Útulek Don Gatito měl dnes plno. Ihned po otevření velkých skleněných dveří, které byly schválně mléčně zakalené, aby zvířata nelákalo koukat se ven, se dovnitř navalil dav nedočkavých vdov a osamělých kočičích matek, jejichž cílem bylo jediné – ukořistit si pro sebe ten nejlepší kousek, jaký mohl útulek nabídnout.

Návštěvníci téměř udupali ostrahu. Jejich na důchodce vysoké široké podpatky se staly mnohem horší zbraní, než by kdy mohly být kočičí drápy, jimž byl Bob vystaven pokaždé, když měl zkontrolovat, jestli mají všichni dost jídla.

„Netlačte se!“ zakřičel a zabouchal pěstí do stěny, aby na sebe přitáhl jejich pozornost. Marně. Nezdálo se, že by je muž v raných čtyřicátkách zajímal.

Poškrábal se ve vousech, v nichž měl ještě několik drobků z rohlíku, na němž si pochutnával při snídani, a s rezignovaným povzdechem šel zavřít dveře, které poslední návštěvník nechal otevřené. Neměl rád, když dovnitř foukal studený vzduch zvenčí. Kazilo to tu příjemně zatuchlou atmosféru.

Přitlačil obrovskou dlaní na sklo. Netrápilo ho, že po ní zůstal mastný otisk. To byl problém Marthy – zdejší neschopné uklízečky, kterou si zde nechali jen proto, že jako jediná ze všech ostatních kandidátek nemůže kočky ani vystát. Proto nehrozilo, že by místo práce koketovala s mazlíčky a drbala je za ušima.

Bob na tom nebyl jinak. Byly zde doby, kdy kočky miloval. Dokonce se považoval za kočičího otce. Žádná z žen ho nechtěla, každé rande jak naslepo, tak obyčejné skončilo nějakou katastrofou. Většinou našla na jazyku chuchvalec chlupů, když se ho snažila políbit, ale byly zde i případy, kdy se rozkýchala tak, že Bobovi nezbývalo nic jiného než zavolat sanitku.

Kočky byly dlouhou dobu to jediné, co ho těšilo. Byly to výborné společnice, k nimž mohl také upínat obrovský obdiv a veškerou lásku, kterou do obrovského srdce dokázal nacpat. Miloval každou z nich, žádná nebyla opomíjena ani přehlížena. Dokud se neobjevil jeden zrzavý kocour, který mu změnil život.

Zaťal ruku v pěst. Vždycky měl vztek, když si vybavil ten jeho obličej. Pro něj nezbyla ani trocha lásky, dokonce ani uznání. Kvůli němu se dostal sem.

„Dámy, dámy! Nepředbíhejte se, prosím!“ ozval se nádherně podmanivý hlas.

Bob byl jediný aktivní člen ostrahy. Martha měla pauzu až do odpoledne, kdy jí šichta začíná. Uvítal by však, kdyby tu ta stará bába byla s ním, aby mu pomohla se vypořádat... s kocourem.

S povzdechem si upravil opasek, urovnal taser a jelení lůj na rty, bez nějž by neudělal ani pár kroků, a vyšel do smrduté chodby. Tu by nedokázal vyvětrat, ani kdyby v ní bylo tucet oken, otevřených dokořán 24/7. Obyvatelům, kteří pospávali na druhé straně chodby, to nijak nevadilo. Nebo si alespoň nestěžovali.

Došel až na konec přelidněné skupinky. Natěšené ženy – věkem v průměru kolem padesáti let – se tlačily jedna přes druhou, aby měly možnost spatřit chloubu zdejšího útulku. Bob byl jediný, kdo jeho nádherným očím a hebké srsti dokázal odolat. Po deseti letech tréninku.

„Bobe, amigo, jsem tak rád, že ses přišel podívat,“ ozval se zrzavý kocour znovu. I nyní ho Bob ignoroval.

Poklepal několika dámám na ramena, aby mu ustoupily na strany. Ve strachu, že by mu daly svoje boty – zase –, musel zasáhnout. Dělal to vlastně nerad, protože tím kocourovi zvedal ego, ale mělo to i své výhody.

Když se konečně rozhoupaly k tomu, aby člena ostrahy pustily mezi sebe, po zbytek cesty ke kleci se tlačil. Cítil se jako malé dítě v obchoďáku, které se snaží dostat k mámě na druhé straně davu. Nebo jako na metalovém koncertě. Tady ho dámy nebily vlasy a nešlapaly mu na nohy, ale jejich těžkým bůhvíproč vždycky plným kabelkám uniknout nemohl.

Jakmile stanul před klecí, propálil zrzka pohledem. Bylo to to jediné, co si zasloužil. Kdysi by možná propadl srsti hebké na pohled i na omak, byl by celý pryč z toho, jak se s ním snažil flirtovat i přes to, že oba o sobě navzájem věděli, že jsou samci, ale dnes ne. Po noční šichtě ho měl plné zuby.

„Nazdar, Garfielde,“ pozdravil ho se zasyčením, aby kocour rozuměl, že si s ním nemá zahrávat.

„Ó no, no, no, Garfield je asi čtyřikrát větší než já,“ namítl kocour a packami si pohladil bok. „Já si udržuju štíhlou linii. Blíží se doba říje.“

„Jasně, cokoli řekneš,“ zabrblal Bob a poklepal prstem na mříže. „Mohl bys laskavě přestat? Ty ženský jsou nadržený ze slev z Kauflandu, flirtující kocour je pro ně úplně jiná liga. Pro bezpečí všech bych tě měl hodit na samotku.“

„Co na to říct? Jsem neodolatelný,“ poznamenal a poskládal přední tlapky před světlejší bříško. „Bobe, dej mi šantu.“

„Cože? Ne, naser si. Nepamatuješ si na odvykačku?“

„Je to pro zdravotní účely,“ namítl sladkým hláskem. „Dej mi šantu a já slibuju, že budu týden jen mňoukat.“

„Ani za pozlacenej kočkolit, Garfielde,“ odporoval strážný.

Někdo do něj vrazil takovou silou, že jeho obličej na krátký moment zavadil o mříže, jež ho od otravného svůdného kocoura dělily. Stačil uhnout zpátky dost rychle na to, aby nepřišel ani o kousek vousů, po nichž kocour nadšeně chňapl.

Otočil se za sebe. Ženy oba samce nadšeně sledovaly. Tiskly si různobarevné kabelky k té části těla, kde povislá ňadra začínala, a se širokými úsměvy na rtech tiše artikulovaly jim neznámá slova. Podle jejich výrazů však bylo znát, o koho mají zájem.

„Co kdybychom se přesunuli dál, co říkáte? Garfield už je –“

„Nejsem lazaňožrout, hermano.“

„– po divoké noci v oddělení lehkých koček unavený. Mluvit bude až později. Ale máme tu i spoustu dalších zajímavých koček. Jak by se vám líbila Schrödingerova kočka? Netuším, jak na tom aktuálně je, ale pokud budeme mít štěstí, bude ve správném stavu.“

Nezdálo se, že by je přesvědčil o tom, že kočka v krabici je lepší než kocour, k němuž upínaly zrak očí skrytých za tlustými brýlemi. Pokoušel se je nalákat i na jiná známá zvířata, dokonce vytáhl i Vippa z oddělení létajících psů, ale nic na ně nezabíralo. Ty báby stály pouze o chlupatou kouli testosteronu.

„Dobrá,“ rezignoval nakonec. „Kocour smí ven. Ale pokud ho uvidím v něčích kozačkách, poletí zpátky za mříže.“

Nebyl si jistý, jestli ho poslouchaly. Stranou mu ustoupily možná dvě, třetí, když si všimla, že by ten úskok jedné z kolegyň mohl být záměrný. Zbytek nadšeně hulákal na kocoura, který se otíral tělem o mříže, aby je nalákal k sobě blíž. Hebká zrzavá srst už přilákala spoustu lidí.

Bob zachrastil svazkem klíčů. Už bylo pozdě na to, aby prohlásil, že svou práci nenávidí. Pod plnovousem brblal slova, u nichž by měli i v rádiu zvážit cenzuru. Než našel ten správný klíč, který pasoval do zámku této konkrétní klece, kocour ho stačil dvakrát polechtat pod nosem.

„Pospěš si,“ pobízel ho kocour. „Dámy jsou nedočkavé.“

„A ty vykastrovaný. Tak co kdybys sklapl, než si to rozmyslím a hodím ti dovnitř salátovou okurku?“

Moment, kdy kocour uskočil dozadu ke stěně klece, nedokázal přesně určit. Celý ten úkaz viděl pouze koutkem oka, musel se soustředit na to, aby našel ten klíč. Sám pro sebe se poušklíbl nad tím malým vítězstvím, jejž dosáhl, a jednou klepnul do mříží.

Když se mu podařilo klec odemknout – a že na to byla potřeba spousta práce, kocour bůhví proč dokázal vyháčkovat zámky –, pomalu otevřel dvířka a ustoupil na stranu.

„Dámy! Nadešel čas krmení! Kocour potřebuje být zdravý, uvítal by nějaké ovoce a zeleninu!“ zahulákal Bob na nadšený dav.

Přesně očekával, že ženy ze svých těžkých kabelek vytáhnou zlevněné zboží. K jeho smůle to nebyly okurky, ty se měly slev dočkat až příští týden, ale i citróny, na jejichž kůře byla jak zelená, tak i žlutá barva, posloužily dobře.

Kocour se nestačil vyhýbat všem darům. Ježil se a syčel na každého, kdo k němu přiblížil ruku, v níž držel cokoli, co mělo podivnou barvu. Jeho nenávist k salátovým okurkám se brzy rozrostla na nesnášenlivost jakéhokoli ovoce nebo zeleniny.

Hlídač Bob vše sledoval s úšklebkem na rtech. Ano, bylo mu kocoura líto, ale za to, co mu provedl, si to zasloužil. Kvůli němu musel podstoupit odvykací kurz. Šanta kočičí byla svinstvo, ale to nevěděl, dokud s kocourem nezačali pořádat sjížděcí den každý pátek. Pak i středu, neděli, pondělí a ostatní dny.

Kdyby mohl, nechal by mu hromádku v rožku. Rád by sledoval, jak se v ní válí, jak se snaží rozžvýkat pevné slisované kousky. Ale věděl, že pokaždé, když si kocour trochu dal, to skončilo mnohem hůř než jakékoli jeho rande. Většinou neodolal a dal si s ním.

„Až skončíte s dary, posuneme se dál. Kočky k adopci jsou hned vedle,“ upozornil dámy a opřel se ramenem o stěnu. „A kdyby některá z vás hledala vhodného ženicha pro vaše dcery, mé telefonní číslo je napsáno na dveřích.“

Celé to bláznovství skončilo až k večeru. Ženy se několikrát vystřídaly, aby jim neuniklo otevírání supermarketů v nejbližším okolí, ale jakmile jedna skupinka zmizela, objevila se další. Brzy už Bob neměl kam dávat ovoce a zeleninu, kolem níž kocour kličkoval, aby se podivné kůry nedotkl.

Martha pro jistotu do práce nedorazila. Neměl jí to za zlé. Byl pátek. Což znamenalo, že si mohl jít domů odpočinout. V pondělí na něj čekala nějaká práce, ale s tím materiálem, který nasbíral díky slevám a štědrým babičkám, mohl nastolit pořádek alespoň na dva týdny, než se začne kazit.

Inu, nic nemůže vydržet věčně. Možná až na kocourovo mrouskání a prosby, které neměly konce, ani když mu z lítosti opravdu trochu šanty dal.

A pokud se něco za ten víkend, který Bob stráví na další předem odepsané schůzce s jednou z dam, která se odvážila si telefonní číslo napsat, nezmění, kocour v kleci bude mrouskat a žadonit o další trošku potěšení až do pondělí.