Procházel nočním městem. Okolní ruch ho nijak nevzrušoval, soustředil se na svou chůzi a na látku, kterou mačkal v dlani. Pozdvihl si ruku k obličeji a zhluboka nasál pach, který se dal z cáru šatů stále cítit. Přivřel přitom oči. Její vůně provokovala všechny jeho smysly, vysílala zvláštní brnění do celého jeho těla.

Zastavil, zhluboka se nadechl a zavětřil. Pokoušel se zachytit jakýkoli náznak, že šel správným směrem. Věděl, že byla ve městě, bloudil po různých čtvrtích už čtvrtý den, ale nemohl se dopátrat přesné lokace. Začal dokonce používat náčrtek jejího portrétu, aby se ptal, zda ji někdo neviděl. Nasměrovali ho sem, ale už někdy před hodinou začal pochybovat, že se chytl špatného vodítka. Ani teď se situace neměnila, necítil nic. Zlostně zavrčel a shlédl na látku ve své dlani. Šlo o kousek jejích šatů, který získal, když se naposledy viděli. Došlo k honičce, už ji skoro měl. Těsně před ním ostře zahnula a zadrhla se šaty o plot. Bolestně vykřikla, ale nezpomalila. Vycítil ihned, že si nejen potrhala šaty, ale zároveň si způsobila ránu na noze. Krvácela. Do nosu ho udeřila sladká vůně její krve a on bleskově vystřelil kupředu. Rázem z ní nebyla jen loutka pro odměnu, ale jeho kořist. Po pár skocích ji měl na dosah. Chňapl po její ruce, cítil pod prsty její kůži. Pak se zablesklo, vysmekla se mu. Zlostně zasyčel a bleskově si zakryl oči před ostrým světlem. Zachytil jen pár zvláštních stínů, než se zář vytratila stejně rychle, jako přišla a on v naprostém šoku sledoval, že na ulici stojí sám. Obklopovalo ho jen naprosté ticho, nikde nebyla ani známka pohybu. Křečovitě sevřel dlaně do pěstí a potlačil zlostný výkřik. Však ona mu nebude unikat věčně...

Došel ke kašně, ze které prýštila voda. Stála uprostřed drobného náměstí, obklíčená kvetoucími stromy. Nahlédl nad hladinu, aby spatřil rozvlněný odraz mladíka s havraními vlasy. Široce se ušklíbl. Přesně v ten moment ho v nose zalechtala vůně, po které se hnal celý večer. Napřímil se a nasál vzduch víc zhluboka, aby se ujistil. Pak už následoval stopu jako cvičený lovecký pes. Dovedla ho k baru, kterého by si rozhodně nevšiml, pokud by jen procházel kolem. Dovnitř vstupoval se zaostřenými smysly, ale naprosto v klidu, se vší opatrností. Jakmile se za ním zavřely dveře a on vplul do potemnělého podniku plného smíšených konverzací, měl co dělat, aby neztratil stopu. Z pachů tu vítězil hlavně alkohol, společně s vůní doutníků, vonných cigaret, ale i kávy. Na moment se mu z toho všeho zamotala hlava, to jak se pokoušel neztratit jen ten jeden pach, po kterém prahnul. Pak ho ale zachytil a ladnými kroky ho následoval. Zastavil, když ji spatřil, asi dva metry od baru. Letmo si zastrčil cár látky do zadní kapsy kalhot. V podstatě nedýchal, když si ji prohlížel. Seděla na vysoké barové židličce, v jedné ruce držela nožku skleničky s drinkem, tou druhou si ležérně pohrávala se svými rudými vlnitými vlasy. Bílé šaty ladily jejím křivkám, obepínaly její tělo až ke kolenům, odkud splývaly dolů až k jejím kotníkům.

Ta barva vlasů... Naposled si ji pamatoval blond. Rudá se mu leskla do očí jako záplava rubínů, až měl pocit, že nevidí nic jiného. Odtrhl se od ní pohledem, když si poposedla a přehodila si nohu přes nohu. Očima přelétl zbytek podniku. Nezdálo se mu, že by na baru seděla tak sama. Věděla, že je plno bytostem trnem v oku. Nikoho podezřelého však neviděl. Nikoho, kdo by ho mohl zastavit. Dostal se k ní pár rychlými kroky. Zastavil se u vedlejší barové židle, shodou okolností volné, a pomalu se posadil. Nejprve si ho všimla jen koutkem oka. Vycítil, jak v další vteřině strnula, a pousmál se na jeden koutek rtů. Prsty přesunula výš na stopce skleničky a pozdvihla si ji ke rtům, aby se krátce napila.

„Ahoj, Ivory," zavrněl tiše a natáhl ruku, aby se mohl dotknout jejích vlasů, které ho svou barvou provokovaly víc, než by se mu líbilo.

„Huntere," ústa jí zacukaly v hořkém úsměvu. „Nečekala jsem tě tady."

„To vidím," naklonil hlavu tak, aby jí lépe viděl do obličeje, „úplně sama, v temném baru."

„Sdružovat se na halasných místech by byla přeci pitomost," potřásla hlavou a konečně se na něj podívala.

Několik pramenů vlasů se jí dostalo před pravé oko, takže se na něj dívala vlastně jedním. I tak to stačilo, aby na chvíli ztratil dech. Navíc předchozí potřepání vlasy způsobilo, že byl zahalený v její vůni. K tomu se na něj upíralo velké oko světle modré barvy míchající se se stříbrnou.

„Zvláštní, působíš jako chytrá holka," těkal po jejím obličeji.

„Zvláštní?" dotčeně svraštěla obočí. „To proč jako?"

„Ah," uchechtl se a opřel se do židličky, „ano, toho anděla v sobě prostě nezapřeš."

Zamračila se na něj ještě víc, než tázavě pozdvihla obočí. „Přišel ses mi vysmívat?"

Zasmál se, krátce, za to zlomyslně. „Oh ne, přišel jsem si pro svou záruku odměny."

„Nejsem pro tebe nic jiného než vidina kreditů?" zazněla dotčeně.

Povzdychl si a potřásl pobaveně hlavou. „Ivy, Ivy... Celá tahle tvoje akce za záchranu světů a obnovení nadvlády světla. Věděla jsi už od prvopočátku, že proti sobě pošleš dost nenávisti. To tě po takové době překvapuje, že někdo prahne po tvojí hlavě?"

„Jo, právě jsi to řekl. Po takové době mě to překvapuje. Čekala bych, že už si dáte pokoj," dopila drink namíchaný ve skleničce. „Nemusíte si mě vůbec všímat."

Chtěla se zvednout, ale on bleskově sáhl po její ruce. Tentokrát ji stiskl silně, až jí zaryl nehty do zápěstí a její obličej zkřivila bolestná grimasa. Naklonil se k ní tak, že měl nos jen pár milimetrů od jejího ucha.

„To seš tak hloupá nebo tak naivní?" zasyčel. „Ještě ti to nedošlo, proč jsi zůstala jediná? Protože váš druh není pro fungování světa pohodlný. Všechno to vaše zachraňování, osvícení, všechna ta vaše pozitivita a neutuchající naděje. Nehodíte se. Svět zkrátka potemněl, smiř se s tím."

Cukla sebou a odvrátila hlavu co nejvíc od něho. Zhluboka nasál její pach. Zatmělo se mu před očima. Vlastně měl pocit, že vidí jen rudě, když se mu před obličej připletly její vlasy. Tvář se mu zkrabatěla, hlavně v oblasti nosu se utvořilo několik výrazných hlubokých vrásek. Samotný nos se mu zploštěl, nozdry se trochu rozšířili. Cítil jemný tlak pod horním rtem a jazykem si přejel po prodlužujících se špičácích.

„Proč mi to prostě neulehčíš?" broukl ochraptělým hlasem. „Nemusíme to zbytečně protahovat. Uleví se ti a já budu spokojený."

Vnímal, jak se chvěla. Potila se a srdce jí tlouklo tak nahlas, jako by ho měl přímo vedle ucha.

„Já ale nezůstala jediná," řekla skoro neslyšně roztřeseným hlasem.

Vyrazila ze židle nečekaně rychle. Bolestně vzdechla, to jak jí jeho nehty zvětšené do drápů rozdrásaly kůži na zápěstí. V nose ho okamžitě zašimral pach její krve. Koutky úst se mu na vteřinu pozdvihly do úsměvu, než se stáhly zpět a rty vypadaly jako úzká linka. Stiskl dlaně do pěstí, zlostně zavrčel a praštil do barového pultu. Prázdná sklenička na něm nadskočila a zařinčela. Barman mu věnoval jeden polekaný pohled a kolemsedící si ho zaraženě prohlíželi. Nezajímali ho. Seskočil ze židle a jako stín bleskově následoval její pachovou stopu. Zastavil se před zavřenými dveřmi.

„Já vím, že tam jsi," řekl ochraptěle a vzal za kliku.

Několikrát se do ní opřel, než přitiskl volnou ruku doprostřed dřevěných dveří a zasekl do nich drápy. Celým patrem se ozvalo uši drásající skřípění, když jimi sjel až ke klice.

„Otevři, stále si spolu můžeme promluvit a pokusit se něco vymyslet," mluvil vemlouvavě, ale do jeho hlasu stále prostupovala žíznivost, kterou v něm probudila.

V pokoji panovalo ticho, ale i přes zavřené dveře ji prozrazoval její tep. Cítil ho. Každý úder srdce znamenal další krev vytékající z její rány. Zřejmě se ho pokoušela zastavit, ale marně.

„Dobrá," poodstoupil ode dveří, „já se snažil."

Rozeběhl se a ramenem prorazil dřevo, které se kolem něj rozletělo do malých i velkých třísek. Ihned se oklepal, aby ze sebe smetl vše, co mu po vpádu do pokoje zůstalo na oblečení. Oprášil si rukávy, přičemž už pohledem pátral po přítomnosti dívky. Do teď ho její pach jen štípal v nose. Tenhle pokoj jím však byl naplněný. Široce se usmál a odhalil přitom ostré špičáky.

„Vylez ven, maličká," zazpíval konejšivě, „dávám ti ještě možnost to všechno probrat. Pomoz mi a odejdeš odsud třeba po svých."

Pokoji dominovala velká postel s nebesy. Naproti ní stál velký vyřezávaný stolek. Bylo nad ním zavěšené velké zrcadlo s mosazným zdobeným rámem. Přešel k němu a zadíval se do něj. Na chvilku se pozastavil nad svým odrazem. Kromě zvrásněného obličeje měl trochu zašpičatělé uši a jeho oči vypadaly jako dva černé korálky podlité krví. Na oko působil, že o zbytek pokoje ztratil zájem. Těkal pohledem ze zrcadla na stolek a zkoumal drobnosti, které na něm ležely. Pozastavil se u malých lahviček. Většinu z nich naplňoval zlatavý nebo stříbřitý prášek, pár z nich v sobě mělo jakousi tekutinu. Svraštěl obočí a znovu vzhlédl k zrcadlu, přesně v moment, aby stihl spatřit nepatrný pohyb.

Bleskově se otočil a pokojem se rozlehl jeho smích. Pomalu přešel k těžkému závěsu u okna. Věděl, že nemá kam utéct. Vzal za jeho okraj a trhl s ním. Vyjekla a polekaně se pokusila couvnout, ale neměla kam. Zády narazila do zdi a přikrčila se. Vzal ji za nezraněné zápěstí a škubnutím ji vyvedl doprostřed pokoje. Zajíkla se, hlavu skloněnou, zrak zabodávala do jemného koberce, který celou místnost pokrýval. Nesl nádech rudé barvy, což pro něj bylo trochu paradoxní, vzhledem k tomu, jak tohle všechno nejspíš mělo skončit.

„Jak se jmenuješ?" zeptal se vcelku poklidně.

„Co?" vzhlédla na něj, odhalené oko doširoka otevřené. „Ještě před malou chvílí jsi mě jménem oslovoval. Trpíš snad ztrátou paměti?"

Viděl na ní, jak se snažila nasadit masku, o kterou před ním přišla v momentě, kdy ucítil pach její krve. Odváděla dobrou práci, ale marně. Věděl, že povolí, dřív nebo později.

„Tak jinak," hraně si povzdychl a zapletl si drápy do jejích vlasů. „Kde je Ivory? Ta pravá Ivory."

Zabodl se do ní pohledem a sledoval změť emocí, které se jí přehnaly přes obličej.

„Stojím tu před tebou," hlas se jí třásl.

„Opravdu?" zvedl si před obličej její zraněnou ruku.

Pozorovala ho s neskrývanou panikou. Ani na vteřinu od ní neodtrhl pohled, když se zápěstí přiblížil až ke rtům a pomalu ho olízl. Na jazyku ho zabrněla sladká chuť její krve a on blaženě zavrněl.

„Musím uznat," pustil její ruku dřív, než ho přemohla touha se do ní zakousnout, „že jste to divadlo měly dobře naplánované. Skoro jsem na to všechno skočil."

Dýchala mělce, srdce jí tlouklo jako by právě běžela sprintem. Celá se chvěla.

„Má to jednu chybku," lačně si olízl rty, „povedlo se ti sice namaskovat vůni Ivory, ale rozhodně nezvládneš namaskovat vůni její krve. K tvojí smůle už jsem ji jednou cítil, takže..."

Otevírala rty, jako by se pokoušela něco říct. Věděl, že by z ní vypadly jenom chabé pokusy o záchranu situace. Otráveně mlaskl jazykem, chytl ji pod krkem a přitlačil ke sloupku postele kousek za ní.

„Zeptám se znovu: Kde je Ivory? A kdo seš ty?" zavrčel.

Ve snaze se mu vyprostit ho tloukla do paže, kterou ji držel. Kopala přitom nohama, jako by ji nezdvíhal metr nad zem, ale snad jako by se topila někde v rybníce. Lapla po dechu a něco nesrozumitelně zakňučela. Protočil nad tím oči a potřásl hlavou.

„Teď vidím, že máš k Ivory hodně daleko. Oproti tobě je to chytrá holka, to se ti dole povedlo," vzdychl znaveně.

„Nem... Dých..." vydralo se jí ze rtů.

„No jistě, jako vždycky," pozdvihl ruku a opatrně odhrnul prameny vlasů, které zakrývaly její pravé oko.

V ten moment se mu nehty zaryla do zápěstí. Pochopil hned a ušklíbl se. Místo bledavě modrého oka, shodného s tím levým, se na něj dívalo fialkové.

„Víla," rozesmál se a pustil ji na zem.

Dopadla před něj na kolena a rozkašlala se.

„Tak Ivory se nám kamarádí s vílou," uchechtl se. „Pověz, co ti za to slíbila? Protože by mě vážně zajímalo, který blázen se dobrovolně upíše někomu, kdo má smrt v patách."

Sklonil se k ní a sevřel její tváře mezi ukazovák a palec, aby ji přinutil se na něj podívat.

„Dej mi důvod, abych tě nezabil hned. Mluv," sykl.

Usmála se na něj, sladce a nevinně. Pozdvihla hlavu ještě trochu víc, co jí to jeho prsty dovolily. Nestihl zareagovat, když si náhle ke rtům zdvihla dlaň, foukla přes ni a něco nesrozumitelně zamumlala. Zahalil ho obláček třpytivého dýmu. Prudce se od ní odtáhl a pokusil se ho rozehnat mácháním rukou. Zdálo se mu, že se mu to povedlo. Znovu se začal smát nad neschopností té bytosti, kterou lapil ve své pasti, když náhle všechno kolem něj zrudlo. Zamotala se mu hlava i nohy. Schoval si obličej do dlaní a hlasitě zařval.

„Huntere," zaslechl svoje jméno, ale odmítavě zavrtěl hlavou.

„Huntere," bylo tu znovu, příjemným dívčím hlasem, který znal.

Nadechl se a spustil ruce podél těla. Červený opar už se nezdál tak nepřirozený, vlastně působil jako světlo barevných žárovek. Pohledem hledal po pokoji, rozhlížel se. Objevila se před ním náhle, nečekaně. Přiměla ho o krok couvnout. Měla na sobě dlouhé tmavě rudé šaty, s rozparkem od pasu dolů, takže při každém druhém kroku odhalily její dlouhou nohu. Červené vlasy se zvláštně leskly a v očích tančila stříbrná s modrou.

„Ivory," uniklo mu ze rtů šeptem.

„Tak už si to konečně přiznej, Huntere," vjela mu prsty do tmavých vlasů a druhou ruku mu přitiskla k tváři.

Svraštěl obočí. Ani trochu se mu nelíbilo, co říkala. A už vůbec mu nebyl příjemný pocit, že by jen trochu věděla, co se mu odehrávalo v hlavě. Potlačoval to, jak jen mohl. Nesměla o tom vědět, on to nesměl připustit. Přesto se něco uvnitř něj právě pohnulo. Chtěl se jí vycuknout, ale jeho tělo odmítalo poslouchat.

„Přiznej si, že mě nechceš doopravdy zabít. Netoužíš ani po té pitomé odměně," šeptala.

Po zádech mu přejel mráz. Takhle blízko u ní nikdy nebyl. Cítil ji tak, jako nikdy. Šílel z toho, a přesto před ní jen poklidně stál. Náhle se k němu sklonila a přitiskla rty k jeho. Strnul, zachvěl se, ale při dalším polibku povolil. Objal ji rukama kolem pasu a přitáhl si ji víc k sobě. Opětoval jí polibky, pod prsty vnímal její křivky. Šílel z ní, tak moc mu zamotávala hlavu...

Sjel jí dlaněmi pod zadek a zdvihl si ji do náruče. Shrnuly se jí přitom šaty, takže pod prsty vnímal její hebkou kůži. Přešel s ní k posteli, posadil se na ni a sevřel ji v pevném objetí.

„Tak už si to přiznej," vydechla mu do úst.

Odtáhl se od jejích rtů a zlíbal jí nejprve spodní čelist a postupně se dostal na její krk. Vtiskl jí na kůži delší polibek a zabořil nos do jamky mezi jejím krkem a ramenem. Zhluboka nasál její vůni. Byl to právě ten moment, kdy ho v nose zalechtalo něco, co k ní rozhodně nepatřilo. Ona voněla po dešti a čerstvě posečené trávě. Jenže k tomu všemu se přimotala sladkost jahod a štiplavost jehličí. Otevřel oči, aby se znovu podíval do červeného oparu okolo něj. Vybledl oproti chvíli, kdy se před ním objevila. Znovu nasál její vůni, jen aby se ujistil.

Nechtěl ji vylekat, tak ji něžně pohladil po paži. Prsty omotal okolo jejího zápěstí a pátral. Ucítil je pod bříšky prstů vcelku zřetelně, ty rány, které zanechaly jeho drápy.

„Smůla, maličká," vydechl jí do ucha.

Stihl ji sevřít pevněji, než sebou prudce zazmítala. Opar se začal rozpouštět, obraz mu před očima problikával. Několikrát zamrkal, aby přiměl hlavu vrátit se zpět do reality. Rudé šaty znovu nabraly bílou barvu. Její klid zmizel a vystřídala ho stejná panika, jako když se jí naposledy podíval do fialkových očí. Přesně do těch se teď vpíjel, ještě se z nich ztrácela modrá, zapříčiněná kouzelným práškem.

„Pěkný trik," uznal, „přiznávám, že červená mě dostává do kolen. Nic ale nenahradí ten nejkrásnější odstín karmínové."

Jeho obličej, který během iluze nabral poklidný výraz mladíka, se znovu zkřivil, svraštěl a objevily se i jeho tesáky. Vycenil je na ni a zlověstně se usmál.

„Určitě víš, který myslím," broukl.

Vytřeštila na něj oči. Pootevřela rty, ale nevyšla z nich ani hláska. Sklonil se k ní a přivřel oči, když jeho špičáky protnuly tenkou kůži a jeho ústa se naplnila tou sladkou chutí, kterou před chvíli vyzkoušel.

Ve stejný moment protnul pokoj výkřik, plný strachu a zoufalství. Byl dívčí a ten hlas... Tohle byl ten pravý hlas, který toužil slyšet, ten jediný, po kterém prahnul. Nenechal se jím však rozhodit. Přidržel si vílu v náručí a hladově pil. Vnímal, jak mu z koutku rtů začal stékat tenounký pramínek její krve. Když se její tělo bezvládně uvolnilo, odtáhl se, olízl si rty a vzhlédl. Stála před ním. Její vlasy se také leskly červenou, ale měla oblečené kalhoty a volnou košili. Nejdůležitější pro něj však byly její oči. Propalovala ho záře světle modré s bílou, nesrovnatelná s tou, do které se díval dole na baru.

„Zapomínáš na pravidla hry, Ivy," usmál se na ni, „já jsem lovec a ty kořist, ne opačně."

„Tys ji zabil," oči se jí zaleskly slzami, „já jsem..."

„Ano, ty," sykl, „tys ji poslala na smrt, ale evidentně jsi nebyla připravená, že poneseš následky."

„Jaké následky, vždyť je mrtvá," vzlykla.

„O ne," ušklíbl se, „ještě nějaký ten život v ní zbyl."

Oněměle na něj zůstala hledět. Vykročila k němu, pomalu natáhla ruku v prosebném gestu. Zasmál se, krátce, ale kousavě.

„Uvidíme se, Ivory. Víš, kde mě máš hledat," ovinul okolo víly paže a něžně ji políbil na čelo.

Než se k němu dívka stačila dostat, rozplynul se před ní v dým, který nedokázala lapit. Ještě slyšel, jak bezmocně vykřikla. Její zoufalý pláč už k němu nedolehl. Za normálních okolností by se s tím smiřoval jen těžko, jenže on věděl, že za ním přijde. A až přijde, bude patřit jen jemu.