Z korun staletých dubů, jenž se tyčily nad západním břehem řeky Theasy na hranici království lesních elfů Mallumu a lidské země Tennimeru, vzlétlo početné hejno vrabců. Byli součástí největšího lesa Elroanu – Noilanu. Uprostřed onoho hvozdu nedaleko řeky se na pár dnů zastavili dva Chodci, kteří se po dlouhých měsících osamělého putování po Elroanu opět setkali.

Černý Chodec z jihu zde našel Ilairu před třemi dny a byl velmi potěšen tím, co tehdy viděl. Procházel tudy zrovna ve chvíli, kdy se Chodkyně rozhodla, že si po dlouhé cestě v parném letním dni dopřeje příjemnou a osvěžující koupel ve vlnách Theasy. Její bok už se zřejmě zcela zahodil, ani jizva mu nezůstala. Když ji tak Ailred pozoroval, jak postupně odkládá jednu vrstvu oblečení za druhou a následně vstupuje do pomalého proudu, neodolal a sám svlékl své oblečení. Aniž by si ho Ilaira všimla, ponořil se do vody a přiblížil se k ní. Zezadu ji objal, čímž z ní vyloudil překvapené vyjeknutí. Ilaira se po něm ohnala v mylném domnění, že se jedná o nějakého strosťáka z nedaleké lidské vesnice. Stihla zastavit svou ruku ještě než dopadla na Ailredovu tvář. Dívala se na něj a neříkala nic. Nevěděla, co by měla říct. Nečekala, že by se tu mohl objevit, a tak jen stála ve vodě, dívala se do jeho tváře a nechala ho, ať dělá, co sám uzná za vhodné.

Ailred se musel ušklíbnout nad její reakcí na jeho přítomnost. Upřímně očekával, že mu vmete do tváře něco ve stylu, že ho cítila už od cesty nebo že dusot jeho velkých nohou nejde přeslechnout,takže ho její překvapení velmi pobavilo. „Snad jsem tě nevyděsil," neodpustil si rýpavou poznámku, která pomohla ženě ujasnit si situaci. Chodec svých slov vzápětí litoval. Ilaira sena něj falešně usmála. Už tehdy Ailred věděl, že něco chystá. Chytila ho rukama kolem krku tak, že to vypadalo, že se ho chystá políbit, to však neudělala. Namísto toho pevně sevřela jeho vlasy a škubla jeho hlavou směrem k vodní hladině, pod kterou ji následně nekompromisně ponořila. Jakmile se chodacova hlava ocitla pod vodou, musela se škodolibě usmát. Chvíli ho trápila nedostatkem kyslíku, než ho nakonec opět pustila. Když Ailred opět popadl dech, uviděl před sebou usměvavou tvář,která mu tolik měsíců chyběla. Opět si jí přitáhl k sobě a konečně ji pořádně políbil.

Oba chodci se společně utábořili na břehu řeky. Měli za sebou úspěšně odvedenou práci, takže měli ve svých měšcích dostatek zlatých, aby si mohli dovolit ztratit se na pár dnů z dohledu všech. Kromě krocení svého libida, trávili společný čas i tím, co oba velmi bavilo asi nejvíce a současně je to i živilo, bojem. Byli v této činnosti zběhlí a schopní,představovali tedy pro toho druhého perfektního protivníka pro trénink.

Když trávili v lese třetí den, stalo se při jednom z jejich ranních soubojů s meči něco, co ani jeden z nich nečekal. Vše přitom začalo naprosto nevinně. Jejich meče do sebe narážely a řinkot čepelí se nesl lesem. Ale poté, když Ailred takticky ustoupil,aby se vyhnul dobře mířenému výpadu, ucítil okolo kotníku podivný tlak. Než na něj stačil nějak zareagovat, visel za jednu nohu na konopném laně, přivázaném k větvi vysoké olše a jeho meč se válel v suchém listí asi šest stop pod ním. Ilaira něco takového čekala asi stejně tak jako on, ale na rozdíl od jižana,který sebou na laně škubal jako ryba na háčku, která se snažila vybojovat si návrat do zvlněných vod, propukla v hlasitý smích.„Co se směješ jak pošahaný jelen? Pomoz mi dolů," obořil sena ni Ailred. Ilaira se přestala smát nahlas, ale úsměv její tvář neopouštěl. I přes to se ale nahodila uražený výraz.„Proč bych to dělala? Vždyť jsem jenom pošahaný jelen,"pronesla kousavě, než se znovu začala smát. Ailred se zatvářil ublíženě a založil si ruce na hrudi. Tato póza vypadala skutečně komicky, když přitom visel hlavou dolů, což Ilairu pochopitelně pobavilo ještě více.

Kvůli svému veselí ale i ona přehlédla kolík zabodnutý v zemi. Když o něj nohou zavadila, překvapeně se po něm otočila. Pak se lesem ozvalo podivné zapraskání a v další chvíli se kolem ní sevřela síť, která byla až do tohoto okamžiku ukryta pod listím. Ocitla se tedy ve vzduchu vedle Ailreda, i když ve srovnání s ním v pohodlnější pozici. Tentokrát to byl Ailred, kdo se hlasitě zasmál. Ilaira se na něj ale obořila: „Být tebou tak se moc nesměju, můj meč je totiž támhle." Prostrčila ruku okem sítě a ukázala na čepel, která se leskla v trávě poblíž místa, kde ještě před malým okamžikem stála. „To si snad děláš srandu," zanaříkal Chodec. „Co teď budeme dělat?"položil zásadní otázku, která ale zůstala bez odpovědi.Alespoň se mu jí nedostalo od jeho společnice. „Vy teď nebudete dělat nic," ozvalo se lesem. Následně se z nedalekého křoví vynořili tři trpaslíci s vousy až po kolena. Postavili se namísto, kde spolu Chodci trénovali, a s rukama v bok si prohlíželi svůj dnešní úlovek. Nejvyšší a současně i nejširší z nich, kterému sahaly prošedivělé černé vousy až téměř k zemi, se pyšně vyprsil. Nejspíše to byl on, kdo nastražil pasti.

„Noto snad ne! Pidilidi!" zvolal Ailred skučivým hlasem. To označení všechny tři trpaslíky velmi rozlítilo. Jeden z nich k němu přistoupil a zadíval se na něj. Zvedl do vzduchu dlouhou palici, o kterou se do teď opíral, a praštil s ní Ailreda po hlavě. Ten se chytil za poraněné místo a začal na adresu trpaslíka chrlit salvu nejrůznějších nadávek ze všech možných i nemožných koutů Elroanu. Trpaslík jej však ignoroval, a aniž by se otočil na své společníky, řekl: „Jsou to Chodci, pánové. Za ty dostaneme pěkně velký měšec." Všichni tři se zasmáli a sborově si spolu plácli. „Najděte jejich věci, není tu nic než meče,musí tu někde být i zbytek," rozkázal pak. Trpaslík si ještě chvíli Chodce prohlížel, než se i on přidal ke zbylým dvěma,jenž se rychle rozutekli na opačné stravy ve snaze najít co nejrychleji jejich poklady. Když i on zmizel ve křoví, promluvil Ailred k Ilaiře vážným hlasem: „Máme obrovský problém,"poznamenal. „Cože? Vždyť to jsou jenom trpaslíci," nechápala Ilaira jeho slova. „Čert vem, že jsou to trpaslíci, jsou to lovci lidí. Víš kolik je teď nejvyšší nabídka za tvoji hlavu na černém trhu?" zeptal se. „Ovšemže vím, je to jeden z ukazatelů mých kvalit... Oh," Ilaira se zarazila. Po mysli  jí začaly pobíhat nejrůznější představy toho, co by se mohlo všechno stát, když zjistí, co je zač. Za Nesmrtelného chodce jsou nejrůznější lidé ochotní zaplatit celé jmění. Nejvyšší nabídka na její hlavu, se kterou se zatím setkala, byla šedesát sedm tisíc gespordarkých floků, což bylo asi sedm set dvacet tři tisíc elroanských zlatých, což byla nejvyšší nabídka za chodce v celé historii obou klanů. Šlo o obrovské peníze, za které by si jeden mohl koupit i ostrov, kdyby chtěl, a ona nepochybovala o tom, že ten, kdo za ni tolik nabídl, určitě už jeden měl. Ona by nebyla prodána jako otrok, což bylo něco, co s velkou pravděpodobností čekala v Ailredově případě. Ji bude chtít kupec buď zabít a nebo zkrotit. Ani jedna z těchto vyhlídek se jí nelíbila.

Ailred sledoval zděšení, které se pomalu začalo objevovat ve tváři světlovlasé bojovnice. Netušil, o čem přemýšlela, ale vyvodil z toho, že se budou muset z této šlamastiky dostat co nejdříve.Byl si jistý, že nebudou muset čekat dlouho na správnou příležitost. Dříve či později je přece musí ze stromů sundat. Jako každý Chodec i Ailred věděl, jak to na černém trhu chodí. Jde o tajnou akci, pokaždé na jiném místě. Takové obchody neprobíhají někde v lese, kde vám zboží visí za kotník v koruně stromu.

Ještě nějakou chvíli trvalo, než se trpaslíci vrátili zpět, nesouc sis sebou všechny jejich věci. Ten, který jim už před tím rozkazoval, nejspíše jejich vůdce, si zrovna prohlížel zlatý šperk, kterým zaplatil jeden měšťan z Eaventonu Ilaiře za její práci, když řekl: „Sundejte je! Hlavně ať vám neutečou,tohle je velmi cenné zbožíčko." Oba trpaslíci se hned dali do práce. Každý se vydal postarat o jednoho z Chodců, což, jak měli v následujících chvílích zjistit, byla chyba. Jen co mužík přeřízl provaz, který držel Ailreda vysoko nad zemí, ozvala se lesem dunivá rána, která vyplašila několik ptáků v korunách i savců v křoviscích. Ailred zaúpěl bolestí, jenž mu při dopadu projela zády. Netrvalo mu ale dlouho, než se i přes bolest natáhl po svém meči. Trpaslík byl však pohotový a ostrou čepel rychle odkopl stranou. Ailreda tím nevyvedl z míry. Ohnal se po trpaslíkovi pěstí a složil ho dobře mířenou ranou do brady k zemi. Jeho společníci mu hned přispěchali na pomoc. Zatím co mu jeden skočil na záda s malým nožíkem s ruce, sehnul se jejich vůdce pro odhozenou chodcovu zbraň. Chodec byl ale zkušenější bojovník než trpaslík na jeho hřbetě, takže se ho stihl zbavit dříve, než se k němu dostal druhý s jeho mečem, aniž by utržil třeba jen malý škrábanec od jeho nože. Na druhého už si musel dát větší pozor. Párkrát uhnul před trpaslíkovým výpadem.Útoky toho malého stvoření ale byly tak chabé, že ani on nakonec nepředstavoval žádný problém. protože meč byl na něj zkrátka moc velký. Během okamžiku už se válel v tlejícím listí vedle svým povedených kumpánů.

Ailred sebral svůj meč a bez prodlení přesekl provaz držící síť. Ilaira vydala velmi podobný zvuk jako předtím on sám, když dopadla zády na zem. Chodec jí hned pomohl vymotat se ze sítě.Když byla Ilaira konečně opět svobodná, věnovala Ailredovi ošklivý pohled. Muž se na ni totiž culil způsobem, který shledala opravdu otravným. Nestačil zareagovat na její nečekaný útok, takže na jeho tváři dokonale sedla pořádná facka. „Za co to bylo?" zeptal se zraněně. „Za ten tvůj pitomej škleb,"oznámila mu Ilaira a vykročila ke svým věcem. Nejdříve se podívala, jestli má všechno. Jediné štětí trpaslíků bylo, že kromě náhrdelníku, který si jeden dříve prohlížel, bylo vše tam, kde mělo. Přiklekla tedy k vůdci oné malé skupiny a vzala si, co bylo její. Poté hodila po Ailredovi lano, aby mohl všechny tři přivázat ke stromu. Každého k jinému, aby měli těžší osvobodit se.

Ještě než se chodci opět rozešli každý svým vlastním směrem, usedli spolu naposled k jednomu ohni. Ten večer seděli vedle sebe mlčky až do doby, kdy poslední paprsky slunce na západě zmizely a Elroan ovládla noc. Ailred uvažoval, jakou by měli oba vlastně pro trpaslíky cenu. Jako každý měl povědomí o tom, jak s vede jeho vlastní hlava, ale o jiných toho moc nevěděl. Do teď ho to nikdy moc nezajímalo. Proto se tedy snažil odhadnout Ilaiřinu cenu. Jak už se dříve dozvěděl, byla známá coby Nesmrtelný Chodec. Měla tedy velmi dobrou reputaci. Odměna na ni musela být vysoká, ale nemohl si být jistý tím, že lovci a vůbec lidi od černého trhu ví, že Nesmrtelný a Ilaira jsou jedna a tatáž osoba. On sám by čekal spíše muže, určitě staršího, než byla ona. Přemýšlení nad výpočtem mu zabralo spoustu času. To,že kolem padla tma, skoro ani nepostřehl. Nakonec se ale rozhodl,že na své otázky si odpoví tím nejjednoduším možným způsobem, prost se jí na to zeptá. Hrozilo mu sice, že se vystaví jejímu hněvu, kdyby ji náhodou urazil, ale Ailred sám sebe považoval za odvážného, takže rychle zahnal podobné myšlenky.„Ilairo?"oslovil ženu jemně. Ta se na něj jen beze slov otočila. „Za kolik bych tě prodal?" zeptal se přímočaře asi těmi nejméně vhodnými slovy, jaká mohl použít. Ilaira si ho nejdříve přeměřila zlým, hodnotícím pohledem, ale pak její pohled změkla a ona řekla: „Jak se tak na tebe dívám, tak rozhodně za víc, než bych já dostala za tebe." Ailred se zatvářil na oko ublíženě, ale ptal se dál: „A kolik to teda je asi?" Chodkyně chvíli přemýšlela, jestli mu to řekne. Byla si naprosto jistá,že buď to Ailred upadne do hluboké deprese, protože je na ni větší kurz, a nebo se jí opravdu pokusí prodat, jinou možnost neviděla. „Do našeho příštího setkání máš dost času nato to zjistit." Líbezně se na něj usmála a věnovala mu drobný polibek na dobrou noc.