Albert míchal pomalu chladnoucí čaj, zamyšlený pohled upřený oprýskanou stěnu, jejíž jednotvárnost narušovala jen malá police na knihy a staré pendlovky, které podědil po předchozím nájemci. Až příliš živý sen ho vyhnal z postele se svítáním. Hloupý čas. Příliš brzy na to, aby vyrazil do práce, ale na to, aby zkoušel ještě usnout, už bylo naopak příliš pozdě. Navíc neměl chuť znovu spánek pokoušet. Jednou mu to dneska stačilo. A to doufal, že už bude mít klid.

Krátce po sestřině smrti se mu podobné sny zdávaly pravidelně, ale jak šel čas, začínaly pomalu blednout a byly i noci, kdy se neobjevily vůbec. Někdy i celý týden, jaká to úleva. A najednou... Ještě teď cítil chlad listopadové plískanice, smývající skvrny od krve.

Zimomřivě se otřásl a lžička zacinkala o bok hrnku. S povzdechem ji vytáhl a odložil na stůl. Stejně čaj míchal jen ze zvyku, sladit přestal víc jak rok dozadu. Ze zvyku a taky proto, že se mu lépe přemýšlelo, když ruce zaměstnával nějakou nevýznamnou, stereotypní činností. Kdyby ještě žil na rodinné farmě, nejspíš by se vydal vykydat chlív, nebo něco podobného. Sladká uklidňující myšlenkově nenáročná práce, umožňující si krásně urovnat myšlenky a nádavkem se příjemně unavit. Jenže farmu prodal hned po... prostě ještě ten zatracený rok prvnímu, kdo mu nabídl dost na cestu přes moře a s jedním kufrem vypadl ze země, jako by mu za patami hořelo. V malém bytě na londýnském předměstí mu nezbývalo, než si vařit čaj a pak ho do zblbnutí míchat.

Unaveně si promnul oči a konečně se svého dokonale zamíchaného čaje i napil. Samozřejmě byl dávno studený jak psí čumák. Aby ne, když tu nad ním seděl pomalu půl hodiny. Postavil hrnek zpátky a znovu se zadíval na stěnu. Tik tak, tik tak pohupovalo se kyvadlo hypnoticky ze strany na stranu. Kdyby ho tak chtělo doopravdy zhypnotizovat a pak ho přesvědčit... Přesvědčit o čem? Že nikdy žádnou sestru neměl? Že honička s lovci lidí o to, kdo se k ní dostane jako první je jen výplodem jeho přebujelé představivosti, nebo zlý sen, který si vykoledoval po četbě nějakého stupidního krváku?

To byla zajímavá myšlenka, ale upřímně si nebyl jistý, že by o to stál. Nechtěl přijít o Eli úplně. Eli byla kotva, která ho udržela příčetného a v chodu, když jejich matku postupující rakovina připoutala na lůžko a otec pro samou práci na farmě a starost o manželku neměl na děti čas. Eli a její nezdolný optimismus, že nějak bylo a nějak bude mu pomohla zdolat nejen pekelné tři roky, kdy jim matka scházela před očima a otec čím dál tím víc mizel z dohledu, ale i prorazit temnotu, když den po jejich třináctých narozeninách matka zavřela oči naposledy.

Ano jejich. Byli s Eli na den stejně staří a paradoxně to bylo snad jediné, co měli se sestrou společné. Eli byla šedooká brunetka, Albert měl oči zelené a vlasy rudé jak plamen. Eli byl živelná, optimistická a plná energie, vždycky připravená vyrazit ven, on sám byl spíš tichý a ideálem příjemně stráveného dne bylo zahrabat se do knih, nejlépe když šlo o historii, ať už skutečnou, nebo legendami opředenou. Přesto si rozuměli až neuvěřitelně dobře. Albert trpělivě vyrážel hledat svou sestru po okolí, kdykoliv se na svých výpadech za dobrodružstvím zapomněla na čas a ona za to ochotně poslouchala jeho výkladům o tom, co naposledy četl. Dokonce mu k patnáctým narozeninám darovala výtisk Artušovských legend, který vyhrabala v místním vetešnictví a sama mu pak opravila rozbitou vazbu. Ten výtisk byl ostatně to jediné, co si z farmy odvezl, kromě svého oblečení. Ostatní knihy, které během času nashromáždil s těžkým srdcem odložil v tom samém obchodě, kde jeho sestra objevila ony legendy.

Pokusil se pohledem vyhledat jednou fyzickou památku na Eli a pak mu došlo, že ji vlastně nedávno půjčil kolegovi v knihovně, kde pracoval. Bůh ví, proč ji vůbec dával z ruky. Nejspíš, že je Gregor tak zatraceně přesvědčivý. A taky že je jeden z mála, koho ještě neodradila Albertova nemluvnost od snah se s ním spřátelit. Ostatně, nastoupil teprve nedávno, takže ještě neměl čas se dopracovat k závěru, že je Albert ve svých jednadvaceti starý krtek, příliš zamilovaný do knih i na zaměstnance knihovny. Zatím pevně věřil, alespoň podle jeho chování soudě, že to chce jen čas a trpělivost, a nejen že kolegu vytáhne z jeho ulity, ale snad ho i nakonec ožení. A ačkoliv ke Gregorově snaze seznámit ho s nějakou vhodnou dámskou partií se Albert stavěl jednoznačně odmítavě, přijal už několik jeho nabídek, že spolu po práci skočí na jedno. Nejspíš, že jít na jedno s Gregorem bylo jednoduché. Jak byl Albert zamlklý, tak byl jeho společník, co se řeči týkalo, k nezastavení. Stačilo čas od času stručně odpovědět na nějakou náhodně položenou otázku a zbytek času mohl v klidu popíjet své pivo a poslouchat příval Gregorovy výřečnosti.

Při jednom z těchto posezení přišla řeč i na staré legendy a Albert se přiznal, že je vlastníkem jednoho výtisku Artušovských legend, zřejmě dost starého. Gregora to doslova nadchlo a nedal jinak, než že by je hrozně rád viděl a byl naprosto neodbytný a Albert se nakonec prostě vzdal. Koneckonců, stejně mu jen ležely v knihovně. Jednak je znal dávno nazpaměť a jednak se mu roztřásly ruce pokaždé, když je vyndal. Otevřít je nedokázal, příliš mu připomínaly minulost.

Možná je měl taky nechat za Velkou louží, stejně jako všechno ostatní. Jako celý nepovedený otcův americký sen, jenž ho přiměl sbalit ženu a tenkrát pětiletá dvojčata a vyrazit za oceán hledat štěstí. Celé otcovo dědictví po rodičích padlo na cestu a na malou dobytčí farmu, která se měla stát základem budoucího velkochovu těch nejžádanějších plemen a tím i nevídaného bohatství.

Albert znovu upil studeného čaje a trpce se ušklíbl. Houby nevídané bohatství. Matka i otec dřeli od nevidím do nevidím jen na to, aby se vůbec udrželi nad vodou a když pak matka ulehla, dřel otec o to víc. Starost o domácnost padla na děti, hlavně pak na Alberta, který byl z obou sourozenců tak nějak zodpovědnější a navíc si vzal k srdci otcův proslov na téma, jsi chlap, musíš se postarat o sestru, aby máma neměla starosti a mohla se dát dohromady.

Tak se staral, jak nejlépe dovedl, nakupoval, vařil a hlídal sestru, která se sice upřímně snažila pomoct, ale pravidelně nedokázala odolat lákání luk a nedalekého lesa. Jediné, čemu se doopravdy dokázala doma věnovat byla matčina bylinková zahrádka, kterou nejen pečlivě udržovala, ale dokonce ji i rozšířila. A časem začala z vypěstovaných bylinek vyrábět masti a čajové směsi, které prodávala apatykáři v nedalekém městečku, přinášejíc tak vítaný příspěvek do rodinného rozpočtu. Albert za stejným účelem ke svým domácím povinnostem přibral občasné doučování dětí z okolních farem i z městečka.

Matka se dohromady bohužel nikdy nedala a otec žal z její smrti léčil tím, že se definitivně ukryl u svého milovaného dobytka. Kupoval, prodával a křížil, ve snaze získat své vysněné dokonalé plemeno, o jehož maso se budou kupci prát a nakonec skončil po krátkém sporu s jedním až příliš divokým býkem s proraženou hlavou a ošklivými dluhy.

Albert s Eli pak prodali otcova stáda a většinu luk, aby zděděné dluhy dokázali uplatit. Nechali si jen párek dojnic a vlastní farmu.

„Měli jsme prodat i tu a vrátit se do Anglie už tenkrát," oznámil Albert prázdnému bytu s povzdechem.

Kolikrát si už tuhle větu opakoval? Měli se vrátit a možná by byl Eli ještě živá. Jenže Eli za žádnou cenu nechtěla a on jí nedokázal odporovat. Tak zůstali a živili se, jak se dalo. Eli vzala práci v apatyce, do které už nějakou dobu dodávala svoje bylinky a Albert přešel z občasného vyučování na pravidelnou výuku v místní jednotřídce. Nebyli bohatí, ale špatně si nežili a Albert tak nějak doufal, že už bude jen lepší. Až do chvíle, kdy Eli zmizela jak pára nad hrncem, zato se v jejich domě objevili nebezpečně vyhlížející chlápci, mávali kolem sebe zatykačem s přípisem živá nebo mrtvá a dožadovali se informací.

Po prvním šoku, kdy Albert nechápal, co se děje, se v něm znovu probudil velký bratr ochranář. Chlápky vyhodil s tím, že nic neví a pak se sám vydal sestru hledat, jednak aby zjistil, proč ji u všech ďasů někdo chce za každou cenu, ale především aby se postaral, že bude živá. A navzdory vší snaze selhal na celé čáře. Dodneška netušil, do čeho se tenkrát Eli přimotala a hlavně, nedokázal ji najít dřív než ti, co zvolili raději variantu mrtvá.

Cítil, jak se mu při té vzpomínce stahuje krk a znovu se napil čaje, aby se toho pocitu zbavil. Pak nedopitý hrnek odložil a raději se zdvihl, aby vyrazil do práce. Sice bylo pořád ještě příliš brzy, ale může to koneckonců vzít oklikou, snad cestou přijde na jiné myšlenky.