Emily Bluntová byla jednou z nejkrásnějších eskortek, které si člověk mohl objednat na pokoj. Platinové blond vlasy jí dopadaly až nad zadek, pas měla štíhlý, zadek kulatý a jako jedna z mála holek neměla umělý prsa. Jason bral její celovečerní společnost jako odměnu za dobře odváděnou práci.

Za kurva dobře odvedenou pojebanou práci...

Všechno to celodenní nahánění lidí s úpravami čipů mu lezlo na mozek. Společnost si byla schopná do nekonečna stěžovat, že je nikdo pořádně nevede, že vláda neví, co dělá. Tak je vláda postavila do pozice, kdy moc dobře věděla, co dělá, protože věděla cokoli o komkoli. Pamatoval si na léta začátku, kdy to jediný, co čipy zaznamenávaly, byla poloha jedince, rodinní příslušníci a zdravotní stav a to ještě když to tam někdo zadal. Jason se ušklíbl. Tenkrát byl malý kluk. Kam se dostaly za těch třicet let jeho života, to pobíral jen málokdo. Čipy už nebyly jen nosiče zapisovaných údajů, byly to zároveň i čtečky. Přímé napojení na mozek jim umožnovalo zapisovat jakoukoli změnu, která se v těle člověka děla. Což v kombinaci s nahráním čehokoli co člověk viděl, znamenalo dokonalé monitorovací zařízení. V úplně každém jedinci. Nikdo v téhle době nepotřeboval kamery na pouličních lampách ani bankomatech. Jason vždycky viděl to, co potřeboval. Vždycky si našel ty správný lidi, kteří ho dostali k těm, co v jeho rukách rozhodně skončit nechtěli. Dneska dělal zrovna práci, kterou obzvlášť nesnášel.

Začínal se do toho sektoru vracet pravidelně, pokaždé pro nějakou pitomou fetku, která si neuměla pohlídat, komu prodává. Když dorazil na místo, už tam zůstal jen ten kluk a malá holka. Chtěl to vzít v klidu, prostě se zeptat na pár věcí a třeba vypadnout, ale už po prvním vyštěknutí toho cucáka mu bylo jasný, že tohle nepůjde tím správným směrem. Snažil se mu domluvit, ale když ho ten zmetek poslal do prdele se slovy, že co může cajt jako on vědět o životě, došla mu trpělivost. Z kapsy u opasku vytáhl obdélníkové zařízení, které se používalo na rychlé a snadné napíchnutí do čipu. Jason ho znovu vyzval ke spolupráci a pozdvihl mu zařízení před oči, abych pochopil, že svoji šanci promarnil. Ten idiot na něj ale vytáhl pistoli. To poslední co slyšel, bylo pištění té malé holky. Prosila ho, aby toho nechal, aby se nechal zkontrolovat, že se všechno vysvětlí. Neposlechl ji a Jasonovi stačilo jen pozdvihnout volnou ruku, aby se ozval výstřel, jen tiché cvaknutí, nic jiného...

Dopadne to s nima vždycky stejně... Ztracenci.

Jason vyšel z koupelny jen v šedivých teplákách, přičemž si ručníkem ledabyle sušil černé ježaté vlasy. Přešel k prosklené vitríně a vyndal z ní broušenou buclatou lahev s whiskey. Nejprve sáhl pro jednu skleničku stejného stylu, ale potom vzal dvě. I s lahví je přenesl na barový pult a obě naplnil tak ze čtvrtiny. V momentě, kdy vzal jednu do ruky, se bytem rozlehl zvuk zvonku. Kousek od něj se na jídelním stole automaticky rozsvítil displej ukazující aktuální záběry kamery nade dveřmi. Zavadil o něj jen koutkem oka, ale i tak se mu líbilo, co stihl postřehnout. Otevíral dveře s hravým úsměvem na rtech.

„Dobrý večer," broukla blondýnka.

Její rty se prakticky nepohnuly, jen levý koutek se lehce zdvihl, za to oči se třpytily jako vodní hladina. Přejela Jasona od hlavy k patě zvídavým pohledem, přičemž se její koutek trošku cukl ve snaze dostat se ještě výš. Když se očima vrátila k těm jeho, bez dalších slov udělala pár kroků dovnitř, přičemž si od něj tak nějak letmo přebrala skleničku. Zastavila se kousek od baru a otočila se na něj. Dveře zavíral pomalu, aby si ji přitom stihl prohlédnout. Vlasy měla spletené do copu, jen pár předních pramínků nechala spuštěných podél obličeje. Její tmavě modré oči zvýrazňovaly černé linky a kouřové stíny. Jejímu líčení chyběla rtěnka, čímž Jasonovi potvrdila, že si četla jeho žádost. Nesnášel rtěnky, zanechávaly zbytečné skvrny, které nechtěly pustit. To bylo vše, co si z ní mohl prohlédnout, své křivky skrývala pod vínovým kabátkem nad kolena, který vypadal o tři velikosti větší, než by potřebovala. Na nohou měla vysoké kožené kozačky na podpatku.

„Dobrý," pokývl a přešel k ní, aby si mohl vzít druhou sklenku.

Už se pro ni natahoval, když mu hlavou blesklo, že na něco zapomněl. Uchechtl se nad svou neopatrností a s úšklebkem na tváři se dostal do těsné blízkosti blondýnky. Natáhl k ní ruku, přičemž vztyčené zůstaly jen ukazovák a prostředník. Nemusel nic říkat, jen si zastrčila volné pramínky za ucho a naklonila hlavu k rameni. Přiložil jí prsty asi pět centimetrů za pravé ucho, kousíček nad místo, kde hlava přecházela v krk. Nejprve mu před očima proběhl modrý šum, to jak čtecí nanočipy přebíraly informace. V další vteřině už věděl vše, co potřeboval. Jemu stačilo jméno a identifikační číslo, ale mohl by si vybrat z dalších soukromých údajů jako byl zaměstnavatel, jeho kód, číslo probíhající zakázky a základní výpis o zdravotním stavu.

„V pořádku," odtáhl ruku a zvedl tu se skleničkou.

Usmála se na něj, trochu plaše, ale mile. Napodobila jeho pohyb, sklo o sebe zvučně cinklo. Než se napil, lehce si naslinil rty špičkou jazyka. Ani na vteřinu ji nepřestal sledovat. Pomalu upila, lehce poválela tekutinu v ústech, a když polykala, přivřela přitom oči. Po zádech mu přejel mráz a pomalu přešel v šimrání v podbřišku. Dokázal si ji představit v úplně jiné pozici se stejným výrazem.

„Jsem to ale nezdvořák," promluvil lehce ochraptělým hlasem a odkašlal si, „pomůžu s kabátem?"

Zabodla se do něj pohledem, promnula si rty a odložila skleničku. „Už jsem myslela, že se nezeptáš."

* * *

Emily Bluntová byla jednou z nejnenáviděnějších eskortek, co si kdo mohl objednat na pokoj. Teda pokud na to měl. Vdané ženské ji nenáviděly proto, že by jejich manželé zaplatili spíš za ni, než za dovolenou, aniž by to tedy kdy potvrdili. Ty nezadané ji nesnášely proto, že jejich největší konkurencí měl být plakát na zdi, nad kterým si kluci dokázali vyhonit i několikrát za noc. Ani jedna z těch ženských si nedokázala představit, co to znamenalo být Emily Bluntovou. Všichni viděli jen tu pěknou tvářičku, dlouhé vlasy, pevná prsa a kulatý zadek. Tělo, toť k hodnotám společnosti. Na nic jiného ovšem nekoukal ani Jason, když ho poslala sednout si na postel a pomalu se před ním vysvlékla z vínového kabátku, který usadila na opěradlo židle. Hltal ji pohledem, oči mu těkaly po různých částech jejího těla, ale dokázal sedět naprosto nehybně. Jen se kochal, jako kdyby se šestnáctiletý kluk díval na nový set virtuální reality, umožňující cítit cokoli z digitálního světa na reálném těle.

Proletělo jí hlavou, jestli ho aspoň trochu zajímalo červeno-černé krajkované prádélko, které si pro něj vybrala. Dva kroky od něj k němu natáhla ruku a vyzvala ho pohledem. Překvapeně zamrkala, když zavrtěl hlavou a natáhl ruce, takže po dalším kroku se jeho prsty sklouzly po kůži na jejích bocích.

„Já na tohle nejsem," vysvětlil polohlasem.

„Je to součástí objednaného balíčku," připomněla mu nenuceně.

„Já vím," ujistil ji, „ale když se někomu hrabeš v hlavě jako součástí práce, tak ti to trochu změní názor na tyhle hračičky, víš, puso."

„Tak se podívám jen já tobě," šeptla hravě a pokusila se prsty dostat k jeho krku.

Zajíkla se, když ji prudce chytl za zápěstí. Vytřeštila na něj oči a strnula. Jeho kamenný odmítavý výraz vmžiku vystřídal měkčí, trochu uvolněnější.

„Ne," koutky rtů mu cukly v náznaku úsměvu, „chci, abys mi předvedla, co umíš."

„Dobrá," napřímila se, „potom si vezmu zbytek platby předem."

Svraštěl obočí, ale s povzdychem ji plácl po zadku. „Pokud už pak vlezeš do postele, tak klidně. Je mi to jedno, kdy si ty prachy vezmeš, víš, jak se to dělá."

Kývla, sevřela mu prsty ramena a prudším strčením ho povalila na postel. Na tváři se mu mihl hravý úsměv, zřejmě brnkala na správnou notu. Jeden pohled jí stačil, aby věděla, že nějaká dlouhá předehra nebude potřeba. Neměla nic proti, nehodlala to nějak protahovat.

„Máš ochranu, že?" zeptala se, když se po všech čtyřech kočičím stylem dostávala nad něj.

„Za co mě máš?" nazdvihl se a nahnul se vedle postele, aby dosáhl na noční stolek.

V nestřežené chvíli se zadívala na svoje zápěstí a poslala pár kontrolních signálů do své hlavy. Vše fungovalo, jak mělo. Nepočítala, že by se cokoli zkomplikovalo, když už se dostala až sem. Ten zkurvysyn nic nepoznal.

Plaše se na něj usmála, když si lehl zpátky, přičemž něco promnul v dlani.

„Pojď už ke mně, puso," vybídl ji a volnou ruku jí natiskl na zadek, aby si ji mohl popostrčit víc k sobě.

Nechala se, potřebovala se dostat blíž k jeho krku. Pomalu si na něj obkročmo sedla a lehce se zavrtěla. Nevinně se přitom uculila, zadívala se mu do očí a pomalu se sehnula. Natiskla rty na jeho a pomalu ho líbala. Polibky jí vracel, nejprve v jejím tempu, než ruku z jejího zadečku přesunul na její vlasy a zapletl si do nich prsty. Zatahal ji za ně, to jak byly stále spletené v copu. Nevydala ani hlásku, jen se ostřeji nadechla, když ji kousl do spodního rtu. Pomalu sunula dlaň po jeho nahém hrudníku. Vnímala přitom každý záhyb, každý obrys jeho svalu. Za jiných okolností by se jí to všechno i líbilo. Za jiných okolností by si vše užila. V moment, kdy se dostala k jeho klíční kosti, prudce pohnul pravou rukou. Dokázala ten pohyb zaznamenat jen koutkem oka, sotva stihla pozdvihnout hlavu.

Bolestně zasténala, když jí nečekaně napíchl čip. Před oči se jí dostal šedavý šum, který problikával červenou, to jak se snažila zabránit přenosu dat. Do temene a spánků jí vystřelovala ostrá bolest, ze které se jí krčily prsty u nohou. Se zasupěním se nadzdvihla na rukou. Ten pohyb ho vykolejil, zřejmě ho nečekal. Někdo jako Emily Bluntová měl zůstat ochromeně ležet a vzpamatovávat se z otupující bolesti. K tomu měla blondýnka nad ním daleko, když se jí na levém zápěstí náhle objevily dvě paralelní praskliny až k předloktí a z její ruky se rázem stala vysouvací čepel, která se nečekaně rychle tiskla k jeho hrdlu.

„Kurva," zasýpal a vyplašeně do ní zabodl doširoka otevřené oči.

Rty měl pootevřené, dýchal mělce. Prsty zarýval do přikrývky a pokoušel se od ní odsunout alespoň ten nejmenší kousek, co mohl. Sledovala ho, přestože ho nemohla pořádně zaostřit. Oči jí vynechávaly, neustále jí před nimi proskakovalo šedavé kostičkované hlášení o vnitřních chybách smíšené s červeným varováním o nedovoleném vstupu. Hlava jí v okolí čipu strašně bolela, probíhalo jí v těch místech takové mrazení, že měla chvílemi pocit pramínků stékající krve nebo potu. Zuby nehty se bránila nutkání přejet si tam volnou rukou. Musela se soustředit, měla ho pod sebou teď a tady. Nesměla tuhle šanci promarnit.

„Mělas být Emily Bluntová," zasyčel rozhozený Jason.

„Jo, sorry, moc sis jí neužil," ušklíbla se hořce, „vobčas jsem trošku hr, no. Nemůžu si pomoc."

„Kdo kurva seš," ani to nevyznělo jako otázka, spíš jako by mu z úst unikalo to, nad čím právě přemýšlel.

„To není momentálně tvůj problém," ujistila se, že čepel nedělil od jeho krku víc než jeden centimetr, „tvůj problém je, že já vím, kdo seš ty."

Na chvíli na ni jen oněměle zíral a pak náhle propukl ve smích. „Myslíš si, že xindl jako ty o mně může něco vědět? Do prdele, hrabe vám? Myslíte si, že když si do těla narvete robotický součástky a modifikace čipů, že jste jako nadlidi nebo co?!"

„Jo, no," vzdorovitě našpulila rty a nakrčila přitom obočí, „to je celej tvůj problém. Myslíš si, že když se popereš s pár jednotlivci, tak máš všechno pod kontrolou. Omyl, ten komu tady něco uniká, já nejsem. Seš to ty, celou dobu si to byl ty. To sis jako vopravdu myslel, že když smažeš pár záznamů, že na to nikdo nepřijde? Že když sem tam někoho vodpráskneš, že ti to projde?"

Někde v půlce jejího monologu zavřel ústa. S přibývajícími větami se z nich stávala čím dál užší linka, až nakonec měla pocit, že žádné rty skoro nemá.

„Kolik holek jako je Emily, jsi znásilnil, protože se ti zrovna nechtělo dávat prachy za děvku? Kolik kluků jako byl Jeremy, si vodprásknul jen tak, protože ses na to zrovna cejtil?" Brněly ji celé ruce.

Ostří se mu pomalu zakusovalo do krku. Spatřila, jak se lehce zbarvuje jeho krví a po krku mu stéká tenký pramínek stejné barvy. Dýchala zhluboka, pravidelně. Teď to nemohla zkazit.

„A to všechno, protožes měl dojem, že na to máš oprávnění," zasmála se kousavě. „Tak mi řekni, ty svině, kdo tady ze sebe dělá nadčlověka. Jako by vám nestačilo, že ste z lidí udělali pochodující kamery, ještě máš ty koule na to zneužívat svoje pravomoce a protokoly. Je mi z tebe na blití."

Vypadalo to, že ji poslouchal. Šlo to podle plánu. Byla na sebe vnitřně pyšná. Skoro cítila, jak se třásl. Ležel naprosto nehnutě, neschopen jakéhokoli slova. Teda alespoň tak na ni působil.

„Jeremy?" vypadlo z něj přihlouple a lehce přitom pozdvihl obočí. „Sorry, ale od doby cos řekla to jméno, jsem tě neposlouchal. Totiž..."

Odmlčel se a jí se křečovitě sevřel žaludek. Měla pocit, že ho doopravdy pozvrací.

„... Vůbec nic mi neříká," dořekl a široce se usmál, přičemž na ni vycenil zuby. „Ty si jako myslíš, že mě něco z toho zajímá? Nah, musíš si teď připadat tak strašně důležitá. Velká holka, co? No jo. Tak mi dovol tě stáhnout zpátky na zem."

Do jeho hlasu už by se nevešlo víc jízlivosti a úlisnosti. Pohled, kterým ji propaloval, tomu vůbec nepřidával. Stačily první dvě věty, aby zapomněla dýchat. Lapla hned po dechu, ale marně. Ruce se jí roztřásly, pohled se zatemněl a ona ve snaze vrátit vše do pořádku přivřela oči. Svoji chybu si uvědomila až příliš pozdě, konkrétně v momentě, kdy se pod ní matrace nečekaně prohnula, takže ztratila rovnováhu. V další chvíli už ji chytl silně za vlasy a škubl. Zavřískla, měla pocit, že jí právě polovinu vlasů vyrval. Prudce s ní smýkl na zem a vymrštil se z postele.

„Chytrá, to se musí nechat," kývl uznale, „ale ne dost. Řekli ti vůbec, za kým to jdeš, hm?"

Přiměla čepel vrátit se na svoje místo, aby se mohla opřít o obě ruce při snaze zdvihnout se z podlahy. Když byla na všech čtyřech, přišel kopanec do břicha. Zajíkla se a skončila znovu dole. Tiše zakňučela a pokusila se vypnut všechny senzory bolesti, alespoň v oblastech, kde jí to vylepšení dovolovala.

„Nikdo mi to říkat dvakrát nemusel," hlesla.

Tentokrát se jí podařilo dostat do sedu, ale jeho těsná blízkost zapříčiňovala až moc velký strach pokusit se postavit na nohy. Zasmál se, přistoupil k ní a namotal si její cop okolo dlaně. Cuknutím ji přiměl zaklonit hlavu a podívat se na něj. Stále tu byl ten pocit na zvracení.

„Víš, co je váš problém?" zeptal se nabroušeně. „Neustále máte pocit, že na nejnovější technologii dosahujete jen vy. Vy a ten váš černý trh se vším možným. Problémem zůstává, že ač si to možná nechcete připustit, máte mezi sebou černý ovce, který rádi zainvestujou i jinde, pokud z toho kápne dost kreditů."

Přiložil jí k hlavě volnou ruku a ona zaslechla mechanické cvaknutí a zavrnění, které moc dobře poznávala. Po zádech jí přejel mráz, přerývavě se nadechla.

„Takže," zašeptal a dřepl si k ní, „co kdybys mi řekla, kdo tě poslal a proč, hm? A pak si možná budeme moct promluvit o tom, za jakých podmínek a v jakém stavu odtud odejdeš."

Nemohla se přestat dívat do jeho tmavých očí, přestože jak se snížil, povolilo i pnutí jejích vlasů. Dělala vše pro to, aby zklidnila svůj dech i tep. Potřebovala se soustředit, nemohla se mu jen tak odevzdat.

„Tak?" zatáhl jí hlavu na stranu, takže měl lepší přístup k jejímu krku.

Ve vteřině zjistila, jestli má připravené vše, co potřebuje.

„Vyliž si," zadrmolila a bleskově zaklonila hlavu.

Zřejmě šlo o jeden z mála pohybů, které nečekal, protože jeho ruka následovala její hlavu a on se tak celý naklonil dopředu. Její ruce vystřelily nahoru, ve stejný moment jako vyslala povel do hlavy. Na místě dlaní se u obou rukou ocitly čepele, které se s pohybem vzhůru zakously do jeho hrudníku. Zařval, jeho stisk povolil a ona se alespoň pokusila dostat pryč z jeho dosahu, než se ozval výstřel. Stihla popolézt ještě kousek směrem dveří, než se jí před očima červeně rozblikal nápis Závažné poškození!. Křečovitě stiskla čelisti k sobě. Vzhledem k vypnutým senzorům bolesti věděla, že bude chvíli trvat, než se dostaví alespoň šok, ale následující minuty po jeho příchodu měly znamenat neschopnost v podstatě čehokoli.

„Ty děvko," zaslechla za sebou chrapot.

Otočila se a spatřila ho skrčeného na zemi. Z hlubokých řezných ran jdoucích paralelně od jeho pupíku až nad prsa se linula krev. Otevřel ústa, zřejmě se záměrem vychrlit další nadávky, ale místo hlasu se ozvalo jen nechutné zabublání a zachrchlání. Rozkašlal se a na podlahu dopadla sprška slin smíšených s krví.

„Jo," dostala ze sebe s bolestným syknutím, když se jí konečně podařilo zdvihnout na nohy, „tu sis taky objednal, ty zkurvysyne."

Nechala ho za sebou s vědomím, že alespoň na chvíli se bude utápět v bolesti, kterou způsobil tolika dalším. Pravou rukou stáhla kabát ze židle, a jak mířila ke dveřím, nemotorně se do něj oblékala. Jakýkoli pohyb levé ruky, který šel přes prostřelené rameno, jí způsoboval potíže a i přes vypnuté senzory pociťovala vystřelování bolesti. Vypotácela se z jeho bytu a zamířila k výtahu. Zadním východem se dostala do boční uličky, která jí alespoň na chvíli měla poskytnout nepozorované útočiště. Skryla se za přistavený kontejner a natiskla si zdravou dlaň k levému rameni. Pokoušela se nemyslet na to, že se na látce tvoří tmavý flek z prosakující krve. Když jí před očima problesklo šedavé hlášení, že systém z důvodu úspory energie vypne všechny životně nedůležité modifikace, nevěděla, jestli se bude smát nebo brečet. Zatnula zuby, když se jí skrz celou levou ruku rozlila nesnesitelná bolest vystřelující až k páteři.

Emily Bluntová byla tou nejkrásnější eskortkou, kterou si mohl na pokoj objednat kdokoli, kdo na to měl prachy. Tedy alespoň do té doby, než se ji jakýsi Mark Werter rozhodl zaškrtit v hotelovém pokoji, protože odmítla hrát rádoby scénku a křičet jako znásilňovaná školačka. Netušila, že její vzdorovité „Ne" bylo to poslední, které řekla. Pak už jen křičela, ale nikdo ji neslyšel. Mark Werter té noci odešel z hotelu s čistým svědomím. On byl přeci autorita, měla ho poslechnout, prostě si o to řekla. Emily Bluntová představovala jen jedno jméno na seznamu těch, které zemřely, aniž by si jejich smrti někdo více všiml. Mluvilo se o ní nejvíc a přesto vůbec. Jakmile naposledy vydechla, svět na ni zapomněl. Nikoho nezajímalo, za jakých okolností umřela šlapka. Ty holky si o to přeci říkaly.

Emily Bluntová byla té noci už půl roku mrtvá. Nikdo by tak nevěřil, že toho večera vešla do vysokého luxusního činžáku ve vínovém kabátku, s vlasy spletenými do copu. Už vůbec by nikoho nenapadlo si tu představu spojovat se zjevením dívky s černými vlasy spletenými do copu, šedavýma očima a rozmazaným kouřovým líčením, která si k sobě tiskla o tři čísla větší vínový kabát se skvrnou na levém rameni, zatímco malátně procházela po ulici.

Nikdo si nedokázal doopravdy představit, co to znamenalo být Emily Bluntovou. Nikdo neměl ani ponětí, kolik lidí pro společnost jen tak přestalo existovat, z vteřiny na vteřinu. Nikdo, kromě těch, kteří seznam vymazaných jmen s klidným spánkem prodlužovaly. Věděla to vlastně jen ona. Ta, která se pro boj s nespravedlností už dávno vzdala svého života. Dívka bez tváře a beze jména.