„Ty máš zase dneska náladu pod psa. Někdo pocuchal nějakou z tvých milovaných svěřenkyň?"

Albert zamumlal nepříliš srozumitelný zápor. Ano, měl náladu pod psa a ne, návštěvníci knihovny za to nemohli. Mohla za to jeho „oblíbená" noční můra a hlavně jeho neschopnost zabavit svůj mozek něčím jiným natolik, aby na ni zapomněl. Přebírání ani vydávání knih nebyla rozhodně činnost, která by jeho mozek zaměstnala natolik, aby nemohl myslet na nic jiného. Pokusil se zabavit katalogizováním ještě nezařazených svazků, ale ani to nepomohlo.

„Co si tahle zajít na oběd, to tě rozveselí, věř mi."

Gregora Albertova zjevná neochota komunikovat nijak neodradila. Bez rozpaků odsunul stranou hromádku knih, kterou se Albert právě zabýval a opřel zadkem se o stůl v místě, kde ještě před chvíli ležela.

Alespoň že má tolik slušnosti, aby si nesedl přímo na ně, pomyslel si Albert. I když, kdyby to udělal, mohl by se alespoň rozčílit, že se k nim neumí chovat, to by ho na chvíli odpoutalo o starých vzpomínek. Smůla.

„Nemám hlad a mám tu práci," zavrtěl tedy jen hlavou a pokusil se okolo kolegy sáhnout pro další svazek. Nebylo mu však dopřáno. Gregor se zaklonil tak, aby se kolem něj nedala ruka protáhnout a zadíval se Albertovi přímo do obličeje.

„Nesmysl," pronesl rozhodně. „Jíst se musí a knihy ti neutečou. Kdys dneska naposledy jedl, hmm? Snídani hádám? Co?"

„A kdyby?" zabručel Albert. Fakt, že snídal půl hrnku studeného čaje si raději nechal pro sebe.

„Jsou tři odpoledne a snídaně bůhví kdy ráno tě nemůže udržet v chodu donekonečna. Koukej vstávat, jdeme na jídlo, i kdybych tě tam měl dokopat. Dřív, než tu nad tím katalogem zkolabuješ a celý ho poslintáš."

„Neboj, zkolabovat se zatím rozhodně nechystám," ujistil kolegu Albert, ale přesto poslušně vstal od stolu, protože Gregor vypadal, že svoje prohlášení myslí vážně. Navíc, jak tak začali mluvit o jídle, uvědomil si, že by si opravdu něco dal, nehledě na to, že oběd s mnohomluvným kolegou by mohl posloužit jako vítané rozptýlení myšlenek.

„Podléhám nátlaku, ale platíš pivo," kývl ještě na Gregora, aby si snad nemyslel, že mu to vyrušení projde jen tak.

„Klidně celý oběd," mávl Gregor rukou a spokojeně Alberta následoval za vidinou teplého oběda.

Albertova naděje na rozptýlení v podobě neutuchajícího přísunu historek nebyla zklamána. Gregor vydržel mlčet jen než opustili knihovnu. Sotva se jejich nohy dotkly dláždění před budovou, považoval za nutné okomentovat, že se tentokrát počasí opravdu vydařilo – Už třetí den vybráno, to se v Londýně hned tak nevidí. Je to zatracená špinavá a přelidněná díra celý Londýn. – což mu samozřejmě sloužilo jako skvělý odrazový můstek, ze kterého přenesl životu v méně zastavených lokalitách a následně k divokému vyprávění o jakési vzdálené příbuzné, snad nějaké tetě, či co, která podle všeho zdědila značně zanedbané pozemky kdesi ve Skotsku a teď se na nich pokouší chovat ovce, protože, alespoň podle ní, není skotštější činnosti, než chov ovcí.

Albert netušil, jestli je chov ovcí skutečně tak moc skotské a ni ho to nezajímalo, spíš ho fascinovala výdrž zmiňované tety. Pokud byla pravdivá alespoň polovina příhod, které Gregor nadšeně líčil, byli její elán, odhodlání a hlavně neutuchající optimismus hodny obdivu.

Jako Eli, ta byla taky neuvěřitelně optimistická osoba, když člověk vezme, s čím jsme se museli v životě porvat, napadlo Alberta a vzápětí se za tu myšlenku proklel. Šel přeci s Gregorem na oběd, aby se vzpomínek, které ho dneska od rána sžíraly, zbavil, ne aby se v nich ještě rochnil.

„Poslouchej, proč ty se vlastně k té tetě nenastěhuješ, když je Londýn tak děsný a ona má k dispozici celé sídlo sama pro sebe?" obrátil se raději na Gregora s rýpavou poznámkou. „Určitě by mladého, šikovného příbuzného uvítala s otevřenou náručí."

„Protože to její sídlo je sice rozlehlé, ale taky studené a ponuré a z větší části na spadnutí," ušklíbl se Gregor a dvorně mu otevřel dveře jejich oblíbeného hostince, ke kterému právě dorazili. „A taky je tam na kolem na můj vkus až moc ovcí. Kam se koukneš, samá kudrnatá potvora, blbá jak troky, pořád to jenom bečí a bečí, no děs a hrůza. To si hádám dovedeš živě představit."

„Ani ne. Já mám zkušenosti spíš s hovězím dobytkem," odpověděl Albert nepřítomně, pohled upřený do šera místnosti.

„Jasně, já zapomněl, otec choval krávy," zazubil se Gregor a šťouchl do Alberta loktem. „Hej, Alberte, co se děje? Hodláš tu stát jak solný sloup, nebo si někam sedneš, abychom si mohli objednat?"

„Hm. Co? Jo, jasně, promiň. Jen jsem měl takový pocit... Trochu se mi zatočila hlava. Co třeba tamhle?" přinutil se Albert odpoutat pohled od stolu, skrytého v šeru místnosti a obsazeného jedinou osobou.

„Jasně, proč ne," pokrčil Gregor rameny a zamířil udaným směrem. „A prober se trochu, chlape. Vypadáš, jako bys viděl ducha."

Albert jen něco neurčitého zamručel a vydal se za kolegou. Rozhodně nehodlal nahlas přiznat, že měl na chvíli přesně takový dojem. Na vteřinu by byl přísahal, že u stolu v rohu sedí jeho sestra a usmívá se na něj. To samozřejmě byl naprostý nesmysl, v čemž se jen utvrdil, díky tomu, že stůl, k němuž směřovali stál dost blízko k tomu rohovému. Žena, která tam seděla, sice byla bruneta zhruba jeho věku, ale tím veškerá její podobnost s Eli končila. Navíc svoji pozornost věnovala vlastnímu obědu a ne dvěma nově příchozím.

Prostě ho jen zmátla hra stínů a noční můrou rozjitřená mysl, rozhodl se. Přesto se raději usadil zády k neznámé, aby ho to nesvádělo na ni zírat a nějakou dobu věnoval pečlivému studování menu, aby si dopřál čas na uklidnění. A když měl objednáno a na stole před ním stála pinta světlého piva cítil se dostatečně v klidu, aby znovu věnoval pozornost kolegovi.

„Promiň, chvíli jsem tě nevnímal," usmál se omluvně, když si uvědomil, že oproti svému běžnému zvyku neustále mluvit Gregor mlčí a podmračeně ho pozoruje s rukama založenýma na hrudi.

„Říkal jsem, že sedíš pořád jenom v knihovně nebo doma, ani se pořádně nenajíš, tak se nediv, že jsi jak mátoha a po troše pohybu se ti hned motá hlava. Měl bys víc chodit ven na čerstvý vzduch."

„Tady? V Londýně?" pozdvihl Albert překvapeně obočí. „To bych se docela prošel, než bych našel nějaký ten čerstvý vzduch."

„Alespoň bys měl pohyb," odsekl Gregor.

„No jo, pořád. Poslouchej, potřebuješ ještě ty artušovské legendy, co jsem ti půjčoval?" pokusil se Albert změnit téma i když ani za boha by nedokázal říct, proč zvolil zrovna tuhle otázku. Nicméně už byla venku, s tím se nedalo nic dělat, i když Gregor vypadal, že ho upřímně překvapila. Ale co, Gregor to rozdýchá a když tak o tom přemýšlel, vážně ji chtěl nazpátek. Připadal si dneska tak vykolejený a starý dárek od sestry pro něj představoval něco jako kotvu k realitě.

„No," protáhl Gregor, „ještě jsem ji nedočetl, jestli ti jde o tohle."

„Vlastně ano. Podívej, nerad tlačím, ale mohl by sis pospíšit?"

„Moc času na čtení teď nemám, ale vynasnažím se. A co že tak najednou? Měl jsem pocit, žes byl docela rád, že jsi ji mohl odnést z domu."

„Hmm," Albert se zhluboka napil piva, uvažuje nad tím, co Gregorovi odpovědět. Kolega věděl, že Albert přišel o sestru při tragické nehodě, a že si její odchod z nějakého důvodu vyčítá, ale víc nic a Albert by byl rád, kdyby to tak zůstalo. Nechtěl se o těch událostech bavit a už vůbec nehodlal před Gregorem přiznat, že se dneska od rána točí uvnitř vzpomínek tak moc, až vidí svou mrtvou sestru pomalu všude. To by mu ještě tak scházelo, aby se neodbytný kolega začal kromě jeho společenského života začal starat ještě o jeho dušení zdraví.

„Myslel jsem si, že bude lepší, když ji nebudu mít pořád na očích, ale zjistil jsem, že mi chybí. Je to moje jediná památka na Eli a rád bych ji měl zpátky," zvolil nakonec odpověď sice pravdivou, ale rozhodně ne vyčerpávající.

„Dobrá, dobrá, donesu ji co nejdřív, ale ty mi za to slib, že se o sebe budeš víc starat. Pořádné jídlo a občas nějaká ta procházka ti udělají dobře."

Albert se mírně pousmál. Cítil se trochu hloupě, při té vší péči, kterou mu Gregor projevoval a fakt, že mu jeho zájem spíš vadí, než aby ho potěšila, ten pocit ještě umocňoval. Naštěstí jim právě přinesli objednané smažené ledvinky, tak mohl svou pozornost věnovat jídlu a dělat, že Gregorův požadavek neslyšel.