Měl jsem dojem, že se mi to musí zdát. Jakkoli nepravděpodobné se to zdálo, na sluncem zalité louce přede mnou stála víla. Na první pohled vypadala spíše jako socha, byla naprosto strnulá a nehybná. Udělal jsem nejistý krok vpřed a zhluboka se nadechl. Trochu jsem se zhoupl v kolenou, když se mi podlomila. Sluneční paprsky přímo dopadaly na křehce vypadající křídla bytosti přede mnou, která se jemně třpytila. Povědomě jsem věděl, že ta křídla budou daleko silnější, ale mohl jsem jen hádat. Marně jsem se pokoušel uklidnit svůj dech a zastavit mrazení, které se mi šířilo ze zátylku na záda.

„A-ahoj?" vyslovil jsem to tak potichu, a přesto jsem měl pocit jako by se můj hlas rozlehl přes celou louku.

Párkrát jsem ještě zamrkal, abych se ujistil, že tam opravdu je. Jenže vzhledem k černé barvě, která ji celou jako by pohlcovala, se nedala přehlédnout. Jen křídla se leskla zvláštní tmavou modří.

Pomalu se na mě otočila a pak se rychle obrátila zpět. Její křídla se zatřepotala a chodidla se postupně odlepila od země. Bez rozmýšlení jsem vyrazil vpřed a natáhl k ní ruku.

„Počkej," vyhrkl jsem.

Nohy mě nesly dopředu bez patrného úmyslu zastavit. Byl jsem od bytosti asi na tři metry, když se na mě náhle prudce otočila.

„Duarg em," pronesla ledově chladným hlasem.

Postřehl jsem akorát jak od ní mým směrem vystřelily dva černé objekty. Donutilo mě to zabrzdit. Stál jsem ani ne dva metry od ní a těsně před obličejem se mi mihotaly dvě asi třicet centimetrů velká stvoření připomínající okřídlené mořské koníky.

Lapl jsem po dechu, když se jejich ocásky rozvinuly a odhalily ostré žihadlo. Pohledem jsem našel bytost, která mě propalovala fialkovýma očima. Její černé korzetové šaty splývaly až na zem a ladily jejím křivkám. Vlasy měla barvy černé modře jako nebe těsně po západu slunce, uši trochu zašpičatělé a kousek nad nimi jí po stranách hlavy vyrůstaly růžky. Každý měl na sobě ještě dva výrůstky a připomínaly ozdobu mladého jelínka.

„Jsi..." začal jsem, ale ihned jsem se odmlčel, abych se aspoň pokusil o klidnější tón hlasu. „Seš lesní bytost?"

Zněl jsem tak hloupě. Cítil jsem, jak rudnu. Stále mi to pojmenování ale přišlo lepší než „víla". Teta mi vždy vyprávěla příběhy, o královstvích a jejich lidu. O mocných bytostech, která jim panovala. Báchorky. Pohádky na dobrou noc, díky kterým jsem měl v dětství spoustu kamarádů, neviditelných pro ostatní. Pak jsem je přestal vídat i já, takřka ze dne na den. Lesy pro mě utichly, vše zevšednělo. Teta mi přestala chtít vyprávět. V hlavě mi zůstaly jen střípky toho, co jsem kdysi považoval za reálné, ale časem na vše spadl závoj bujné fantazie a dětské osamělosti.

Jenže teď přede mnou stála a já ji viděl jako nikdy. Byla tak krásná a zároveň tak nebezpečná.

V jejích očích se blýsklo, krátce za to jasně.

„Ont," hlesla a stvoření přede mnou svinula své ocásky.

Vzdálily se asi na délku paže, ale nepřestaly na mě upírat své korálkové oči.

Po zádech mi přeběhl mráz.

„Rozumíš mi?" promluvil jsem znovu na bytost.

Bylo těžké rozeznat, zda se jednalo již o ženu nebo teprve o dívku. Neměl jsem tušení, před kým to vlastně stojím. Ještě chvíli mlčela, než konečně promluvila řečí, kterou jsem znal.

„Jsem tenebris," těkala po mně očima.

„Teneb..." chtěl jsem se zeptat, měl jsem tolik otázek, ale to ona zřejmě taky.

„Co chceš, člověče? Proč jsi na mě promluvil? Proč jsi přišel?" přimhouřila oči.

„Proč jsem..." Krátce jsem se zasmál, rozpačitě a nervózně. „No víš, není běžné, že na louce potkáváme víly. Chci říct, bytosti jako seš ty, nepamatuji si, jak jsi říkala, že se..."

„Tenebris," zopakovala a lehce zatřepotala křídly. „To je jeden z rodů lesních nymf."

„Takže jsi lesní bytost," na vteřinu mě naplnil hřejivý pocit mého pravdivého dojmu.

„Nečekala jsem, že tu na někoho narazím," přešla má slova bez jakékoli reakce, „vždy jsem tu sama."

„Dlouho jsem tu nebyl," přiznal jsem, „ale je to pro mě důležité místo."

„Pro mě též," ošila se, „chodím sem být sama."

Nastalo mezi námi ticho. Ani jeden z nás nevěděl, co říct. Zřejmě jsme si oba připadali až příliš divně.

„Víš," sklonil jsem pohled k zemi, „jako malý jsem nejspíš některé z vás dokázal vidět. Teta mi vyprávěla příběhy, díky kterým jsou dokázal prohlédnout do vašich říší, poznat se s vámi. I když... Nikoho jako ty si nepamatuji."

„Jistě ses přátelil s luxany," ušklíbla se. „Ti jsou dost patetičtí, aby se zjevovali lidem."

„Kdo jsou luxané?" nechápal jsem. „A proč tedy vidím tebe?"

Kousavě se uchechtla a otočila se ke mně zády. „Luxané vyznávají světlo a slunce. My tenebrisové se přikláníme k temnotě a měsíci. Naše rody se nemají moc v lásce, přestože luxané se snaží věci změnit." Povzdychla si a já přemýšlel, co všechno se z toho hlasitější výdechu dalo vyčíst. „Viděl jsi mě, protože jsem nedávala pozor. Nikoho jsem tu nečekala. Mám svých starostí dost na to, abych se ještě zabývala tebou."

Znovu se natočila ke mně a pozdvihla ruku. Z dlaně jí začaly vycházet pramínky tmavého kouře natahující se mým směrem.

„Zavři oči," pobídla mě, „nebude to bolet, chvíli o sobě nebudeš vědět a nikdy si na mě nevzpomeneš."

Její slova mi došla bleskově. Rychle jsem udělal pár kroků vzad, pryč z jejího dosahu. „Co když si chci vzpomenout? Co když chci o tobě vědět víc?"

„Proč bys měl něco takového chtít?" pozdvihla zmateně obočí. „Vidíme se jen dnes, smrtelníku, nikdy více už mě nespatříš. Věř mi, nechceš si motat hlavu tím, co bych ti mohla říct."

„Řekni mi třeba jen o svých starostech. Říkala jsi, že jich máš dost, a když se nikdy už neuvidíme, tak jsem přeci ideální vrba," vyhrkl jsem, když si pramínky dál hledaly cestu ke mně.

„Vrba?" zazněla zmateně.

„Ten, komu se svěřuješ," vysvětlil jsem.

Potřásla hlavou, propnula prsty na rukou a pramínky se pohnuly rychleji. Pak však na moment přivřela oči, a když je znovu otevřela, pomalu sevřela dlaň v pěst. Pramínky se rozplynuly.

„Evael," šeptla, přičemž lehce pokynula rukou.

Bytosti připomínající mořské koníky zmizely. Jako by přede mnou nikdy nebyly. Zůstaly jsme na louce samy, její křídla začala pomalu kmitat.

„Možná, pokud to chceš teda vědět," zašeptala a podívala se stranou. „Zítra mám uzavřít věčné pouto se synem krále luxanů."

„Budeš se vdávat?" snažil jsem se ji pochopit.

„Pokud tomu tak vy lidé říkáte," znovu se ošila a já si domyslel, že je nervózní. „Mám být navždy jeho družkou, stát mu po boku v dobré i zlém... To pouto má uzavřít věčný svár našich rodů. Máme být jakousi záplatou na všechna ta krveprolití, vraždy a intriky, která se po staletích děla."

„A v čem je problém?" zajímal jsem se.

„V krátkosti v tom, že nikdo ani zdaleka nevěří, že i něco takového jako pouto věčnosti dokáže uzamknout všechnu nenávist. O princi Erodenovi se ví, že má ve své krvi násilí svého otce i děda. Já jsem zase dcerou krále, který nemá nejlepší pověst.Všichni ví, že jsem se nenarodila pro prince, nemám být spoutaná. Mým osudem nemá být rození potomků a dělání krásy u dvora," do jejího hlasu prostoupil hněv, ale zároveň i bolest. „Narodila jsem se, abych vládla svému lidu, ne abych se dívala, jak si ho luxané přivlastňují a Eroden z nich dělá své otroky. Nedokážu to akceptovat, natož se s tím smířit."

„Jde s tím ještě něco udělat? S tím poutem?" pomalu jsem k ní vyšel.

„Svazek už je domluvený, vše je připravené. Jakmile proběhne obřad, už nebude cesty zpět," zavrtěla hlavou.

Krátce na to se však její oči upřely někam za mě. Dívala se do prázdna a sotva při tom dýchala.

„Ty máš nějaký plán?" zeptal jsem se.

Dělilo nás sotva pár kroků a ona stále ještě necukla.

„Nikdy jsem nemyslela, že budu chtít odněkud utéct," z jejích úst unikl zoufalý smích a oči se zaleskly slzami, „jsem princezna, budoucí královna tenebris, měsíčních nymf. V žilách nám koluje touha po dobývání, moci, dobrodružství. Nejsem připravená se toho všeho vzdát."

„Takže?" stál jsem tak blízko, že kdybych jen trochu natáhl ruku, dotkl bych se jí.

„Zítra ráno, za úsvitu, než se vše dá do pohybu a ulice se zaplní davy očekávajícími čin staletí, na mě bude ve stáji čekat osedlaný dracnem. Jakmile se dostanu za hradby, připojí se ke mně družina mých věrných, které jsem si získala za léta bojů." Uhnula mi pohledem, ale já přesto stihl spatřit, jak jí po tváři stekla drobná kapička.

Neměl jsem ani nejmenší tušení, co to je dracnem, ale nezabýval jsem se tím, nevyptával jsem se. Opatrně jsem natáhl ruku a jemně ji prsty pohladil po nezahalené paži. Zachvěla se, křídla se zatřepotala.

„Slunce napomáhá měsíci, aby v noci svítil. Jeho paprsky jsou jeho světlem, které mnoha lidem ukáže tu pravou cestu. Možná, kdyby ses zkusila trochu víc naklonit jeho záři, viděla bys víc kam směřovat svoje kroky," promluvil jsem polohlasem.

Nevěděl jsem, kde se ve mně ta slova vzala, prostě tu najednou byla. Vyšla z mých úst jako by celou věčnost čekala na příležitost, až je budu moct vyslovit.

„Nevím, jestli jsem na tolik světla připravená," potřásla hlavou, „nikdy jsem ho neměla ráda, vlastně ho nesnáším."

Tiše jsem se zasmál a ona mě následovala. Naše prsty se propletly, aniž bychom se na sebe podívaly. V tichosti jsem pozdvihl druhou ruku a konejšivě ji pohladil po vlasech. Letmo jsem se přitom dotkl parůžku. K mému překvapení vůbec nepůsobil drsně, ale byl hladký a hebký, jako by ho pokrývala tenká vrstva semiše.

„Dnes je můj poslední klidný den," vzhlédla na mě, „nebo poslední svobodný, můžeš si vybrat."

„Vybrat si co?" zadíval jsem se jí do očí.

„Důvod proč mě teď nenecháš samotnou," špitla.

„Ten nepotřebuju," sklonil jsem se k ní.

Zlehka jsem ji políbil na rty. Na první dotyk působily tak jako u jiných dívek. Když jsem ji však políbil znovu, přišlo mi to jiné. Takovým zvláštním způsobem chladily, byly jemné, měkké. Vpletl jsem prsty do jejích vlasů a polibek prohloubil. Opětovala mi ho, přičemž letmo rozpletla naše prsty a vjela mi dlaní pod tričko. Zlehka mě pohladila, než si lem látky zmačkala do dlaně a v další chvíli mi ho přetahovala přes hlavu. Volnou ruku jsem přiložil k jejím zádům a sjel až na její šaty ve snaze najít zapínání. V duchu jsem si povzdychl, když jsem nahmatal tkaničkové šněrování korzetu. Vymotal jsem prsty z jejích vlasů, pohladil ji po tváři, a i druhou rukou jsem sjel na její záda, aby se mi povedlo šaty rozmotat co nejrychleji. Naše rty se rozpojovaly jen krátce, většinou abychom nabrali dech. Když jsem však začal zápasit s jejím korzetem, na tváři se jí mihl úsměv a ústy se přemístila na můj krk. Zlehka ho líbala, občas jsem na kůži cítil dotyk jejích zubů.

Pral jsem se se šněrováním poněkud déle, než by mému sebevědomí bylo příjemné. Slyšel jsem, jak po chvíli začala potlačovat smích. Zrudl jsem, ale nevzdával jsem se. Nakonec přišel ten moment, kdy povolila i poslední klička a černé šaty se svezly po jejích křivkách na zem. Stála přede mnou úplně nahá a já nemohl odolat nutkání se na moment pozastavit a prohlédnout si její tělo. Byla nádherná, krásnější, než jsem si dokázal představit.

„Seš krásná," uniklo mi ze rtů.

„Mlč radši," objala mě a znovu spojila naše rty.

Nechal jsem se jejími polibky unést, než jsem se ještě na moment odtáhl.

„Počkej," dlaněmi jsem sjel po jejích pažích na boky, „ani jsem se tě nezeptal na jméno."

„Jméno?" pozdvihla obočí a zasmála se. „Teď chceš vědět jméno?"

„Ano, chci," trval jsem si na svém.

„Verde," její tváře polil nepatrný ruměnec, „jmenuju se Verde."

Nepotřeboval jsem vědět víc. Líbal jsem ji a ona mě přitom zbavila i posledního oblečení, které mi zbývalo. Přestal jsem myslet na všechno a vnímal jenom její dotyky. Ani jsem nepostřehl, kdy jsme si spolu lehly do trávy, která nás takřka dokonale skryla před okolím.

„Víš," vydechla mi do úst mezi polibky, „možná ani já nebudu chtít zapomenout."