Lucas po očku sledoval barmana, který vypadal jako by se tam postavil poprvé a měl co dělat, aby mu lahve nevypadávaly z rukou. Poslouchal přitom loudavou hudbu, linoucí se od pódia, které měla momentálně zabrané rádoby zpěvačka s neskutečně utahaným hlasem. Stále se to dalo poslouchat lépe než už asi hodinový monolog jeho kamaráda, kterému zřejmě nedocházelo, že ho blonďák naproti němu absolutně nevnímal.

„Ty vole," Rowan naštvaně zabušil do stolu jen kousek od Lucasova půllitru a pivo v něm se rozhoupalo natolik, že skoro dosahovalo k okraji. „Můžeš mi zopakovat, co ti tu teď říkám?"

„Ne, neposlouchal jsem," Lucas se trochu lišácky pousmál a raději se napil, aby při příštím projevu emocí nedošlo náhodou i k prolití tak dobrého pití.

„Víš, občas seš fakt kamarád na hovno," zamručel brunet a opřel se zády do měkkého vypolstrování sedačky. „Jenže já, nejsem." Hrdinsky se plácl do hrudníku. „Takže mi řekni, nad čím celou tu dobu přemýšlíš."

Ta neskutečně nudná písnička se dobrala ke svému konci a podnikem se rozneslo nevýrazné tleskání odhadem asi dvou párů rukou. Lucas se pokusil dotyčné najít pohledem a nakrčil přitom nos. Nemohl existovat nikdo s hudebním sluchem, kdo by něčemu takovému zatleskal.

Na podium se dostala blondýna s vlasy vyčesanými do vysokého culíku, oblečená v sepraných džínách a kostkované košili. S dobře hraným smíchem a letmým potleskem poděkovala umělkyni, která opustila parkety a sklopila oči k obdélníkové kartičce, na které měla napsané další účinkující večera skrytých talentů.

„No a..." blondýna pohodila hlavou, aby se jí culík zhoupl na záda, „mám takový dojem, že nám scéna trochu užije. Totiž, pokud dobře čtu, tak poslední hvězdičkou večera, která právě přijde, je někdo, kdo rozhodně nerazí poklidný styl, a to, jak valí na kytaru... No, sakra! Ale já ji to asi nechám předvést místo všech těch řečí, takže prosím přivítejte PopElku!"

Atmosféra v baru najednou zhoustla. Ze všech stran se ozvalo pištění, doprovázené tleskáním a povzbuzujícími výkřiky.

„Si děláš prdel, že jo," zaslechl Lucas odnaproti, „to sme sem šli jenom kvůli ní?"

Blonďák mu věnoval letmý pohled, který mluvil za vše, ale bruneta jen ještě víc rozžhavil.

„Kolik ti jako je? Poslední dobou neděláš nic jiného, než o té holce mluvíš a pokoušíš se jí nahánět v klubech. Koho vůbec honíš, Lucasi? Je to nikdo. Stín nějaké emo depkařky, která nemá dostatečné koule na to, aby lidem řekla, že je to ona," vyštěkl nepříčetně.

Chlapec nad jeho popisem protočil oči. Chtěl něco říct, vlastně jen z morálního hlediska, aby konečně něco řekl, než aby měl co povědět, ale v tom se místnost ponořila do ticha, které narušilo jen pár těžkých kroků. Mohly za ně boty, které zpěvačka tak ráda nosila. Perfektně je doplňovaly černé silonky se vzorem pavoučí sítě a kratší koženkové šortky stejné barvy. Jinou barvu neměla ani kožená bunda obsypaná nášivkami.

Dívka se postavila k mikrofonu a poupravila si popruh kytary. Její jasně fialové vlasy se pod světly reflektorů leskly místy růžově a místy bíle. Lucas ji neviděl pořádně do obličeje, ale věděl, že se velmi extravagantně maluje.

„Čau lidi," pozdravila, čímž si vysloužila další aplaus a do široka se usmála. „Tak to tu trochu rozjedeme ne?"

Lucas ještě zaslechl rezignované a otrávené vzdychnutí jeho doprovodu. Jenže on tu potřeboval být. Třeba dnes... Právě dnes zjistí, kdo ta holka je. Musel to vědět. Tolik jí toho chtěl říct a hudbou by to jenom začínalo. Navíc, lidi si zasloužili vědět, kdo doopravdy je PopElka.

...

Izzy si přestávala pamatovat, kdy to všechno začalo. Nebo to možná měla stále živě v paměti a jenom nějakým způsobem nechtěla, aby to tam bylo. Celý její život obrátilo na ruby balení Coca-Cola plechovek, které jí poslal tatík z Ameriky. Rodiče se rozvedli. Táta začal mít bůh ví proč pocit, že ho doma máma drží moc na uzdě, a tak jednoho dne přinesl domů rozvodové papíry s tím, že chce roztáhnout křídla a podívat se za obzor. Překvapivě v tom nebyla jiná ženská... Teda alespoň na pár týdnů, než někde v baru sbalil jednu z těch zvláštně pěkných Američanek s typicky západním smyslem pro humor. K jejímu překvapení na ni nezapomněl, dokonce mámě posílal dost vysoké alimenty. Jenže to by máma nemohla být spíše macecha, která si protěžovala svoji dcerunku a jí předávala maximálně tak balíky, které jí od táty dorazily. Popravdě milovala americké sladkosti a všechny ty dobroty, i když se jimi samozřejmě nijak nepřecpávala, protože nechtěla vypadat jako klasický Američan – což jí táta už několikrát vyvrátil, že je pěkně blbě zajetý stereotyp a lidi tam vypadají normálně a jsou moc milí.

Každopádně by ji nikdy nenapadlo, že něco jako plechovka sladké limonády dokáže změnit život. Vypadala úplně normálně, a navíc to byla její oblíbená hudební edice, kdy jste na nich mohli najít napsaný svůj oblíbený styl. A tak ten večer sáhla po Pop. Všechno se drželo normálu, dokud do sebe nedostala tu poslední kapku. Pak se jí zamotala hlava a nemohla se cítit víc divně. Když se z toho deliria probrala a spatřila se v zrcadle svého pokoje, nemohla uvěřit svým očím. Dívala se na holku oblečenou do oranžových podkolenek, džínových šortek a s volnějším tričkem k pupíku barvy podkolenek doplněným džínovou bundou. Vlasy se jí leskly černou barvou a oči nabíraly nezvyklý odstín zelenkavé, přestože normálně byla špinavá blondýna s očima barvy skořápky kokosu. K tomu všemu se jí v ruce objevila kytara a už nemohla víc panikařit. Snažila se ze sebe věci servat, ale nešlo to.

Hodnou chvíli se ještě prohlížela, než si sedla na postel a na klín si položila kytaru. Byla perfektně naladěná... Povzdychla si a zabroukala si pár slov. Muselo se jí to zdát, určitě už spala a ta plechovka stála rozdělaná na jejím nočním stolku. V moment, kdy ji přesně tahle myšlenka začala uklidňovat se jí rozvibroval telefon. Přijala videohovor a nechápavě pozdvihla obočí, když jí k uším dolehlo nadšené pištění.

„Připravuješ se na tu sobotu, že jo?" vydechla Rose, její nejlepší a taky asi jediná kamarádka. „Překecala jsi mámu? Super! Vypadáš fakt dobře. Ta černá ti sekne!"

„Co?" Skoro to ani nedořekla, když jí došlo, že se jí nic nezdá.

Vážně to všechno měla na sobě, ale stále jí to moc nešlo do hlavy.

„Nepřekecala," utnula Rose dřív, než stihla dál něco pištět. „Máma o tom furt neví."

„Takže jdeš na tajňáka?" šibalsky na ni mrkla.

„No..." začala, ale potom se znovu podívala na to, co měla na sobě.

Napadlo ji něco trochu jiného a z jejího pohledu možná i šílenějšího než se jen v noci vyplížit na diskotéku...

...

Byl to ten první večer, kdy se vytratila do jednoho z karaoke barů a pokusila se oslnit lidi. Postupně se plížila ven častěji a lidi si na ni zvykli. Začali vyhledávat tu extravagantně oblečenou holku s kytarou, která zářila v noci a přes den jako by se po ní slehla zem. Jenže ona neměla v plánu dávat o sobě vědět, líbilo se jí, že nikdo doopravdy neví, kým je. Dělala to pak taky kvůli matce, která by jí to buď zatrhla nebo by našla způsob, jak ji sebrat veškerou radost z toho, co dělala.

Pak ale přišel den, kdy se objevila snad všude. Každá sociální síť jí byla plná, jenže když se podívala blíž, nebyla to ona. Nemohla být. Na fotkách měla věci, které ani nepatřily k těm, ve kterých kdy vystupovala, spíš je jen napodobovaly.

Nechápala, co se dělo. Jeden večer v karaoke baru, kde její věrná kopie ohlásila koncert, jí však měl dát vysvětlení.

...

Lucas seděl kousek od pódia. V životě snad nebyl v tak plném karaoke baru. Byl zvyklý na přeplněné taneční parkety, ale ne na tohle. Ačkoli ho napětím naplňovalo očekávání, že dnes večer opět uvidí a uslyší PopElku, zároveň ho znervózňovalo vědomí, že šlo o první ohlášenou akci. Nikdy předtím to neudělala, tak proč zrovna teď? Co se změnilo? A proč tak náhle?

Klub praskal ve švech a všude se rozléhalo šuškání o tom, kdo se tedy za těmi kostýmy skrývá. I Lucas to chtěl vědět, ale nikdy si nemyslel, že by to bylo nakonec tak jednoduché jako přijít na jeden z koncertů. Elka si zakládala na tom, že ji nikdo neznal, chtěla lidi bavit.

„Seš spokojenej?" Rowan se uvelebil v sedačce. „Konečně budeš vědět, vo koho de."

„To si nemyslím," potřásl hlavou Lucas.

„Jak jako?" prskl brunet. „Vždyť se ví, že se tady všichni doví, kdo to je."

„A ty si jako vážně myslíš, že je to ona?" Lucas pozdvihl obočí.

Rowan se nadechoval k dalšímu protestu, ale klubem se náhle rozlehl hukot, když na pódium vystoupila štíhlá vysoká dívka s růžovými vlasy staženými do vysokého culíku. Měla na sobě kožíšek meruňkové barvy asi k pupíku a bílé vysoké šortky se střapatými nohavicemi. K tomu stála na vysokých podpatcích barvy jejích vlasů.

„Tohle není Elka," zahuhlal si pro sebe blonďák.

Jeho kamarád ho neměl šanci přes šum nadšených lidí slyšet. Během dalších pár vteřin už se klubem rozlehla svižná hudba devadesátkových odrhovaček a dívka začala své vystoupení.

...

Izzy stála vzadu jako obvykle, tam kde ji nemohlo být jen tak vidět. S neutuchajícím údivem sledovala to, co se odehrávalo na pódiu. Jak vůbec někdo mohl? A proč vlastně? V moment, kdy jí tyhle otázky začaly zaplňoval celou hlavu, se její falešné dvojče dopustilo chyby. Ostatní si toho sotva mohly všimnout, ale Izzy neuniklo, že se dívka nadechovala k úplně jinému slovu, než přišlo. Zpívala na playback.

To už pro ni bylo víc, než dokázala snést. Takové pošpinění jejího jména. Otáčela se ke dveřím za sebou, když si všimla kluka sedícího v jednom z boxů. Lucas... Nemohla si nevšimnout, že ho vídala skoro na každém svém vystoupení. Neměla tušení, jak se vždy dozvěděl, kde hraje, ale měla tušení, že to nebude jen tak.

Odtrhla pohled od blondýna, který neměl zřejmě tušení, že tam je a zmizela na dívčí toalety. Zavřela se v kabince a zašmátrala v batohu. Jakmile nahmátla plechovku, usmála se.

O několik okamžiků později vyšla z dívčích záchodů postava oděná do černé kožené bundy poseté cvočky a pod ní černé tričko s kresbou bílé rohaté lebky. Mimo černých potrhaných džínů a vysokých těžkých bot ji doplňovaly taky ostnaté náramky. Černé vlasy měla sčesané dozadu, takže vynikalo její líčení s výraznými linkami kolem očí a tmavým odstínem rtěnky.

Upravila si pás elektrické kytary vedoucí přes rameno a pevně ji uchopila, když se jala proplétat mezi davy lidí. Když se dostala doprostřed parketu, většina přítomných už si jí všimla. Přehoupla si tedy kytaru víc před sebe a zadrnkala pár výrazných tónů, které alespoň částečně přehlušily hrající hudbu. Všimla si, jak růžovláska několikrát mávla pravou rukou, než se rozhostilo ticho.

„Takže ty chceš být mnou?" zvýšila Izzy hlas, aby ji bylo slyšet. „Ale přitom ani neumíš zpívat sama?"

„Co prosím?" Dívka panovačně pozdvihla hlavu. „Já zpívám sama."

„Ano?" Izzy po tváři proběhl pobavený úsměv.

Vykročila k podiu, přičemž její boty klapaly o podlahu. Vyskočila nahoru a zamířila dozadu, kde věděla, že najde všechny ovládací panely a zástrčky. Jednoduše odpojila její mikrofon a vrátila se zpátky.

„Tak zpívej," pobídla dívku, „dělej, ukaž jim to."

Klubem se rozhostilo ticho.

„Nemůžu zpívat bez mikrofonu," zaprotestovala zoufale.

Izzy se pousmála. To už ale dav stojící pod pódiem začal nervózně šumět.

„Tak dělej, zpívej!" ozval se první výkřik.

Následovaly ho další a další. Izzy pozorovala, jak se dívka vedle ní rozechvěla. Společně s tím začala prohlížet skrze její přestrojení a nemohla si tenhle moment víc užívat. Mohlo ji napadnout, že za tímhle nebude nikdo jiný než její nevlastní sestra. Ta ze sebe už nevydala ani hlásku. Se slzami v očích odběhla do zákulisí a diváci ji vyprovodili hvízdáním.

Izzy si uvědomovala, že se postupně všechny pohledy přesměrovaly na ni.

„Čau lidi," s rozpaky mávla davu. „Mrzí mě, že vás sem dotáhl někdo, kdo si hrál... No na někoho, kým není. Já svoje koncerty nikdy neohlašuju, vždyť to víte."

S tlukoucím srdcem naslouchala šuškání, které se klubem rozlehlo. Přehmátla přitom prsty po své kytaře. Nacházela v ní zvláštní oporu, když si nevěděla rady.

Vzhlédla a zapátral pohledem. Hledala jakoukoli nápovědu, co má dělat. Zastavila se u Lucase. Hoch se do ní přímo vpaloval očima, ale když se jejich pohledy střetly, mile se na ni usmál. Celé její tělo vnímalo to gesto jako impuls. Ruce se pohnuly takřka samy a štěbetání postupně nahradil zvuk kytary.

Klubem se linul zvuk metalové balady, kterou Izzy znala až moc dobře. Netušila, na kolik ji znali i ostatní, ale povedlo se jí houf lidí zklidnil a naladit nemyslitelnou atmosféru. Když se znovu podívala před sebe a všechny oči se dívaly jen a jen na ni, věděla, že nechce jen tak odejít. Nemohla jen tak promrhat tenhle outfit. Balada mohla být dobrá na úvod, ale ne na závěr.

...

Lucas naslouchal vystoupení. V myšlenkách mu proběhly vzpomínky na ten večer, kdy ji viděl v metalovém. Od té doby na ni myslel ještě víc. Od toho momentu, kdy se jejich pohledy střetly, on se usmál a ona začala hrát.

Ten večer byl jiný už jen v tom, že po dlouhé době hrála jiný styl. Dnes už to byla znova ona. Popová princezna, barevná dívka plná energie.

Její vystoupení pomalu nabíralo svého konce a Lucas se nenápadně protáhl až ke schodišti, kterým se scházelo z pódia. Vyslechl si potlesk a pak jen čekal. Skoro ji nestihl, když sbíhala ze schodů.

„Elko!" natáhl se pro její ruku, ale minul ji o pár centimetrů.

Otočila se po hlase a překvapeně na něj vykulila oči. Pootevřela rty, ale pak se zase otočila k odchodu.

„Elko," zopakoval naléhavě a vykročil za ní.

„Nedávám rozhovory," zamávala odmítavě rukou a zrychlila krok.

„Já nechci rozhovor, já jen..." Dohnal ji u zadního východu.

Zdrželi ji dveře, které na ni byly příliš těžké a musela se do nich opravu opřít. V ten moment omotal prsty okolo jejího zápěstí. Cuklo to s ní a polekaně se na něj otočila. Podíval se do velkých zářivých očí, které mu byly cizí, ale zároveň je tak nějak znal.

„Chci si jen promluvit," šeptl.

Viděl na ni, že zaváhala. Pootevřela znovu rty a on na moment zadoufal. Jenže pak se mu vysmýkla ze sevření a omluvně zavrtěla hlavou.

„Promiň," pípla a opřela se do dveří.

Musela do nich ramenem strčit podruhé, aby proklouzla škvírou, ale on už ji nechal. Díval se na ni, jak mizí, když si všiml, že jí něco vypadlo z kabelky a s cinknutím dopadlo na zem. Beze slova vyšel do tmy a shýbl se pro věc. Do očí se mu od světel lamp odrazil stříbřitý nápis Coca-Cola.