Celou minutu se nic nedělo. Ohlušující ticho však po odeznění prvotního šoku vystřídal uširvoucí jekot. El, ještě pořád zabořena do tukových zásob Valerie, jen vyděšeně tiskla k hrudi bílou lahvičku saponátu.

„Za tohle zaplatíš! Tohle ti nezapomenu!" skřeky Prasečí hlavy se rozléhaly celým foyer.
To Emu probralo. Do prdele. Valerie sloužící Emě jako obdoba molitanové žíněnky sebou začala nekoordinovaně házet ze strany na stranu ve snaze se ze země dostat zpět na nohy.
Ema se s tupým dopadem ocitla na studených mramorových kachlích. Stupňující se bolest v zádech ji přiměla zavzdychat.

„Moc se omlouvám," neznámý mužský hlas se ozval kdesi nad El. Ve snaze nalézt majitele se El prudce otočila. Bolest mezi lopatky jí pohybem vystřelila až do beder.

„Bože!" zaklela. Ale přece se snaha vydařila a pohledem se střetla s mandlovýma očima soucitně zkoumající rozpadající se El.
Vše utichlo. Omluvný výraz čišící z obličeje kudrnatého blonďáka se na setinu vteřiny změnil v nevinný úsměv snad až bavící se nastalou situací.

„Jmenuju se Martin," představil se a pak mnohem tišeji nekoherentně zahuhlal něco, co El nedokázala rozklíčovat. Naštěstí nebylo zapotřebí se ptát na specifika vyřčených slov, situace se chopila na zemi stále se povalující Prasečí hlava.

„Pane Ponocný, jste to vy?" piskla Valerie, která se ze zad zvládla překulit na bok.
Martin neochotně přikývl a natáhl ruku směrem k neforemné růžové hromadě tvořící Valerii.

Prasečí hlava se vší vervou ruku přijala a s oddaností El nevídanou se začala škrábat na nohy.

„Chcete pomoct?" vypadlo z El při pohledu za brunátnějící Prasečí hlavu.

„Ty už nic-" Prasečí hlava přes chraplavé oddechy přecedila přes zuby, „nedělej!"
K veškerému překvapení se Valerie opravdu zvládla do víceméně stabilní vertikální polohy dostat. Nejspíš bylo zapotřebí jí k tomu velmi dopomoci, ale úsilí ze strany Valerie bylo nepopiratelné. Celá červená stála vedle Martina, hluboce oddechovala a oči pevně semknuté jí slzely natolik, že se jí z černých linek kolem očí začaly dělat kruhy připomínající pandu. El sevřela v ruce lahvičku dezinfekce. To ji mám snad litovat?

„Chcete taky pomoct?" Optal se mladík a El jen zatřásla hlavou. Pomalu, s ohledem na poraněná záda, se postavila naproti dvojici.

Martin, vysoký blonďák s milýma očima, stál ve dveřích vedoucích do chodbičky oddělující foyer a herecké šatny a vedle něj zarudlá Valerie. Tak proto mě tak pekelně bolí v zádech.

„Děkuji moc za pomoc, pane Ponocný," vymáčkla ze sebe Prasečí hlava a pak ve spěchu dodala, že si musí odskočit na toaletu. El překvapilo, že nepožádala o asistenci i tam, jelikož herce Valerie ze srdce miluje a nenechala by si ujít okamžik jejich společnosti.

„Moc se omlouvám. Bolí vás to moc?" Otočil se hnědooký Martin na El. Chvíli na něj jen koukala, než se zmohla na chabé:
„Ne."

Už se chtěla otočit a co nejrychleji zmizet, než se Prasečí hlava vrátí z toalet a podrobí El nekončícímu monologu o etice a morálce, když se z druhého konce foyer ozvalo nejistě „Marťo? Co se stalo?"

Známá slečna v bundě Santa Clause nejistě přešlapovala z nohy na nohu. To snad ne.

„Vy jste se mámě fakt vyvedli," El si nemohla pomoct. Věta z ní vypadla, ani nevěděla jak.