„Alberte. Alberte!"

„Mhmm?"

Albert zamžoural do tmy pokoje, jen slabě osvětleného měsíčním světlem, pronikajícím mezerou v těžkých závěsech.

„Spíš?" ozval tichý se hlas znovu, sykavě a neodbytně.

„Snažím se. Co se... Proboha Eli, co tu děláš? Jak ses sem dostala?"

Ospalost z něj spadla jak mávnutím kouzelného proutku, když zjistil, kdo ruší jeho snahu si po vyčerpávajícím odpoledni pořádně odpočinout.

„Zadem. Přes balkon," ušklíbla se Eli, jako by bylo naprosto normální vplížit se uprostřed noci do cizího domu. „Něco ti chci ukázat," zamávala mu před obličejem objemným svazkem.

„Co to...? To jsou moje legendy?" rozeznal Albert i ve slabém světle knihu, kterou Eli svírala. „Jak jsi se k nim dostala. Ne, nic mi neříkej, myslím, že je mi to jasné i tak. Vloupala ses Gregorovi do pokoje a ukradla jsi je tam."

„Jednak nevím, kde bereš jistotu, že jsem si mu o ně prostě neřekla a jednak jsem je neukradla. Jen jsem si je půjčila. Abych tě mohla přesvědčit, že mi nešplouchá na maják."

„Půjčit si něco bez svolení majitele je krádež," upozornil ji Albert chladně, ale Eli to nijak z míry nevyvedlo.

„Až na to, že Gregor majitel není, takže netuším, co plašíš," pokrčila klidně rameny. „Majitel jsi ty. Jestli to potřebuješ mít tip ťop, tak mi to dovol a jsme v pohodě, ne?"

Albert se vzdal. Proti logice své sestry neměl argumentů.

„Fajn, tak co mi chceš ukázat?" zeptal se raději místo dalších dohadů a zašátral na nočním stolku po sirkách, aby zapálil petrolejku.

„Tady ne," chytla ho Eli za ruku. „Bude to trochu složitější kouzlo, co chci předvést a někdo by si ho mohl všimnout."

„Kouzlo? Eli prosím tě -"

„Nepros. Je mi jasné, že si v duchu klepeš na čelo, ale vážně hodlám čarovat a vážně to nehodlám dělat tady. Takže se buď oblečeš a uděláš si se mnou noční výlet, nebo mě pošleš ke všem čertům, ale pak tě bude nadosmrti žrát, žes mi ani nedal šanci tě přesvědčit. Nebo se totálně ztrapnit, zatímco se budu marně snažit. Co ty na to?"

Albert si jen povzdechl. Když to postavila takhle, nedala mu Eli moc na výběr. Pokud by s ní odmítl jít, opravdu by se pak užíral.

„Tak dobře, dám ti šanci," zabručel odevzdaně, neochotně vylezl z postele a poslepu se začala soukat do oblečení, zatímco Eli nedočkavostí skoro poskakovala.

„Šup, šup," pobízela ho netrpělivě. „Moc se s tím pářeš. Košili si můžeš zapnout cestou a sako nepotřebuješ. Venku je teplo."

„Tvrdíš ty," nedal se Albert zviklat a sako si hodila alespoň přes ruku, když už bylo jasné, že pokud si ho bude oblékat, nejspíš jeho sestra na místě vyletí z kůže.

„Kam vůbec chceš jít?" vyzvídal o chvíli později, když se za Eli plížil pohaslými chodbami Gray manor. Ne, že by ho to až tak zajímalo, jen si připadal divně a potřeboval odvést svoje myšlenky od pocitu, že se chová jako malý kluk, co se snaží nenápadně ukrást mámě koláče pro návštěvu.

„Především ven," odsekla Eli aniž by se namáhala po něm ohlédnout. „A buď zticha, nepotřebujeme aby si nás někdo všiml."

„Ty nepotřebuješ," zamračil se Albert. „Já si tu klidně můžu chodit jak chci. Já tu totiž jsem na rozdíl od tebe normálně na návštěvě."

„Povídali, že mu hráli. Možná tu jsi na návštěvě, ale pochybuji, že tvá práva hosta zahrnují i pozvání neoznámené návštěvy, nebo lezení do cizích pokojů."

„Do cizího pokoje si vlezla ty, ne já. A pozvala ses sem taky sama."

„Což bude nepochybně někoho zajímat, pokud nás načapou. A sakra bóra."

Eli se zarazila na rozcestí a přitiskla se ke zdi.

„Co se děje?" pokusil se Albert vyhlédnout za roh.

„Gregor se děje," přirazila ho Eli nazpátek nekompromisně. I tak ale stačil zahlédnout Gregora, jak se loudá chodbou a široce zívá. Na první pohled vypadal, že spí za pochodu. Ostatně podle toho, co měl na sobě si ještě od jejich návratu do sídla nenašel čas ani se převléknout, natož si jít lehnout, takže nebylo divu.

„Myslíš, že si nás všimne?" šeptl ustaraně. Navzdory svému tvrzení, že on tu má právo volného pohybu, nějak nestál o to, nechat se kolegou nachytat. „K jeho pokoji se jde tudy," dodal pro jistotu, kdyby to snad sestře nedošlo.

Eli se rychle rozhlédla kolem, nespíš ve snaze vymyslet něco lepšího, než se snažit předstírat, že je součástí výzdoby, ale chodba naprosto postrádala takové důležité prvky, jako mohutné sochy nebo příhodné výklenky, kryté závěsem.

„K ďasu," zaklela tiše, zavřela oči chvilenku něco tlumeně šeptala. Albert už se chystal zeptat, jestli se dala na modlení, když zmlkla a třepla rukou před sebe. To, co se pak stalo, mu doslova vzalo dech, Vzduch uprostřed chodby se před nimi zachvěl a ze stínů se vyloupla drobná postava svírající v náručí stejný svazek, který Eli uloupila z Gregorovy ložnice.

Chvilenku působila poloprůhledně, ale záhy nabyla hmotné podstaty a spolu s ní i života. Několika kroky docupitala k rozcestí a aniž by se rozhlížela, zahnula na opačnou stranu, než ze které se blížil Gregor.

„Hej!"

Gregor mohl být rozespalý jak chtěl, ale rádoby nenápadného vetřelce rozhodně nepřehlédl. „Ty. Co tu děláš!"

Iluze Daisy se samozřejmě nenamáhala na dotaz odpovědět a dál prchala chodbou.

„Náno pitomá. Stůj, než se navezeš do průšvihu, ze kterého se nevykecáš," prskal Gregor, ale kupodivu držel hlas tlumený, místo aby rovnou způsobil poplach. Jen přidal do kroku a aniž by se byť jen ohlédl do míst, ze kterých se falešná Daisy vynořila, prosvištěl kolem odbočky, ve zjevné snaze dívku dohnat.

„Já věděla, že pro ni má slabost," ušklíbla se Eli, když ozvěna jeho kroků utichla. „Ostatně to bude vzájemné, dej na mě. Už to chvíli sleduju a kde jeden, motá se spolehlivě i ten druhý. Asi by sis neměl ohledně naší květinky dělat velké naděje," mrkla na bratra, ale toho teď jeho šance u Daisy naprosto nezajímaly.

„Co to... Co to bylo?" vymáčkl ze sebe.

„Iluze," objasnila mu Eli, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc pod sluncem. „Šikovný trik, mimochodem, jenom má tu nevýhodu, že se vypaří, jakmile se dostane z mého magického dosahu. Ale to neva, tou dobou už si Greg nebude jistý, jestli ji jenom neztratil na nějaké odbočce. No co je? Říkala jsem ti, že jsem dědička samotné Morgany le Fay, tak přece zmáknu jednoduchou fatu morganu, ne? Zavři pusu, nebo ti do ní vletí moucha a hni sebou, ráda bych byla venku, než se objeví někdo další," popadla bratra za ruku a táhla ho za sebou.

Dokonale konsternovaný Albert ji následoval bez odporu, zatímco jeho mozek se pokoušel vstřebat, čeho byl právě svědkem. Zaváhal až když ho Eli dovlekla na balkon v prvním patře a postrčila ho k zábradlí s nekompromisním rozkazem, ať sleze po břečťanu dolů.

„To myslíš vážně?" nahlédl opatrně přes okraj. Ne, že by trpěl závratěmi, ale lezení po čemkoliv mu nikdy moc nešlo.

„Ne, dělám si legraci. Ve skutečnosti půjdeme hlavním vchodem a u majordoma si cestou vyzvednu paraple."

„Teta Jocelin majordoma nemá," odpověděl automaticky a nedůvěřivě zatřásl popínavkou.

„Nepovídej. Chuděra malá. Přestaň s tím třepat a lez. Unesl mě, unese tebe."

Albert spolkl upozornění, že je minimálně o hlavu větší a o deset kilo těžší než Eli, přehodil nohu přes zábradlí a opatrně se začal spouštět. Alespoň se mohl soustředit na takové jednoduché věci, jako kde se má chytit, nebo zapřít nohou. Oproti úvahám, jak do světa, jak ho dosud znal a chápal, sedí vytváření polohmotných iluzí z prázdného vzduchu to bylo příjemně uvolňující.

Než se dostal až dolů, podařilo se uklidnit natolik, aby byl schopen čelit věcem příštím s chladnou hlavou. Alespoň si to myslel, když pokládal nohy na pevnou zem. Že se nejen krutě mýlí, ale že navíc vůbec nezáleží na tom, jestli je klidný nebo ne, zjistil hned vzápětí. Ve chvíli, kdy došlápl, jako by ho sevřela nemilosrdná obří ruka a smýkla s ním stranou.

Chtěl varovat Eli, že něco není v pořádku, ale přes ocelové sevření, kterému stahovalo hrudník, ze sebe namísto výkřiku dostal jen slabé zahrčení, které úplně zaniklo v šustění listů. Eli ale, žádné varování nepotřebovala. Tajemná síla, která drtila Albertovi hrudník a svírala hrdlo, na ni zjevně měla zcela jiný účinek. Sotva doskočila na trávu pod balkonem, otočila se jako na obrtlíku a propálila pohledem tmu před sebou.

„Koukej Alberta pustit ty nádhero," zavelela ostře a Albert by mohl přísahat, že se vzduch kolem ní lehce chvěje, jak nad rozpálenou skálou v horkém letním dni.

Temnota pod stromy, hustě obkružujícími sídlo, se zavlnila a na měsícem ozářený trávník vyšla teta Jocelin. Usmívala se na oba sourozence, ale laskavosti, kterou si s ní Albert zvykl spojovat, bylo v jejím úsměvu pramálo.

„Bude to?" zavrčela Eli. Jocelin si klidně založila ruce na hrudi.

„Nebo co?" zeptala se s výsměšnou zvědavostí. „Nedělej na mě ramena zlatíčko. Obě víme, že můžeš buď udržovat svoji obranu, nebo zaútočit. Jenže pak se mi samozřejmě krásně odkryješ. A oboje najednou nedáš, Morganina dědička nebo ne. Takže co kdyby tu přestala dělat ramena v marné naději, že mě snad vyděsíš."

„Nesnažím se tě vyděsit," odsekla Eli. „Snažím se vyhnout tomu, abych ti vážně ublížila. Přeci jen jsme si kdysi byly docela blízké, hodně jsi mě naučila, trošku ohledů ti dlužím. Možná."

„Dlužíš? Ano? Dlužíš mi mnohem víc, beruško. Kdo pro tebe měl pochopení, když se ten tvůj drahý bráška zavřel ve svém pokoji a nimral se vlastním smutku, bez ohledu na sestru, která ztratila matku stejně jako on? Kdo tam v tenkrát pro tebe byl, no?"

Při téhle výtce pocítil Albert ostré bodnutí viny, ale zároveň se v něm zdvihla i vlna vzdoru. Byl přece v té době ještě dítě. Zoufalé, zmatené dítě, které právě ztratilo jednu z životních jistot. To otec tam měl být, pro něj i pro Eli. Jenže ten se raději utekl schovat mezi ta svoje zatracená chovná zvířata.

Zlost, že na něj Jocelin svaluje vinu a odpovědnost, kterou tehdy dost dobře nemohl unést, mu dodala sílu, kterou by v sobě nikdy nehledal. Navzdory tetinu sevření se napřímil do plné výšky svých téměř dvou metrů a zhluboka se nadechl. Dokonce se mu podařilo udělat krok vpřed, což na Jocelině tváři vyvolalo upřímně překvapený výraz. Především to ale odlákalo její pozornost od Eli.

Šlo jen o malou chvilenku, během které pustila Albertovu sestru z očí a soustředila se na obnovení kontroly nad ním, ale i ta chvilenka Eli stačila. Bez váhání pustila knihu, kterou od dopadu svírala oběma rukama před sebou jako štít a švihla pravou rukou k Jocelin, doplňujíc ten pohyb ostrým vyštěknutím několika slov v řeči, kterou Albert nedokázal určit. Albert skoro čekal, že Eli vyrazí z prstů blesk a srazí Jocelin k zemi, ale nic takového se nestalo.

Tedy přesněji řečeno, neobjevil se žádný blesk ani jiný světelný efekt, účinek však Elina akce měla zjevný i tak. Jocelin se zarazila v půli pohybu, oči se jí protočily v sloup, odhalujíc jen jasné bělmo a pak bez hlesu svezla k zemi.

Eli spustila ruku a chvíli jen tak stála, oddechujíc, jako by právě doběhla maraton.

I Albert se cítil náhle zesláblý. Jako by ho opustila nějaká vnější síla, která mu ho dosud držela na nohou. Klopýtavě couvl a opřel se o chladnou stěnu domu, náhle zmatený a nejistý, jako by se právě probral z transu a teď se snažil zjistit, kolik z posledních vteřin byla skutečnost a kolik jen sen.

První se ze střetu vzpamatovala Eli, která měla v situaci zjevně jasno.

„Měli bychom zmizet," ozvala se lehce chraptivě, jako by jí ta divně znějící slova nějak poškrábala krk. „Mají v téhle zřícenině nějaké přibližovadlo, schopné se pohybovat rychleji než krokem?"

Albert se násilím přinutil vířící myšlenky k nějakému pořádku.

„V přístěnku před domem je zaparkovaná stará fordka, i když s tou rychlostí si nejsem tak docela jistý," odpověděl napůl nepřítomně a váhavě pohlédl na nehybně ležící tělo tety Jocelin. „Neměli bychom se ale nejdřív přesvědčit..."

O čem by se měli nebo neměli přesvědčit nedořekl, protože zjistil, že se baví s prázdným vzduchem, zatímco Eli už mizí za nejbližším rohem..