Albert spokojeně rázoval po cestě od sídla směrem ke vsi. Neměl ale v úmyslu dorazit až do místní osady. Ve skutečnosti byl jeho cíl malý lesík kus od hlavní cesty, kde měl na malé mýtince sraz s Daisy, která zatvrzele trvala na to, že si nepřeje, aby o její přítomnosti věděl kdokoliv ze sídla.

Sice naprosto nechápal proč, ale raději souhlasil , než aby riskoval, že se Daisy rozhodne znovu odjet, pokud by na ni příliš tlačil. Koneckonců, počasí jim přálo a na tajných schůzkách pod korunami stromů bylo něco neobytně romantického, co ho příjemně rozechvívalo. Jediné, čeho se obával, bylo jak vysvětlí Gregorovi, proč ho s sebou na své odpolední procházky nechce. Naštěstí Gregor nepátral po důvodu jeho náhlé pravidelné potřeby samoty, nespíš že byl na pravidelné pochodování po okolí příliš líný a raději pokojně zažíval oběd rozvalený v pohodlném křesle.

Cesta na místo jeho tajných schůzek s Daisy byla celkem pohodlná a nedalo se z ní snadno nějak uhnout, takže nedával příliš pozor na okolí a raději se zabýval příjemnými představami chvil budoucích. Postavy, stojící pod rozložitým stromem rostoucím kousek od cesty, si tak všiml až když mu nekompromisně vstoupila do cesty.

„Nazdárek bráško."

Artur za zarazil na místě a nevěřícně vytřeštil oči. Měl k tomu zatraceně dobrý důvod. Dívka, která mu právě zastoupila cestu byla podle jeho nejlepšího vědomí a svědomí dávno po smrti, takže její náhlé objevení tady ho nutilo pochybovat o svém zdravém rozumu, což bylo to poslední, o co stál. Zvlášť teď, když se zdálo, že by jeho život mohl zase začít fungovat. Několikrát zamrkal v naději, že zjevení Eli z cesty zmizí a on bude moct předstírat, že se ho nikdy neviděl a pokojně pokračovat na schůzku s Daisy.

„Hej! Jsi tu?"

Eli nejen že nezmizela, ale naprosto mu jeho snahu ji přehlížet pokazila tím, že se natáhla a ostře mu luskla prsty přímo před očima. Albert bezděky o krok ustoupil.

„Já ano," zabručel spíš pro sebe, než jako vážně míněnou odpověď. „Zato ty těžko. Buďto se mi zdáš, nebo jsi halucinace."

„Jak milé. Taky tě ráda vidím," ušklíbla se Eli. „Nerada ti beru iluze, ale jsem zatraceně reálná. A upřímně jsem čekala trochu větší nadšení ze shledání, když vezmu v potaz, jak tě sebrala moje smrt."

„Tvoje smrt, ha!" vylovil Albert z její odpovědi. „To je ono. Jsi skoro dva roky mrtvá. Mrtvá a pohřbená a to prosím pěkně v Americe, což je odsud zatraceně daleko i na ducha, kdybych byl náhodou ochotný na takové věci věřit, jako že nejsem."

„Hezky ses rozjel. Takhle rozpáleného jsem tě snad ještě nikdy neviděla," ocenila Eli Albertův výstup. „Jestli tě to uklidní, tak duch nejsem, takže v tomhle ohledu můžeš klidně zůstat skeptik, jestli ti to udělá dobře. Akorát nejsem ani mrtvá, ani pohřbená, a... Posloucháš mě vůbec?" přestala s vysvětlováním, když si všimla, že Albert ji zřejmě vůbec nevnímá.

„Kam ten se žene?" potvrdil Albert její podezření. Jeho otázka se totiž týkala Gregora, uhánějícího od Gray manor dolů, zhruba směrem ke vsi, rychlostí, kterou by od svého přítele rozhodně nečekal. I v nejlepších chvílích se Gregor pohyboval maximálně rychlejším krokem, očividně hluboce přesvědčený, že neexistuje nic tak důležitého, aby se kvůli tomu zadýchal. Jeho spěch byl navíc o to divnější, že ještě před chvílí Albertovi tvrdil, že je příliš nacpaný na to, aby se vůbec hýbal a hodlá si dát pěkného odpoledního šlofíka.

„Dobrá otázka," reagovala Eli na položenou otázku vesele. „Co takhle to zjistit, jestli tě to tak zajímá? Můžeme vyrazit na tajňačku za ním. Trocha malého špehování, co ty na to?"

Albert si zoufale promnul oči.

„Podívej, přiznávám, že jsem se poslední dobou snažil nebýt tak svázaný povinnostmi a taky se pro jednou trochu uvolnit," povzdechl. „To tys vždycky dovedla a já se přiznávám, že jsem si často vzpomněl na to, co bys asi tak dělala na mém místě, ale nic se nemá přehánět. Abstraktní vzpomínka mi stačí. Halucinace je trochu přes míru. Nechtěla bys ses přestat se tvářit, že jsi skutečná a prostě zmizet?"

„Tohle nemá cenu," zabručela Eli a než se Albert vzmohl na cokoliv s gustem ho nakopla do holeně.

„Au!" vyjekl Albert a chytil se za postižené místo.

Vzápětí ho ale zase pustil, aby mohl obezřetně ustoupit se sestřina dosahu. Její potutelný úsměv totiž jasně naznačoval, že by se nemusela omezit na jeden kopanec.

„Proč?" zamračil se na ni, ale Eli to nijak z míry nevyvedlo.

„Pořád ti připadám mrtvá?" zeptala se místo odpovědi sladce. Albert zaváhal. Sice už slyšel i o hmatových halucinacích, ale bolest v noze mu přišla až příliš reálná.

„Jestli nejsi mrtvá, tak koho to tenkrát ti lovci lidí zastřelili?" odhodlal se k otázce. „A proč jsi mi už dávno nedala vědět, že jsi živá? Víš co jsem si prožil?"

„Dost dobře, troufám si tvrdit," povzdechla si Eli. „A co se týče ostatních otázek, nechceš s nimi počkat, až zjistíš, kam si vyrazil tvůj vypečený kamarád? Něco mi říká, že se mi pak spousta věcí bude vysvětlovat líp."

Albert nejistě pohlédl za rychle se vzdalujícím Gregorem.

„Jak chceš špehovat někoho uprostřed holé pláně?" zapochyboval.

„Jestli budeš dlouho váhat, tak tryskem," ušklíbla se Eli.

„Tak jsem to nemyslel. Uvidí nás, když se za ním poženeme."

„Neuvidí."

„Kde bereš tu jistotu?"

„Viděl nás stát tady?"

„Tady jsme krytí stromem."

„Leda houby, ale dobře. Podívej se na to jinak. Když nás uvidí, co se stane? Řekneš mu, že jsi ho zahlédl pospíchat a chtěl jsi zjistit, jestli se něco nestalo. Nebo něco takového. Ani vlastně nemusíš lhát, hm? Říkal jsi, že ses chtěl zkusit chovat trochu nezodpovědně. Tak do toho. Malá stíhačka po lukách. Co ti to udělá?"

Albert se vzdal. Těžko se hádat s osobou proslulou svou tvrdohlavostí ať už je halucinace nebo ne. Navíc ho opravdu zajímalo, co Gregora přimělo vzdát se odpolední siesty.

***

„Už vím, co mi to udělá. Dostanu infarkt. To mi to udělá. Nemůžeme trochu zpomalit?"

Albert se zoufale snažil udržet krok se svou sestrou, která se zase snažila držet na dohled Gregora a pokud možno ho i trochu dohnat, takže se přes louku hnali rychlostí téměř závodní. Při nasazené rychlosti se Albert brzo přestal starat, jestli je Gregor zahlédne nebo. Naopak by dost ocenil, kdyby si jich všiml, protože to by probíhající hon mohlo ukončit dřív, než padne vyčerpáním.

„Nějak jsi vypadl z kondice. Trocha rychlejšího pohybu a jsi na umření. Zaber bráško, to ti jen prospěje."

Eli naopak naprosto nedělalo problém nasazené tempo udržet a s bratrem nejevila žádné slitování. Albert se chystal namítnout, že jestli brzo nezastaví, tak ho tahle stíhačka spíš zabije, ale než pobral dost dechu na artikulovanou odpověď, naprosto zapomněl, co chtěl říct. To proto, že Gregor právě bez nejmenšího zaváhání zapadl do remízku, který Albert za posledních pár dní stačil poznat dokonale. Aniž by tušil, že je něčeho takového ještě schopen, přidal do kroku a dokonce i na okamžik předběhl Eli. Překvapil ji tím tak, že ho znovu dostihla ve chvíli, kdy už skoro mizel mezi stromy.

„Oceňuji, že tě moje slova tak nabudila, ale brzdi trošku, nebo se s Gregorem nakonec srazíš, a to už nezamaskuju," chytila ho za ruku.

Albert nechápal o jakém maskování to mluví, ale vůbec ho to nezajímalo. Šlo mu něco docela jiného.

„Musím ho zastavit dřív, než se srazí s Daisy," pokusil se sestře vytrhnout. „Jestli ji tu potká, bude si myslet, že jsem mu o ní řekl a zase se na mě naštve. Slíbil jsem jí, že to neudělám, dokud s tím nebude sama souhlasit a jestli dojde k názoru, že jsem jí lhal, odjede. To nechci. Nechci ji zase ztratit."

„Nemůžeš ztratit co nemáš," odmítla ho Eli pustit. Jindy by se jí vytrhl snadno, byla mnohem drobnější než on a silou se mu nikdy nemohla rovnat, ale teď byl unavený a navíc ho její odpověď vyvedla z míry tak, že se s ní prostě přestal přetahovat.

„Jak to myslíš? A co o tom vůbec víš? Dva roky jsi tu nebyla."

„Nebyla," připustila Eli a poprvé od jejich shledání vypadala, že se jí jeho slova doopravdy dotkla. Pustila jeho ruku a do očí se jí vkradl stín smutku. „I když není pravda, že bych tu nebyla vůbec. Ale máš pravdu, že jsem se držela dál. Jenže i tak o tom vím víc, než ty a Daisy rozhodně nemůžeš ztratit. Ne tak, jak si myslíš. Chovej se tiše a uvidíš."

Kývnutím mu naznačila, aby ji následoval a proklouzla mezi stromy. Albert ji celý zmatený následoval a při tom se přistihl při kacířské myšlence, že by možná bylo jednodušší, kdyby zůstala mrtvá. Tak se toho nápadu lekl, že skoro zakopl o vlastní nohu a nebýt toho, že ho Eli včas zachytila, nejspíš by vletěl přímo mezi Gregora a Daisy, kteří stáli proti sobě na malé mýtince a měřili se podmračenými pohledy.

Čišelo z nich takové nepřátelství, že Albert ztratil veškerou chuť do situace nějak vstupovat. Přitiskl se ke kmeni stromu, za nímž se skrývala i jeho sestra a pro jistotu se snažil pokud možno ani nedýchat. Vážně byl přesvědčený, že po sobě co nevidět skočí, ale po chvilce drtivého napětí se oba jako na povel uvolnili a o kousek od sebe odstoupili. Přátelské prostředí tím sice nevzniklo, ale už to alespoň nevypadalo, že se pokusí navzájem zabít.

„Vidím, že jsem tě podcenila," promluvila Daisy jako první. Mluvila klidným hlasem, naprosto postrádajícím emoce, přesto Albert cítil, jak se mu při tom zvuku šplhá mráz po zádech a nevědomky se lehce přikrčil. Zato Gregor vypadal, že ho její slova spíš pobavila.

„Mockrát, zlatíčko," ujistil Daisy s úšklebkem. „Vážně, to sis ještě nevšimla, že každý tvůj tah dokážu obrátit proti tobě, ani se nezapotím? Měla bys to zabalit a jít si hrát jinam. Jsi docela hezká holka, bylo by škoda, kdybys přišla k úhoně."

Daisy jen pohodila hlavou.

„Moc si věříš. Trocha sebekritiky by ti neškodila. Prý obrátil proti mně? Tomu nemůžeš sám věřit. Dokonce i když jsi se pokusil Alberta dostat z mého dosahu, dokázala jsem to využít pro svůj prospěch. Teď mi dokonale zobe z ruky, netvař se, že sis toho nevšiml. To by ses nenamáhal dorazit mi sem osobně vyhrožovat."

„To nebyla vyhrůžka, to bylo dobře míněné varování."

„Milé. Taky ti jedno dám. Nepleť se mi pod nohy, nebo to budeš ty, kdo dojde újmy. Raději seď doma a věnuj se četbě, to by ti šlo. Při tom ti maximálně hrozí, že se řízneš o papír."

„Ty jsi tak starostlivá," nasadil Gregor vděčný výraz, tak falešný, že to přímo bylo do očí. „Ovšem pokud spíš nežárlíš. Jsem si ji jist, že by sis taky moc ráda početla. Smůla, že nemáš šanci."

„Smůla, že nemám zájem," kontrovala Daisy pohrdavě.

„Neříkej," pozdvihl Gregor obočí posměšně, nicméně pod navenek předváděnou pózou byla znát naopak touha po vysvětlení. Daisy ale zjevně neměla chuť mu říct víc.

„V tom ti ráda vyhovím," ujistila Gregora. „Vlastně se s tebou vůbec nehodlám dál bavit. Mám totiž mnohem lepší věci na práci, než ztrácet čas s tebou."

„Jestli máš na mysli schůzku s Albertem, jak zachovej klid, dneska už nedorazí, o to jsem se postaral. Nebo si myslíš, že sem naběhnu s vědomím, že se může kdykoliv zjevit a začít dělat zmatky?"

„Co já vím," ušklíbla se Daisy. „Co jsi mu udělal, ze si jsi tak jistý? Přivázal jsi ho k židli a praštil po hlavě?"

„Ale no tak, za koho mě máš. Prostě jsem zařídil, aby měl jiné věci na práci. Touhle dobou hádám, se usilovně snaží dostat jedno notně pošramocené kolo a jeho podobně pošramoceného majitele do bezpečí jeho rodné chalupy. A vzhledem k tomu, že z kola je osmička a majitel starý pán, který špatně chodí i když ho náhodou nebolí poraněný chodník, zabere mu to času až až."

„Zneužíváš jeho dobroty," obvinila Daisy Gregora.

„Zatímco ty ne? Nenech se vysmát. Ale dobře ti radím na něj zapomenout, sbalit se a vyklidit pole, protože pokud tu budeš ještě zítra, mohlo by dojít k nepříjemné nehodě."

„Kterou zajistí kdo? Ty? Nenech se vysmát. Na to nemáš žaludek a dobře to víš."

„Já se nehádám. Ale taky nejsem sám, kdo to ví. Uvažuj o tom, poklade," pokrčil Gregor rameny a aniž by čekal, jak na jeho slova Daisy zareaguje, otočil se odkráčel.

„K ďasu," zasyčela Daisy vztekle, když její protějšek zmizel z dohledu a prudce uhodila pěstí do kmene nedalekého stromu. K Albertovu překvapení se strom pod tím úderem viditelně otřásl. Nikdy by neřekl, že se v útlém Daisyině těle najde tolik síly. Rozhodně by čekal, že si takovým úderem pořádně ublíží, ale nezdálo se, že by si nárazu pořádně všimla. Jen si nepřítomně promnula ruku a rozhlédla se kolem sebe. Nezdálo se ale, že by skutečně vnímala své okolí. Její pozornost se podle všeho soustředila docela jinam.

„K ďasu," zopakovala už klidněji po chvíli. „Musí to komplikovat, pitomec jeden namyšlený. Ale moje hloupost. Mělo mě napadnout, že na mě přijde. Albert je takový..."

Jaký je už Albert nerozuměl, protože se během řeči vydala pomalým krokem nazpátek ke vsi, v níž byla ubytovaná.