Dech měla zrychlený, srdce jí divoce bušilo jako by celou tu cestu běžela. Jenže nějaký ten kus už šla jen rychlejší chůzí. Tep jí zvyšovalo vědomí všech nebezpečí, která mohla číhat kdekoli. Vlastně to nejmenší zlo by bylo, že by ji odchytli a zatáhli do nějakého tábora k výslechu, co vůbec dělala venku. Při téhle variantě by si strašně nadávala, dalo jí to tolik práce, aby se dostala ven. Nemohla se jen tak nechat odvléct celou cestu zpátky. Ne když se blížila k cíli. Věděla to, a hlavně neustále hlídala mapu, kde měla puntíkem značený bod setkání, ačkoli vymotat se přitom ze všech těch uliček nebylo nic jednoduchého.

Jedna z nich ji ale vyvedla na náměstí, což ji připomnělo se na chvíli pozastavit. Ta obrovská plocha obklopená budovami a mrakodrapy se zdála naprosto neporušená. Uprostřed stála kašna, ze které vytékal jen pramínek vody místo toho, aby v salvách vytryskávala nahoru a padala do kruhovitého koryta. Pomalu k ní přistoupila, přičemž očima těkala po okolí, aby stihla postřehnout jakýkoli pohyb. Trochu se uvolnila, když se prsty dotkla chladného mramoru. Kousek od její dlaně bylo koryto kašny rozbité. Prasklina neumožňovala, aby ho voda naplnila víc jak na deset centimetrů. Díky tomu a čistotě vody mohla spatřit pár penízků. Na tváři se jí mihl úsměv.

Penízky přání... Za minci splněný sen. Co by dala za to, kdyby to fungovalo. Jenže poslední rok by nezachránil nejspíš ani tucet rozbitých prasátek. Těch dvanáct měsíců bylo šílené peklo, chaos a šílenství. Najednou už nebylo nic jako dřív, nic nedávalo smysl. Infekce se šířila jako lavina. Řetězová reakce na sebe nenechala čekat. Stále jí běhal mráz po zádech, když si vybavila zuřivost a pomatenost, kterou ti tvorové měli vepsanou do tváře. Nedalo se jim říkat lidé, to právo ztratili prakticky okamžitě, jakmile se nakazili. Vše začalo nevinně, v podstatě bez příznaků. Když se však projevily příznaky, bylo už pozdě. V očích se jim zračila žíznivost a místo řeči se jim z hrdla draly skřeky a chroptění. Stalo se z nich něco, co mělo patřit spíše do knih fikcí, jenže pro celý svět se to během pár hodin stalo realitou. Ta byla natolik děsivá, že se pátrání po léku zamítlo, jako otravná práce navíc. Jen pár jedinců se nehodlalo vzdát myšlenky, že je šance na záchranu. Toužili zahnat temnotu, kterou se většina přeživších nechala pohltit. Světlonoši, tak si říkali. Jenže ona nepotřebovala zachraňovat svět. Toužila prostě někam patřit.

O všechno přišla a taky o všechny. Teda vlastně ne. Snad ne. Snad na ni čekal tam, kam měla namířeno. Proto utekla, proto porušila všechny zásady komunity, vzepřela se pravidlům. Musela se za ním dostat.

Když se vymotala ze svých myšlenek, zaostřila na odraz zračící se na hladině. Prohrábla si prsty tmavě hnědé vlnité kadeře a promnula si obličej. Musela pokračovat, měla před sebou ještě nějaký ten kus cesty. Napřímila se a rozhlédla. Okolí vypadalo vesměs stejně. Vyrabované domy s rozbitými okny střídaly ty polorozpadlé, poničené a chátrající. Jak že to bylo dlouho? Město vypadalo jako kdyby ho lidi nechali svému osudu už před několika lety a on to byl sotva rok. Tolik škody napáchali lidi tomu, co vystavěli. To bylo dílo jejich prvotního odporu proti nákaze. Těžké zbraně však napáchaly více škody, než aby něco vyřešily.

Sáhla do vnitřní kapsy bundy pro mapu a zkontrolovala svůj směr. Po tváři jí přeběhl nespokojený výraz, když se správně nasměrovala a v blízkosti spatřila polorozpadlý mrakodrap stínící ulici vedoucí přímo pod ním. Neměla z takových cest dobrý pocit, býval to dobrý úkryt pro stvoření, která se lidem podobala čím dál tím méně. Zhluboka se nadechla, zastrčila mapu zpět na její místo a sáhla k pasu aby se ujistila, že má zbraň na svém místě. S výdechem se vydala podle signálu. Už nebyla daleko, ale zároveň věděla, že finálová rovinka nebude zadarmo.

Ulice se nořila do stínu. Panoval tu příjemný klid, ale jí spíš přebíhal mráz po zádech. Snažila se jít co nejrychleji a stále našlapovat na špičky, aby nedělala zbytečný hluk. Prsty pravé ruky měla omotané okolo rukojeti zbraně. Cítila, jak jí vlhne dlaň nervozitou, ale příliš se bála, aby si ji otřela do džínů nebo bundy. Dýchala mělce, naslouchala každému zvuku, který byla schopná zachytit. Sebemenší šramot ji dokázal vyděsit. Několikrát už skoro vytáhla zbraň.

„Klid," zašeptala si sama pro sebe a rozechvěle vydechla.

Dostala se až do části, kde ulici zasypaly sutiny probořené vedlejší budovy. Nedůvěřivě se zadívala na rozsypané kamení a v duchu zamítla, že by přes něj měla přelézat. Bylo to až moc riskantní, stále ji znervózňoval přílišný klid. Chtěla se rozhlédnout, aby našla jiné řešení, když spatřila silný kus dřeva, který kdysi nejspíš sloužil jako podpůrná složka budovy. Teď už z něj moc nezbylo a jedna z odštípnutých částí by se skvěle hodila do ruky. Neváhala. Pár kroky se k němu dostala a shýbla se. Provizorní zbraně byly taky zbraně, i když v tomhle případě trochu těžší.

Odstoupila od sutin a pootočila se, aby se ujistila, že je stále sama. Pak zapátrala po možnostech, jak se odsud dostat, nebo alespoň jak obejít tu spoušť před sebou. Jako jedna z možností se nabízel přímo rozbořený dům, který s největší pravděpodobností měl vchod někde na ulici kolmé k téhle. Potom tady byl na půl zbořený mrakodrap po pravé straně, který se způsobeným poškozením částečně opíral o přilehlou budovu. Obě cesty však postrádaly pomyslný pocit bezpečí, který si do teď dokázala udržovat. Věděla, co se za těmi zdmi může skrývat. Slyšela ty příběhy, viděla fotky...

S tichým povzdechem a vnitřní kapitulací zamířila k průrvě, kterou se protáhla do domu. Přeci jen se jí to zdálo jako pohodlnější cesta než vylézat požární schodiště a hledat cestu skrze nekonečné množství místností a průchodů. Dům nevypadal tak zle, když pominula, že při každém kroku se jí podlaha tak trochu zhoupla pod nohami. Prošla průchodem, kde jistě kdysi bývaly dveře a pozastavila se v podlouhlé chodbě. Dveří tu bylo hned několik po celé její délce, nebo by alespoň bylo, ale z celkového počtu zbyly sotva dvoje, jinde zůstal prostě jen průchod do místnosti.

Nevěděla, jestli by ji nějaká z nich zavedla ven, proto vykročila chodbou v doufání, že se dostane do nějaké větší, snad hlavní, chodby s jasně značeným východem. Její doufání se naplnilo, ale v momentě, kdy se k vstupní hale dostala, zamrzla na místě. Zadržela dech a pevněji sevřela provizorní dřevěnou pálku. Věděla, že na ně musela narazit a od chvíle kdy zabloudila víc do města, počítala každou minutu. Infikovaní se ale jen málokdy pohybovali sami. Většinou se seskupili do větších či menších chumlů. Měli pak větší možnost uspět při útoku na neinfikované, což taky byl jejich primární instinkt.

Naživo je ještě neviděla a marně doufala, že u fotek a videí jen zůstane. Teď se ale na pět z nich dívala, úplně ztuhlá, neschopná se pohnout. Na první pohled se moc nelišili, jen byli celí špinaví s potrhaným oblečením a pocuchanými vlasy. Když se však zadívala na toho nejbližšího, všimla si zvláštních tmavých skvrn na rukou i obličeji. Pod nehty měl zarytou špínu a možná vlastně nejen tu. Na tváři měl velkou tržnou ránu, která sice nekrvácela, ale ani se nehojila. Táhla se až ke rtům, teda alespoň tam, kde měl být jeden koutek, ale kůže zde úplně chyběla. Odhalovala tak zuby a částečně i čelist. Zachvěla se a žaludek se jí zhoupl v nechutenství. Byli odporní, ale něco tu přeci jen nehrálo. Nehýbali se. Stáli na místě, jen se tak zvláštně pohupovali, občas až křečovitě, a vydávali tiché mručení, které se zřídkakdy proměnilo v zavytí.

Svraštěla obočí. Museli ji přeci cítit, nebo ne? Říkalo se, že dokázali podle pachu poznat, kdo už nakažený byl a kdo jim mohl sloužit jako dobrý terč na zakousnutí. Tihle však působili, jako by jim bylo úplně jedno, že stojí pár kroků od nich. Srdce jí divoce bušilo a cítila ho až někde v krku, a přesto jí hlavou proletěla ta naprosto šílená myšlenka. Když byli takhle neteční, muselo být přeci jednoduché je obejít. Stačilo neudělat hluk, což se jí do teď vedlo úspěšně, protože by po ní jinak už s jistotou šli. Ztěžka polkla. Musela se dostat ke dveřím, které by ji vyhodily ven na ulici. Potřebovala pokračovat dál, neměla na to věčnost, měli stanovený čas. Den a čas. Dvě důležitá data, která se jí dařilo plnit, ale tohle před ní mohlo znamenat problém.

Nadechl se, zadržela dech a pozdvihla nohu k prvnímu kroku. Hodlala ji pokládat pomalu, aby byla schopná zachytit případné zavrzání včas a mohla ji přemístit jinam. Šlo to pomalu, ale jistě. Už pod chodidlem skoro cítila pevnou bezpečnou podlahu. Přesně v ten moment se halou ozvalo zavřísknutí. Trhla sebou a v poplašeném cuknutí dupla nohou úplně jinam. Podlaha zaskřípala a ona ztuhla. Dech jí ztěžkl a cítila, jak jí po zádech stekla první kapka potu. Nezaregistrovala pohyb jen pár kroků od ní, nepatrné natočení hlavy. Teprve když po ní se zavrčením chňapl, vyjekla a uskočila stranou. Následovala dokonalá řetězová reakce, kdy se na ni postupně upřel i zbytek ohyzdných obličejů a jí neunikly pohledy krvežíznivých oranžově se blyštících očí.

„Do hajzlu," zahuhlala skoro nesrozumitelně.

S dalším skřekem se otočila na patě a v plné rychlosti se rozeběhla chodbou zpátky. Věděla, že je má těsně za sebou, neříkalo se jim běžci jen tak. Když probíhala posledním průchodem, cítila, jak se jí něco zaháklo za rukáv trička a rozpáralo ho. Vykvikla a poplašeně se poohlédla. Neztráceli ji, ani trochu. Pohotově zabodla svůj pohled zpět před sebe. Hledala způsob úniku a našla ho v pár vteřinách, ač se jí úplně nezamlouval. Pár metrů od ní ústilo nad ulici požární schodiště onoho mrakodrapu, k jejímu štěstí se žebříkem svěšeným dolů. Vymáčkla ze sebe ještě trochu víc energie ve snaze se k němu dostat včas na to, aby se stihla vyhoupnout nahoru. Když pod ním zastavila, pokusila se chytit dech a shlédla na prkno ve své ruce. Nebylo úplně dobrým doplňkem při skákání na žebříky, ale zároveň nebylo špatným společníkem. Bleskově ho zastrčil za poutka batohu na zádech a doufala, že nevypadne. Pak už se s lehkým přikrčením odrazila od země a v další vteřině sevřela kovovou příčku žebříku. Zoufale vykřikla, když se jí nedařilo přitáhnout. Slyšela dusot a chroptění hned za ní. V zoufalosti se pokoušela nohama opřít o zeď a popostrčit se trochu nahoru, aby se vytáhla výš, pryč z jejich dosahu, pak už by se nějak nahoru určitě dostala.

V momentě, kdy se přeci jen pohnula trochu víc směrem svého osvobození, se jí okolo kotníku omotaly prsty a pevně sevřely. Vykřikla, tentokrát bolestí. Když shlédla, spatřila pod sebou všech pět nakažených, vztekle vrčících. Chtivě natahovaly ruce směrem k ní, ale jenom jednomu se doopravdy povedlo ji chytit. Tahal ji zpátky dolů, ale ona věděla, že jakmile by povolila, nezvládla by to. Zesílila sevření kovové příčky a do očí jí vyhrkly slzy, když se napnuté svaly na rukou dostaly do křeče. Chtěla uvolnit ruku a sáhnout po další příčce, ač si vůbec nevěřila, že by se dokázala dostat výš, ale ona musela. Jiné východisko nebylo, jakmile by spadla, vrhli by se na ni jak děti na rozsypané bonbony z piňaty. Náhle však přišlo cuknutí, jak ji běžec za nohu zatáhl v bezmezné snaze servat ji dolu. Zajíkla se a na moment zavřela oči. Třásla se, srdce ji bušilo a po tvářích jí stekly první slzy. Zkusila se jeho sevření zbavit několika kopanci volné nohy, ale když chňapl i poté, stáhla ji zpět do bezpečné vzdálenosti.

Začínalo jí docházet, že nemá na výběr. Tak jako tak se musela pustit. Mohla se zkusit přitáhnout výš, ale vzhledem k pevnosti stisku by ji to akorát stálo život. Druhou možností stále byla zbraň připevněná k jejímu pasu, nabitá a připravená k použití. Věděla, co dokázal znamenat výstřel – přivedení nechtěné pozornosti, možné zkomplikování situace, ale teď už to snad víc nešlo. Po zádech jí přeběhl mráz při vědomí, že pokud se pustí ve špatné chvíli, stáhne ji běžec k sobě dolů. Unaveně zakňourala, když se jí ruce roztřásly. Musela jednat, jinak hrozilo, že její prsty povolí tak jako tak. Shlédla dolů a zadívala se do žhnoucích zarudlých očí. Infikovaní prskali a chrčeli. Cenili na ni zuby a občas jimi naprázdno cvakli. S očima stále upřenýma na něj se zhluboka nadechla. Kdyby jen znovu... Jako na zavolanou přišlo další trhnutí s její nohou. Napočítala do tří, než se odhodlala uvolnit jednu ruku. Bleskově sáhla k pasu, vytáhla zbraň z pouzdra a bez jakéhokoli detailnějšího zaměřování vystřelila pod sebe. Ozvalo se poplašené vyjeknutí a prsty okolo jejího kotníku se rozmotaly. Nezabývala se vrácením zbraně, sevřela ji dvěma prsty a těmi zbylými se zachytila vyšší příčky. Přehmátla i druhou rukou, zhoupla nohu a alespoň částečně se odrazila od zdi. Další tři příčky znamenaly území mimo dosah běžců. S těžkým zrychleným oddechováním se vyškrábala až na pevnou kovovou konstrukci schodiště a s vydechnutím se na něj svalila. Skrz škvíry pod sebou spatřila pětici infikovaných, jejichž vyplašení už polevilo a marně se snažili zaměřit svou kořist. Ještě že virus dělal z lidí takové hloupé bytosti, jinak by nebyla v bezpečí ani tady. Oči se jí přivřely únavou, ale ihned zamítla jakékoli přesvědčování hlavy k odpočinku. Vyhrabala se na nohy, zastrčila zbraň do pouzdra a ke svému překvapení zjistila, že její improvizovaná dřevěná pálka cestu nahoru zvládla. Urovnala si batoh a pohledem našla místo, kde se mrakodrap opíral o budovu. Dle odhadu se potřebovala dostat tak do sedmého patra. Odfoukla si při představě, kolik schodů ji čeká, ale tlačil ji čas, musela dál.

Pokusila se co nejdéle udržet na venkovním schodišti, kdy věděla, že nenarazí na žádné infikované, nebo alespoň měla přehled, kdyby někde nějaký čekal. Pak ale schodiště náhle došlo a ona se nějak musela dostat do budovy. Chtěla použít nejbližší požární dveře, ale ať se do nich opřela jakkoli, ani se nepohnuly. Očima zapátrala po dalších možnostech. O pár schodů níž, asi půl metru nad schodiště, našla okno. Nerozbité, ale naštěstí měla možnost, jak to změnit, aby se dostala dovnitř. Dřevěný kvádr si se sklem poradil bez problémů a ona už se během chvíle pohybovala vnitřkem budovy. Našlapovala opatrně, protože nic okolo nevypadalo, že by vydrželo nějaký větší nápor. Už po pár krocích k ní dolehly výkřiky a skřeky, které se budovou rozléhaly a bylo složité poznat, z kterého patra doopravdy vychází. Potřebovala se ale dostat ještě alespoň o patro výše, ne-li o dvě. Rozhlížela se okolo, aby spatřila jakýkoli způsob, jak se dostat o něco nahoru, protože trochu pochybovala, že schodiště bude přístupné.

Nakonec se k němu však dostala, přičemž se několikrát musela proplížit okolo místnosti, která nebyla tak úplně opuštěná. Naštěstí to vypadalo, že běžci právě v tomto patře se nacházely ve stejném stavu jako ti v předchozí budově, a tak proklouznout okolo nich nebylo nic těžkého. Jen si musela dávat pozor kam šlape a tentokrát už se nenechala rozrušit. Srdce jí poposkočilo, když se dostala ke schodům a vyšla až do patra, které znamenalo její únik z mrakodrapu. Střecha budovy, o kterou se opíral, už v podstatě znamenala výhru. Tam už ji čekal bod setkání.

Doběhla do středu chodby a bez rozmýšlení se opřela do pootevřených dveří. Zavrzaly. Celou místností i chodbou se ozvalo zaskřípění, při kterém jí přeběhl mráz po zádech a srdce jako by vynechalo jeden úder. Zatajila dech. Chvíli naslouchala a hrudník se jí úzkostně sevřel v momentě, kdy k ní dolehly zvuky klikání. Doprovázelo je podivné kvílení a sem tam i chroptění.

Na okamžik ji paralyzoval strach smíšený s podivnou zvědavostí z neznámého. Jenže pak se chodbou přiřítilo cosi, co ji vyrazilo dech.

„Do prdele," zaklela, opřela se do nohou a vyrazila k oknu.

Znovu zaklela v myšlenkách, když si všimla, že ani jedno z oken není vysklené. Prostřední na sobě neslo velkou klikatou prasklinu, ale ani jedním se nedalo prolézt, ani jedno jí nezajišťovalo rychlou cestu ven.

Neohlížela se. Nestihla si sice zrůdu prohlédnout, ale momentálně o to nejevila ani trošku zájem. Naprosto jí stačily zvuky, které vyluzovala. Nedaly se už totiž označit za lidské. Musela je dělat přes zuby a pak tu bylo to hrdelní chrčení, při kterém se jí úděsem zdvíhaly snad všechny chlupy na těle.

Při běhu chňapla po dřevě, aby ho vytáhla zpod batohu. Nešlo to hned a ani zdaleka to nešlo hladce. Musela zabrat silou, aby se vůbec pohnulo a cítila přitom, jak jí škrábe záda. Přivřela oči, když v těch místech pocítila štiplavou bolest. Pak už ale prkno pevně sevřela do obou rukou a rozpřáhla se jen pár kroků před sklem. Pokusila se trefit prasklinu, aby měla co největší možnost, že se okno hned vysklí. Na první ránu to nevyšlo úplně. Výplň se rozštěpila a vypadlo z ní několik větších kousků, ale potřebovala ještě dost místa, aby se mohla protáhnout. Bleskově udeřila znovu, ale ani druhá rána jí nepomohla k vytvoření vhodného průlezu.

Těsně za ní se ozvalo klikání. Lehce při tom zvuku nadskočila a vypískla. To vyloudilo z příšery zavrčení. Kdyby neuskočila, zachytila by ji a sevřela v drápech. To, co zakončovalo její prsty už se nedalo nazývat nehty. Přeběhla zpátky na stranu dveří a dívala se, jak se k ní trhavým zdánlivě nemotorným krokem hnalo to, co zřejmě dříve bylo člověk, o tom nebylo pochyb. Jenže z člověka tomu zbylo jen tělo a končetiny. Hlava nebyla k rozeznání. Poznat se dala jen ústa, ze kterých svítily zašpičatělé zuby. Od nosu výše vyrůstaly ploché výčnělky zbarvené do žluto-oranžova, rozrůstající se do houbovitých útvarů. Měla problém odtrhnout od kreatury oči, ale její pozornost na poslední chvíli upoutalo třepící se sklo.

Hlavou jí proběhl moment, kdy se opřela do dveří a jejich koroze způsobila hlasité zasténání kovu. V tu chvíli poprvé uslyšela kliknutí. Ten zvuk musel tu stvůru nějak vyprovokovat... Na poslední chvíli jí ruka tak nějak samovolně cukla do boku. Jako by si její hlava srovnala souvislosti dřív, než jí to opravdu stačilo dojít. Dřevěné prkno se vymrštilo na opačnou stranu místnosti, se zaduněním dopadlo na zem a odkutálelo se do rohu. Kreatura sebou zacukala. Prudce škubla hlavou po zvuku a klikla. Udělala pár váhavých kroků k rohu, přičemž zvláštním způsobem nakláněla hlavu do stran.

Zadívala se směrem popraskaného okna, které vypadalo, že se každou chvíli rozpadne, přesto stále drželo pohromadě. Zhluboka se nadechla a rozeběhla se jeho směrem. Dusot rychlých kroků okamžitě přilákal pozornost. Skoro vnímala, jak se po ní ohnala nejprve jedna ruka a pak druhá. Jenže stále měla náskok. S dalším delším krokem se nadechla a odrazila se. Už ve vzduchu zavřela oči. Ohlušil ji třeskot skla a pak už bylo ticho. Na vteřinu nevnímala vůbec nic, než tvrdě dopadla na zem. Bolestně vydechla a automaticky se překulila na záda. Otevřela oči a pohledem našla okno. Stvoření zmizelo.

Vydechla si, dokonce už úlevně zavírala oči, když se najednou podívala přímo na zohyzděný obličej. Vycenily se na ni ostrá zubiska a ozvalo se zlostné zaječení. Vykřikla. Chtěla zahrabat nohama, aby se dostala z dosahu té monstróznosti, ale do pravého stehna jí vystřelila ostrá nesnesitelná bolest. Zařvala a do očí jí vytryskly slzy, když se jí do ramenou zasekly drápy. Ozvalo se několik kliknutí.

„Ne," vzlykla zoufale, „ne, ne..." Už byla tak daleko. Nemohla se teď vzdát, musela se nějak osvobodit, vždyť už byla skoro u něj. Někde tam dole na ni čekal. Věděla to. Musel.

Snažila se dosáhnout na rukojeť zbraně, ale měla pocit, jako by se jí neustále vzdalovala, hrabala prsty naprázdno.

„Prosím," zajíkla se.

Ozval se výstřel. Ohlušující rána, která se rozlehla na míle daleko. Stiskla víčka k sobě a zakňučela. Měla pocit, že cítila, jak se jí špičky tesáků stihly zarýt do krku. Přesto měla tělo ve zvláštní křeči, stále odhodlané bojovat, připravené na cokoli.

Dolehla na ni tíha, jako by ji zavalil balvan. Pomalu otevřela oči a s úděsem zjistila, že se na ní povaluje to zohyzděné stvoření. Zhluboka se nadechla, snad aby se ujistila, že vážně žije. Plíce ji z takového přívalu vzduchu zabolely. Pootevřela rty, aby zaklela, ale nedokázala ze sebe vydat ani hlásku.

Cuklo to s ní, když se tělo náhle pohnulo. Vymrštila ruce v obranném gestu a přivřela oči.

„Ty budeš určitě Annie," zamručel mužský hlas.

Překvapeně zamžourala a zrudla. Shlížel na ni tmavovlasý kluk a probodával ji zkoumavým pohledem.

„Jo," vymáčkla ze sebe, „a-ale..."

„Já vím," natáhl k ní ruku, „hledáš Lucase."

Nejprve po jeho dlani sáhla, ale pak shlédla na svoji nohu. Následoval její pohled a zamračil se.

„Ty ho znáš?" zajímala se.

„Ano, ale to je na delší povídání," všimla si, jak si ji prohlížel.

Pravá ruka jí vystřelila ke krku, ale nenahmatala ani šrám. „Nekouslo mě to."

„To mě těší, když už jsem tě našel. Nerad bych musel plýtvat další náboj," na tváři se mu mihl úšklebek.

Dotčeně svraštěla obočí: „Málem mě to zabilo. Co to jako vůbec..."

„Infekce má více stádií než jen běžce, vyvíjí se. Tohle je stádium po roce nakažení, nebo tak nějak," vysvětlil. „Zatím jsme jich moc nepotkali, ale říkáme jim klikeři."

Střelila pohledem po bezvládném tělu. Výstižnější pojmenování snad nešlo.

„Kde je Lucas? Měli jsme se tady potkat. Domluvili jsme se na tomhle místě," sáhla pro mapu a ukázala mu vyznačený bod.

„Já vím," o plánek ani nezavadil pohledem. „Lucas je v táboře, vezmu tě tam. Je to s ním teď komplikované."

„Komplikované?" nechápala a hrudník se jí trochu sevřel.

„Nešil," protočil oči, „uvidíš, až se tam dostaneme. I když s tvým momentálním stavem to bude fakt výzva."

„Dostala jsem se až sem, nějak už to zvládnu," ujistila ho.

„Kdybych tu byl o vteřinu později, tak by ses po čase už jen plazila," zpražil ji pohledem.

„Vtipné," odfrkla si, „pomůžeš mi?"

„Zbývá mi něco jiného? Ale musím tě varovat, bude to bolet. Jakože hodně bolet. Pokusím se tě dostatečně podepírat, ale neručím, že to někdy nebude úplně ono," upozornil ji.

Sklonil se k ní a vzal ji pod pažemi. Zaváhala, ale pak mu omotala ruce okolo zad a přitáhla se. Dostala se až sem. Šla celou dobu za ním a teď ho měla na dosah. Musela jen o trochu dál. Pokud to bylo všechno, tak do toho hodlala dát maximum. Pak už ho konečně měla vidět a za to to stálo.