Elizabeth

Večeře, kterou paní Blackwoodová přichystala byla výtečná. Poslouchala jsem jejich rodinou debatu, která se týkala toho, jak málo spolu tráví času. Anebet s Willem neustále protestovali, že jsou již dostatečně staří a nebudou stále bydlet s rodiči. Byla sranda to poslouchat. Celou dobu jsem se u toho totiž usmívala stejně jako potom při umývání nádobí. Původně měl umývat Will se svou sestrou, ale vzala jsem to za ni.

„Víš, že stačí říct a Anabet to za tebe vezme. Stejně dneska měla mít směnu ona," připomenul mi Will už podruhé a já se zase usmála. Chtěla jsem celé nádobí umýt sama, ale Will mi prostě začal pomáhat a mé námitky nebral v potaz.

„To je dobré. Stejně tu mám pracovat jako hospodyně, takže umývání nádobí je to nejmenší co můžu udělat." Umyla jsem poslední talířek a začala vypouštět vodu. Sundala jsem si rukavice a opřela se o kuchyňskou linku.

„Co jinak říkáš na svoji novou práci?" zeptal se Will. Zadívala jsem se na zem. Hlavně mu nesmím říct či jinak prozradit svůj hlavní záměr našeho pobytu zde.

„Myslím, že jsem narazila na dobrou práci v dobrém domě s dobrou rodinou," odpověděla jsem a přemístila svůj pohled ze země na něj. Pozorně mě sledoval.

„Myslím, že si půjdu lehnout," řekla jsem, strčila si ruce do kapes a prošla okolo něj směrem ke dveřím.

„Dobrou noc, Elli," ozval se ještě předtím než jsem stihla zajít za roh do chodby. Otočila jsem se a usmála se na něj.

„Dobrou, Wille." Willovi se zvedl jeden koutek úst a pokračoval v utírání nádobí. Zamířila jsem chodbou ke schodům, které jsem vyšla a mířila k pokoji, kde Thea spala. V žádném případě jsem neměla v plánu ji nechat samotnou v pokoji, abych já mohla spát v jiném.

Opatrně jsem otevřela dveře a proklouzla dovnitř za Theou. Ležela na posteli a hrudník jí pravidelně klesal. Přešla jsem ke svojí tašce a z jejího dna vytáhla svoji zbraň. Dala jsem si ji za kalhoty a schovala ji pod černou mikinu, kterou jsem si oblékla, protože mi byla zima. Opatrně, abych Theu nevzbudila jsem přešla na druhý konec pokoje k oknu, které bylo zatažené závěsy a stoupla si tak, abych dobře viděla ven, ale mě už tolik vidět nebylo. Opřela jsem se o zeď u okna a pozorovala okolí. Věřila jsem tomu, že i kdyby nás našli tak ne tak rychle, ale něco jako šestý smysl mi říkalo, že musím zůstat v pozoru.

Nevěděla jsem jak dlouho jsem tam stála, ale dveře od Theina pokoje se otevřely. Instinktivně jsem položila ruku na zbraň a otočila se ke dveřím, z kterých dovnitř vstoupila vysoká postava. Obtočila jsem prsty okolo rukojetě pistole a otočila se k osobě.

„Co tu děláš?" ozval se pokojem tichý hlas patřící Willovi. Pustila jsem rukojeť zbraně a uvolnila se. Je to jen Will, ale co tu k čertu dělá?

„Já? Spíš co tady děláš ty?"

„Hledal jsem tě." Ještěže byla tma a nevyděl, jak na něj nevěřícně zírám. On mě hledal? Proč?

„Proč jsi mě hledal a jak to souvisí s tím, že tu jsi?" Teď jsem litovala toho, že je tma a nevidím mu do tváře.

„Fajn nehledal jsem tě. Já prostě..."

„Ty prostě co? A ztiš to, spí tu moje sestra," opomenula jsem ho, když Thea něco zamumlala a přetočila se.

„Hele je to složitý a na dlouhé vyprávění."

„No já mám času dost." Založila jsem si ruce na prsou.

„Hele víš co? Jsem unavený, půjdu si lehnout a ty bys měla taky." Tak na tohle, ať zapomene. Z tohohle se nevyvlíkne. Předběhla jsem ho a zatarasila mu cestu ke dveřím.

„Co mi to takhle říct a přestat se z toho vyvlékat?"

„Nechceš to nechat být?"

„Ne."

„Proč?"

„Protože nemám ráda, když se někdo z něčeho vymlouvá či mi nechce říct přesný důvod jeho přítomnosti v pokoji mé mladší sestry. Nejsi pedofil, že ne?"

„Ne," vyhrkl okamžitě a mě až teprve teď došla ta věta. Sakra, vždyť až na toho pedofila to sedí na mě.

„Hele nechci se hádat," přerušil Will ticho, které nastalo.

„Tak to jsme dva."

„Tak proč se teda hádáme?"

„Nehádáme, jen chci znát ten důvod." Uslyšela jsem, jak zasyčel a v měsíčním světle, které dovnitř procházelo jsem viděla, jak si přešlápl a prohrábl rukou vlasy.

„Jsi vždycky tak tvrdohlavá a umíněná?" zeptal se mě už klidnějším hlasem.

„Jen, když si za něčím vážně stojím." A pokud mám strach, že něco ohrožuje mou sestru, ale to mu samozřejmě říct nemůžu.

„Jsi neskutečná."

„A ty tajnůskář." Opravdu se tu zrovna hádám se svým šéfem? Pokud mě nevyhodí budu mít štěstí.

„Fajn, ale je to divný, takže si nech veškeré své poznámky až na konec."

„Dobře."

„Hele mám takový zvyk možná je divný, ale pokaždé zkontroluji dům ze všech čtyř světových stran." Fajn, jak by se zachoval normální člověk, který neví o tom, že je členem mafie?

„Jsi polda?" vyhrkla jsem a doufala, že to bylo přesvědčivý. Prosím. Prosím.

„Co! Ne?" Když zvýšil hlas Thea se znovu přetočila a zamlaskala. Sakra, ten hňup ji ještě vzbudí.

„Pššš, Thea spí," pokárala jsem ho. "Tak proč to teda děláš?" Snad jsem se ještě neprořekla.

„Nooo to je na další dlouhé povídání."

„Opakuji, že já mám času dost."

„Hele věc se má takhle. Nejsem policajt, ale dělám takovou nebezpečnou práci, teda naše rodina dělá takovou nebezpečnou práci, takže tu často uvidíš hodně divných věcí včetně mého zvyku, ale není se čeho bát..." Přestala jsem ho poslouchat a užívala si ten pocit, jak se z toho snaží vyvléknout. Takže jsem to zahrála skvěle a on stále nic netuší. Dva nula pro mě.

Pozorovala jsem ho, jak stále něco nesrozumitelně mrmlá a snaží se nic neprozradit o svém povolání a snažila se nezačít smát. Dokonce se mi povedlo upustit zbraň zpátky do tašky a nohou ji skrýt pod oblečení. Položila jsem si ruku před ústa, když hrozilo, že se opravdu začnu smát. Jenže z mého brzkého smíchu mě dostal zvuk, který jsem uslyšela. Tiché našlapování a vrzání dřeva. Přesněji dřevěné podlahy, která byla v chodbě v dolním patře. Jenže muselo být už hodně hodin, Will byl tady a každý normální člověk by byl ve svém pokoji a kdyby ne, rozhodně bych slyšela ještě něco než jen vrzání podlahy a rychlý zvuk, když někdo něco natáhl.

„Nemáte psa?" zeptala jsem se a tím přerušila Willův dlouhý monolog.

„Ne a nepřerušuj mě, když ti zodpovídám na otázku, pokud ses teda konečně nerozhodla mi uhnout a..." Rychle jsem zdolala vzdálenost mezi námi a položila mu ruku na ústa.

„Poslouchej," napomenula jsem ho a sundala ruku.

„A co?" zeptal se ještě potišeji. Hlavu měl skloněnou, jak se na mě musel dívat dolů. Sakra on musí měřit snad metr devadesát či víc, když jsem skoro o hlavu menší než on, ale to teď nebylo podstatný.

„Ty kroky." Vycítila jsem, jak se Willovo tělo napnulo. Položil mi dlaň na ruku a odstrčil mě bokem. Přešel ke dveřím od pokoje a na škvíru je otevřel. Zadíval se ven a potom se otočil ke mně.

„Zůstaň tady," přikázal mi a prošel dveřmi na chodbu. Zavřel je za sebou. Podívala se na Theu a uvažovala, zda to nechat na něm nebo jít za ním.

Jestli tu je někdo nebezpečný může tu být ze dvou důvodů. Buď kvůli mně nebo Willovi. A pokud je tu kvůli mně, tak sem přišli pro mě a Theu. A z toho plyne jediné. Theu dostanou jenom přes mou mrtvolu a přísahala jsem ji chránit, takže tím je všechno vyřešeno. Jdu za ním.

Přešla jsem ke dveřím a stejně jako Will prošla na chodbu. Will stál jen kousek od schodů do spodního patra. Tiše jsem našlapovala k němu a přemýšlela zda nebyla chyba nechat pistoli v pokoji. Will se ohlédl přes rameno a ztuhl, když mě uviděl za sebou.

„Řekl jsem ti, ať zůstaneš v pokoji," zašeptal na mě s výhružným tónem v hlase. Jestli si myslí, že na mě stačí zvednout hlas a já se stáhnu, tak se plate.

„Na to zapomeň."

„Hele nemíním ti dělat chůvu."

„To neva, stejně žádnou nepotřebuji."

„Vrať se do pokoje."

„Ne." A je to tu zas. Znovu se hádáme, ale na to není čas. Obešla jsem ho a zamířila po schodech dolů. Opatrně jsem našlapovala.

„Pitomá ženská," zavrčel za mnou Will.

„Slabochu."

„Proč?"

„Nedokážeš přiznat, že se ti můžu hodit."

„Jen jako závaží." Jeho rychlé odpovídání bylo pozoruhodné, ale moje taky. Na konci schodů jsem ho přirazila ke stěně, abych nás schovala před osobou, která zrovna vcházela do obývacího pokoje.

„Zkus mi důvěřovat?"

„Tak tu zůstaň a nech to na mě."

„Zapomeň."

„Dobře. Neslyšela jsi Theu?"

„Co?" Zadívala jsem se zpátky nahoru na začátek schodiště, zda neuvidím či neuslyším Theu, jak Will zmínil. A to byla chyba. Udělal to schválně, zmetek, protože jen co jsem tak udělala, obešel mě a rychle zamířil do obyváku.

„Wille," zavrčela jsem jeho jméno a hned se rozešla za ním. Tohle si potom vypije, nebo já. Tak či tak z toho bude průšvih.

Will

Nedokázal jsem uvěřit, jakého pitomce jsem ze sebe tam nahoře před ní udělal a ještě víc tomu, že je tak umíněná. Kdyby mi nesežrala to s Theou, kdo ví zda by nevyrazila od toho obývacího pokoje sama. To by mi scházelo. Dostal bych od rodičů vynadané, že naše hospodyně zemřela kvůli mé práci mafiána a to jsem opravdu nepotřeboval, takže jsem tam zamířil dřív než ona.

Zastavil jsem se až za rohem do pokoje a nakoukl dovnitř. Byli tam dva muži s rukama před sebou a v nich svírali hlavně pistolí, na kterých byly tlumiče. Skvělý. Proč jsem si jen nevzal sebou zbraň z pokoje, kterou mám schovanou v prádelníku. A k tomu všemu za mnou zase Elizabeth jde. Za tohle to schytá.

Počkal jsem, až bude jeden těch z bližších mužů víc otočený zády a potom zamířil rovnou k němu. Když se otáčel i se zbraní, vykopl jsem mu ji z ruky a praštil ho do obličeje. Druhý muž na mě zamířil zbraní, ale od jeho výstřelu ho odradila věc po něm hozená. Pokojem se rozlehl slabý ženský řev a potom jsem jen zahlédl Elizabeth, jak na něj skáče. Jedno se jí musí nechat. Má kuráž, ale ne rozum.

Má nepozornost mě stála silnou ránu do obličeje a následně do břicha. Ten zkurvysyn. Kopl jsem ho do kolene, abych mu rozhodil rovnováhu a následně mu zasadil další ránu do obličeje. Zakolísal dozadu.

„Tak co máš dost?" zeptal jsem se ho a byl hrdý na svou práci. Ale to jen do chvíle než mě někdo srazil na pohovku, která se převrátila a já spadl na zem. Bouchnul jsem se přitom silně do hlavy až mě rozbolela, ale stále jsem to zvládal. Podíval jsem se na osobu, která mě svalila. Na hrudníku mi ležela Elizabeth a měla roztrhnutý ret. Vlasy měla rozpuštěné a rozcuchané.

„Dobrý?" zeptala se mě a obkročmo si na mě sedla.

„Jo," vyhrkl jsem bez myšlení. Elizabeth se usmála.

„Super," odpověděla mi a ve stejnou chvíli se ze mě zvedla. Popadla nejbližší láhev s whisky položenou na skříni a hodila jí na muže, který obešel shozenou pohovku a mířil rovnou k ní. Její hod zablokoval zvednutou rukou a toho využila k nečekané ráně přímo do jeho obličeje. Z toho co jsem mohl vidět měla zápal pro boj s mužem.

Taky jsem se zvedl a rozhlédl se po pokoji, abych našel druhého muže. Zrovna se ohýbal pod skříň, kde mu nejspíš zapadla zbraň. Přeskočil jsem pohovku a rychle přešel až k němu. Dřív než se stihl otočit jsem ho chytil za hlavu a zlomil mu vaz až bylo slyšet křupnutí. Znovu jsem se ohlédl po místnosti, abych pomohl Elli. A přesně v té chvíli dopadl muž na skleněný konferenční stůl a rozbil ho. Elli k němu rychle přiskočila, sedla si na něj obkročmo a vrazila mu do hrudi nůž. Udivilo mě, odkud ho vzala.

„Parchante," zavrčela na něj a prohrábla si vlasy. Zvedla se z něj a trochu se zapotácela. Ohnal jsem se po ní a pomohl jí vybrat ztracenou rovnováhu.

„Dobrý?" zeptal jsem se jí a natočil si ji tváří k sobě. Přikývla a chytla se za hlavu.

„Jo. Ten parchant na mě vytáhl nůž, zmetek jeden," zaklela. To by vysvětlovalo, odkud ten nůž vzala. I ránu na jejím pravém rameni. Kromě toho měla rozbitý ret a vznikající modřinu na klíční kosti a z nosu jí tekl potůček krve.

„Co se tu sakra stalo?" roznesl se pokojem mámin vyděšený hlas. To mi scházelo. S Elli jsme se otočili ke dveřím od pokoje a nasadili nevinné pohledy. Jenže co bylo horší, máma byla jen v ručníku a táta zase tepláky. Tohle by vysvětlovalo to proč do rvačky nezasáhli dřív. Byli ve sprše a mohl jsem podle jejich vzhledu jen hádat, co tam dělali.

„Ale no tak mami, tati, to se nemůžete lépe obléct?" uslyšel jsem, jak se jich ptá Anabet a ve stejnou chvíli do pokoje nakoukla. Její hlava s hnědými vlasy a rozespalým obličejem nešla splést s někým jiným. "Bože Wille co jste tu dělali?" A už to začíná.

Snažil jsem se najít vhodná slova, jak to všechno vysvětlit, když se domem rozlehl dětský křik. Elizabeth v mém sevření ztuhla s vyděšeným výrazem ve tváři.

„Thea," vydechla, vytrhla se mi ze sevření a rozeběhla se pryč. Proskočila dírou mezi mámou a tátou. Rozeběhl jsem se hned za ní.

Běžel jsem jí přímo v patách. Rozrazila dveře do pokoje a bezhlavě tam vletěla. Všiml jsem si, jak u okna stojí muž a rukou u sebe drží vyděšenou Theu.

„Pusť mojí sestru!" zařičela na muže Elizabeth. Ten pustil Theu a sahal si k pasu pro zbraň, jenže Elizabeth byla rychlejší. Dřív než jsem stihl i já zareagovat kromě chycení Thei, která ke mně přiběhla a objala mě, muže udeřila pravým hákem a nakonec ho vší silou kopla do břicha až se zapotácel dozadu, zakopl a vypadl ven z okna.

Sehnul jsem se k malé Thei a zašeptal jí do ucha:"Běž si sednout na schody, ano." Thea roztřeseně přikývla a vydala se ke schodům. Elizabeth zhluboka dýchala a posadila se do křesla, které u rozbitého okna bylo. Přešel jsem k ní a dřepl si před ni. Elizabeth se lokty opřela o kolena a zhluboka dýchala. Potom se na mě vyděšeně zadívala.

„Thea?" zeptala se mě a z očí jí sršel strach.

„Je v pořádku," odpověděl jsem jí a vzal do dlaní její ruce, které se jí klepaly. Zhluboka si oddechla, ale stále se klepala.

„Chtěl jí ublížit," řekla vyděšeně.

„Nejspíš ano," odpověděl jsem jí.

„Zastavila jsem ho."

„Přesně tak." Netušil jsem, proč to všechno říká. Nejspíš se jen chtěla ujistit v tom co se zrovna stalo.

„Jsem v šoku."

„Pravděpodobně." Zadívala se mi do očí.

„Musím se uklidnit." Přikývl jsem a usmál se na ni.

„To by neuškodilo," potvrdil jsem její slova.

„Tak jo," vydechla. Během vteřiny mi vytrhla ruce z držení a chytila mě za lem mé tmavě modré mikiny, kterou jsem na sobě celou dobu měl a přitáhla si mě k sobě. Než jsem stihl cokoliv říct, přitiskla své rty na mé a políbila mě. Aniž bych si to uvědomil, vrátil jsem jí to. Přece jen jsem jen muž. Odtáhla se ode mě, o něco klidnější.

„Už jsem klidnější," řekla uvolněně a opřela se do křesla. Chtěl jsem něco říct, ale do pokoje vtrhla máma.

„Wille, děvčata, okamžitě si zabalte. Je čas navštívit otcovi rodiče a ty Wille máš zaracha na dobu neurčitou." Protočil jsem nad ní oči.

„Mami nemůžeš mi dát zaracha. Jsem dospělý svobodně se rozhodující člověk."

„Ale můžu. Dokud bydlíš pod mou střechou a tvoje práce nás ohrožuje, tak můžu a teď si mazej zabalit. Anabet už tak ničí a Thea jí pomáhá." S těmi slovy se máma otočila a odešla. Je rozhodnuto a proti tomu už asi nic nezmůžu.

Opět jsem se zadíval na Elizabeth, která se opírala o opěradlo křesla. Měla zavřené oči a povedlo se jí zklidnit svůj dech.

„Dobrý?" zeptal jsem se jí starostlivě a přesunul svůj pohled z jejího obličeje na její pravé rameno. Rukou si ho držela s z rány jí vytékala krev. Vytáhl jsem z kapsy kalhot čistý kapesník a omotal jí jím ránu.

„Jo a díky," odpověděla mi.

„Teď se půjdu sbalit, ale potom ti to ještě ošetřím. Zvládneš to už sama?"

„Bože přestaň se o mě starat a už konečně si padej sbalit ty věci," odpověděla mi příkře a otevřela oči. Ušklíbl jsem se a zvedl se na nohy. Většinu věcí jsem již měl sbalených v tašce schované pod postelí, ale i tak jsem tam musel ještě hodně věcí přibalit. Povzbudivě jsem jí stiskl ruku a potom odešel z pokoje pryč do toho svého.

Tak zde je další kapitola, v které rozhodně nechyběla akce ani humor. Co myslíte? Kdo napadl sídlo Blackwoodů? Někdo kdo šel po Willovi nebo Elizabeth? Odpovědi v příští kapitole.