Takže lidi, jelikož jsme přesáhli hranice 100 přečtení za podle mě docela krátkou dobu, rozhodla jsem se, že vám udělám radost a přidám sem kapitolu, kterou jsem měla předepsanou. Jinak bych nenapsala ani ň, protože škola je blázinec, zítra hned ráno píši důležitý test pro mě, takže držte mi palce a doufám, že se kapitolka bude líbit. Dobrou noc, Vaše makena 16.

Will

Vzal jsem si z opěradla na židli svoji černou koženou bundu a vyšel z pokoje. Naši se rozhodli, že jsme už dlouho nikde nebyli na společném obědě a odůvodnili to i tím, že se skoro vůbec nevídáme. A to s nimi bydlím pod jednou střechou společně se svou mladší sestrou Anabet. I s roztomilou tvářičkou a blond vlasy je to hotové stvoření pekel a tatínkova dceruška.

„Wille, pohni!" zakřičela na mě máma z přízemí. Pobaveně jsem se usmál a oblékl si bundu. Zrovna jsem mířil ze schodů dolů.

„Vždyť už jdu. Kdybychom měli hospodyni, nemuseli bychom nikam jezdit na oběd a jíst hezky doma," odpověděl jsem jí a vysloužil si od táty pohlavek hned, jak jsem sešel schody. Poznámka pro příště si dát pozor, kde stojí.

„Až najdeš nějakou, která bude ochotná pro nás pracovat a nevyzvídat proč někdy přijdeš se zakrvácenou košilí či proč tu je tolik kamer nebo naše ochranka, pak klidně, ale mě se dnes vařit nechce a aspoň si uděláme krásný rodinný den." A je to tu zase. Ten vyčítavý tón v jejím hlase poznám pokaždé. Navíc opět narážela na to, že se někdy přidám ke strýci s bratrancem a jeho kšeftům v mafii. Táta u ní kdysi taky byl, ale kvůli mámě a nám toho nechal, ale děda se strýcem u ní zůstali a já pokračoval v rodinných šlépějích i s mým bratrancem Robertem.

„Tak jedem rodinko, už mám hlad," zavelel táta, dal mámě pusu a zamířil s ní ze dveří ven.

„Taky tak natěšený z rodinného oběda," popíchla mě Anabet a následovala rodiče. Aspoň, že někdo sdílí moje nadšení z povinného oběda s rodiči. Zhluboka jsem se nadechl a vyšel ze dveří. Na příjezdové cestě stál černý mercedes, za jehož volantem neseděl nikdo jiný než táta. Zamknul jsem za sebou dveře a šel si nasednout do auta za nimi.

Sledoval jsem městské ulice, které byly jako vždy plné lidí v tuto dobu. Hodně lidí vcházelo do restaurací, kde si chtěli dát oběd. Táta sám zaparkoval u jedné z takových, jenže tahle už jen podle zjevu nevypadala na nic luxusního. I název "U Rogera" tomu odpovídal. Často jsem kolem téhle restaurace prošel, ale nikdy jsem tu nejedl.

Vystoupil jsem z auta a následoval rodiče se sestrou dovnitř restaurace. Byl to ten typ s příjemnou atmosférou, ale s méně luxusním jídlem. Takže žádné zacházení v rukavičkách. Ne že bych o to stál, ale někdy to bylo příjemné.

Posadili jsme se ke stolu uprostřed restaurace. Znovu jsem si prohlédl interiér. Stěny byly vymalovány do půlky od země na tmavě červeno a zbytek byl čistě bílý. U stěn byly boxy k sezení a u vytrýny zase bílé dřevěné stoly maximálně pro dva až tři lidi. Jen u prostředních stolů byla místa až pro čtyři lidi.

„Máte již vybráno?" zeptala se nás mladá servírka s medově blond vlasy a štíhlou postavou. Na tváři jí hrál úsměv a byla oblečená v bílé halence s černými kalhoty, na kterých měla připoutanou černou zástěru. Něčí noha mě pod stolem kopla. Vražedně jsem se podíval na svoji sestru a měl jsem pravdu. Byla to ona a poťouchle se na mě usmívala.

„My si dáme víno a ty Anabel?" Proč já musím mít takový pech, že nás budu muset odvést domů?

„Já si dám limonádu," poručila si i Anabel, takže zbytek zbýval na mě. Zadíval jsem se blondýnce do jejích modrých očí. Sledovala mě a její pohled z upřímnosti nabýval na podezřelosti.

„A vy?" zeptala se mě klidně, ale její oči mluvily jinak. Zajímavá ženská a nejspíš i nová v téhle pozici.

„Co mi doporučíte?" zeptal jsem se jí a opřel se o opěradlo židle.

„Takže tu limonádu dvakrát, vzhledem k tomu, že budete muset řídit," odpověděla mi, zapsala si objednávku a zamířila k baru, za kterým se skrývala kuchyně.

„Taky hned nemusíš s každou flirtovat bráško," prohlásila znechuceně Anabet a zadívala se do jídelního lístku. Napodobil jsem její gesto, ale pohled mi stále sklouzával k servírce, která se od nás přesunula k baru.

„Už jste si vybrali?" zeptal jsem se. Naši se na mě nechápavě podívali zpoza lístků. "Chci jí ulehčit práci."

„Já si dám těstovinový salát s tuňákem a naši si beztak dají hovězí s brusinkovou omáčkou a opečenými brambory, nemám pravdu?" Anabet se vychytrale podívala na rodiče. Máma nesouhlasně zavrtěla hlavou a táta se usmíval od ucha k uchu.

„Nemůžu uvěřit, jak nás už znáte a přitom spolu trávíme tak málo času," postěžovala si máma a já přesně věděl kam se tahle konverzace bude stáčet. Zvedl jsem se ze židle a zamířil k baru zatímco moje sestra s mámou horlivě debatovala na téma dospívání.

„Dáme si k jídlu těstovinový salát s tuňákem, hovězí s brusinkovou omáčkou a opékané brambory, dvakrát," pověděl jsem blondýnce, která zrovna leštila skleničku na víno a pečlivě ji sledovala.

„A vy si dáte co?" zeptala se mě, uklidila naleštěnou skleničku a podívala se na mě. Její oči byly krásně modré jako dva safíry a zároveň i záhadné. Strýc mě učil, že když před tebou člověk něco skrývá, stačí se mu zadívat do očí, protože ty nikdy nelžou, jenže u jejích jsem si nebyl jistý.

„Mohl bych říct tebe a zkusit flirtovat, ale místo toho si dám specialitu podniku," odpověděl jsem jí a opřel se lokty o pult. Blondýna se otočila a zašla přes lítačky do kuchyně. Po chvíli se vrátila pustila se zpátky do práce v leštění skleniček.

„Jakmile bude jídlo hotové, donesu vám ho. Nemusíte tu stát a pozorovat mě při práci," řekla a zvedla ke mně hlavu. Zakroutil jsem hlavou.

„Jak dlouho tu už pracujete?" zeptal jsem se jí a pozorně sledoval její reakci. Ramena se jí napjala, ale potom je hned uvolnila a nasadila svůj úsměv. Otevřela pusu a hned ji zase zavřela, když se přes restauraci rozezněl dětský křik.

„Elli!" zařvalo nějaké dítě. Otočil jsem se a uviděl malou holčičku se žlutými vlasy, jak běží k baru. Hned za ní šla vysoká zrzka v riflové sukni a modrém tílku. Rozhlédla se po restauraci a potom následovala holčičku, která se vrhla blond servírce kolem pasu.

„Ahoj, beruško. Běž si sednout do boxu a počkejte na mě jo?" Malá holčička přikývla a vydala se k boxu nejblíže baru. Všiml jsem si, jak má na zádech malý růžový batůžek.

„Takže ty jsi Elli?" zeptal jsem se servírky a věnoval jí opět veškerou svoji pozornost.

„A ty zase Will co má být?" Tahle holka se mi líbila ještě víc, ale hlavně tím, jak byla zajímavá. Byla tak přirozená a hodně všímavá, ale něco mi na ní stejně nesedělo.

„Nevíš náhodou o někom, kdo by přijal práci hospodyně pro naši rodinu?" zeptal jsem se jí. Netuším proč přesně jsem se jí zeptal, ale udělal jsem to. Elli si mě změřila pohledem, dokud nepokrčila rameny.

„Můžu se zkusit poptat, ale..." ustala uprostřed věty a její oči se upnuly na něco za mými zády. V jejích očích vzplanul plamen zlosti a její tělo se plně napnulo. "Omluv mě. Vaše jídlo donesu za chvíli," řekla skrz zaťaté zuby a obešla bar. Celou dobu hypnotizovala něco nebo někoho, kdo se v restauraci nacházel. Otočil jsem se za ní a všiml si, že míří za mužem, který mi přišel povědomí, ale nevěděl jsem odkud.

Jeho černé vlasy, tvarované lícní kosti a postoj bojovníka mi přišel povědomí. Snažil jsem si vzpomenout, odkud ho znám, ale nakonec jsem to vzdal a šel si sednout zpátky k ostatním. Elli nám jídlo přinese a já mezitím můžu přemýšlet, odkud toho muže znám.

Elizabeth

Nechápala jsem, co tady dělá, když jsme se tehdy na letišti jasně na něčem domluvili. Navíc sem vešel, když máme mezi hosty rodinu bývalého mafiána, a pokud jsem stále měla dobré informace, tak jeho syn mafiánem byl. Nikdy jsem se s nimi osobně nesetkala, takže tím se snížilo procento, že by mě někdo od nich poznala, ale v Aronově případě jsem si nebyla jistá. Rychle jsem k němu došla a cestou se ujistila, že si Thea maluje v boxu.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se ho nechápavě šeptem. Aron přešel tu malou vzdálenost, která nás oddělovala. Podle jeho obličeje, který jasně říkal, že to bude potom chtít pořádného panáka jsem očekávala to nejhorší.

„Musíme si promluvit. Hned. A jen mezi čtyřma očima," odpověděl mi a začal očima těkat po místnosti. Jeho pohled se usídlil na rodině pana Blackwooda. Svaly v obličeji se mu napnuly a koutkem oka jsem si všimla, že se jeho pohled potkal s Williemovým. A do prkenné ohrady.

„Pojď se mnou," nařídila jsem mu a zamířila zpátky k baru, kde jsem přes lítačky vešla do kuchyně s Aronem za zády. Brian hlavní šéfkuchař si ho pořádně prohlídnul jako muž chránící svoje území. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale potom ji zase zavřel. Nejspíš na něj Aron zapůsobil dojmem muže, že si nic nenechá líbit. To on uměl dobře. Otevřela jsem dveře od skladu a vešla dovnitř. Aron vešel za mnou a já za ním zavřela dveře. Rozhlédla jsem se po prostoru plného potravin na policích, abych zjistila zda tu vážně nikdo není.

„Tak co pro mě máš?" zeptala jsem se ho, když jsem nikoho neviděla. Zaměřila jsem svůj pohled na Arona, který strčil ruku do své kožené bundy a vylovil z ní seskládaný papírek, který mi podal. Nechápavě jsem se na něj podívala a nadzvedla obočí.

„Co to je?" Neměla jsem ráda věci nebo papírky, které něco obsahovaly a já neznala jejich obsah.

„Rozlož to a podívej se," nařídil mi. Pomalu jsem rozkládala obrázek, dokud jsem na pravém okraji nahoře neuviděla svoji fotku. Dřív než jsem si stihla přečíst písmo pod ní, ujal se slova Aron.

„Už je to oficiální a přístupné všem mafiánům ve státě. Tvůj otec tě nejdřív hledal sám, ale když tě nenašel, nechal na tebe vypsat odměnu. Na tebe a Theu." Páni, tak to mu to soukromé hledání zabralo míň času než jsem si myslela.

„Kolik?" Složila jsem papír a podala ho zpátky Aronovi. Nemusím ho ani číst, protože mi to všechno řekne sám. Ten papír to měl pouze potvrdit.

„Půl milionu." Pískla jsem a prohrábla si vlasy, které jsem předtím měla sčesané tak, aby mi nevadili při práci. Půl mega bylo až příliš moc peněz na nalezení ztracených dcer a tím, že na nás vypsal takovou odměnu jen ukázal svým rivalům, jakou má slabinu. „Ale je k tomu podmínka, že se ani jedné z vás nesmí stát nic vážného na zdraví."

„Nechce se nechat připravit o dva svoje diamanty, které potom někomu předá a získá těch diamantů více. Typický otec." Kterého jsem nadevše nesnášela.

„To teda nechce. Vašimi sňatky si ujistí svoji pozici, ale momentálně se jenom všude roztrušuje, že ho rodina zradila a on ji chce najít a postarat se o to osobně. Hodně lidé po tobě půjde Elli. Měla jsi odletět do Evropy, dokud byl čas a neodkládat to. Teď riskuješ prozrazení a oba víme co tvůj otec dělá zrádcům." Jakobych si to málo pamatovala z dětství. Otec z nás chtěl mít silné mafiány bez svědomí, takže když jsme dosáhli s Liamem určitého věku, viděli jsme, jak někoho mučí a pak ho zabije v tom lepším případě pouze zabije. A teď lovil mě. Skvělý. Otočila jsem se a zapřela rukama o jednu z železných poliček. Musím přijít na to, jak nás s Theou někam ukrýt dřív než nás někdo najde. Musím ji udržet v bezpečí. Odletět nemůžeme, našel by nás. Jediná možnost je zůstat ve státech a schovat se, dokud po nás nepřestane pátrat. Chce to úkryt na delší dobu, ale zase nebýt až příliš odříznutí. Zatím mě napadla jen jedna možnost.

„Co všechno víš o rodině Blackwoodových?" Otočila jsem se na Aarona, který se na mě podezřívavě prohlížel. Kdyby mi nedlužil, žádná konverzace ani útěk by se neprovedli.

„Doufám, že nemáš nic společného s tím jejich synem. Je to mafián Elli a mohl by tebe i Theu zradit a vrátit vás k vašemu otci."

„Myslíš si, že bych byla tak hloupá a stále pracovala tady? Všechno co dělám je to co musím, abych uchránila Theu a vztah s Willem tam opravdu nepatří. Jenže to není odpověď na moji otázku. Co víš o jeho rodině?" znovu jsem svůj hlas uklidnila a snažila se mluvit s rozvahou. Bylo to přesně pět vteřin co jsme s Aronem vedli oční bitvu a já ji vyhrála. Zhluboka si povzdech a vložil ruce do kapsy v bundě. Dobře k žádné bitvě nedojde, i když je dost rychlý na to vyndat ruce z kapes a ubránit se mému útoku.

„Hlavním mafiánem u nich v rodině jsou jeho strýc Markus a dědeček, s tím jsi měla možnost se setkat jako malá, pokud si to dobře pamatuji. Jeho babička je civil stejně jako jeho sestra, matka, teta a nyní i otec. Ten se své funkce vzdal, když byli Willovi dva roky a jeho matka čekala Anabet. Má bratrance, který taky pokračuje v rodinné tradici. S tvým otcem nevedou žádné spory ani obchody a jejich domy mají dobré bezpečností opatření. Neznám přesné detaily, ale tohle je asi tak všechno. Hele, Elli, nevím co plánuješ, ale ať je to cokoliv buď hlavně opatrná. Neriskuji svůj život jen tak. Kdybych ti to nedlužil za Travise, tak bych to ani nedělal." Jen vzpomínka či zmínka o muži, který byl mou láskou a chtěl mě jako první dostat od mého otce, bolela. Byl pro mě vším a já pro něj taky. Dokonce mi i řekl, že je tajný agent, který má mého otce dostat do vězení, když jsem se s ním chtěla rozejít, ale za to všechno zaplatil životem a to jen díky jedinému muži, který mi sebral mé štěstí a teď mi pomáhá, aby ulehčil svému svědomí. Přistoupila jsem k němu blíž s jasnou nenávistí v očích.

„Právěže dlužíš, takže drž hubu a pokračuj v tom na čem jsme se domluvili. V kuchyni jsou další dveře. Zadní vchod. Zmiz skrz něj a zbytek nech na mě." Aron bez jakékoliv odezvy, otevřel dveře a vyšel ze skladu pryč. Byla jsem plná vzteku a smutku zároveň. Musela jsem se uklidnit a začít taktizovat. Jedna z vlastností, kterou se naučíte, když vyrůstáte v mafiánově rodině.

Zhluboka jsem se nadechla, upravila si vlasy a stáhla je zpátky do culíku a vyšla ze dveří. Je čas se vrátit zpátky na scénu a získat to co potřebuji. Vyšla jsem ze skladu, sebrala připravené jídlo na stolu, kam nám ho kuchaři chystají a zamířila skrz lítačky zpátky do útrob restaurace. Je čas začít s taktikou.

Došla jsem až ke stolu, kde seděl Will se svojí rodinou a s úsměvem jim naservírovala jídlo. Potom jsem se vrátila zpátky k obsluhování ostatních hostů. Restaurace se začínala plnit novými hosty, naštěstí na druhou směnu přišla Christiana, moje spolupracovnice ,s kterou jsem si nejlépe rozuměla. Obsluhovala jsem ostatní zákazníky a čekala, dokud Willova rodina nedojí, abych mohla začít konat svůj plán.

Jakmile dojedli, přišla jsem k nim a začala po nich uklízet špinavé nádobí. Chovala jsem se přitom jako normální dívka, která zde pracuje, ale nechala jsem svůj úsměv se vytratit a začala si kousat spodní ret, abych dobře ztvárnila nervozitu. Ve lhaní a přetvářkách jsem byla dobrá, protože lhát otci se rovnalo sebevraždě, ale mně se to velmi dobře dařilo. Tak jo je čas.

„Mohu se zeptat, ta práce hospodyně stále platí?" zeptala jsem se. Všichni u stolu se zadívali na Willa a ten zase na mě. Jeho pohled byl zkoumavý. Spletl ruce dohromady a naklonil se přes stůl ke mně. Naštěstí jsem teď stála vedle jeho matky a věděla, že ten plán je riskantní, ale pokud vyjde budeme na nějakou dobu v bezpečí. Jen blbec by k nim vnikl a pokusil se nás unést. Problém byl v tom, aby nás nepoznali.

„Platí. Víte snad o někom, kdo by to přijal." Stiskla jsem víc svůj ret mezi zuby a začala uhýbat očima. Prosím, ať je tak pitomí a sní to i s návnadou.

„No...já. Víte brzy teda zítra mi tu skončí smlouva a já jsem zatím nic nového nenašla. Je mi jedno co všechno budu muset dělat, ale tu práci potřebuji k tomu, abych zaplatila nájem nebo nás vystěhují a já nebudu mít, kde vyrůstat se svou sestrou, o kterou se starám." Hlas se mi třepal přesně jak jsem potřebovala. Will si vyměnil se svými rodiči pohled a já se jen modlila ať to vyjde.

„Víte někdy byste u nás mohla vidět hodně věcí některé až děsivé," začal Will opatrně. Rozhodně jsem nemohla vidět děsivější věci než u nás doma, ale to mu radši říkat nebudu.

„To nevadí."

„Dobře. Kdy byste mohla nastoupit?" zeptala se mě jeho matka. Mile jsem se na ni usmála.

„Klidně hned po práci."

„Skvělé. Víte jen obvykle u nás hospodyně bydlí, pokud vám to nevadí, tak klidně můžete taky." Konečně z ní vypadla tahle nabídka. "Ušetřila byste za nájem bytu."

„Velice ráda, ale žiji se sestrou, o kterou se starám. Nevím, jestli by vám její přítomnost nevadila." Hlavně našlapovat opatrně.

„Ale vůbec ne. Aspoň u nás doma bude zase živo. Takže jsme domluveni." Willova matka ke mně natáhla ruku a já ji přijala. Potřásli jsme si a potom celá jejich rodina vstala od stolu. "Will se pro vás po práci staví a doveze vás k nám domů." Měla jsem sto chutí začít křičet samou radostí a skákat dva metry do stropu, ale musela jsem zůstat klidná. Will se na mě podíval a otevíral pusu k mluvení, jenže jsem byla rychlejší.

„Končím ve čtyři," řekl jsem mu. Mrkl na mě, ukázal palec nahoru a potom společně se svou rodinou odešel. A je to vyřešené. Zase budeme s Theou na chvíli kryté a v bezpečí.

Přešla jsem k boxu, v kterém si Thea zrovna malovala. Prohlédla jsem si obrázek. Thea se snažila namalovat králíčka na louce plné květin. Připomnělo mi to moje dětství. Když mi bylo sedm, dostala jsem od otce živého králíčka. Starala jsem se o něj, dokud jsem ho jednou nenašla ležet na posteli se zlomeným vazem. Probrečela jsem kvůli němu den a potom jsem zjistila, že ho zabil můj otec, protože jsem si k němu vybudovala velkou citovou vazbu a taky proto, že jsem ho neposlechla. Můj otec byl monstrum a já před ním Theu ochráním za každou cenu.

PS. Nahoře je obrázek hlavní představitelky Elizabet aneb Ellie.