„Pohni, bráško. Plazíš se jak raněný hlemýžď."

Eli skákala z kamene na kámen s lehkostí kamzíka a zastavovala se jen, aby popohnala Alberta, který za ní šplhal do kopce s podstatně menší křepkostí a nadšením.

„Jdu jak umím," bručel při tom. „Jsem městský člověk, El, ne nějaká horská koza. Navíc je tma a já se nehodlám přerazit jen proto, že spěcháš."

„Je sotva šero. Za chvíli bude ráno raníčko a vyjde sluníčko a to už bych chtěla být nahoře."

„Je nějak zásadně důležité, abychom tam byli s východem slunce? Do...! K ďasu už s touhle cestou."

Albert tak tak chytil rovnováhu, když mu noha podjela na ostrůvku nepříjemně kluzkého mechu. Šlehl pohledem po sestře, jestli přidá nějakou štiplavou poznámku o jeho šikovnosti, ale Eli jeho nesnáze v nejmenším nezajímaly. Na to už byla v myšlenkách příliš mimo.

„Ani ne," odpověděla na předchozí otázku z vesela, aniž by nějak komentovala jak podklouznutí, tak na Alberta nezvykle ostrá slova. „Pokud tedy pomineš fakt, že pohled na východ slunce je z toho místa naprosto kouzelný."

„Kouzel začínám mít plný krk a to jsem teprve dneska akceptoval, že opravdu exstují. A vůbec, co je zač to ‚TO' místo?"

„Dunaddský obřadní kámen, kde se korunovali skotští králové. Tedy přinejmenším jeden a jestlipak víš který, ty můj historiku?"

„Arthur Mac Aedan," zabručel Albert, zatímco opatrně zkoušel místo, na které se chystal došlápnout.

„Správně! Máš deset bodů z deseti!"

„Celý radostí bez sebe." Albert si pohledem přeměřil vzdálenost k vrcholu. Nebo přinejmenším k tomu, o čem doufal, že je to vrchol. „Mám čekat, že tam najdeme meč, jak trčí ze země a čeká na vytažení?" ucedil pak ironicky. Normálně nebýval tak kousavý, ale jak ho doháněla únava nedospané noci, začínala ho opouštět trpělivost.

„Ano a ne," ignorovala Eli jeho tón. „Jen tak náhodou tam o něj nezakopneš, ale když víš co děláš, můžeš ho vyvolat z nebytí. Tak jako to udělal kdysi Merlin."

„Merlin nic nevyvolával."

„Ale vyvolával. Že se to nepíše v legendách, neznamená, že se to nestalo. A když to zvládl Merlin, zvládnu to taky a pak uvidíš, že mám pravdu."

„Abys nebyla zklamaná."

„Pche. Moc mluvíš, málo šlapeš," mávla Eli rukou. „Už jsme skoro tam, tak zaber."

„Na to, že mě považuješ za právoplatného, magií posvěceného krále Británie se ke mně nechováš zrovna uctivě," nedokázal si Albert odpustit, ale přeci jen zkusil trochu přidat. Ani ne tak kvůli touze naplnit legendu, která zjevně poháněla jeho sestru, jako kvůli naději, že si bude moct na chvilenku sednout a vydechnout. Takové vyvolávaní magického meče přece musí zabrat nějaký čas, který by on mohl využít k odpočinku.

Jak se ukázalo, dostat meč z nebytí, jak to Eli označovala, zabralo víc než nějaký čas. Zabralo to ve skutečnosti hodnou dobu. Albert nejdřív se zájmem sledoval, jak Eli kreslí na kámen komplikovaný vzor a přitom mumlá zaříkání, ale monotónní zvuk jejího hlasu ho začal záhy uspávat. Ve spojení s únavou, která ho už chvíli držela, netrvalo dlouho a spokojeně podřimoval, s hlavou uloženou na kolenou přitažených k hrudníku, netušíc o světě kolem. Ze spánku ho vytrhl až ostrý zvuk, když Eli zaříkání ukončila rázným tlesknutím.

„Co se to, proč?" zamrkal vyjeveně.

„Budíček, ospalče," mávla mu Eli rukou před obličejem. „Jak ses vyspinkal?"

„Málo," zívl Albert. „O co jsem přišel?"

„Přišel jsi o celý východ slunce a většinu rituálu, ale dobrá zpráva je, že jsem to zvládla i bez tebe a tadá," Eli o krok ustoupila a teatrálně ukázala za sebe. „Meč je tady, připravený posloužit novému králi. Takže kdyby vaše veličenstvo ráčilo..."

„Nejsem ničí veličenstvo..."

Albert se neohrabaně vyhrabal na nohy, celý ztuhlý z nepříliš pohodlného posezu, a pomalu přešel do středu kamene.

„Děláš si legraci, nebo je to vážně on?" prohlížel si s nelíčeným zájmem obouruční meč, který z něj trčel.

„Je to on," usmála se Eli. „Přestaň ho zkoumat z pohledu historika a vytáhni ho už."

Albert se k meči natáhl, ale než se ho stačil dotknout, zarazil se a namísto aby uchopil rukojeť, stáhl ruku zpět a raději ji i schoval za záda."

„Copak," naklonila Eli zvědavě hlavu ke straně. „Bojíš se, že se ukáže, že jsem měla pravdu?"

„Bojím se spíš toho, co se stane, až meč – a ty s ním – zjistíte, že nejsem ten správný vyvolený."

Eli jen protočila oči a nekompromisně pokynula ke zbrani.

„Morousi. Jen to zkus, on tě nepokouše."

Albert ještě chvíli meč sledoval, zatímco se mu v hlavě honila změť různorodých myšlenek. Obavy, že není ten pravý se mísily s obavami, že ten pravý je. Měl své důvody věřit, že má pravdu, když tvrdí, že Eli vybrala špatného, ale co když se přeci jenom mýlí. Necítil se na převzetí vlády nad celou zemí. Měl dost práce zvládnout svůj vlastní život, nepotřeboval se starat ještě o životy ostatních. Jenže...

Jenže tu nemůže stát do nekonečna. Buď se teď otočí a s prohlášením že nemá zájem prostě odejde, nebo zkusí meč vytáhnout. A když už došel až sem...

Opatrně se natáhl a uchopil rukojeť. Na okamžik měl dojem, že ve chvíli, kdy se jí dotkl, celý svět zadržel dech, ale pak mu došlo, že jediný, kdo tu zadržuje dech je on sám. Přinutil se nabrat zhluboka čerstvý vzduch do plic a zabral.

Pak za bral ještě o kousek víc.

A ještě víc.

Když mu při pokusu ještě přidat na síle nepříjemně luplo v zádech, pustil meč a o krok ustoupil.

„Já ti to říkal," obrátil se s omluvným úsměvem k Eli, která nevěřícně zírala střídavě na bratra a na meč, který si dál hověl na ve svém kamenném lůžku, aniž by se pohnul byť jen o milimetr.