„To není možné," vydechla Eli skoro zoufale. „Jsi si jistý, že ses opravdu snažil? Nebo možná, že když prostě nechceš-"

„Snažil jsem se ze všech sil," přerušil ji Albert mírně. „A na chvíli jsem i opravdu chtěl. Bylo by to... No, šílené a náročné a tak vůbec, ale stejně jsem na chvíli chtěl, abys měla pravdu. Je mi líto Eli. Já prostě nejsem ten pravý."

„Ale jak to? Vím, že jsem to pochopila správně. To ráno se měl narodit dědic jak Morgany tak Artuše, oba z jedné matky. Morganin dědic se prokazatelně narodil," položila si ruku na prsa, „tak co se stalo s Artušovým? Co se stalo s tebou!?"

Albert rozpačitě sklopil oči ke špičkám bot, ale pak je znovu zdvihl k Eli.

„S tím by ti asi mohl pomoct," přiznal a pokynul rukou k okraji kamene, na němž stále ještě stál. „Posaď se, povím ti taky jednu pohádku."

Eli sice nevypadala, že by ji narážka na její včerejší zahájení pobavila, ale poslušně si sedla. Albert se usadil vedle ní, rovnaje si při tom myšlenky a hlavně slova.

„Bylo nebylo, před dvaceti a jedním rokem rodily v jedné malé, řádové nemocnici dvě ženy. Jedna mladá, svobodná dívka, která ani dítě nechtěla. Přišla do jiného stavu náhodou a otec zmizel, jak se to dozvěděl. Její nábožensky založená rodina jí ale nedovolila podstoupit potrat. Druhá byla o něco starší, vdaná a na děti se moc těšila.

Byť začaly obě rodit víceméně ve stejnou dobu, ta mladší porodila o trochu dřív, už během noci, a narodil se jí zdravý chlapec. Ta starší rodila déle, porod byl náročný a narodily se dvě děti, zdravá holčička a chlapec, který byl bohužel mrtvý."

Když tohle vylovil, Eli se s prudkým výdechem napřímila, zjevně odhodlaná něco říct, ale Albert ji zarazil.

„Nech mě domluvit. Nebude to už dlouhé," požádal mírně a rovnou pokračoval. „Nebudu rozvádět, co se dělo s oběma matkami, co si navzájem řekly a jak dospěly, k čemu dospěly, ale faktem je, že když si pro ně přišly jejich rodiny, ta starší si odnesla dvě zdravé děti a ta mladší oznámila rodině, že její dítě je mrtvé."

„Vyměnily si syny?"

„Ano. Oběma to tak přišlo lepší."

„Ale přece... Řádové sestry musely vědět, že to je jinak!"

„Musely a věděly, ale neřekly nic. Možná usoudili, že to tak Bůh chtěl. Každopádně, pokud měl Artušův meč zdědit tvůj pokrevní bratr, marně se ho snažíš vnutit mě. Je mi to líto, Eli, ale krev společnou nemáme."

Eli spustila hlavu do dlaní, náhle skleslá a bez energie, která ji obvykle provázela. Albert by rád řekl něco útěšného, ale všechno, co ho napadlo, mu přišlo hloupé nebo ploché, případně oboje. Raději mlčel, jen si ji jemně přitáhl k sobě. Eli se nechala a unaveně si opřela hlavu o jeho rameno. Tak tam mlčky seděli vedle sebe, za zády meč bez dědice, nad hlavami stoupající slunce a svorně přemýšleli, co teď.

„Jak jsi to zjistil?" ozvala se Eli po chvíli tiše. „A kdy?"

„Řekla mi to matka, když pochopila, že už se neuzdraví. Chtěla abych to věděl. Tvrdila, že by jinak nemohla klidně ležet v hrobě. Nechala na mě, jestli to řeknu i vám, nebo jak s tím vědomím naložím. Nakonec jsem se rozhodl, že si to nechám pro sebe. Tu druhou ženu jsem neznal a beztak mě nechtěla a navíc nemohl jsem... Prostě jsem ti nemohl vzít ještě bratra, když už jsi přišla o mámu. Ne po tom, co jsi mi celý týden nosila den co den krabičku mých oblíbených pralinek a hučela jsi do mě přes dveře, že to spolu dáme. Možná nemáme společnou krev, ale i tak k sobě patříme. Ale stejně by mě zajímalo, kde jsi na ty bonbony brala," usmál se, trochu nakřivo jak bojoval se slzami, které ta vzpomínka přivolala.

Eli se s nimi bojovat nenamáhala. Bezostyšně je nechala stékat po tvářích, ale i přesto se jí úsměv podařil znatelně lépe.

„Kradla jsem peníze otci z železných zásob," přiznala.

„A to na to nepřišel?" podivil se Albert. „Pokud si pamatuji, tak měl vždycky všechno do posledního centu spočtené."

Já mu tenkrát pokaždé přepsala účetní knihu a měla jsem při tom pocit, jak jsem úžasně nenápadná. Dneska si myslím, že to moc dobře věděl, ale díval se stranou. Sám si s tebou rady nevěděl, tak doufal, že tě ukecám já. A náhodou měl pravdu, ukecala jsem tě."

„Ukecala," připustil Albert. „Pokaždé. Tehdy i teď. Vytáhnout mě uprostřed noci do takového kopce, to je něco, co jen tak někdo nedokáže. Ale hezky tu je, to je pravda."

Přejel pohledem okolí, aby se konečně pořádně pokochal výhledem a snad i přišel na jiné myšlenky, a náhle se zarazil.

„Něco se děje?" všimla si Eli, jak ztuhl.

„Řekni mi, že mám halucinace," požádal Albert a ukázal prstem dolů pod kopec.

„Nemáš," zklamala ho Eli, když si vytřela z očí zbytky slz a pozorně si prohlédla dvě postavičky spěchající vzhůru.

„Já myslel, že spolu mají soupeřit," podivil se Albert, když Gregor zastavil, aby pomohl Daisy, které uvízla noha mezi dvěma kameny.

„Jak se zdá, tak uzavřeli příměří," pokrčila Eli rameny. „Vlastně mě to ani nepřekvapuje. Už dlouho jsem měla podezření, že se navzájem snášejí mnohem lépe, než by měli, vzhledem k tomu, že stojí na opačných stranách. Skoro si myslím, že kdyby obě ty zatracené skupiny zmizely z povrchu zemského, tihle dva se dají do týdne dohromady. Naše zmizení a Jocelinina indispozice jim zřejmě konečně dalo důvod, proč zahodit alespoň pro teď rozdílné názory a nastolit čas zářné spolupráce."

„To je milé, ale vzhledem k situaci nevím, jestli mě to těší." ohodnotil Albert, když zachytil podmračený Gregorův výraz, který čas od času vrhl nahoru. „Dokážeš je nějak zastavit? Třeba vyrobit naše dvojníky a nás nějak zamaskovat?"

„Těžko. Iluze je za jasného světla nepoužitelná a vyrobit homunkula je dlouhodobá práce. Na tom, co jsem ho použila na předstírání vlastní smrti, jsem dělala skoro měsíc. Navíc netuším, jak bys nás chtěl zamaskovat, když tu čníme jak žirafy v jahodišti."

„Bezva, a co tedy budeme dělat. Nějak si nemyslím, že by je uklidnilo sdělení, typu ‚Žádný Artuš nekoná, rozejděte se prosím pěkně.'"

„No nevím. Kdybys byl během sdělování dost přesvědčivý, tak třeba ano," nesouhlasila Eli. „Jen se bojím, že nebudeš mít čas ani na pardon. Hmm, něco mě napadlo. Vyskoč si ke mně," ukázala na kámen s mečem, na který mezitím ustoupila.

„Stůj a nehýbej se," nařídila mu, když poslechl, rozpřáhla ruce a začala rytmicky recitovat.

„Co to..." začal Albert, ale raději zmlkl, s pocitem, že teď není pravá chvíle rušit. Místo toho se raději soustředil na blížící se dvojici a přemýšlel, jakou šanci má zastavit dva naštvané kouzelníky, pokud se dostanou nahoru, než Eli skončí. Naštěstí to nemusel zjišťovat, protože než Gregor s Daisy dorazili do druhé třetiny kopce, vyrazila ze země kolem obřadního kamene opaleskující stěna a vytvořila nad ním kopuli, podobnou mýdlové bublině, ovšem mnohem pevnější, jak se Albert přesvědčil, když do ní zkusmo šťouchl.

„Musíš to pokoušet," ozvala se za ním Eli.

„Promiň," pokrčil Albert rameny. „Co to je?"

„Jako co to asi vypadá, hlavo chytrá? Ochranná bariéra. Sice to ty dva neudrží nekonečně dlouho, ale dá nám to trochu času na přesvědčování, že nemá cenu se prát."

„Skvělé, a co chceš dělat, pokud se přesvědčit nedají."

„Raději doufej, že se dají, protože Gregor vypadá naprosto negregorovsky naštvaný. Nejspíš má Jocelin taky rád, blbeček naivní. Každopádně, než začneme s čímkoliv, mám ještě jednu práci a to schovat tohle," ukázala Eli na meč. „Nemůžu ho tu nechat jen tak čnít, kdo ví, co by byli někteří fanatici schopní zkoušet, kdyby ho měli pořád na očích."

„Nemůžou si ho prostě zase vyčarovat?"

„To není tak snadné a dřít se s tím, když nemáš dědice jim nejspíš nebude stát za to. Navíc mám takový pocit, že bych prostě měla po sobě uklidit," pokrčila rameny Eli. „Nechávat magické předměty volně válet je špatné, to je první věc, co se jako mág naučíš. Stejně je to škoda. Taková to byla pěkná teorie," dodala a trochu smutně a pohladila záštitu. „Hej!" trhla sebou vzápětí. „Viděl jsi to taky?"

„Viděl," přitakal Albert. „Nemůže to být nějaký klam světla pod tou bariérou."

Eli se opatrně znovu dotkla záštity. Meč se pod její rukou lehce zachvěl a po čepeli mu přejel záblesk světla.

„To není klam," zavrtěla hlavou konsternovaně. „Ale tohle by dělat neměl. Ne mě. Já jsem - alespoň co se meče týče - jenom doprovodná figura na pozadí. Naprosto nezajímavá."

„Možná prostě jen reaguje na magii, která ho vyvolala. Nebo možná," pronesl Albert pomalu, jak se snažil uchopit myšlenku, která opatrně vykoukla zpoza shluku šedých závitů. „Nebo se možná mýlíš. Možná jsi mnohem víc. Jak začínala ta básnička?"

„Dvě duše v jednom zrození, když den se nocí ožení," odrecitovala Eli automaticky.

„Správně, dvě duše. Ne dvě děti nebo tak něco. Dvě duše!"

„To může být básnická licence, nebo metafora nebo tak něco."

„A co když není. Co když, to čistě náhodou není metafora, ale je to míněné doslova a do písmene. Koneckonců, byli jste dvojčata. Devět měsíců spolu v jednom lůně, blíž už si dva lidi mohou být jen těžko. Víš, jak se říká, že dvojčata spolu dokážou sdílet pocity a myšlenky? Co když to v tomhle případě zašlo ještě dál?"

„Jako že jsem prostě pohltila vlastního bratra? To ti pěkně děkuji. A vy dva taky dejte pokoj, nebo tu bariéru sundám a srovnám vás do latě!"

Gregor s Daisy překvapeně couvli od kopule a Albert se nekontrolovatelně rozesmál.

„Přijde ti to k smíchu?" zamračila se na něj Eli.

„Ne... Já... Promiň. Já jen, že jestli tu někdo má předpoklady k vládě, tak já to rozhodně nejsem," přinutil se Albert uklidnit. „A abych odpověděl na tvoji otázku, ani ne tak bratra, jako jeho odkaz. On zjevně Artušovo dědictví neunesl, tak jsi ho prostě vzala na sebe spolu s Morganiným."

„Jako že chlap nedal jedno a já táhnu dvě a nevím o tom?"

„Proč ne?"

Eli nedůvěřivě sledovala meč, zatímco zpracovávala předloženou myšlenku. Albert neměl potuchy, co jí přesně běží hlavou, a po chvíli se její pochybovačný výraz změnil v úsměv naznačující, že se jí ta možnost začíná líbit.

„Vlastně máš pravdu. Proč ne?" napřímila se hrdě. „Chlapi jsou stejně staré měkoty. Když je potřeba něco udělat pořádně, není nad ženskou."

Tvářila se při tom prohlášení tak vznešeně, že se Albert musel znovu usmát. Eli se vždycky uměla srovnat s tím, co jim osud nachystal, lépe než on. Pokud měl někdo z nich dvou usednout na trůn, ona byla rozhodně lepší volba.

„V tom případě, nechtěla bys..."

Eli, s pohledem stále upřeným na meč, pomalu kývla.

„Myslím, že vlastně chtěla," odpověděla a znovu, toho dne už potřetí položila ruce na záštitu.

Tentokrát je ale neodtáhla, když se čepel začala chvět, jen zesílila stisk a zatáhla. Meč vyklouzl z kamene jako nůž z horkého másla a za ním se z otvoru jak moře rozlily vlny magie. Proběhly jim pod nohama, rozbily bariéru kolem kamene, a pokračovaly k obzoru.

„Co to bylo?" vydechl Albert.

„Svět přijímá potřebné změny, díky nimž budu moct vládnout Anglii, aniž by to způsobilo zmatky v dějinách," usmála se Eli zasněně a opřela meč špičkou před sebe, ruce volně položené na záštitě. „Kdysi stačilo naplnit proroctví a lidé to akceptovali, ale dnes je přístup k magii a proroctvím jiný, lidé by mě nemuseli přijmout jen proto, že mám velký nůž."

„Takže co se teď stane? Nečekaně se tu objeví George VI a abdikuje v tvůj prospěch?"

„Zajímavý nápad, ale ne. Myslím, že to udělám trochu nenápadněji," pokrčila Eli rameny. „Především nechci hned nastoupit na trůn. Jeho současné veličenstvo to zatím zvládá dobře a já si musím si nejdřív zvyknout na novou situaci, vstřebat potřebné vědomosti a tak."

„To jako, že můžeš ovlivnit, jak ty změny proběhnou?"

„Tak trochu. Některé věci jsou dané, jako třeba to, že kdokoliv, kdo je teď zrovna mimo kámen, zapomene na doby, kdy jsem nebyla dědičkou trůnu. Něco ale ovlivnit můžu. Zrovna teď třeba tiše a nenásilně zanikají jak Morganiny děti, tak Rytíři kulatého stolu. Svět už je nepotřebuje a jejich členové nepochybně najdou své uplatnění jinde. Třeba v chovu ovcí," zazubila se Eli trochu škodolibě. „Doufám, že se to drahé Jocelin bude líbit. Co ty? Máš nějaké speciální přání. Doprovodil jsi mě až sem, máš na něj nárok."

„Já nevím," zavrtěl Albert hlavou. „Rád bych si pamatoval, jak to doopravdy bylo."

„V tom případě neslézej z kamene, dokud ti neřeknu. Nic jiného nechceš? Třeba místo ministra kultury? Nebo věčnou a nehynoucí lásku křehké Daisy? Měla jsem pocit, že jsi k ní dost přilnul."

„Nechci žádné místo ve vládě. Nechci do budoucna pokud možno řešit horší problémy, než co si dám k snídani. A co se Daisy týče..."

Albert věnoval pohled dvojici vně kamene. Daisy se tiskla ke Gregorovi, který ji ochranitelsky objímal bez hnutí pozorovali scénu před sebou, široce rozevřené oči v pobledlých tvářích.

„Bylo by to hezké, ale ne. Přišlo by mi to jako podvod," zavrtěl hlavou. „Něco bys pro mě ale udělat mohla. Můžu ti to pošeptat?" naklonil se k Eli s potutelným úsměvem.

***

„No, že jdeš. Už jsem bála, že to nestihneš. Obřad za chvíli začíná."

„Já se moc omlouvám, ale omylem jsem vystoupil ve špatné stanici," Albert, ještě zadýchaný od rychlé chůze, dvorně políbil Daisy ruku, podávanou k potřesení, a pak přátelsky objal Gregora stojícího vedle ní.

„Já ti říkal, že mu máme objednat odvoz," zazubil se Gregor. „Ještě že nezabloudil definitivně, jako tenkrát ve Skotsku. Vyrazí si na procházku z Killmartin a my ho pak najdeme až na Dunadd fort. Já vážně myslel, že mě z něho klepne."

„Náhodou, já mám na ten den jen ty nejlepší vzpomínky. Hlavně na to, jak jsi mě přímo na Dunaddském kameni požádal o ruku."

„Tak to byla rozhodně světlá chvíle dne, pravda," souhlasil Gregor a políbil svou ženu na tvář. „Ale měli bychom jít, všichni ostatní už jsou uvnitř. Svěř kmotrovi Elisabeth Albertu, má drahá."

Daisy se sklonila ke kočárku vedle sebe a vyndala z něj drobného tvorečka, zavinutého v povijanu. Albert polekaně couvl.

„Už tady?" bránil se. „Co když ji upustím. Nestačilo by to až v kostele? Když bud stát na jednom místě, tak snad nic nepokazím."

„Nebuď hloupý. Nikoho neupustíš," nedala se zviklat Daisy a rozhodně mu vložila uzlíček do náruče.

„Nezapomeň Elisabeth Alberta," zašeptal mu Gregor do ucha, když ho směroval ke dveřím kostela. Albert pohlédl na drobný obličejík, vykukující z peřinek a spojeně se usmál.

„Hodně štěstí do života El," zamumlal a jen on tušil, že nemluví jen ke své kmotřence, která do jeho života právě vstupuje, ale i k té druhé Elisabeth, jež ho zhruba před rokem podruhé opustila, tentokrát aby naplnila osud, který jí byl dán, ještě než spatřila světlo světa.