Adamovi se svíral žaludek. Měl pocit, že každou chvíli bude muset vystartovat na záchod, aby si nepozvracel klávesnici. Věděl, že vždycky před odjezdem vlastně kamkoliv býval nervózní, ale tohle... To byla úplně jiná liga. Tak dlouho se odhodlával a teď konečně našel ten správný hotel. Věděl, že je to ono. Sára vždycky toužila po tom bydlet na zámku. Podařilo se mu na Slevomatu chytit romantický víkend pro dva, který měl obsahovat pokoj s manželskou postelí s nebesy, večeři při svíčkách a vyjížďku na loďce po jezeře kousek od zámku. Adama celá ta nabídka nadchla. Úplně viděl, jak se Sára nejprve zamiluje do zámku, pak objeví velkou a pohodlnou postel, užijí si romantiku při svíčkách a další den ji uprostřed jezírka nasadí na ruku prstýnek. V jeho hlavě to vypadalo tak dokonale, a přesto se cestovní horečka rozhodla dostavit asi v té nejhorší podobě, co vůbec zažil. A to měli vyjíždět až zítra...

***

Ráno měl Adam pocit, že obejme záchodovou mísu a asi u ní zůstane natrvalo. Pak si ale vybavil vše, co ho čekalo, a vylezl z postele s úsměvem. Sára už byla vzhůru a v kuchyni připravovala snídani.

„Co děláš tak brzy vzhůru?" zeptal se a sedl si ke stolu, kde na něj čekala horká káva.

„Musela jsem si ještě dobalit a kontrolovala jsem, jestli máme vše," vysvětlila Sára a našpulila dětinsky rty. „To je asi to jediné, co na cestování nesnáším. Balení. I když nevím, jestli třeba takové vybalování není ještě horší, všechno to praní a tak."

Adam se zasmál. Miloval, jak si v takových věcech naprosto rozuměli.

***

Cesta ubíhala na Adamovu představu příliš pomalu, přestože provoz nebyl žádná katastrofa. Neustále mnul volant a strašně se mu potily ruce. Sára vedle něj půlku cesty prospala. Většina cest s ní takhle dopadala, Adam už si zvykl. Momentálně byl za to docela rád, úplně viděl, jak by jinak každou půl hodinu probíhal výslech ohledně ohledně čeho je tak vestresu.

V hlavě si opakoval, jestli má opravdu všechno. Neustále si dokola v hlavě přehrával, kam dal onu červenou semišovou krabičku. Doufal, že ji dostatečně schoval, aby ji Sára při vybalování náhodou neodhalila.

Zachrula se v sedadle a rozespale vydechla. Adam se usmál a letmo po ní mrknul.

„Nechápu, proč se v tom autě vždycky takhle lámu," postěžovala si polohlasem a ušklíbla se.

Zasmál se, natáhl ruku a položil dlaň na její stehno. Zamručela a protáhla si ramena, než propletla prsty s jeho.

„Už mi konečně řekneš, kam jedeme?" vyzvídala.

„Noooo," uchechtl se, „ne? Už tam za chvíli budeme, proč bych ti kazil překvapení?"

„Třeba proto, že nesnáším překvapení," nakrčila vzdorovitě nosík.

„To sis za ty roky mohla už zvyknout," pohladil ji palcem po hřbetu dlaně.

Slyšel, jak si něco zamumlala pro sebe a zacukaly mu koutky.

***

Navigace hlásila posledních pár set metrů. Adamovi zvlhly dlaně a měl pocit, že mu srdce buší někde v krku. Zabočil doleva, pod koly zaskřípěly kamínky. Sára se zavrtěla na sedadle a naklonila se trochu dopředu. Pohledem prozkoumávala okolí a pátrala po jakékoli nápovědě. Spatřil ho dřív jak ona. V dálce se vyjímal jako pyšný páv uprostřed ZOO. Jeho majestátní novogotické vzezření hladilo na duši. Naplnil ho hřejivý pocit.

„Ten je nádherný," vydechla Sára, „vidíš ho?"

„Vidím," přikývl. „Za chvíli bys ho měla vidět zblízka."

„Máme objednanou prohlídku?" nadchla se.

Ani na ni nemusel koukat, aby věděl, že jí v očích tančily jiskřičky.

„Nejen prohlídku," uculil se jako malé dětí.

„Co," zamumlala nevěřícně a zůstala na něj zírat s pootevřenou pusou. „Adame..."

„Překvapení," zašvitořil.

Rozesmál se, když ho čapla za předloktí pravé ruky a silně stiskla.

„Děláš si legraci?" vypískla. „To jako fakt?"

„No jasně, to jako fakt," zazubil se.

Úplně zapomněl na stále zapnutou navigaci. Pomalu ani nevnímal bezprostřední okolí, soustředil se pouze na zámek a cestu, která k němu měla vést. Adam měl pocit, že by tam odsud dojel už bez jakýchkoliv ukazatelů a pomocných cedulí. Vedl ho neskutečný pocit nadšení a radosti, kterou jako by čerpal z vedle sedící Sáry.

„Dorazili jste do cíle. Váš cíl je vlevo," rozlehl se náhle interiérem monotónní ženský hlas, který spíše připomínal robota než živou bytost.

Adam ujel ještě několik metrů, než dokázal zareagovat a prudce sešlápl brzdu. Ozvalo se za ním rozezlené zatroubení a během vteřiny ho předjelo jiné osobní auto, jehož řidič si neodpustil hanlivé gesto, přičemž svou rukou značně omezoval osobní prostor spolujezdce.

„Co?" Adam nechápavě svraštěl obočí, když vyndával mobilní telefon z držáku a díval se přitom na problikávající vlaječku značící cílovou destinaci.

Podíval se doleva a jeho rozpaky se ještě navýšily. Stála tam vyšší budova do tvaru L, která připomínala spíše statek, než apartmán, ať už jakékoli kvality. Omítka na většině plochy chyběla a místo ní se na spoustě místech červenaly staré cihly.

„Nemáš špatnou adresu?" zeptala se opatrně Sára.

Nedalo se na něm přehlédnout, že je něco špatně. Nemohl se na ni ani podívat, jinak by nejspíš úplně zpanikařil.

„Nevím," momentálně pro něj tohle jediné slovo znamenalo záchranné lano.

Vrátil telefon zpátky do držáku, zkontroloval situaci ve zpětném zrcátku a přejel silnici až na její opačný okraj, kde se nacházelo jakési malé štěrkové parkoviště. Zajel až na volné místo a znovu zastavil.

„Počkej, prosím tě," řekl polohlasně a vystoupil.

Zamířil ke kufru, otevřel ho a z boční kapsy u svojí tašky vytáhl papíry zastrčené v plastové obálce. Vytáhl je a rozložil. Prsty je trochu urovnal, než v nich začal hledat údaje o adrese. Našel je hned pod názvem zakoupeného pobytu a cenou, která oproti adrese byla asi dvakrát tak velká a tučně napsaná. Přečetl si znovu to samé co před malou chvílí v navigaci.

Žaludek se mu zhoupl, kolena zdřevěněla. Na chvíli se mu zatmělo před očima, zachytil se hrany otevřeného kufru. Muselo se mu to všechno jenom zdát, určitě to byl jen pitomý sen.

Vzhlédl a zhluboka se nadechl. Odfoukl si a strnul, když se pohledem zastavil u cedule přidělané k oprýskané zdi.

PARKOVIŠTĚ VYHRAZENÉ PRO UBYTOVANÉ V „PODZÁMČÍ"

Tak jo...

Třásly se mu ruce i nohy, když se vracel zpět ke dveřím řidiče. Měl s sebou papíry a nezapomněl zavřít kufr. Když otvíral dveře, měl na chvíli pocit, že bude zvracet.

„Vydržíš chvíli?" pousmál se na Sáru.

Věnovala mu ten nejstarostlivější pohled, který u ní za poslední léta viděl. Rty měla semknuté a nad kořenem nosu se jí vytvářela skoro nepatrná vráska ve tvaru v.

„Děje se něco?" zeptala se polohlasem, tak nějak opatrně.

Nadechl se a pootevřel rty, že jí to všechno řekne, ale nakonec je jen naprázdno zavřel a potřásl hlavou.

„Dej mi chviličku," požádal ji a nechal ji v autě.

Obešel dům a hledal vchodové dveře. Ty vypadaly jako by ke stavbě vůbec nepatřily, mohutné, z tmavého dřeva s pozlacenou klikou. Vzal za ni a musel trochu zabrat, aby se protlačil dovnitř. Hned první dveře vpravo měly dle cedulky vést k recepci. Vešel a našel za pultem sedět postarší ženu s černými vlasy střiženými pod uši a tmavýma očima.

„Promiňte," začal tak, jako by furt doufal, že ho odsud s úsměvem odkáže někam jinam.

Zvedla hlavu, rty se jí zvlnily do něčeho, co připomínalo úsměv. „Můžu pomoci?"

„Ano, totiž, máme zarezervovaný pobyt v Podzámčí, ale navigace nás zavedla sem, tak se chci zeptat..." natáhl k ní ruku, ve které svíral papíry.

Nemohl říct, že se ho nedotklo, jak je letmo přejela pohledem.

„Ano, to jste tady správně," podívala se na něj a koutky se vytáhly o maličko výše.

„Správně? A-ale," natočil si papíry k sobě, aby se znovu podíval na ten průvodní obrázek, který se také vytiskl. „Podívejte, píše se tu o luxusním ubytování v těsné blízkosti zámku. Nezlobte se, ale tohle mi nepřijde jako luxusní, ani jako těsná blízkost."

„Zámek je odsud nějakých dvacet minut svižnější chůze, to přeci nemůžete považovat za, bůh ví jakou, vzdálenost. V našich luxusních apartmánech, které by vás určitě přesvědčily, pokud byste je viděl, máme dokonce balkony s výhledem přímo na zámek. V noci bývá nádherně osvětlený, tak mi řekněte, co na tom není luxusního?" namítla.

Chvíli na ni jen tak hleděl, než vzdychl. „Myslel jsem, že jde o bydlení na zámku. Chtěl jsem překvapit přítelkyni."

„Tak to nemůžu sloužit," našpulila rty a oči sklopila zpět k papírům.

Stál tam jako solný sloup a shlížel na papíry, které zaručovaly jeho jediné možné bydlení. Mohl se taky prostě otočit a odjet, ale to nechtěl. Nemohl.

„Řeknete mi prosím aspoň, jestli můžu dostat ten pokoj s výhledem na zámek?" zeptal se odevzdaně.

„Podívám se," kývla.

Brýle, které se jí do teď pohupovaly u krku, si posadila na špičku nosu a začala datlovat do klávesnice. Občas u toho zabručela, a když se přepsala, Adam měl pocit, že tlačítko na mazání vyletí z klávesnice.

„Jeden takový by tu byl," vzhlédla na něj po zdánlivě nekonečném pátrání.

„Tak prosím," pokusil se na ni usmát.

Přikývla. „Dojdu ho zkontrolovat, můžete si přinést věci."

Poděkoval a vyběhl zpátky k autu. Sára se tvářila stále stejně, až měl strach, že ho s tím vším pošle do háje.

„Změna plánu," oznámil jí a snažil se znít pozitivně, „budeme nocovat tady."

„Tady?" obočí jí vylétla nahoru.

„Neboj, vevnitř je to úplně jiné," povzbudil ji, přestože přesně věděl, jak se cítí.

Po další minutě přemlouvání už nesl věci z auta ke vchodu. Sára mu byla v patách, přestože se neustále nervózně rozhlížela a kdykoli se na ni podíval, viděl to zklamání a nejistotu vepsanou do její tváře. Doufal, že až uvidí pokoj a výhled, že se vše spraví. Jemu to přeci náladu zvedlo, trochu.

Položil věci u průchodu do recepce a nahlédl dovnitř, aby zjistil, jestli už se recepční vrátila. Za pultem nikdo nebyl, ale k uším mu dolehly kroky na schodech. Otočil se po zvuku a spatřil ji, jak schází dolů. Netvářila se dvakrát nadšeně.

„Já se omlouvám," začala opatrně, když se dostala k Adamovi, „v pokoji se nám vyskytly komplikace, takže vám ho bohužel nemůžu dát."

„Co?" nechápal.

„Předchozí klienti poničili vybavení a já vás do takového pokoje nemůžu pustit. Je mi to moc líto," k jejímu výrazu ta omluva vůbec neseděla, ale Adam se snažil věřit, že ji myslí upřímně. „Dám vám nejlepší náhradní pokoj."

Adam si frustrovaně prohrábl vlasy. Otočil se na Sáru, která se na něj dívala s rozpaky. Na vteřinu se pousmál, jako by povzbuzoval ji, ale i sebe. Nezabíralo to. Vůbec...

***

Ten pokoj se dal nazvat úsměvnou náhradou za to, co měl dostat. Postel byly dvě jednolůžka posunuté k sobě. Noční stolky chyběly, skříně měly představovat dvě komody. Koupelna vypadala vlastně docela dobře, ale balkon... Šlo asi o třicet centimetrů dlouhý výstupek s dveřmi a zábradlím, ze kterého šlo vidět možná tak na velkou louku obehnanou elektrickým ohradníkem a pasoucí se krávy.

Adama nepřestávala opouštět nervozita. Jen doufal, že po něm Sára nebude vyžadovat vysvětlení, protože by ho asi nedal dohromady. Prostě jen doufal, že by vše mohla zachránit večeře. Třeba tady dobře vaří, třeba...

***

Jídelna byla ohromná místnost. Stolů zde však bylo jen pár, takže to působilo dost prázdně. K tomu všemu byla celá vymalovaná bílou a krom oken se na zdech nic nevyjímalo. Adamovi se sevřel hrudník, měl pocit, jako by vstoupil do školní jídelny. Usedli se Sárou k jednomu z volných stolů u stěny. Stoly vypadaly pěkně, židle byly pohodlné, ale všechnu tu rádoby bílou eleganci naprosto decimovaly úzké vázy, ze kterých ledabyle čouhaly stonky umělých květin. Adam počkal, až jim přinesou menu. Když ho konečně svíral v rukou, zvedl si ho trochu víc před obličej a rezignovaně vydechl. Tak tady teda ne...

Mohli si vybrat z docela velkého množství jídel, takže ho stále naplňoval alespoň záchranný pocit, že se Sára dobře nají, když už je ubytovaná někde, kde se rozhodně necítí pohodlně.

„Vybereš si?" zeptal se a pokoušel se znít vyrovnaně.

„Hmm," Sára kývla, aniž by vzhlédla od menu, „vypadá to vlastně docela dobře."

„Tak jo," Adam se na židli zavrtěl.

Na moment se uvolnil. Přesně na ten moment, než stihla přijít servírka a oznámit jim, že půlka papíru vlastně není k dispozici, protože jim nedorazily zásoby, kterých se snad dočkají zítra.

Skvělý, naprosto skvělý.

Zhoupl se mu žaludek a křečovitě se sevřel. Asi ani nebude jíst, přešel ho hlad...

***

Sára se usmívala. Adamovi už jenom tenhle fakt dělal nesmírně dobře, takže necelých dvacet minut po příjezdu k zámku se začal ozývat jeho žaludek, který docela zanedbával. Vytlačil však myšlenku na jídlo někam do ústraní. Pozoroval Sáru, jak doširoka otevřenýma očima zkoumá snad každý záhyb architektonicky výjimečné stavby. S natěšením malého dítěte a zápalem historického badatele ho čapla za ruku a odtáhla k pokladně. Koupil by jí snad všechno, ale ona takřka klasicky požádala o prohlídku a turistickou vizitku.

Krom toho, že na prohlídku šli v plném počtu lidí, takže se občas dost mačkali, vypadalo všechno dobře. Adam už si v hlavě přehrával to dokonalé zakončení dne. Něco mu přeci muselo vyjít, ne? Nemohl mít takovou smůlu. Ne v tomhle...

Sára odcházela z prohlídky nadšená. Poslouchal ji, jak švitořila o té místnosti, tom obrazu a dalších věcech, které ji zaujaly. Miloval na ni, jak moc ji to všechno dokázalo fascinovat. Směrem k zámeckým zahradám vyšli tak nějak samovolně, Adam po očku sledoval, jak se přibližovali k jezeru. Něžně přitom uchopil Sáru za ruku a propletl jejich prsty. Srdce už mu zase tlouklo rychleji, hrudník mu svírala nervozita. Letmo si prsty přejel po zadní kapse, aby se ujistil, že má to nejdůležitější. Konečně všechno vypadalo, že funguje tak, jak má. Konečně měl pocit, že se aspoň jedna z variant scénářů vyplní podle jeho představ. Nechal se jím pohltit, pokoušel se dělat, jako by se žádná z těch katastrof předtím nestala a pak se před ním objevila mohutná mosazná lavička, na které se rozvaloval chlap s pivním pupkem, vykuřoval cigaretu a vedle něj visela z opěradla cedulka VYJÍŽĎKY LOĎKOU ZRUŠENY.

Trochu silněji stiskl Sářinu ruku a do tváří se mu nahnalo horko. Všechno, co v něm před chvílí jen doutnalo, se pomalu, ale jistě stávalo požárem, který nedokázal kočírovat. Spěšně se rozhlédl a spatřil, jak pár metrů od nich se na boční straně zámku nachází toalety. Ta záchrana, kterou teď potřeboval.

„Promiň, já si ještě odskočím, než půjdeme do zahrad, jo?" vymotal se ze spletení rukou a rychle se otočil.

„Dobře," Sára zněla víc než zaskočeně.

Stihl udělat dva kroky, než se za ním ještě ozval její hlas. „Zlato, jsi v pohodě?"

„Jasný," kdyby se ze sebe pokusil dostat delší odpověď, hlas by ho určitě zradil. Pro pochybné potvrzení toho jednoho slova pozdvihl ruku s palcem nahoru.

Svižným krokem, ač by nejraději běžel, se dostal k toaletám a zapadnul do první volné kabinky. Na vteřinu se mu ulevilo, že narazil na jedny ty krásné a udržované toalety, takže mu nedělalo problém sklopit prkýnko a prostě si sednout. Sklonil se, lokty si zapřel o stehna a obličej si schoval v dlaních. Dlouze vydechl a rezignovaně zasténal. Bylo mu jedno, jestli ho někdo slyšel. To bylo to poslední, co ho momentálně zajímalo. Cítil, jak ho v očích štípou slzy.

No tak to je paráda... Jak dlouho jsem nebrečel. Sakra!

Pokusil se šmudláním slzy zahnat, ale marně. Byly tam a on moc dobře věděl proč. Všechna ta snaha, investice, to natěšení, plánování. Nikdy v životě nic takového nepodnikl. Jednou jedinkrát chtěl něco speciálního, ale ne, ani to nemohl mít.

Ještě, že jsem si s sebou vzala tu knihu, zazněla mu v hlavě slova Sáry, když se dostatečně rozkoukala v pokoji.

Hořce se usmál. Pronášela to s úsměvem, hravě. Tak moc mu chtěla zvednout náladu. Nejspíš už od začátku nedokázal pořádně zamaskovat, že se mu všechno sype pod rukama, tak marný byl.

Možná to pro příště bude lepší. Koupit jí knihu. Hlavou mu problesklo, co by se dalo vymyslet s knihou a prstýnkem, ale s uchechtnutím nad tou představou zavrtěl hlavou. Vymýšlel pitominy.

Poposedl si a obličej mu zkřivila bolestná grimasa. Nadzdvihl se a ze zadní kapsy vytáhl kulatý šperk s vloženým kamínkem – průzračným s namodralými odlesky. Prohlédl si ho a pousmál se. Ve stejný moment mu po tváři stekla jedna jediná slza, která se dostala ven.

„Adame?" zaslechl svoje jméno starostlivým polohlasem.

Jak dlouho jsem tu seděl?

„Adu," použila zkráceninu, kterou mu říkala jen ona.

„Už jdu," houkl v odpověď, „hned jsem venku."

Ještě pár vteřin se díval na to drobné štěstí, které jí chtěl dneska navléct na prsteníček levé ruky. Ještě asi nebyl ten čas... Ne, čas byl, to věděl. Nebylo správné místo. Zdvihl se a schoval prstýnek zpátky do kapsy. Nechtěl jí ho dát jen tak, ne se slzami v očích, jak mu nic z jeho plánů nevyšlo. Jestli mu nemělo vyjít tohle, pak hodlal naplánovat něco lepšího. S povzdychem naprázdno spláchnul a vyšel z kabinky. Při mytí rukou zkontroloval v zrcadle, že na něm není nic poznat. Tedy skoro nic, přeci jen musel vymyslet příběh, proč se tak rychle odebral na záchod a strávil tam věčnost. Když vyšel ven, Sára už tam na něj čekala, s obavami vepsanými v očích.

„Promiň," usmál se na ni. Byla krásná, i když o někoho měla strach. „To je z toho, jak jsem včera moc nejedl. Zlobí mě břicho."

Věnovala mu jeden zkoumavý pohled a pak k němu natáhla ruku. „Tak to abych se šli najíst, hm?"