„Vaše Výsosti, král vás očekává v hodovní síni." Komorná mi vtrhne do pracovny a ani se neuráčí zaklepat. Povytáhnu si rukáv košile a mrknu na hodinky, které mě utvrdí v domněnce. Povzdechnu si a natočím se na židli čelem k dívce.

  „Copak neumíš klepat?" Obořím se do ní celý otrávený a desky s formuláři  pohodím před sebe na stůl. Moc práce, moc papírování, moc všeho. A to bych čekal, že to bude snadné, když jsme na to tři. A to nepočítám rádce a další partu úředníků.

„Odpusť, jsem jen unavený", dostanu ze sebe omluvu, když spatřím její zaskočený výraz. Takhle většinou nevyjíždím. Není divu, že to ode mne nečekala. Ona nad tím však chápavě mávne levou rukou a vezme mi ze stolu prázdný hrnek od kávy. Nikdy jsem si nevšiml, že je levačka. Když nad tím tak uvažuju, přehlížím spousty maličkostí.

  „Omlouvám se, ale jeho Veličenstvo si vás vyžádalo okamžitě." Zdůrazní dívka, čímž znovu upoutá moji pozornost, a netrpělivě se zhoupne na patách. Její drobná postava se v mé mohutné pracovně téměř ztrácí.

  „Vždyť už letím", vydechnu a rukou si otřu unavenou tvář.  Komorná to pochopí jako povel k odchodu, v rychlosti se pokloní a zmizí na chodbě. Dobře vím, že tohle je zcela poslední večer bez dívek. Ačkoliv rebelové vyhrožovali vskutku bravurně, od sjednání Selekce nás neodradili. A tak sem všechny ty vylosované již v zítřejších dopoledních hodinách navezou.

Po prvním nezdařeném losování se otec rozhodl, že dívky vybereme namátkou v soukromí a následně jim zašleme informaci o přijetí formou dopisů. Prý by to tak mělo být bezpečnější pro nás všechny, ale je více než jasné, že problémy s rebely tím nekončí. Je pouze otázkou času, než o sobě znovu dají vědět.

Když dorazím do hodovní síně, otec s bratrem už sedí na svých místech a sledují talíře před sebou. Máme takové pravidlo, že nesmíme začít večeřet, dokud nejsou u stolu všichni očekávaní. Normálně s tím nemívám problém - to většinou Luca je ten, na koho se čeká - jenže dnes jsem z všeho toho vyřizování jako zpomalený. Nevím, co to se mnou je. Člověka by nenapadlo, kolik starostí Selekce přidá. Jako by jich snad nebylo dost i bez ní. Jaká to ironie, když přitom ona má být východiskem z všeho toho trápení.

Ve spěchu oběma kývnu na pozdrav a usednu na svoji židli. Oči mi téměř automaticky padnou na místo vedle otce, které kdysi bývalo obsazené, a po zádech mi přejede mráz. Neodvážím se o tom však hlouběji uvažovat. To už číšníci konečně začnou servírovat na talíře.

Vlastně nemám na jídlo ani pomyšlení. Neustále se vracím myslí ke všem těm nevyřízeným papírům a hloupým nabídkám a přemýšlím, kde jsem udělal chybu, že se najednou začaly tak kupit.

„Inu, jak jsi pokročil v té pomyslné spojnici mezi Illeou a Austrálií, Luco? Přijme jejich vláda tu dohodu?" Otec se pokouší načít nějakou konverzaci. Zřejmě z toho ticha není nadšený.

„Ještě na to zcela nekývli, ale jsme na dobré cestě. Nezdá se jim zbraňový systém, ale věřím, že nejpozději do měsíce povolí", odtuší Luca nadšeně a upije ze svého poháru.

„To rád slyším." Otec se zatváří spokojeně a mnou projede tichá vlna žárlivosti. „Bradley? Pověz prosím, jak se daří tobě? Vím, že toho máš teď dost a já neustále slibuji, že ti uberu, jenže sám toho mám čím dál tím více." Povzdechne si. „Není to nad tvoje síly?" Jeho oči se na mě zaměří s jistým soucitem a já mám co dělat, abych tomu pohledu neuhnul. Má vůbec cenu předstírat, že to zvládám? Vždyť na mě stačí jediný pohled a musí mu to být jasné. Ovšem, spousty věcí už jsem zařídil, ale pořád je jich mnoho přede mnou...

„Není to jednoduché, ale zvládnu to. Nedělej si starosti." Nakonec prostě jen zalžu a nahodím svůj vyrovnaný obličej. Bratr mě očividně prokoukl, jelikož po mně hodí ten jeho vševědoucí pohled, ovšem otec do toho nijak nerýpá a jen rezignovaně pokývá hlavou. Svých vlastních starostí má až dost.

Zbytek večeře probíhá až na občasné cinkání příboru v naprosté tichosti. Běžně bych za to byl i vděčný, ale dnes mě to vyvádí z míry. Hudba nehraje, otec se neusmívá tak, jako jindy, a dokonce ani Luca se nesnaží o ty svoje žertíky. Kdybych to nebyl já, pomyslel bych si, že nás snad vyměnili...
Možná je to náš způsob, jak se vyrovnat se zítřejším přívalem dívek. Možná je to naše loučení s posledními tichými chvílemi. A nebo máme prostě jen špatný den.

~Zápis sepsán z pohledu prince Bradleyho

PS: Omlouvám se, že jsem vám pořádně nevysvětlila, jak ten útok na palác dopadl. Myslím si však, že bude lepší ponechat nějaká ta tajemství až do samotné hry, kdy vám to třeba někdo z personálu paláce vysvětlí.