Albert vzal další knihu z hromádky nových přírůstků. I když přívlastek nový tu byl sporný, většina knih, které mu takhle procházely rukama, byly dary od čtenářů a mnoho z nich už zjevně prošlo spoustou jiných rukou. V poválečné době ale byli rádi za každou knihu, kterou jim byl někdo ochoten přenechat a víc než jindy platilo pořekadlo: Darovanému koni na zuby nehleď. Pokud měl výtisk všechny strany, neoplýval sbírkou skvrn, přes které se nedal přečíst tisk, nebo nebyla potrhaná a proplesnivělá, stala se součástí knihovního fondu.

Jeho úkolem bylo právě ověření stavu a pokud byla použitelná, zanesení knihy do katalogu. Pracoval automaticky, zatímco ve skutečnosti se zabýval úplně jinými věcmi, konkrétně svými sny o Eli. Na to, že se mu pravidelně zdává o sestřině smrti si už tak nějak zvykl, i když ocenil každou noc, kdy si vzala jeho obvyklá noční můra volno a dopřála mu trochu toho nerušeného spánku, ze kterého se neprobouzel vyčerpaný a zalitý potem.

Poslední dobou se ale jeho sny změnily. Namísto hrozivé scény plné zmatků, střelby a krve, vpíjející se do prachu se mu ve snech začaly zjevovat scény mnohem staršího data. Během posledních dvou týdnů si tak během nocí v náhodně se vracejících vzpomínkách zopakoval všelijaké zážitky z dětství, příjezdem do Ameriky počínaje a otcovou smrtí konče.

Překvapivě se mu nevracely vzpomínky na necelé dva roky po otcově smrti. I když možná to zas tak překvapivé nebylo. Alespoň pokud byla pravdivá jeho teorie, že za nové sny může změna v jeho denním životě. Nemohl totiž přehlédnout, zjevnou korelaci doby změny se sblížením s Daisy. Vzpomínkové sny se totiž začaly objevovat krátce poté, co se začali pravidelně scházet a jednou z věcí, které tyhle schůzky v jeho životě změnily, byla právě ochota se v mysli vracet ke starým zážitkům.

Daisy ráda poslouchala vyprávění, jak vypadal jejich život na farmě a na oplátku mu vyprávěla o svém dětství v Londýně. Jejich setkání pro něj byla úžasnou terapií, která dokázala uvolnit ledový krunýř, který si kolem sebe vystavěl po Elině smrti. Poprvé po skoro dvou letech se dokázal vrátit k minulosti, aniž by se jen hlouběji propadl do pravidelně se vracející deprese a sžíravých výčitek. Dokonce Daisy po čase řekl, jak Eli opravdu zemřela a svěřil se jí se svými pochybnostmi, ohledně své reakce po její smrti. A Daisy k jeho úlevě nejen, že projevila naprosté pochopení pro jeho touhu od všeho utéct co nejdál, ale naprosto souhlasila s tím, že nemělo smysl pátrat, do čeho se Eli vlastně zapletla.

„Jen bys ohrozil sám sebe a čemu by to pomohlo, i kdyby se třeba nakonec ukázalo, že to celé byl tragický omyl nebo byla Eli jen nevinná oběť nějakých intrik? Život by jí to stejně nevrátilo. Bylo lepší nechat věci být, věř mi. Zachoval jsi se nejen naprosto pochopitelně, ale i velice rozumně, tak se tím přestaň trápit," ujistila ho. Ta slova pro něj byla balzámem na nezhojené rány. Dokonce se poprvé od Eliny smrti doopravdy rozplakal. Žalem, ale i úlevou. Ty slzy pro něj byly vysvobozením a noc poté se mu poprvé zdálo o Eli, aniž by se musel znovu dívat, jak z ní vyprchává život.

Jinak se ale bavili právě o mnohem starších událostech a většinou se snažili vzpomínat ta ty radostnější, než na rány osudu, které je připravili o jejich nejbližší, takže vlastně nebylo nijak zvláštní, že se mu ty samé příhody začaly vracet i ve snech. Albert ty sny přijímal vděčně, jako další část terapie, která mu snad konečně pomůže se vyrovnat s Elinou smrtí a víc je neřešil. Až do nedávna.

Před pár dny se totiž opět změnily. Stále se v nich objevovala Eli, živá, zdravá a plná elánu, ale namísto opakování starých vzpomínek se chovala... No jako by opravdu byla živá a jen si zaskočila na kus řeči, než zase půjde po svém. Jako by se po letech pauzy pokoušela obnovit jejich večery, kdy si navzájem vyměňovali zážitky. Až na to, že jevila daleko menší snahu mluvit a daleko víc vyžadovala mluvení od něj. A dnes v noci dokonce i sama vybrala téma – artušovské legendy. A ne jen tak jakékoliv legendy týkající se krále Artuše a jeho rytířů kulatého stolu. Ona chtěla mluvit jen a pouze o té knize, kterou mu kdysi sama darovala. Chtěla slyšet každý detail nejen ohledně příběhů, ale i kolem knihy samotné, jako by se snad chtěla ujistit, že jejímu dárku věnoval dostatek pozornosti. Albert měl dokonce pocit, že se jí nepříjemně dotklo zjištění, že knihu dal z ruky, byť jen jako výpůjčku známému.

Albert s povzdechem dokončil zápis do knihovního katalogu, opatřil knihu razítkem, natáhl se pro další a mrkl na přebal. Rozum a cit od Jane Austen, hmm.

„Rozum by se mi nějaký hodil," svěřil se výtisku tlumeně. „Ledva se začínám dostávat z jednoho šílenství, skočí na mě další. Copak je normální, aby člověka v noci navštěvovala jeho mrtvá sestra? A ještě mu vyčítala, že se nechová hezky k jejímu dárku?"

„To se bavíš s tou knihou?"

Albert sebou polekaně škubl, div knihu neupustil. Netušil, že je někdo v doslechu. Tiše zadoufal, že Gregor nerozuměl slovům a zdvihl pohled k muži, ležérně opřenému o dveře.

„Ale ne, jen si opakuji, co mám zkontrolovat." Snažil se znít přesvědčivě a bezstarostně, ale podle kolegova výrazu se mu to moc nepovedlo.

„Kecáš," obvinil ho Gregor bezostyšně a odlepil se od veřejí. „Povídáš si tu s... románem pro ženy, místo abys pracoval."

„Rozum a cit není jenom pro ženy," oponoval mu Albert, spíš ve snaze odpoutat pozornost od sebe, než že by mu tak záleželo na správném zařazení díla. Gregor ale jen rozšafně mávl rukou.

„To máš jedno, pořád platí, že se mu tu vyplakáváš na desky a nesnaž se tvářit, že ne."

Albert se zaškaredil.

„A i kdyby ano, tak co jako? Je to snad zakázané?"

„Není, ale svědčí to o tom, že už máš dost a potřebuješ pauzu. A jako dobrý přítel jsem přímo povinen se postarat o tvé duševní zdraví, tudíž jsem tě přišel vytáhnout na oběd."

„Na oběd? To už je tolik?" lekl se Albert podruhé a rychle mrkl na zápěstí. Hodinky ukazovaly tři čtvrtě na jednu a on si úlevně vydechl. „Ještě je čas. Tys mě vyděsil."

„Čím? Pozvánkou na jídlo?"

„Ale ne, mám ve dvě sraz s Daisy, bál jsem se, že jsem to propásl."

„Jako kdyby tě drahá Daisy nechala. Zaručeně by tu nadskakovala metr dvacet už pět minut po půle, kdybys nevylezl a to ještě přeceňuji její trpělivost," zavrčel Gregor. „Mám tomu rozumět tak, že se mnou na oběd jít nehodláš, chápu to správně?"

Albert jen překvapeně zíral na náhlou proměnu věčně optimistického kolegy ve vztekle prskajícího kocoura.

„No nehodlám, promiň. Co se s tebou děje? Chováš se, jako by ti Daisy rozšlapala oblíbenou hračku."

„Protože mě ta tvoje kopretina štve. Co se taháš s ní, nezajdeš na oběd, nedostanu tě na pivo a v práci s tebou taky není řeč. Akorát bloumáš od ničeho k ničemu a tokáš nad dívčíma románkama."

„Rozum a cit není -"

„Dívčí románek, jasně. To je všechno, co mi k tomu řekneš?"

„A co bys rád slyšel? Sám jsi do mě hustil, že mám pravidelně jíst, chodit víc ven a do společnosti a vůbec nependlovat jenom mezi bytem a prací. Tak co se rozčiluješ, když to konečně dělám? Pravidelně obědvám, trávím odpoledna procházkami v parku, nebo si zajdeme sednout do kavárny a dokonce jsme jednou zašli i do divadla. To tě tak štve, že to nedělám s tebou? Jestli sis nevšiml, tak na mě nemáš monopol."

Gregor si přitáhl rozvrzanou židli, odsunutou do rohu, obkročmo se na ni posadil s rukama složenýma na opěradlo a starostlivě si Alberta přeměřil pohledem.

„Ty to vážně nevidíš?" zajímal se už bez zlosti, spíš tak jako odevzdaně.

„Nevidím co?"

„Vyčítáš mi, že na tebe nemám monopol, ale uvědom si, že to nejsem já, kdo se tak chová. Já prostě jen chtěl vzít kamaráda zase jednou na oběd a nezávazně s ním pokecat o všem možném. Kdo si tě tady uzurpuje pro sebe je ta tvoje kopretinka."

„Daisy není kopretina," zamumlal Albert. Gregor jen trhl rameny.

„Kytka jako kytka, jako by na tom, záleželo. Podstatné je, že co chodíš s ní, chodíš, no... prostě jenom s ní. A i když s ní zrovna nejsi, máš jí tak plnou hlavu, že zapomínáš na práci."

„Tak to prr, na práci nezapomínám. Zrovna teď dělám na katalogizaci přírůstků. Tedy dělal bych, kdybys mě nerušil."

„Tak to se hluboce omlouvám. Makáš jako drak, to je jasné. Dovol, ať posoudím, kolik jsi toho od rána zmákl." Gregor si přeměřil významným pohledem hromádku zpracovaných knih po Albertově pravé straně a dlaněmi obou rukou naznačil rozdíl mezi ní a hromádkou nezpracovaných. Ruka, ukazující množství zbývající práce byla nesporně mnohem výš, než ta, která kopírovala výšku hotové.

„Není to tak dávno, co by to půl dni práce vypadalo opačně," okomentoval. „Pokud už bys dávno nebyl hotový a nesháněl se po novém úkolu. To bys tu ale nesměl snít s otevřenýma očima. Nechápej mě špatně, jsem rád, že sis našel spřízněnou duši a že nesedíš po večerech doma a neužíráš se, ale jedna růže na kvetoucí zahradu nestačí. Potřebuješ se bavit i s jinými lidmi. Bojím se o tebe Alberte. Bojím se, že se na ni moc vážeš. To není zdravé, upnout se jen na jednu osobu, copak to nechápeš. Co když tě opustí? Co budeš dělat pak?"

„Nemůže mě opustit, když jsme jen přátelé. Nic víc mezi námi není, věř mi. Jen pár společných vzpomínek a nějaké ty společné zájmy."

Albert se lehce nepřítomně usmál na knihu ve svých rukách. Ano, knihy byly jedním z těch společných zájmů, možná dokonce hlavním. Daisy je, stejně jako Albert milovala a byla ochotna přečíst v podstatě cokoliv i když dávala přednost různým pojednáním o psychologii.

„Jakožto učitelce se mi znalost psychologie hodí," tvrdila. „A navíc je hrozně zajímavé, když dokážeš rozpoznat, co lidi vede k jejich jednání, ačkoliv se na první pohled zdá nesmyslné. I když v tom ještě moc dobrá nejsem, alespoň v reálu. Ono je jedna věc si o tom číst a jiná to zkoušet skutečně rozlišit. Jednou bych to chtěla jít studovat, ale nejdřív si musím něco našetřit, abych se nemusela bát, že nebudu mít během studií ani na suchý chleba."

„Nic jiného mezi námi není," ušklíbl se Gregor, čímž účinně přerušil Albertův únik do vzpomínek. „Jsou vztahy, které začaly na mnohem vratších základech, abys věděl. Ale dobře, jste jenom přátelé, nic víc, já se hádat nebudu. Moji námitku to totiž nijak nemění. I přítel se na tebe může vykašlat. A navíc tě nemusí opustit tak, že odejde. Může se jí třeba něco stát. No nekoukej tak na mě, život je občas pěkná svině. Srazí ji auto třeba. Nebo uklouzne na mokrém dláždění a rozbije si hlavu. Řekni mi, že se nic takového stát nemůže a já sklapnu podpatky a vycouvám. Ale řekni mi to opravdu upřímně a beze stínu pochyb."

Gregor se vyčkávavě odmlčel, dávaje Albertovi možnost odpovědět, ten ale jen nešťastně zíral na stůl před sebou a mlčel. Opravdu upřímně totiž nic takového prohlásit nemohl. Stát se mohlo kdykoliv cokoliv a nikoho nezajímalo, že se mu při té představě svírá hrdlo a srdce se snaží vyskočit z hrudníku.

„Tak vidíš," vyložil si Gregor jeho mlčení velice přesně. „Co budeš dělat pak, zase se zhroutíš? Nekul na mě oči, lidi mi říkali, jak jsi vypadal, když jsi tu nastoupil. Duch měl víc barvy než ty a nepromluvil jsi jak byl den dlouhý, pokud jsi nutně nemusel. Nejsem idiot, abych si nedomyslel, že tě tak sebrala smrt sestry a naprosto to chápu, ale ty bys mohl chápat, že není dobré se upnout na jedinou osobu. A navíc mi chybíš," dodal, než se Albert vzmohl na námitku, že to toho, co je pro něj dobré a co ne, Gregorovi venkoncem nice není. „Nikdo jiný nemá tolik trpělivosti poslouchat moje historky, jako ty. A víš jak rád je vyprávím. Přece můžeš mít holku a kamaráda a zvládat se vídat s oběma, ne?"

Gregor vrhla na Alberta takový psí pohled, že se musel upřímně zasmát. A musel uznat, že má pravdu. Mohl by si udělat čas jak na Daisy tak na Gregora. Koneckonců si to Gregor zasloužil už jen za to, jak vytrvale se ho snažil vytáhnout z chmurné ulity, navzdory nedostatku spolupráce z Albertovy strany. Není to jeho chyba, že nemohl svému kolegovi nabídnout stejné pochopení situace jako Daisy.

„Dobře, dobře," vzdal se. „Máš to mít, ale dnešní oběd ne, ten už mám domluvený."

Gregor po tomhle prohlášení viditelně pookřál.

„Co se dá dělat. Láme mi to srdce, ale obětuji se a přenechám tě pro dnešek tvé květince. Vystačím si s dnešním večerem."

„Dnešním!? Proč hned dnešním? Zítřek by nestačil? Pivo ti neuteče."

Gregor se trochu nervózně zavrtěl.

„Pivo ne, to je pravda. Jestli dneska fakt nemůžeš, tak to samozřejmě do zítřka počká. Ale kdyby ses urval dneska, mohli bychom zajít do kabaretu. Mám k dispozici dva lístky a nemám s kým jít."

„Do kabaretu? V životě jsem nebyl v kabaretu Gregore. Nejspíš ani nemám na sebe nic vhodného."

„Jestli je tohle jediný problém, tak zachovej paniku, Gregor se postará. Tak co ty na to?"

Albert si unaveně promnul spánky. Nemohl se zbavit dojmu, že je to šílený nápad, ale postrádal sílu Gregorovy dostatečně rozhodně vzdorovat. Už proto, že jedna jeho část chtěla jeho nabídku využít. Skutečně nikdy v kabaretu nebyl a docela ho zajímalo, jak to tam vypadá. A bylo mu jasné, že sám se tam nikdy neodhodlá.

„Já nevím," zkusil to ještě jednou. „Nejsem na tyhle zábavy typ."

„Což nemůžeš vědět, když jsi to nikdy nezkusil, jak jsi před chvílí sám přiznal. No tak, alespoň tomu dej šanci. Jestli se ti to nebude líbit, sbalíme se a půjdeme na pivo a kus řeči, jako hodní hoši."

„Daisy se to nebude líbit."

„Daisy se nebude líbit co? Že se jí nebudeš jedno odpoledne věnovat? A vůbec, nevymlouvej se na Daisy, buď tak hodný. Jsi snad samostatná, svéprávná osoba, schopná vlastních rozhodnutí, nebo ne?"

„To samozřejmě jsem, ale..."

„Ale co? Víš co? Alespoň se té své křehotinky zeptej, když nejsi schopný se rozhodnout bez jejího požehnání, buď té lásky a dobroty."

Aniž by čekal na odpověď, zdvihl se Gregor ze židle a vyrazil nazpátek do veřejných prostor knihovny, nechávaje Alberta, ať se se svou nerozhodností popere sám.