Máma mi říkala, abych nejezdila. Měla neskutečnou radost, že jsem byla na Vánoce doma, ale já její nadšení nesdílela. Jednoduše jsem se nedokázala odpoutat od myšlenek na něj. Neviděli jsme se od mé promoce. Přinesl mi tehdy tulipány. Dostával mě tím, že si pamatoval, jak moc je miluju. Jenže jsem měla takový strach, že měl někde za zády alespoň jednoho fotografa a rozhodně jsem nechtěla, aby se jim musela moje rodina postavit. Myslela jsem, že dnem, kdy jsem mu řekla svoje sbohem, se všechno zlepší. Jenže mi nepřestával chybět a pak se to zkomplikovalo ještě víc. Ostatně proto jsem teď seděla v taxíku a projížděla noční město, takřka liduprázdné. Sem tam někdo pospíchal za svou rodinou, jinak ulice osaměly, pouliční lampy neměly pro koho svítit. Napadlo mě, jestli jsem byla jediná holka se zlomeným srdcem, snažící na Štědrý večer dostat za klukem, kterému dala před víc jak půl rokem kopačky.

Taxík nakonec zastavil. Poděkovala jsem řidiči, zaplatila mu a vystoupila před rodinný dům. Rozhlédla jsem se po ulici, svítící barevnými světýlky výzdoby. Sníh pokrýval zahrádky a všechno působilo tak strašně pohádkově. Povzdychla jsem si. Proč jen jsem se chystala tu idylku narušit? Nohy mě samy zanesly ke zvonku. Několikrát jsem se zhluboka nadechla, než jsem k němu přitiskla prst. Doléhala ke mně zevnitř hudba a já si představovala tu báječnou náladu, která musela panovat. Zatajila jsem dech a hodlala se otočit a zmizet. Taxík tam ještě furt stál, slyšela jsem za zády brblání motoru. Jenže mi uklouzl prst a k uším mi dolehlo drnčení zvonku. Strnula jsem. Chvíli se nic nedělo a já myslela, že ten zvuk zanikl ve shonu příprav rodinné večeře, ale pak se najednou dveře otevřely. Zůstala jsem vyjukaně zírat na blondýnku, která se v nich objevila a naprázdno polkla.

„Tesso," vydechla nechápavě.

„Ahoj, Emmo," šeptla jsem rozpačitě a zatahala se za rukáv teplé zimní bundy. „Nechci rušit, já... Totiž..." Připadalo mi to tak strašně stupidní a určitě to i bylo. Potřásla jsem hlavou. „Promiň, neměla jsem chodit."

„Jdeš za Tomem?" Zastavila mě, když jsem se otáčela k odchodu.

Podívala jsem se na ni a zlehka kývla. Bez dalších otázek pohodila hlavou směrem dovnitř a otevřela víc dveře. V chodbě mě hned zbavila bundy a já děkovala své obezřetnosti, že jsem si vzala kalhoty, dlouhé tričko a silný volný svetr. Máma chtěla, abych si oblékla ty pletené šaty, co mi dala, ale to bych tu momentálně jen tak nestála. Emma neměla tendenci mě objímat, což bylo pochopitelné vzhledem k situaci. Místo toho mě poprosila, abych počkala a zmizela v obrovské jídelně průchodem po mojí pravačce. Nervózně jsem přešlápla a kousala si ret, zatímco jsem počítala každou sekundu, než jsem zaslechla kroky. Po zádech mi stekl studený pot a chtěla jsem okamžitě vypadnout, jenže to už se přede mnou objevila vysoká postava a já přišla o veškerý zbytek dechu, který mi zůstal v plicích. Tak nějak jsem zapomněla, jak strašně hezký byl. Hnědé lehce vlnkaté vlasy měl upravené, na sobě černé kalhoty a světle hnědý svetr, zpod kterého vykukovaly rukávy a límeček blankytně modré košile. Mohla jsem se jít se svým vytahaným svetrem vycpat, ale zároveň jsem si uvědomila, jak je fajn obléknout si, co chci já.

„Ahoj," vyšlo ze mě přiškrceně.

Nevěřícně se na mě díval, očima pátral po mém obličeji. Možná přemýšlel, jestli se mu to jen nezdá. Pak ke mně vykročil a zastavil se těsně u mě. Musela jsem zaklonit zlehka hlavu, abych udržela oční kontakt.

„Promiň, já jsem nechtěla rušit... Já jsem s tebou potřebovala mluvit a prostě..." Pokračovala jsem, ale docházela mi slova. Jak se taková věc říká?

Pomalu mi přiložil dlaň k tváři a konejšivě mě pohladil. Do očí se mi nahrnuly slzy, srdce jako by vynechalo jeden úder. Natiskla jsem se do jeho dlaně a přivřela oči. Ze rtů mi splynuly slova omluvy, která umlčel, když se ke mně sklonil a políbil mě.

„Ahoj," vydechl mi do úst a pak se odtáhl. „Pojď dovnitř, prosím. Buď tu s námi, když už jsi přijela. Máma s tátou určitě nebudou proti."

„To nejde," odporovala jsem, „nemůžu vám tu rušit rodinnou idylku. Jen mě vyslechni a já zmizím."

„A budeš na Štědrý večer sama?" Za zády se mu objevila máma v doprovodu táty. „My máme u stolu vždycky místo navíc, i pro taková překvapení. On vám ten rozhovor neuteče, když vydržel do teď."

Povzdychla jsem si a sklonila hlavu. Nechala jsem se vzít za ruku a odvést do jídelny. Nechápala jsem, jak mě tu mohl takhle vítat a jeho rodina přijmout ke stolu. Neměla jsem tušení, co jim řekl, ale všichni mou přítomnost počastovali úsměvy. Žádné vyčítavé pohledy, jen trochu překvapené, občas váhavé, ale nikdy podezřívavé, ani naštvané. Ocitla jsem se u plného stolu v jeho těsné blízkosti. Ruku měl zlehka položenou na mém stehně a já naslouchala halasným rozhovorům jeho sester, jejich manželů a do toho štěbetání přítomných dětí. Proudilo tu tolik pozitivní energie, že ze mě po chvíli opadl veškerý stres.

Opřela jsem se do židle a podívala se na něj. Široce se usmíval, bez váhání se zapojoval do vyprávění historek, a přitom se neustále mimoděk přesvědčoval, že vedle něj opravdu sedím. Vzala jsem ho za ruku a pevně stiskla. Okamžitě propletl naše prsty a opětoval moje sevření. Na tváři se mi rozlil připitomělý úsměv a zčervenala jsem, když jsem přistihla Emmu, jak se na nás kření. Vyměnila si spokojené pohledy se Sarah a mně se připomnělo, proč tu vlastně jsem. Můj úsměv na chvíli zhořkl, ale ihned jsem to zahnala. Tenhle večer jsem nemohla pokazit, tenhle ne.

* * *

Myslela jsem, že prasknu, když jsem zapadla do pohodlného měkkého gauče. Ostatní si posedali všemožně okolo. Přitulila jsem se k Tomovi, abych ušetřila kousek místa, kam se mohlo nacpat jedno z dětí. Pustila se televize a všichni začali hltat jednu z těch kouzelných vánočních pohádek, které dávali každý rok. Děti seděly, ani nedutaly a já si mezitím prohlížela obrovský strom stojící v rohu místnosti. Byl zdobený do klasických zlato-červených tónů, omotaný střapatými řetězy a nahoře se vyjímala velká hvězda. Pod ním bylo nastřádáno už pár dárků a já si vybavila to mravenčení, které se mi prohánělo tělem, když jsem byla malá. Vždycky se pod stromkem objevilo několik dárků dřív, to, když se doma stavili vzdálenější příbuzní, ale největší překvapení vždycky přicházelo ráno. Během sledování pohádky koloval talířek s ozdobenými perníčky a sestry se postaraly, aby k nim každý měl sklenici teplého mléka. Zaplňovalo mě příjemné teplo rodinné atmosféry, která tu ze všech prýštila a do ostatních se vpíjela. Ujídala jsem taky a ústa se mi plnila chutí perníku, skořice a v nose mě šimrala ta sladká vůně. Přistihla jsem se, že sedím zarytá do pohovky, v levé ruce sklenici mléka, v pravé rozjedený perník. Málem jsem si vrněla blahem. Tom mě objímal kolem ramen, opíral si hlavu o tu moji a sem tam mi lípl pusu do vlasů. Všechno to působilo, jako by se nikdy nic nestalo, jako by vše bylo v naprostém pořádku. Rodinka se tiše dívala na pohádku a místnost zaplňovalo jen tlumené světlo slabě zářící lampy vedle sedačky. Tom si mě k sobě tiskl, jako by mě nikdy nepustil a já se o něj spokojeně opírala, jako bych jeho náruč nikdy neopustila. Jenže mně stačilo jen krátce shlédnout, abych si připomněla, že okolnosti se změnily. Nic nezůstalo stejné od té doby, co jsme se viděli naposledy. Naopak, můj život se otáčel každým dnem víc a víc.

Dopila jsem mléko a s omluvou, že odnesu skleničku, jsem se zvedla. Nacpala jsem si do pusy zbytek perníčku a co nejvíc nenápadně se vytratila z obývacího pokoje. Zamířila jsem do kuchyně, kde jsem na pult odložila prázdnou nádobku, přešla k velkému francouzskému oknu a zadívala se ven na rozlehlou zahradu, kompletně pokrytou sněhem. Uprostřed se na mě culil rozkošný sněhulák s tmavě modrým hrncem na hlavě. Objala jsem se rukama a nahrnula si do dlaní svetr. Šimrání na krku mi napovědělo, že už nejsem sama.

„Co tě trápí?" Chtěl mě obejmout zezadu, ale já ho dostatečně rychle vzala za ruce a zastavila ho.

Otočila jsem se na něj a sotva k němu dokázala vzhlédnout. „Musíme si promluvit."

„Dobře," zaváhal, „ale nelíbí se mi ten tón. Vím, kam to vedlo naposledy."

„Tome, neodešla jsem bez důvodu. Víš to, vysvětlovala jsem ti to. Nezvládala jsem to. Stále tu představu nesnesu. Jenže se zároveň nedokážu zbavit pocitu, že..." Sklonila jsem hlavu a lehce jí potřásla.

„Proč si prostě nepřiznáš, že máme být spolu? Copak jsem ti něco někdy vyčítal? Byla jsi tam vedle tak spokojená, zasněná. Tahle rodina tě vždycky bez výjimek přijme mezi sebe. Oni tě mají rádi. Těžko jsem jim vysvětloval, co se stalo." Konejšivě mě pohladil po vlasech.

„Už jenom to, žes jim to vysvětlovat musel, a že oni to chápali. Tohle není život pro mě. Já nedokážu žít v neustálém pozoru, kde mě kdo fotí. Nedokážu snášet tu pozornost a neustálé posuzování, jestli jsem správně oblečená, jestli se správně chovám, jestli... Jestli jsem správná," do hlasu mi prostoupilo podráždění, které ve mně celá ta situace stále vyvolávala. „Bylo mi zle ze všech těch věcí, co si lidi dokázali vymýšlet, o čem vůbec psali, co všechno je vůbec zajímalo. Jak se opovažovali... Před nedávnem bych ti řekla, že tohle nikdy nedovolím, že takový život nikdy žít nebudu. A přesto, milovala jsem tě natolik, že jsem překonala tolik věcí." Přitáhl si mě víc do náruče a já si dávala dobrý pozor, abych si udržela patřičný odstup. „Stále tě miluju, ale nemůžu..."

„Tohle jsi mi přijela říct?" Nechápal a přiměl mě se na něj podívat. Okamžitě jsem se ztratila v těch modrých jasných očích, které jsem na něm tak zbožňovala. „Jsem trochu zmatený, proč jsi jela takovou dálku, jen abys mi zopakovala to, co tehdy?"

„Protože už na ten stesk nejsem sama," zašeptala jsem.

V rozpacích nakrabatil obočí a sledoval mě, když jsem ho brala za ruku a lehce ji zdvihla. Zavřela jsem oči a rozechvěle vydechla, když jsem mu ji přiložila na svoje zakulacené břicho, do teď úspěšně skryté pod svetrem. Slyšela jsem, jak lapl po dechu a po tváři mi stekla slza. Podívala jsem se na něj naprosto odevzdaně.

„Vůbec nevím, co mám dělat," zahuhlala jsem a hlas se mi plačtivě lámal. „Chtěla jsem ti to říct, tolikrát, ale nevěděla jsem jak. Netušila jsem, co bys řekl a já... Přeci jsem odešla."

„Ty hloupá," přitiskl si mě k sobě a já se k němu přitulila, slzy stékající po tvářích. „Měla jsi přijít dřív, měla jsi to zavolat." Líbal mě na čelo a lehce se se mnou pohupoval, jako s malým dítětem. „Už tě nenechám odejít. Nenechám tě samotnou. Vás. Slibuju, že to spolu zvládneme, jen prosím zůstaň."

Odtáhl se a já se natáhla, abych ho mohla políbil. Zamotala jsem mu ruce do vlasů a tiše vzlykla. Otřel mi vlhké tváře a šťastně se na mě usmál. Srdce mi divoce tlouklo. Říkal mi přesně to, co jsem chtěla slyšet, a přesto jsem nevěděla, jestli to tak opravdu chci. Nevěřila jsem ničemu, co se slavného života týkalo a nedokázala si představit, že to půjde nějak skloubit dohromady s rodinou.

„Nechoď," požádal mě znovu a přišel další polibek. „Tohle je ten nejkrásnější dárek. Nenuť mě o něj přijít."

„Strašně se bojím," přiznala jsem a opřela si čelo o jeho hrudník.

„Neboj se," broukl a ovinul okolo mě svoje dlouhé paže. „Budeme zase my a budeme rodina. Večery jako tyhle už nebudou jen v rámci tvého nečekaného příchodu."

Krátce jsem se zasmála a přivřela oči. Cestu sem jsem strávila pevně rozhodnutá, že nejpozději další den pojedu zase domů. To se rozpustilo, když z jeho úst zazněla ta dvě sladká slova, po kterých jsem toužila celou dobu, co jsem byla bez něj. Vytratilo se úplně, když k nám dolehlo volání jeho starší sestry Sarah, ke kterému se přidala Emma a vzápětí se u nás zjevila její malá Annie. Rodina, Tesso, rodina... Tu ti žádný objektiv nikdy nevezme.