Tři. Už mám jen tři.

Ruce se mu po výstřelu stále třásly. Zbraň, již křečovitě svíral, sebou kmitala do stran tak rychle, že netušil, jestli bude ještě někdy schopen zamířit správně. Prsty pomalu ztrácely původní sílu, s níž chladný kov držely, přesto to nebyly ony, kdo zbraň upustil na zem, ale pot, jenž se rozlezl po celé dlani.

Dopad zbraně na zem ho probral. Trhl sebou. Strach, jenž ještě před chvílí drtil jeho útroby jako lidský odšťavňovač, na moment ustoupil do pozadí, aby mohl nastoupit žal. Už bylo načase, stál mimo něj až příliš dlouho.

Do očí se mu vlily slzy. Nebylo se čemu divit, nikdy se za silného člověka nepovažoval. Nikdy nepomyslel ani na to, že se jím bude muset jednou stát, aby byl schopen toho, co musel udělat.

Já jsem musel, opakoval si v hlavě.

Bylo to k ničemu. Tu vinu, jež se ho držela jako dávno zažraná špína, nesmazal. Nedokázal ji ani ignorovat, ať se snažil jakkoli dlouho a intenzivně. Mohl ji pouze cítit a přijímat, jako by ona měla být tím posledním, co ho odlišuje od nich.

Kolena se mu pod jeho vahou i pod tíhou odpovědnosti za její smrt podlomila. Prach, do nějž zapadla, je objal jako matka plakající dítko. Šplhal po stehnech až k místě, kde šedou riflovinu obarvovala krev z hluboké táhlé rány.

Nedokázal uvěřit tomu, že ji zabil. Naivně doufal, že jejich až do smrti neskončí po šesti letech. Opravdu si myslel, že spolu zestárnou, že budou s úsměvem na rtech sledovat své dospívající děti i vnoučata a nakonec zemřou vedle sebe. Ruku v ruce.

„Veroniko..." zašeptal k ženě s dírou v hlavě a opřel si dlaně o kolena.

Přál si být tak silný, aby byl schopen se zvednout a odejít. Venku na něj čekalo mnohem víc takových, u nichž by pochyboval, jestli to jsou lidé nebo oni. A on měl za úkol hlídat to poslední, co mu po manželce zbylo.

Ale nedokázal to. Jediné, s čím byl ochoten se smířit, bylo to, že nezabil svou Veroniku, pouze to, co zabilo ji. Zastřelil toho odporného vraha, jenž se skrýval v její lebce a napovídal jí, co má dělat.

Kupodivu ho její smrt zasáhla více než to, co provedla jejich synovi Evženovi. Alespoň si myslel, že je to on, z té kaše, která zbyla z jeho obličeje, nedokázal vyčíst nic. Snad jsou ostatní děti v pořádku a daleko odtud.

Zakryl si ránu dlaní. Poté si umazanou ruku přitáhl k očím. Pohled na vlastní krev ho uklidňoval. Když viděl, že krvácí, cítil se jako člověk. Nemusel se bát, že by se z něj stal chladnokrevný stroj na zabíjení.

„Tati?" zaslechl za sebou tichý hlásek.

Trvalo mu pár sekund, než se odvážil otočit. Bál se, co by viděl. Ten hlásek patřil jeho nejmladší dceři, to by poznal kdykoli. Ale nemohl tušit, jestli v tom drobném tělíčku malé tmavovlasé holčičky s pihami po celém obličeji přežívá ta bytost, jíž před invazí dával každý večer políbení na čelo, obě tváře i bradu, aby nebyla jediná část tváře oželena.

Nikolka stála tak pevně, že by s tím drobným tělem nezamával ani nejsilnější vítr. V jejích očích se leskly slzy. Podle toho, jak byly zbarvené do červeného odstínu, poznal, že pláči obětovala čas už několik dlouhých chvil. Co když ho viděla, jak zastřelil Veroniku?

Opřel si dlaně o zem. Cítil, jak se mu drobné kamínky zarývají do kůže s každým dalším kilogramem jeho živé váhy, jíž na ně tlačil. Když se mu podařilo dostat na nohy bez toho, aniž by vykrvácel z hluboké rány na stehně, pomalu klesl do podřepu a roztáhl paže.

Očekával, že holčička nebude váhat jedinou sekundu. Byl přece její tatínek, někdo, komu mohla věřit. Ale nic se nestalo. Nikolka věřila tenkým tyčím, jež znázorňovaly její hubené nožky, sotva na to, aby se na nich udržela. V drobných pěstičkách tiskla látku třpytivých fialových šatů, jež dávno ztratily svůj původní lesk. Pamatoval si, jak byla nadšená, když je našla v pokoji na posteli. Vybíral jí je on sám. Veronika nebyla fanynkou výstředností.

Možná už to tou dobou ani Veronika nebyla, problesklo mu hlavou.

Pohled na váhající dcerku mu připomněl, proti čemu se rozhodl bojovat. Dlouhou dobu si myslel, že vše, co dělá, je proti lidem. Nechtěl být zlý člověk, ale to, že soused jen tak zastřelil souseda, když zaléval květiny na jeho pozemku, normální nebylo. Než však vláda pustila do médií pravdu o nich, už dávno měl na rukou krev.

Důležité ovšem nebylo to, proti čemu bojoval. Nikdy se nepovažoval za hrdinu, který několika kulkami ukončí život odporným parazitům a zachrání tak svět. Ne, posledních několik týdnů se soustředil na to, proč to ještě nevzdal. Jich mohly být tisíce, možná už miliony, miliardy a ani by to nepoznal. Kolik bylo na světě takových, jako je on?

Podíval se na své paže. Doufal, že se budou třást. Žádal po nich, aby nezůstávaly tak zabijácky klidné, aby na nich bylo znát, že sotva před několika minutami zabil bytost, která se stala parazitem v těle jeho manželky. Ale neposlouchala ho žádná část těla. Mohl být rád, že nemělo v plánu zastřelit i Nikolku.

„Nikolko," zašeptal k ní. Ještě nikdy mu vlastní hlas nezněl tak cize. „Neboj se. Bude to v pořádku. Věř mi."

Holčička si přitáhla pěstičku, v níž stále držela lesklou sukni fialkových šatů, k hrudníku. Jediná odezva, jaké se mu dostalo, byla tiché fňukání a občasné popotáhnutí bledě zelenkavého hlenu.

Horko, jež se mu rozlévalo po stehně, začínalo být nepříjemné. Naštěstí zmizela ta bolest, kvůli níž téměř neudělal to, co udělat musel.

Nebyla jiná možnost, připomínal si.

Už to bylo několik let, co si všímal náznaků invaze. Už když se demokraticky zvolil zástupce Země, který byl symbolickou hlavou planety, a ze dne na den se z něj stal prakticky císař, huboval, že v tom mají prsty nějaké zlé síly. Jen nečekal, že nepřicestují z vesmíru, ale že žili celou dobu v jejich stínech a pouze čekali na to, až lidstvo udělá skok vedle.

Nenáviděl každého, kdo hlasoval pro to, aby byl zvolen jeden zástupce. Kdyby k této změně nedošlo, nejspíš by si nemusel držet rukou ránu, již mu způsobila nestvůra v těle jeho Veroniky, možná by dokonce ani nevstal z gauče. Žil by si svůj spokojený život s rodinou, starým kocourem, jejž dostal při nástupu na vysokou jako odměnu, a akváriem plným obézních rybiček.

Nad tou představou by se skoro zasmál, kdyby nebyla spíše k pláči. Bolest, již obrazy způsobovaly, byla mnohem intenzivnější než to, co pociťovalo tělo. Nečinnost Nikolky jen přitloukávala poslední hřebík do rakve jeho zdravého rozumu.

Vytušil, že nemá cenu čekat, až se k němu dcerka vydá. Museli odtud co nejdál, než je najde zbytek skupiny lidí bez parazitů, od níž se odpojil, aby mohl najít svou rodinu. Původně stopoval Evžena, který utekl po poslední kontrole dutin, ale našel někoho, koho dávno považoval za mrtvého.

Opatrně se vytáhl zpět do stoje. Dokonce ani nohy, u nichž doufal v odpor, nedřely koleny o sebe. Jako by se na tohle připravovaly od chvíle, kdy zjistil, že je Veronika nezvěstná. Což už pár měsíců bylo.

Neváhal. Ignoroval své zranění, jemuž prakticky nevěnoval jedinou myšlenku v rožku rozsáhlé mysli. Vykročil si to podivně pravidelným nekulhavým krokem k holčičce v umazaných starých šatičkách. Jakmile byl u ní, beze slova si ji vzal do náruče tak, aby mu neviděla přes rameno. Nechtěl, aby spatřila, co musel udělat, aby posunul váhu ve prospěch lidí.

Neodporovala. Byla podobně ztuhlá jako porcelánová panenka. Naštěstí byla i lehká, proto mu nedělalo problém ji držet jednou paží. V druhé ruce pro jistotu držel zbraň, kdyby se náhodou v keři ukázal jejich druhý syn. Nevystřelil by ihned.

Doufám.

Jeho krok byl lehký. Nemusel nad ním ani přemýšlet. Tělo ho automaticky chtělo dostat co nejdál od místa, kde by mohl ztuhnout na několik drahocenných minut, které by ho mohly stát život. Teď, když držel Nikolku, si nemohl dovolit u ženy zůstat. Jeho úkolem bylo zajistit rodinu, přesně jako to slíbil u oltáře.

Dívenka mu objala paži. Tiskla ji k sobě jako nějakého plyšáka. Pochopil, že to pro ni musí být příšerná zkušenost. Narodila se do světa, kde byly trhliny, jimiž pronikaly lži a přetvářka prakticky neustále. Většinu života žila ve strachu, že zítra tatínka neuvidí. Nedivil by se, kdyby se z toho zhroutila. Ale očividně platilo, že čím mladší a naivnější člověk byl, tím méně to bolelo.

Někdy si přál být dítětem. Jediné mínus, které to s sebou neslo, bylo to, že by se musel dostavit na pravidelnou kontrolu dutin. Kdyby to byla jen ústa a uši, neodporoval by. Možná by byl rád ještě za to, že u něj geny rozhodly ve prospěch mužského pohlaví.

Protože byly děti snadno ovlivnitelné, uchytávali se na nich nejlépe. Někteří z nich v malých hlavičkách žili roky, než se celý plán na údajnou symbiózu spustil. Bývalo běžné, že děti patřily na vedoucí pozice, když se jednalo o jakoukoli vládu - ať už malého okrsku, tak celé Země.

Jeho sluch zachytil tichý vzlyk. Kdyby si neuvědomil, že dívku nesl v náruči, namířil by zbraní do nejbližšího keře. Nejspíš by se ani netrefil, kdyby vystřelil, ale existovala zde šance, že by tím dotyčného polekal. Naštěstí ho Nikolka o své přítomnosti spravila i pevným stiskem.

Do tábora to nebylo daleko. Vlastně se divil, že se oni odvážili přijít tak blízko k po zuby ozbrojeným lidem. Museli si přece uvědomovat, že jsou nebezpeční, když jim sebrali veškerou naději i víru v lepší zítřky. Člověk, který neměl co ztratit, byl skoro stejně nebezpečný jako ten, kdo necítí bolest. Nebo ji cítí neustále a je na ni zvyklý.

Dorazil tam ještě před západem slunce. Podle toho, že zapadlo vcelku pozdě, odhadoval, že musel být konec jara. Ještě nebylo takové teplo, jež by ho přinutilo vyměnit staré rifle za cokoli, co bylo v podobně dezolátním stavu, ale mělo kratší nohavice. A podle toho, že si ani největší otužilec tábora nestěžoval na to, že je příliš velké vedro na to, aby zůstával venku, poznal, že byl jeho úsudek správný.

Brány, jež lidé postavili, aby se za nimi mohli schovat do pocitu bezpečí, se pomalu otevřely, když ho spatřil jeden z jeho přátel, které si zde stačil udělat. Patrik, jejž poznal podle dokonale naleštěné holé hlavy a copánku z vousů, na něj krátce mávl, aby ho informoval o tom, že má vstup povolen.

Za tenhle výlet dostanu za odměnu kontrolu dutin, pomyslel si, když překračoval hranici, jež oddělovala příjemné bezpečí mezi zbraněmi a svět tam venku.

Položil dcerku na zem. Tíha, jíž byla, byla vcelku příjemná. To si uvědomil až teprve tehdy, když zmizela. Chtěl ji obejmout, znovu ji zvednout a utéct někam, kde by je nikdo nenašel, ale neměl k tomu dostatek sil. Konečně na něj začínala dopadat jiná tíha - tíha viny.

„Honzo!" zavolal na něj pisklavý hlas.

Než se stačil uklidnit, že je v bezpečí a že jim tady nic nehrozí, automaticky namířil zbraň směrem, odkud hlas přicházel. Byl hodně překvapen, když zjistil, že ač nepříliš vysokou opluskanou ženu poznal, prst ze spouště neodtahoval.

Žena s krátkými rozcuchanými vlasy zvedla paže nad hlavu na znamení, že se vzdává. Věděl, že ona není nebezpečná. Viděla jeho dutiny snad i víckrát než jeho vlastní žena.

„Klid. Já nejsem oni. Můžeš tu zbraň položit," žádala ho.

Chtěl to udělat. Opravdu by ji sklopil hlavní dolů. Nejspíš by ji i pustil, kdyby se tělo nerozhodlo, že kolem ní sevře prsty ještě silněji. Bál se toho, co by mohl udělat. Prakticky nic z toho neovládal. Tělo si dělalo, co chtělo.

„Musím ven," oznámil.

„Cože? Teď ses vrátil. A můžeš být rád, že živý."

Podíval se na mastné vlásky své dcery. Jeho úkolem bylo se starat o rodinu. Netušil, na co myslel, když se s ní a Evženem zavřel tady, když Veronika a Lukáš pobíhali někde venku. Možná předpokládal, že když u sebe má většinu rodiny, jeho zbabělost to omluví.

„Kde je Evža?" zajímal se Patrik.

Ani si nevšiml, že by seskočil dolů ze žebříku. Ale v tuto chvíli si nevšímal spousty věcí.

„Pryč," odvětil. Nikdy by nevěřil, že ve svém hlase uslyší takový chlad. A smíření. „Musím zpátky."

Viděl, jak si ošetřovatelka Dana zakryla ústa rukou. Zřejmě nechtěla, aby viděl ten škleb odporu, jímž by ho obdarovala, kdyby o rozum přišel dočista. Ale Jan si byl jistý, že tam ven musí. Cítil, že pokud by to neudělal, tíha viny by jeho duši rozdrtila takovou silou, že by to nespravil žádný doktor s jakýmkoli certifikátem.

„Hlídejte, aby nešla za mnou," rozkázal a pomalu zacouval zpět k bráně.

Na Nikolku už se nepodíval. Sice nebyla na Veroniku podobná, ale bál se, že by v ní přeci jen něco z ní našel. Netušil, jestli by se dokázal zastavit před tím, než by ji zastřelil.

„Blbost. Nikam nejdeš. Najít Evžu byla jedna věc, ale -"

„Jsou mrtví," odsekl. Ani tentokrát v jeho hlase nebyla stopa po soucitu. „Oba dva. On i Veronika. Musím tam jít. Je tu šance, že je Lukáš někde tam. Že v sobě nemá nikoho z nich. Nehodlám tu šanci hodit za hlavu."

„Ale ta šance je minimální. Je to sebevražda!" zakřičel na něj holohlavý muž.

„Ale pořád je to šance. Schovával jsem se za zdí tak dlouho, až jsem zapomněl, že mám svoje povinnosti. Jsem manžel a otec. Člověk. Je mojí povinností bojovat do poslední kapky krve za to, k čemu jsem se upsal, když jsem se stal obyvatelem týhle planety. A pokud to vy nechápete, prosím. Nehodlám se s váma hádat. Jen mě pusťte ven."

Pusťte mě na ně. Já jim ukážu, že si neměli zahrávat s rodinou Brčálových.