Je to tady. Ta dlouho očekávaná chvíle. Zatímco nahrávací studio se zaplňuje pozvanými hosty a organizátoři poučují kameramany o svých cílech, oba dva princové již postávají ve vedlejším salónku a prochází si závěrečnou řeč.

„Mám radši říct ‚jsme vděční za váš čas', nebo prostě jenom poděkovat?" ptá se princ Luca, když si asi po páté láme hlavu nad loučením. Působí přitom tak vážně a celý napřímený obchází místnost.

„Drž se toho, co máš v poznámkách", odpoví jeho bratr a zahledí se z velkého klenutého okna. Na rozdíl od svého společníka vyhlíží zcela vyrovnaně a nezávazně, jako kdyby snad losování bylo náplní každičkého jeho dne. Tak jako jeho bratr na sobě má černý, až nepřirozeně dokonale padnoucí oblek a v rukou třímá list se svým proslovem, kterému však nevěnuje velkou pozornost.

„To je právě to - stojí tam jen ‚Rozloučit se'. Co já vím, jak je to myšleno", vydechne Luca a papír, který tiskne v rukou, nespokojeně zmačká.

„Přestaň být tak důkladný. Nezáleží na tom, jak to řekneš." Bradley se konečně obrátí na svého bratra.

„Nezáleží? Možná tak tobě", ušklíbne se Luca a pomačkaný kus papíru hodí po druhém princi, kterému se papírová koule odrazí od hrudi. Bradley se uchechtne a i svůj proslov nechá padnout k vyleštěné mramorové podlaze.

  „Jak si ty dívky představuješ?" ozve se Luca po delší prodlevě a zadívá se na svého společníka, který mu pohled po chvíli opětuje. Jejich modrozelené oči se střetnou.

„Já nad tím ani nepřemýšlel - není to důležité. Uděláme, co bude třeba a tím to končí."

„Copak tě to ani trošku nezajímá, Brade? Já jsem na ně náhodou zvědavý!"

„Ty jsi zvědavý na všechny, jak vidím", poznamená Bradley krapet vyčítavě a urovná si límeček na košili, jako by na něm snad bylo co zpravovat. 

 „A tím myslíš jako co?" Luca se napřímí a nadhodí vážný výraz. Nemá rád, když si ho někdo dobírá.

  „Nic, samozřejmě." Bradley pokrčí rameny a opře se o pohovku po své pravici. Jeho bratr jen pobaveně zavrtí hlavou. Je vidět, že mezi sebou mají zvláštní, ale pevný vztah. Někdy se popichují, jindy jsou dokonce hrubí, ale v krizových situacích vždycky stojí při sobě. 

  „Víš, zajímalo by mě, jestli-" 

„Již je čas." Hlas třetí strany vytrhne prince z konverzace, a oba tak upoutají pohled ke dveřím, ve kterých právě stojí jejich otec - majestátní a upravený jako vždy.

  „Hosté začínají být netrpěliví", vysvětlí král.

„Rozumíme." Luca přikývne. 

  „Tak ať už to máme za sebou", odtuší Bradley a pokojně se vydá do studia. Bratr ho zvesela následuje, ovšem v hlavě si pořád uspořádává nacvičená slova. Všechno musí být perfektní.

***

„A nyní prosím přivítejte jejich královské Výsosti, prince Lucu a prince Bradleyho!" Moderátorka odkáže na dva pohledné muže, kteří právě vstupují do záběru. Každý v ruce drží jeden mikrofon.

„Prosím, posaďte se", pobídne prince a oni se na povel usadí v béžových polstrovaných křeslech uprostřed pódia. Zdají se tak alespoň krapet méně formální.

„Je to již pár týdnů od vyhlášení Selekce, do které se jen tak mimochodem přihlásil více než jeden milion dívek! Nyní nastal čas vylosovat těch patnáct šťastných, které budou převezeny do paláce. Povězte nám, Veličenstva, jaké máte z toho všeho pocity?" Nad otázkou se oba princové naoko zamyslí.

„Myslím, že mohu hovořit za nás oba, když říkám, že jsme z celé záležitosti velmi zvědaví." Princ Luca se usměje do kamery a pak věnuje úsměv i moderátorce.

„O tom nepochybuji. A zvědavé jsou jistě i dívky u televizních obrazovek, tak je nebudeme zbytečně napínat. Co od losování očekáváte? Máte nějaké představy o přihlášených dámách?" pokračuje s otázkami moderátorka a těká pohledem z prince na prince. Ani slepý by nepřehlédl její nefalšovaný zájem.

„Zajisté to budou inteligentní a milé dívky. Těším se, až je poznám", vytuší Bradley s rezervovaným úsměvem a koukne na svého bratra.

„Co očekávám?" Luca se nad tou otázkou pozastaví. Jako kdyby snad všechna nacvičená slova znenadání vypustil. Na otázku chce odpovědět popravdě, a tak to pojme úplně jinak.
„Těžká otázka", lehce se zasměje. „Víte, když jsem byl menší, představoval jsem si Selekci jako hru. Hru stejně prostou jako je schovávaná. " Naváže oční kontakt s publikem, které se ihned rozesměje.
„Možná to zní poněkud zvláštně, ale je to tak. No dnes už vím, že je to daleko víc", usměje se.

„Prozraďte, proč zrovna schovávaná?" ptá se moderátorka zvědavě a nepřestává se široce usmívat.

 „Protože přesně tak to celé působí. Mezi všemi těmi dívkami je schovaná jedna, se kterou si budu rozumět a jenž se stane mojí ženou. A na mne je, abych ji našel." Dokončí a ruku s mikrofonem nechá poklesnout do svého klína.

  „Krásně řečeno, Výsosti. To si zaslouží potlesk." Moderátorka se obrátí na publikum a to se ozve slušnou dávkou potlesku.

  „Mám na vás poslední otázku. Jak se cítíte ohledně kralování? Nikdo v celé zemi, tedy až na vás, vašeho královského otce a nejbližší poddané neví, kdo je skutečným dědicem trůnu. Nevadí vám všechna ta tajemství?" Oba princové se nad otázkou zasmějí.

„Ovšem, že nevadí. Je to sice podivné, ale bereme to jako nedílnou součást Selekce. K odhalení dojde, až nastane ten pravý čas", odpoví princ Bradley uvolněně a přehodí si nohu přes nohu.

  „Dobrá, moc vám oběma děkuji. Všichni budeme doufat, že vám i vašemu bratrovi se podaří najít tu pravou. A nyní už přejdeme k samotnému losování!" Na to k princům doběhne vcelku mladé děvče, služebná, se skleněnou mísou plnou obálek.

  „Tak, kdo si přeje začít?" otáže se moderátorka a spráskne ruce nehledě na to, že v jedné z nich tiskne mikrofon. Místností se ozve skřípavý zvuk, jak mikrofon proletí vzduchem, ale moderátorka to ihned zakryje dalšími slovy.

„Pro vás diváky jen dodám, že každá mísa obsahuje přihlášky z jedné provincie."

„Já se toho chopím", usměje se Bradley a dívka mu nabídne mísu, z níž princ vyloví první obálku. Před zraky všech ji otevře, přednese jméno, které na přihlášce stojí a následně ji ukáže do kamery.

  „Lady Susan Cloe Smith, Třetí." Studiem se roznese hlasitý virbl a na televizních obrazovkách se mihne nejen dívčina fotografie, ale i vlídné výrazy obou princů. Služebná odnese mísu pryč, ale hned se vrátí zpátky s mísou jinou. Další obálku soustředěně vytáhne Luca. Obratně ji roztrhne a zahledí se na její obsah.

  „Lady Rose Evans, Pátá." Diváci se opět ozvou, tentokrát se smíšenými reakcemi. Pravděpodobně za to může číslo dívčiny kasty. I tentokrát služebná zmizí v zákulisí a několik lidí z publika si přitom povzdechne. Asi jim nepřipadá fér, že se tu slečna musí tolik naběhat.

Chvíle ticha. Všichni čekají, že se bruneta znovu vynoří, jenže místo ní k princům dorazí dospělý muž. Oděný v prostém stejnokroji služebných se obrátí na prince Bradleyho a nabídne mu další přihlášku. Princ bez váhání zaloví rukou v míse. Přebere několik obálek, než se konečně odhodlá jednu vytáhnout. Rozlepí ji. Dav napjatě zalapá po dechu.

Kdesi v dáli se ozve výstřel a muž roztříští mísu o princova kolena. Kdyby však Luca nezakročil a nestačil bratra odstrčit, jistě by to Bradley schytal do hlavy. Během několika sekund zavládne ve studiu chaos. Šílenství. Bradley si jen s tichým syknutím vytáhne střep z nohy, ale nadále se svým zraněním nezabývá. Princové si v rychlosti vymění významný pohled. Přikývnou. Luca se pohotově vrhne do pěstního souboje s přestrojeným mužem, zatímco Bradley urychleně vyhledá otce, který celé vysílání ze zákulisí sledoval. 

  „Rebelové, rebelové jsou tady!" zakřičí jeden z praporčíků a spolu s dalšími muži se vrhne chránit královskou rodinu. Panika je doslova hmatatelná. Lidé se hrnou jeden přes druhého a za každou cenu si snaží zachránit kůži. Ve vzduchu se mísí střelný prach s pachem čerstvé krve. Z místnosti se dá dostat jen jedním východem, a tak není divu, že se všichni hrnou přesně tam.

Když někdo zakopne, ostatní ho ušlapou. Když zpomalí, odstrčí ho stranou. Strážných není dostatek, aby dokázali únik zorganizovat. I kameramani, vždy reprezentovaní jako odvážní a cílevědomí lidé, od svých hraček vyděšeně utečou, takže se celý povyk bez ustání promítá v televizi.

Moderátorka, princové i král zmizeli ze záběru. Jen sem tam se po pódiu prožene někdo z veřejnosti pronásledovaný rebelem. Jeden z prchajících je dokonce tak zbrklý, že kameru nemilosrdně povalí. Obrazem se začnou prohánět neposedné pixely mezitím, co se nahrávací studio postupně vyprazdňuje.

Ještě chvíle zděšeného křiku a situace se uklidní. Na kameře se promítá jen pódium zející prázdnotou... Tedy, ne tak docela. Před ležící kamerou se objeví něčí boty. Obraz se rozmaže, jak osoba kameru zvedá, a potom se v záběru objeví mužská hlava. Má tmavé vlasy, vražedný pohled a ústa mu zakrývá rudý šátek.

  „Tohle je naše poslední varování. Pokud nebude Selekce okamžitě zrušena, objevíme se znovu a zlikvidujeme celý palác." Jeho tlumený hlas prořízne nastalé ticho jako rozběsněný hrom. A potom muž udeří do objektivu a celý přenos se se šuměním ukončí.

~Zápis sepsán z pohledu vypravěče