačila, že by si ho chtěla uzurpovat jen sama pro sebe. Ano, scházeli se vlastně denně, jednak na obědě a jednak odpoledne, nebo večer, podle toho, co si během oběda domluvili. Někdy se dokonce sešli odpoledne a protáhli to až do večera. Ale pokaždé se omlouvali právě až během oběda, až na jednu výjimku, kdy spolu šli do divadla a museli si lístky koupit několik dnů dopředu. Přesto se nemohl odhodlat zmínit Gregorovo pozvání.

„Jestli se pokusíš rozmačkat i to skopové, zavolám číšníka a požádám ho, aby ti to rozmixovali," ozvala se Daisy, kterou jeho váhání zjevně přestalo bavit definitivně. „Bolí tě zuby, nebo co?"

Albert se sám pro sebe ušklíbl.

Bolavé zuby by byly bezva výmluva, napadlo ho. Jenže to by se ho mohla Daisy pokusit dotáhnout k zubaři, nebo něco takového. Ne, na bolavé zuby se raději vymlouvat nebude.

Daisy se natáhla přes stůl a položila svou drobnou dlaň na jeho ruku.

„Alberte?" oslovila ho, snažíc se při tom zachytit jeho pohled svým. V očích se jí zračila touha dobrat se odpovědi.

Bojíš se, že tě pokouše, když se zeptáš? popíchlo ho jeho podvědomí Gregorovým hlasem.

Dej pokoj, odsekl Albert sám sobě, ale pak se zhluboka nadechl a zdvihl pohled k Daisy.

„Poslouchej, vadilo by ti, kdybychom dneska nikam nešli?" vyhrkl, dřív než si to stačil zase rozmyslet. „Jako že bychom se vůbec nesešli," dodal, aby si snad Daisy jeho dotaz nevysvětlila špatně.

„To tě celou dobu trápilo?" usmála se Daisy nevěřícně. „Ach, Alberte. Samozřejmě, že se nemusíme dneska sejít, pokud se ti to nehodí. Co se děje?"

Albert se trochu nervózně zavrtěl na židli.

Do toho, pobízel ho imaginární Gregor. Jen jí to řekni. Uvidíš, jak se jí to bude líbit.

Nejspíš vůbec, ozvala se jiná jeho část. Vyměníš odpoledne s ní za nějaký bůhvíjaký zábavní podnik, ani nevíš pořádně jaký. Že to je kabaret ještě nic neznamená. Takových podniků, co si říkají kabaret je. A ještě to na ní vybalíš takhle takhle z ničeho nic, na rychlovku. Myslíš, že z toho bude skákat radostí? Měl jsi poslat Gregora k šípku i s kabaretem.

Albert znovu poposedl. Jeho podvědomí sice mělo nejspíš pravdu, ale faktem byl, že Gregora k šípku neposlal a teď bylo pozdě, když už Daisy beztak řekl, že se nechce sejít.

„Víš... totiž... kolega v práci se staral, co se děje. Abys rozuměla, dneska jsem nestihl zanést všechny knihy, co jsem měl připravené..."

„A potřebuješ to dodělat?" vysvětlila si Daisy jeho zmatené vysvětlování po svém.

„Ne, totiž ano, to je ono. Potřebuji to dodělat," chytil se Albert jejího vysvětlení jako tonoucí hozeného lana. Sice se cítil hrozně, zvlášť když viděl chápavý výraz, který Daisy nasadila, ale zároveň se mu ulevilo, že se vyhnul zmínce o kabaretu. „Ale jestli ti to vadí, udělám to jinak," dodal ve snaze ulevit svému svědomí. „Vím, že jsi s tím večerem nejspíš počítala, mrzelo by mě-"

„Ale nech toho," zarazila ho Daisy rozhodně. „Jeden večer to zvládnu, neboj. Něco si přečtu a půjdu si brzo lehnout a budu se těšit, že to vyjde zítra. Nebo myslíš, že to zítra také nepůjde?" zatvářila se starostlivě.

„Ne, ne, zítra to určitě půjde," ujistil ji Albert spěšně. „To jenom dneska jsem byl tak nějak mimo. Kvůli těm snům, víš?"

„Kvůli snům?" zpozorněla Daisy. „Neříkej, že se ti zase vrátily ty noční můry."

O starých známých můrách, které Alberta pronásledovaly se střídavou intenzitou od Eliny smrti dobře věděla, stejně jako to, že je neměl od chvíle, kdy se spolu vídají. Když jí to Albert řekl, měla obrovskou radost a o to starostlivěji teď zněl její dotaz.

Albert zavrtěl hlavou.

„Noční můry ani ne. Vlastně jsou docela příjemné, jen jsou divné, hodně divné. A hodně živé," vysvětloval. „Víš, možná bys mi mohla pomoct je vysvětlit, když se zabýváš tou psychologií," napadlo ho náhle.

Daisy zamyšleně pokývala hlavou.

„Zkusit to můžu, ale neručím za výsledek," odpověděla, ale bylo na ní vidět, že ji to zajímá. „Přeci jen jsem jenom amatér."

Albert se na ni povzbudivě usmál. „Možná amatér, ale pokud mohu soudit, tak moc šikovný," ujistil ji. Byl rád, že se řeč přesunula k jiným věcem, než změna plánu na večer a byl i rád, že se bude moct někomu svěřit se svým zmatkem

„Já myslím, že se tím snažíš sám sobě něco říct," prohlásila Daisy, když , když skončil s líčením Eliiných snových návštěv. „Něco, co jsi schoval hodně hluboko, takže když jsi vzhůru, tak se k tomu tvůj mozek vůbec nedostane, takže se ti to snaží naservírovat, když spíš. Víš, když se uvolní takové ty běžné bloky, co si lidi budují, když o něčem nechtějí přemýšlet."

„Já nevím," zavrtěl Albert nejistě hlavou. „Chápu, jak to myslíš, ale naprosto netuším, co bych takovým způsobem mohl zablokoval i sám před sebou. A navíc, proč s tím začal zrovna teď?"

„Na tu druhou otázku je nejpravděpodobnější odpověď: Protože jsi se nejspíš konečně překlenul pocit viny, který jsi po Elině smrti měl. A co se týče té první, samozřejmě, že netušíš. Kdybys tušil, nehledal by si tvůj mozek takovéhle okliky. Nejlepší, co ti můžu poradit, je, abys dával dobrý pozor, co ti Eli říká a třeba na to přijdeš."

Daisy se pohodlně zapřela a rozhodila rukama.

„To celé je samozřejmě jen můj naprosto laický odhad, založený na tom, co jsem dokázala načíst, v kombinaci s prostým selským rozumem, kterýmžto pádem můžu být naprosto mimo a ty sny se ti zdají proto, že jsi rád středem pozornosti," zasmála se škádlivě. „Nebo taky nemají vůbec žádný zajímavý důvod. Jediné, co ti můžu doporučit s opravdu čistým svědomím, je aby sis zašel za skutečným odborníkem, jestli tě to zajímá."

„Děkuji, ale vystačím si s vaší naprosto neodbornou psychoanalýzou, mademoiselle" vrátil jí Albert úsměv. „Mohu vám jako vděk za vaši péči o svou osobu objednat nějaký zákusek?"

„To je sice velice lákavé a moc ráda bych si něco dala, ale vzhledem k tomu, že si pravidelně léčím nervy pocuchané neposlušnými žáčky tajným pojídáním čokolády, měla bych se držet alespoň po obědě, jinak za chvíli budu jako koule. A kromě toho už je moc hodin a nevím jak vy, pane, ale já se musím vrátit ke svým povinnostem. Můžete mě ale kus cesty doprovodit, jestli chcete."

„Já vím, odsud až ke knihovně," přisvědčil Albert.

Daisy mu totiž odmítala říct, kde přesně pracuje, hájíc se tím, že děvče přece potřebuje mít nějaké tajemství. Albert spíš soudil, že nechce, aby na ni čekal před domem jejích zaměstnavatelů, z obav, aby si někdo jejich pravidelné schůzky nevysvětlil špatně, ale nehádal se a místo toho souhlasil, že se budou scházet i rozcházet před knihovnou.

„Až ke knihovně," souhlasila Daisy s úsměvem.