Albert, navzdory svému tvrzení, nezamířil rovnou do Gray manor. Po pár minutách chůze totiž opadlo původní podráždění, které ho přimělo odejít z lesíka málem bez rozloučení. Místo něj mu pomalu začínal v hlavě hlodat červík pochybností, jestli to náhodou nepřehnal, živený starým známým pocitem bratra ochránce. Koneckonců, Eli vypadala, že svoje vyprávění myslí smrtelně vážně a s přihlédnutím k dva roky starým událostem by nebylo dobré slůvko smrtelně podceňovat. Co když ji napadne udělat nějakou hloupost?

Na druhou stranu skoro dva roky fungovala bez jeho dohledu a jak se zdá, zvládla to bez problémů. Když si tedy odmyslí její zběsilé teorie o potomcích legend, tajných organizacích a magii, naznačující, že by možná měla navštívit odbornou pomoc. Pokud ovšem čistě náhodou nebyly pravdivé, i kdyby jen z části. Šílenců, schopných se navzájem prát a zabíjet pro ledacos, se vždycky najde dost. Svět, pomaličku se probírající k životu po ničivé válce, by mu dal v tomhle jistě za pravdu. Navíc tajně vyslechnutá hádka mezi Daisy s Gregorem naznačovala, že se ti dva mají společnou historii mnohem delší, než je Daisiyna známost s Albertem a nejspíš i hodně spletitou.

Ano, nebo ne? Jsou dobromyslný Gregor a křehká Daisy jen agenty potrhlých skupin milovníků starých legend, kteří se svorně snaží Alberta využít v nějakém ze svých šílených nápadů, nebo žije Eli v zajetí bludů? Má se vrátit na Gray manor nebo jít za svojí sestrou? Má raději zapomenout na dnešní odpoledne, nebo se má naopak pokusit zjistit víc?

Zabraný do úvah si ani nevšiml, že dávno nejde hlavní cestě, ale ve snaze se zorientovat ve vlastních myšlenkách sešel na jednu ze stezek, protínajících okolní louky. A nevšiml si ani, že se původně poměrně široká stezka pomalu ale jistě mění na užší a užší a že se navíc dávno ocitl mimo dohled všech známých míst. Ze zamyšlení ho probral až mužský hlas, volající jeho jméno.

„Alberte! Člověče! Co tady vyvádíš?"

Gregor vypadal jako někdo, kdo právě nedobrovolně absolvoval přespolní běh v polobotkách. Zadýchaný, rozcuchaný, košili rozepnutou a pomačkanou, nohy zaprášené až po kotníky.

A to ještě může být rád, že je sucho, napadlo Alberta, jak si ho tak měřil překvapeným pohledem.

„Co by? Říkal jsem, že se jdu projít, ne?" podivil se Gregorovu dotazu. „Stalo se něco?"

Gregor si pročísl prsty rozčepýřenou kštici, aby zahnal pramen vlasů, který mu padal do očí a mávl rukou kolem sebe.

„Projít? Sem?"

Albert pohledem následoval Gregorovo gesto, aby zjistil, proč by sem neměl chodit, ale víc než poměrně jednotvárné okolí ho zaujala skutečnost, že slunce už skoro z poloviny zmizelo za obzorem. Vždyť z toho zatraceného lesíka odcházel před chvilkou a to nemohlo být víc jak tři hodiny po poledni. Nebo ne?

„Kolik je?" obrátil se na Gregora zmateně.

„To jsi ztratil hodinky? Tak abys věděl, je skoro devět. Zmeškal jsi večeři a teta je zralá na mrtvici, protože staromilsky žije v přesvědčení, že hostitel má dbát o blaho svých hostí a aktuálně je přesvědčená, že jsi se buď utopil v bažinách, nebo tě sežrali vlci."

„Tady jsou nějaké bažiny?" hlesl Albert, kterého spolehlivě vyděsila představa, že se naslepo toulá v tak nebezpečných místech.

„Nejsou. Ani bažiny, ani vlci," uklidňoval ho Gregor, když viděl jak zbledl. „To jsem jen tak plácl."

„Tak příště, prosím tě, neplácej," vydechl Albert s úlevou. „Málem jsem dostal mrtvici já."

„No promiň, že jsem si dovolil trochu přehánět. Nějak si musím vykompenzovat, že místo válení se v pohodlném křesle pobíhám po okolí jako pitomec, protože pán se rozhodl zabloudit. A nesnaž se mi tvrdit, že víš kde jsi a jak odtud trefíš zpátky."

Albert místo odpovědi jen pokrčil rameny. Jednak proto, že opravdu nevěděl kde je a jednak mu Gregorova zmínka o pobíhání po okolí připomněla odpoledne v lesíku.

„Poslouchej, co ten tvůj skoro detektiv v Londýně? Už našel Daisy?" neodolal náhlé chuti, trochu si do kolegy rýpnout.

Gregor se zarazil.

„Ne. Proč?" zajímal se podezíravě.

„Jen tak," zatvářil se Albert nejneviněji, jak svedl. Sám si byl vědom, že se mu ten výraz pravděpodobně moc nepovedl, ale byl si dost jistý, že ho na to Gregor neupozorní. Alespoň pokud nechce přiznat své povědomí o Daisyině přítomnosti. Nemýlil se.

„Víš, myslím že bys měl na Daisy zapomenout," poznamenal Gregor místo nějaké poznámky o neschopných lhářích. „Nechtěl jsem ti to říkat, když jsi byl tak zdrchaný, ale ta ženská tě jenom zneužívá."

„Neříkej? A na to jsi přišel jak?"

„Mám oči a troufám si tvrdit, že se docela vyznám v lidech. Věř mi, ty to nevidíš, protože jsi prostě zaslepený, zamilovaný pitomec, který se dá snadno zmanipulovat, ale normálně si tě obtočila kolem prstu a teď s tebou mává, jak se jí zachce. Nejdřív tě oblbla, pak se kvůli pitomosti zdejchne a dělá se vzácná a vsaď se, že až usoudí, že nastal ten správný čas, zjeví se za zvuku fanfár, abys jí mohl oddaně padnout k nohám a splnit cokoliv, na co prstíkem ukáže," osvětlil mu Gregor klidně

Ještě dneska ráno by Albert na tohle tvrzení odsekl, že to je nesmysl, že taková Daisy rozhodně není, ale po dnešních zážitcích si už tak jistý nebyl. Spoustou věcí si zrovna teď nebyl jistý.

„Víš, někdo by mohl tvrdit, že mě naopak zneužíváš ty?"

„Já? A to tě prosím pěkně napadlo jak?"

„Ani nevím," pokrčil Albert rameny. „Třeba protože se se svými společenskými schopnostmi zahazuješ s depresivním pitomcem, který se dá - jak jsi sám právě řekl - snadno manipulovat? Protože jakmile se zdá, že by ses musel o vliv na něj s někým dělit, můžeš se přetrhnout, abys ho dostal z dosahu té druhé osoby?"

„Tohle od tebe není fér, víš to? Takhle bys mohl překroutit víceméně každou laskavost, kterou ti někdo prokáže. Jestli máš tenhle pocit, tak se klidně můžeš vrátit do Londýna. Já tě tu držet nebudu."

Gregor vypadal, že se usilovně snaží netvářit raněně, ale moc se mu to nedařilo. Nebo naopak dařilo. Dost na to, aby nevypadal pateticky a aby Albert proti své vůli pocítil bodnutí viny, za ostré obvinění.

„Jen jsem chtěl naznačit, že všechno záleží na úhlu pohledu," broukl omluvně. „Aktuálně bych se rád vrátil hlavně někam pod střechu. Doufám, že na rozdíl ode mě víš, kde jsme a trefíš zpátky, než bude úplná tma."

„Ve Skotsku," ušklíbl se Gregor. „Jasně, že vím, kde jsme. Rač mě následovat, dovedu tě do bezpečí coby dup."

Coby dup to nakonec nebylo. Jak se ukázalo, zatoulal se Albert nečekaně daleko od sídla, takže před setměním se vrátit nestihli. Naštěstí na vymetené obloze svítil měsíc jak rybí oko a osvětloval cestu tak dobře, že většinu času ani nepotřebovali svítilnu, kterou s sebou Gregor prozřetelně vzal. I přesto se Albertovi ulevilo, když se před nimi vynořil obrys Gray manor, s pohostinně rozsvícenými okny. Byl po celém dni unavený tak, že už ho ani nezajímalo, jestli ho Daisy zneužívá, Gregor je agent tajné organizace, Eli blázen, nebo jestli bylo celé odpoledne komplikovanou halucinací. Jen se těšil, jak zapadne do postele a do rána z ní nevstane.