Probudil ji zvonek. Vylezla z postele a líným tempem se se zalepenýma očima dostala ke dveřím. Otevřela je a překvapeně zamrkala na velkou kytici růží.

„Slečna Renterová?" ozvalo se zpoza kytice.

„Ano," odpověděla zastřeným hlasem.

„Prosím jeden podpis," natáhla se k ní ruka držící desky s připevněným papírem a propiskou zastrčenou na boku.

Převzala si desky a během vteřiny obohatila papír o svůj škrabopis. Vrátila desky zpátky a sáhla po kytici. Převzala si ji a udělala s ní krok vzad. Teprve potom si mohla všimnout pihatého zrzka, který se na ni široce usmál.

„Mějte pěkný den, slečno," popřál a zamířil ke svojí dodávce zaparkované na protější straně ulice.

„Díky," zahuhlala nejistě a zrudla, když si uvědomila, že před ním stála jen v pyžamku.

Pak se ale pohledem dostala zpět k růžím. Usmála se na ně jak idiot a přitiskla k jejich květům nos. Zhluboka nasála jejich vůni a slastně přivřela oči. Kolik jich mohlo být? Začala počítat a dostala se k číslu dvacet pět. Její úsměv se na okamžik rozšířil, ale pak se její rty stáhly do rovné linky. S povzdechem zavřela dveře a vzala růže dál do bytu, aby jim našla vázu. Postavila je doprostřed jídelního stolu a věnovala jim jeden dlouhý pohled, než odešla do koupelny, aby se dala dohromady.

***

Seděla za pultem hotelové recepce. Den jí vůbec neutíkal. Nic zajímavého se nedělo. Vlastně dnešek patřil mezi ty podivně poklidné dny, kdy hosté nepřicházeli, ani neodcházeli. Pouze procházeli již ti ubytovaní. Někteří dělali, že neexistovala, jiní jí věnovali úsměv, několik jich pozdravilo a jen výjimečně jí někdo popřál hezký den. V takové dny se věnovala úklidu své pracovní plochy. Vždy se jí nashromáždily nějaké papíry, které bylo potřeba vytřídit...

„Omlouvám se, promiňte," uslyšela před sebou.

Trochu to s ní cuklo. Jak moc musela být zaneprázdněná, aby si nevšimla, že někdo prošel dveřmi?

„Ano?" Zdvihla hlavu a pokračovala automatickým pozdravem. „Dobrý den, přišel jste se ubytovat?"

„Ne," muž ve středních letech s naraženou firemní kšiltovkou do čela před ní na pult položil menší krabici. „Hledám slečnu Renterovou, měla by tu být."

Zarazila se. „Ano, to jsem já."

„Tak tohle je pro vás, slečno," posunul balíček ještě trochu více k ní.

„Děkuju," zmateně si zásilku převzala. „Potřebujete podpis nebo tak něco?"

„Ne," zavrtěl hlavou a ona postřehla, jak se usmál, „mějte hezký den."

S těmi slovy zase odešel a nechal ji tam sedět s tajemnou zásilkou. Jakmile byl pryč ze dveří, sáhla po nůžkách. Prostřihla jimi pásku a otevřela krabici. Úplně na vrchu seděla červená kartička s bílým nápisem Vše nejlepší. Vzala ji do ruky, odložila stranou a sáhla dovnitř pro malého šedého medvídka s tyrkysově modrýma očima a přišitou růží. Znovu tu byl ten úsměv. Srdce jí poposkočilo o něco rychleji. Pomačkala plyšáka v rukou. Vnímala prsty, jak byl heboučký. V dalším momentě jako by jí srdce vynechalo úder. Úsměv zmizel. Sáhla pro kartičku a otočila ji. Doufala ve vzkaz, v podpis, v cokoli, co by ji ujistilo, co by ji přesvědčilo.

Náměstí, čtyři odpoledne.

Ty tři slova byla napsaná tak úhledným písmem, že vůbec nevěděla, co si má myslet. V hloubi duše jí to připadalo jako velmi krutý vtip. Věděla, kdo ji běžně takovými dárky překvapoval. Přesto o sobě nedával nijak vědět. Byly tu jen ty věci. Chtěla ho vidět, její srdce tlouklo za veškerou představu byť jen vteřiny s ním. Hlava všechno tohle popírala. Ujasnila si, že je lepší, když ho v životě nemá. Žije sama, prostě bez něj...

S rezignovaným povzdychem schovala plyšáka zpátky do krabice a strčila ji pod stůl. Měla ještě několik hodin služby před sebou, nemohla si dovolit nebýt přítomná myšlenkami.

***

Připadalo jí, jako by náměstí oddělovala neviditelná policejní páska, kterou s dalším krokem měla přetrhnout. Všechny další kroky měly vést k otevření případu, který v sobě uzavřela. Jenže výhled na velkou kašnu, z jejíhož vrchu se valila voda a v plynulém proudu padala dolů, její nohy poháněl kupředu. Tady se poprvé potkali. Tady to tenkrát všechno začalo... Další kroky ji nesly blíž, myšlenkami se toulala všude možně. Náhle jí někdo zakryl oči dlaněmi. Zatajila dech, ztuhla. Na krku ucítila dotyk rtů, který jí vehnal šimrání snad do celého těla. Rozechvěle vydechla. V dalším momentě jako by ztratila pevnou půdu pod nohama, a když otevřela oči, náměstí bylo pryč. Všude se červenaly vlčí máky a ona stála uprostřed té krásy. Natáhla ruku a letmo se dotkla jemného okvětního lístku. Polaskala ho v prstech, dostatečně opatrně na to, aby ho neutrhla. Když vzhlédla, všude bylo červeno. Na tváři se jí objevil úsměv. Taková krása... A přesto ji vědomí, že tady vůbec stála, bolelo.

„Lásko moje." Okolo pasu se jí ovinuly dvě silné paže.

Přitáhl si ji k sobě, vnímala, jak se zády opřela o pevný hrudník. Přivřela oči. Do nosu se jí dostala jeho vůně. Vždy když byla s ním, cítila pomerančovou kůru společně s čokoládou. Štiplavá vůně pomeranče ji lechtala v nose a sladká čokoláda pohladila smysly. Už jen podle toho věděla, že je to on. Každý jeho dotek se rovnal pohlazení sametem. Hladil ji vždy tak něžně, objímal láskyplně, toužebně.

„Natanieli," s vyslovením jeho jména se otočila.

Byl o dobrých dvacet centimetrů vyšší než ona, takže musela trochu zdvihnout hlavu, aby se mu dívala do očí. V těch hrála ta nádherná průzračně modrá. Vlasy měl světlounce blonďaté, místy skoro až bílé. Těkala pohledem po jeho obličeji a stále se ujišťovala, že se dívá vážně na něj.

Vzal ji za ruku a propletl jejich prsty. Cítila, jak ji palcem hladil po hřbetu dlaně. Z jeho prstů vycházelo to příjemné teplo, které znala. Chtěla se k němu přitulit a zapomenout na to, jak dlouho byl pryč. Pootevřela rty, chtěla mu toho tolik říct. On se k ní ale sklonil a natiskl rty k jejím. Volnou dlaň jí natiskl k tváři. Líbal ji pomalu, něžně, jako by chtěl, aby si nadosmrti pamatovala každý jeho polibek. Věděla, že to tak bude. Žádný z jeho doteků nešel zapomenout. Líbal ji dlouho, než se jí podařilo se od něj odtáhnout. Stiskla přitom jeho ruku a pousmála se.

„Lásko moje," šeptl, „tolik jsi mi chyběla."

„Nate," zadívala se mu do očí, „proč jsi přišel?"

„Protože tě miluju," natiskl rty k jejím vlasům a ona slyšela, jak zhluboka nasál vůni nosem, „a taky jsi měla narozeniny, nepletu se?"

Napadlo ji, jak ona voní jemu. Na okamžik chtěla vědět, jestli mu voní jako ty parfémy, které používá, anebo jestli z ní cítí něco zvláštního jako ona z něj. Něco, co by ho rozechvívalo, kdykoli by to jen ucítil. Vůni, při které by před sebou viděl jen ji. Stejně jako ona viděla jen jeho, kdykoli cítila čokoládu nebo pomerančovou kůru.

„Byl jsi pryč strašně dlouho," do jejího hlasu prostoupila bolest, „tolik jsi mi chyběl, už jsem si zvykla na život bez tebe. Kdes byl?"

Odmlčel se. Zadíval se jinam. Zachvátila ji úzkost, když ho viděla, jak se dívá někam do dálky.

„Nate," znovu stiskla jeho ruku, „prosím, řekni mi..."

„Miluju tě, Rish," podíval se na ni a vzal ji i za druhou ruku, „miluju tě, slyšíš? Vždycky jsem tě miloval."

„Jenže ty odcházíš," potřásla zmateně hlavou.

„Nechci odcházet, ale víš, že nad tím nemám takovou kontrolu, jako bych chtěl," v jeho hlase se ozvala bezmoc. „Nechtěl jsem být pryč tak dlouho, ale... Nešlo mi vrátit se. Snažil jsem se, ale pokaždé jsem skončil někde jinde, kdes ty nebyla."

Sklonila hlavu, snad aby neviděl, že se jí oči začaly lesknout slzami. Pomalu se posadila mezi rozkvetlé květiny. Jejich stonky a lístky s drobnými chloupky ji lechtaly na rukou i nohou. Rozhlížela se po všech těch květech, které se lehce pohupovaly. Žádný z nich nebyl sám. Vždyť ona taky nebyla sama, a přesto si tak připadala, když tu s ní nebyl.

Náhle seděl vedle ní, nakláněl se k ní a hladil ji ve vlasech. Rty natiskl k jejímu krku a zlíbal ji až ke klíční kosti. Pak se stejnou cestou vrátil až k její bradě. Zavřela přitom oči, užívala si každý jeho dotyk, který cítila.

„Vezmi mě s sebou," zašeptala odevzdaně, když si ji přetáhl do náruče a uvěznil v objetí.

„Je to nebezpečný," broukl a vzal ji za ruce.

„To je mi jedno," zavrtěla se a opřela se o něj.

Odmlčeli se. Seděli v tichu. Rish věděla, že občas dokázal vycítit, co si myslela. Chtěla, aby to teď fungovalo. Chtěla, aby pochopil všechno, co ji trápilo, aniž by mu to musela říct.

Prsty si hrál s jejími vlasy a volnou rukou ji hladil přes břicho. I doteky přes látku jí působily zvláštní chvění. Zvláštní, jak dlouho ho znala, a přesto ji dokázal rozechvět a popohnal její srdce. Překryla jeho ruku svou a stiskla ji.

„Ukaž," vybídla ho. „Ukaž mi, kam mě vezmeš."

„Nedokážeš si představit, co všechno už jsem viděl," vtiskl jí polibek do vlasů.

„Tak mi ukaž, kam bys mě vzal," naléhala.

„Rish, to bych neměl," tiše si povzdychl.

„Prosím," hlesla skoro neslyšně a hluboce zaklonila hlavu, aby na něj aspoň trochu viděla.

Jejich pohledy se setkaly jen na vteřinu. Pak zavřel oči a ruku z jejích vlasů přesunul na její paži. Jemně ji sevřel a v další vteřině zaslechla tiché šelestění. Zatajila dech. Viděla je už několikrát. Většinou jen na chvíli, než se ve zlatavém jiskření ztratila. Jen jednou jedinkrát přemluvila Nataniela, aby jí je ukázal pořádně, nechal ji dotknout se. Tentokrát se okolo ní ovinula, jako by ji přikryla záplava hebkých, nadýchaných peříček. Skryl ji pod svá křídla a sklonil hlavu, aby opřel čelo o její. Jakmile se tak stalo, před očima jí bleskly obrazy. Ve vteřinách viděla několik krajin, až se vše zastavilo na jedné. Rozprostíralo se před ní údolí zalité slunečními paprsky pozdního odpoledne, kterým protékala mohutná řeka. Vlevo se údolí zvolna zvedalo do kopců a skalin. Vpravo pokračovaly doliny a v dáli se tyčil mohutný hrad rozkládající se na vyvýšeném vrcholku. Když se obraz trochu oddálil, spatřila okraj lesa, na kterém stál chlapec s dívkou. Mohlo jim být tak dvanáct let, drželi se za ruce a dívali se vstříc hradu v dáli před nimi.

Rish zprudka otevřela oči. Chvíli jí trvalo, než si uvědomila, že je stále v červeně rozkvetlém poli. Opatrně se dotkla pírek, která ji stále zakrývala a vzhlédla. Nate se na ni mlčky díval.

„Kdo to byl?" zeptala se. „Koho jsem to viděla?"

„Děti. Novou naději světa, který si prošel válkou," odpověděl a stáhl svá křídla za záda.

„Byls tam?" zajímala se dál. „Bojoval jsi?"

„Jsem světlonoš, Rish. Byl jsem už u mnoha takových událostí." Naklonil se tak, aby mohl spojit jejich rty. „Nenuť mě brát tě s sebou."

„Ne," vydechla mu do úst, „ty mě nenuť být bez tebe. Ukázal jsi mi, jak nevnímat jenom náš svět. Vím, že někde tam se skrývá spousta jiných zemí, odlišných od našich. Řekl jsi mi toho spoustu, ale hlavně jsem poznala tebe. Od té chvíle se mi změnil život, Nate. Zamilovala jsem se, do tebe. Jenže pak jsi odešel. Říkala jsem si, že to zvládnu, ale vím, že ne. Nedokážu se smířit s tím, že o tebe vždy přijdu a nevím, na jak dlouho. Nedokážu tak žít, Nate."

„Rish," prohloubil jejich polibek a přidržel si ji u sebe. „Miloval jsem tě od první chvíle, kdy jsem tě uviděl."

„Víš, že já tebe taky," chvěla se, hrudník měla zvláštně sevřený, srdce jako by ji mělo vyskočit každou chvíli z těla. „I s vědomím, že odcházíš a touláš se někde daleko odsud."

„A přesto jsem to nedokázal nikdy dostatečně ocenit," otřel se nosem o její.

Na chvíli mezi nimi opět nastalo ticho. Jejich rty se zlehka dotýkaly mezi drobnými něžnými polibky.

„Už ti nechci říkat ne," palcem jí přejel po tváři, „už se nechci loučit."

„Tak mě vezmi s sebou," požádala ho znovu.

„Už ti nechci říkat ne," zopakoval skoro neslyšně.

Vedle uší jí zašuměla křídla. Jejich šelest jako by náhle byl jediným zvukem, co mohla slyšet. Krajina plná červených máků se začala plnit zlatavými světýlky, jako by se kolem nich vyrojily světlušky. Zatajila dech, když okolo ní omotal ruce. Vlasy jí začal cuchat lehký vánek, který sílil. K světýlkům se přidalo mihotání pírek.

„Neboj se, držím tě," šeptl jí do ucha těsně před tím, než se vše rozechvělo.

Znovu ztratila půdu pod nohama. Tentokrát však s vědomím, že až otevře oči, nebude znát nic, co uvidí. Na tom ale nezáleželo, dokud byla s Natanielem.