Mezi zasněženými vrcholky nebetyčných hor, v dlouhé mlze zahaleném údolí, na soutoku dvou nejmohutnějších severních řek Oydory a Nuijne leží město, celé postavené ze sněhově bílého mramoru, Nieltwort, sídelní město Bílých Chodců ze severu. Tu vyrůstají,tu se učí, tu žijí, sem se vrací. Ilaira stála na úbočí hory Eziht a zasněně sledovala město, které jí vždy bylo domovem.Byla jednou z mála těch, kteří se ve městě narodili. Už odraného dětství byla předurčena k tomu, aby jednou oblékla bílý plášť. Zhluboka se nadechla čerstvého horského vzduchu a vydala se po pěšině ze svahu. Nebyla tu už pár let, od toho dne, kdy zemřel její otec. Za tu dobu se ale nic nezměnilo. Procházela ulicemi, míjela známé tváře. Mířila k mostu přes Oydoru. Na druhém břehu se totiž nacházel obchod jejího dobrého přítele Kinra.

Kinr byl muž, který dokázal sehnat snad úplně všechno, co si člověku smyslel. Ilaira doufala, že by pro ni mohl mít něco speciálního.Vešla do dvora roz-lehlého stavení a rozhlédla se okolo. Mezi sloupy, které podpírali druhé patro domu, vyseli drahé koberce a látky i zcela nové kusy výstroje, které jen čekaly na toho pravého Chodce, který je oblékne. Za nimi byly za velkými okny vidět různé nádoby se všemožným obsahem, od mastí, přes alkohol až po jedy. Na dvoře bylo několik ovocných stromu a pod nimi záhony, kde rostlo nepřeberné množství bylin. Uprostřed toho všeho stály tři velké stoly a lavice.

Ilaira se na jednu z nich posadila a čekala. Nemusela tam sedět sama moc dlouho. Kinr si jí všiml téměř okamžitě, co přišla. "Ilairo! Jsem tak rád, že tě vidím," vykřikl nadšeně. "I já tebe příteli," usmála se na něj a objali se. "Mám tu pro tebe přichystáno pár věcí, jsem si jist, že se ti budou líbit," řekl to, co Ilaira doufala, že uslyší, a odběhl zpět do domu. Po chvíli se vrátil a v rukou nesl proutěný koš.Jeho obsah vzápětí vyskládal na stůl před Ilairu. Ta se zdála opravdu příjemně překvapená zbožím, které jí bylo nabízeno,a několik kusů si hned odložila stranou s úmyslem je koupit, což vykouzlilo obchodníkovi na rtech blažený úsměv. "Dorazila mi nová zásilka," upoutal na sebe její pozornost. "Tohle,"vzal do ruky v papíru zabalených několik sytě rudých listů, "je Omnium, velmi vzácná a velmi jedovatá záležitost. Jeden list by stačil na zabití medvěda," představil jí zboží a podal jí ho, aby si jej mohla lépe prohlédnout. "Slyšela jsem o tom.Dobrá věc, ale pro mě nepraktická. Snadno se vysuší a je nepoužitelná. Neměl by si ještě něco jiného?" zeptala se ho a podala mu Omnnium zpět. "Jistě se tu ještě něco najde," řekl trochu zklamaně a začal se probírat rostlinami v jednom ze záhonů. Poněkud neuváženě přitom šťouchl do modrého klobouku malé houby, ta sebou cukala a rozeběhla se po záhonu. Kinr ji začal zběsile nahánět. Ilaira se nedokázala a ani nesnažila bránit veselému smíchu. Kinr klečel u záhonu a mezi všelijak barevnými listy rostlin se snažil chytit modrou houbu, která před ním prchala za doprovodu vyděšeného pískotu. Tomu se zkrátka nešlo nesmát. Nedalo se tomu zabránit. Její smích přerušil až veselý dívčí hlas, který volal její jméno:"Ilairo!" Volaná se otočila a u vstupu do obchodu uviděla stát drobnou dívku se zlatými vlasy, spletenými do dvou copů. "Ilairo, vítej doma! Já věděla, že se brzy vrátíš domů,"vypískla dívčina a objala ji. "Taky tě ráda vidím, Mial,"usmála se Ilaira. "Mial jsem chodí každý den, aby náhodou nezmeškala tvůj návrat," informoval ji Kinr, kterému se v mezičase podařilo chytit modrou houbu a teď ji nesl ke stolu.„Opravdu?" podívala se na ni Ilaira káravě. "Zanedbáváš svůj trénink?" Dívka se napnula jako struna. "To tedy ne!" ohradila se. "Náhodou jsem ze všech nejlepší!"zvolala nadšeně a pyšně vypnula hruď. "A jakmile svůj výcvik dokončím, připojím se k tobě a budeme pracovat spolu."To ale Ilaira rázně zamítla. "To se nestane. Já pracuji sama. Měla by sis najít partnera mezi vrstevníky." Mial se zdála velmi překvapena tím, co slyšela. "Ale Chodci ze severu přece vždycky pracují v párech, tak proč ne ty?" Ilaira s Mial nechtěla vést tento rozhovor, proto se raději otočila na přítele. "Dobrá otázka. Kinre, připrav mi moji obvyklou objednávku, Dvakrát! A přidej k tomu i ty houby."Kinra překvapila tak veliká objednávka, ale poslušně vše zabalil. "Chystáš se na dlouhou cestu?" zeptal se, když od ní přebíral za své zboží peníze. "Ne, jenom se mi připletl do cesty pitomec bez protijedu," oznámila a měla sek odchodu, zastavil jí ale hlas její svěřeňkyně. "Mluvíš o tom Jižanovi?" poslední slovo vyslovila s opravdu velkým opovržením, až to zarazilo i Kinra, který se nemohl na černého chodce z jihu ani podívat. "Cože?" otočila se na dívku Ilaira. "Říká se, že si spojila s mužem jménem Ailred," vysvětlila Mial s nafouklými tvářemi. "Jenom řeči,"odbyla to. "Tak proč jim nezabráníš, aby je vykládali? Ten Chodec je Jižan! Co když pošpiní tvou dobrou pověst? Být spojována s Jižanem je pro Seveřana ta největší potupa!"Její hlas zněl velmi naštvaně. "Máš o toho prašivého psa větší péči než o vlastní." Ilaira na ni upřela velmi ošklivý pohled, kterým ji okamžitě umlčela. "Jsou to jenom řeči. Nic není přednější než náš klan," řekla jí přísně. Mial to ale nejspíš nestačilo, protože se opět vzdorovitě narovnala a s pevným hlasem se zeptala: "Takže ti nebude vadit, když ho zabiju?" Ilairu její slova zarazila, ale pokud chtěla zabránit tomu, aby Mial uvěřila tomu, co se o ní a Ailredovi šířilo Elroanem, nemohla jí odporovat. "Dělej si,co chceš."

Bělovlasá žena procházela ulicemi města Nieltwort zcela ponořená do svých myšlenek. Nemohla dostat z hlavy ten odhodlaný výraz ve tváři,který Mial měla, když odcházela. Nikdy ji nenapadlo, že by se její svěřeňkyně opravdu pokusila Ailreda zabít. Asi měla přikládat větší váhu té žárlivosti, která se jí odráželav očích během jejich rozhovoru. Ale na druhou stranu Ailred je velmi dobrý šermíř a zkušený Chodec. Byl silný, i když bojoval s ní, a to si byla jistá, že se hodně krotil a ani zdaleka jí neukázal, co ve skutečnosti dokáže. Vládne meči silnou paží a jeho rány jsou dravé. Jeho styl boje je tak agresivní. Obyčejný, nezkušený protivník proti němu nemá šanci. Dospěla k názoru, že pokud se ho Mial skutečně pokusí zabít, bez váhání se jí zbaví. Ilairu její kroky zavedly až k městské bráně, kde se musela zastavit. Vystavila jsem ji takovému nebezpečí! pomyslela si zoufale. Její mysl se ale prala s jejím srdcem. Pouto k jejímu klanu a svěřeňkyni bylo silné, ale i přes to váhala. Měla by jít a chránit Mial, i kdyby měla Ailreda zabít, ale nemohla. Něco hluboko uvnitř ji nutilo udělat pravý opak - chránit Ailreda, což bylo nesmírně hloupé. Chodec byl zkušený a silný, nepotřeboval chránit, alespoň ne před Mial. Zoufale si prohrábla dlouhé vlasy. "Ilairo! Copak vy nás zase opouštíte?" ozval se ze strážnice hrubý mužský hlas. Následně vyšel na ulici vysoký muž s hnědými vlasy, staženými do ohonu a zářivě se na ni usmíval. "Potřebuji být chvíli sama," odpověděla a vykročila ven z města, nechávaje muže stát na ulici samotného.

Vydala se po cestě směrem k lesu doufaje, že si Mial vybrala stejnou cestu. Vlastně si její volbou byla více než jistá. I když už v Nieltwortu netrávila tolik času jako dříve, troufala si stále tvrdit, že svou svěřeňkyni zná více než dobře. A to i přesto, že předtím její slova nevzala vážně. "Zatraceně,"zaklela tiše, když kráčela po lesní pěšině, "nikdy jsme se neměli setkat," zamumlala na základě současné situace.Bylo by lepší, kdyby Ailreda nikdy nepotkala.

Mezitím mezi stromy na úpatí hory Kankar byl jistý černý chodec velmi zmatený. "Proč po mě jdou Bílí Chodci?!" ptal se sámsebe nahlas. Právě se krčil za kmenem jednoho ze vzrostlých stromů a snažil se pochopit situaci, ve které se tak náhle ocitl.Ještě před malou chvílí seděl pod vrbou nedaleko horské cesty a ukusoval ze svého sušeného masa, když se najednou odněkud ze křoví vynořila ta ztřeštěná holka a křičela, že ho dostane.Nic víc už pak neřekla a ohnala se po něm svým mečem. Vůbec tomu nerozuměl. Nechtěl s tím malým špuntem bojovat, ale nemohl se přece nechat zranit a zesměšnit nějakým děckem. Sáhl do své brašny a vytáhl z ní dvě klubka tenkého kovového vlákna. Bylo na čase jí srazit hřebínek. Přivázal jedem konec vlákna k dýce. Rozmáchl se a hodil ji. Čepel se zabodla do jedné z větví nedalekého keře. Uřezal vlákno a přivítal ho k tenkému stromku za sebou tak, aby bylo pěkně natažené. Poté napnul ještě jednoke větvi buku. Musel se ušklíbnout, tohle fungovalo téměř vždy. Rozhlédl se, a jakmile se do jeho zorného pole nachomýtla copatá holka, dal se na útěk.Nesnažil se nijak skrývat, takže neunikl pozornosti. Mial se nezdržovala a rozeběhla se za ním. Najednou se před ní od něčeho odrazilo pár slunečních paprsků. Nastražené lanko! problesklo jíh lavou. Napřáhla se a vlákno jednou svou dýkou přesekla. Chtěla pokračovat v pronásledování své oběti, ale zabránil jí v tom druhý nastražený provázek, který jí v následujícím okamžiku podrazil nohy a ona se tak ocitla na prašné cestě. Ailred toho využil a rychlostí blesku jí přirazil k zemi, aby se nemohla ani jen pokusit zvednout. Jakékoliv snaze o to, odporovat mu, zarazil čepelí svého meče u jejího krku v tiché výhrožce.

"Zdravím děvče, přestala sis dávat pozor. Opravdu si myslíš, že bych jen tak utíkal před takovým nedochůdčem, jako jsi ty?"zeptal se jí Ailred se smíchem. "Sakra," ulevila si Mial přiškrceně, "měl si to připravené." Ailred se pouze samolibě ušklíbl. "Ovšemže. Tak, co kdyby si mi teď řekla,proč tohle vlastně děláš?" zeptal se dívky. "Protože si pošpinil Ilaiře její dobré jméno a hanobíš tak pověst Bílých Chodců ze severu!" křikla a drze mu plivla mu dotváře. "Cože?" zeptal se zmateně a trochu povolil stisk jejího těla, když se nad ní narovnal, zatím co si otíral mokrou tvář. "Ty znáš Ilairu?"

"Ano,zná," ozvalo se za ním a on ucítil na svém krku chlad ocelové čepele. "Ustup od mé svěřeňkyně," vyzval ho ten hlas. "Ilairo!" vykřikla Mial nadšeně. "Vždycky se vynoříš tak odnikud," neodpustil si Ailred poznámku, ale uposlechl její vyzvání. Schoval meč zpět do pochvy a vstal. Mial se okamžitě zvedla a schovala se za Ilairu. I když se zachovala jako malé dítě, které se bojácně drží máminy sukně, pořád neztrácela ten pobouřený a nenávistný výraz ve tváři. "Proč po mě ten tvůj spratek vůbec šel?" zeptal se. Na to mu Ilaira neodpověděla, jen tiše uhnula pohledem. "To ty řeči o vás dvou!" upoutala na sebe Mial opět pozornost. Ailred povytáhl jedno obočí vzhůru. Původně si jí už vůbec nechtěl všímat, ale její slova mu to prostě nedovolila. "Jsi skvrnou na jejím jméně a Chodci ze severu vždy drží při sobě!" Ailred přejel pohledem z Mial na Ilairu, jako by se snad dožadoval vysvětlení, ale nedostalo se mu ho. Nemohl si pomoct, musel se zasmát, než se otočil a vydal se pryč. „Vy seveřani, ta vaše čest a dobré jméno," řekl výsměšně. "To opravdu jenom tak odejdeš od někoho, kdo ti usiloval o život?" zeptala se ho s hraným překvapením Ilaira. Mial se na ni nevěřícně podívala. Měla pocit, jako by ji její lektorka chtěla předhodit tomu prašivému jižanovi. "Znáš ji, ne? A navíc, já zabíjím, jen když dostanu zaplaceno." Pokračoval pomalým, couravým krokem ve svém odchodu a na zádech cítil uhrančivý pohled těch ledově chladných očí, který ho donutil se opět zastavit a pohlédnou na ty dvě přes rameno. "Ledaže,"řekl výhružně, „by ses mě chtěla zbavit." Sevřel vdlani jílec svého meče, z pochvy ho ale nevytahoval. Čekal na Ilaiřinu reakci. Ta chytila Mial za rameno a odsunula ji stranou,aby nezacláněla, a sama sáhla ke svému meči. "A jestli ano,co uděláš?" zeptala se ho chladně. Její slova donutila Ailreda tasit meč. Otočil se k ní celým tělem a namířil na ní hrot své zbraně. "Na tohle ani nebudu odpovídat," odbil odpověď a téměř ve stejnou chvíli jako ona zaútočil.

Čepele se setkali a lesem se začalo ozývat řinčení kovu o kov. Ailred si sice nebyl jistý, jestli to Ilaira myslí vážně, ale i tak se rozhodl, že jí nebude šetřit, a dal do boje celou svou sílu. Ilaira nezůstávala pozadu a výboje mu zkušeně vracela. Mial se zatajeným dechem dechem sledovala, co způsobila. Útoky toho Jižana byly opravdu silné a rázné. Nebylo se čemu divit. Nebyl už nejmladší, u svého řemesla byl jistě dlouho. Začínala mít o svou lektorku strach. Ilaira byla mezi bílými chodci sice velmi vážená a uznávaná pro své schopnosti, ale Mial měla právě teď pocit, že černému chodci nestačí. Chtěla jí pomoci, ale nevěděla jak. Na rozdíl od nich byla ještě mladá a nezkušená.V porovnání s nimi byla slabá. Nechápala, jak se mohla tak bezhlavě vrhnout do boje s ním. Pak si ale vzpomněla. U pasu nosila malou foukačku vyřezanou z cesmínového dřeva, kterou jí darovala Ilaira, když si jí vzala pod svá křídla, aby se mohla bránit i bez meče, kdyby to bylo potřeba. Rychle jí vytáhla z pouzdra a vložila do ní malou modrou šipku, které nosila v malé kapsičce na opasku. Přiložila foukačku k ústům a zamířila ji na Ailreda. Ilaira, která právě vykrývala jeden z Ailredových útoků, zahlédla koutkem oka, k čemu se Mial chystala, azachvátila jí panika. "Ne!" vykřikla a aniž by brala ohled na Ailredův útok, postavila se vystřelené šipce do cesty.Ta se jí zabodla zezadu do ramene asi ve stejnou chvíli, kdy jí čepel chodcova meče projela alabastrovou kůží na boku. Zatnula zuby bolestí a v následujícím okamžiku se sesunula k zemi.

Před tvrdým dopadem na prašnou cestu ji ale zachránily právě Ailredovy silné paže, které ji pevně sevřely. Chodec se zděšeně zadíval na těžce oddechující tělo se svém náručí, jak křečovitě svírá jeho košili, a pak na Mial. "Co si to udělala!?" křikl na ni. Šok v dívčině tváři ve chvíli,kdy sledovala Ilairu padat k zemi, se snad ani nedá popsat. Na malou chvíli zapomněla i dýchat a její srdce vynechalo několik úderů.Nečekala, že by se Ilaira snažila toho muže zachránit. "P -proč?" vykoktala. "Proč si ho kryla?!" Na svou otázku se ale odpovědi nedočkala. Místo slov vycházel s ženiných úst pouze těžký dech. Foukačku pustila z rozechvělých prstů a vykročila směrem k nim. "Už ani krok!" křikl po ní Ailred. "Zůstaň hezky, kde jsi! Uděláš ještě krok azabiju tě." varoval ji. Svou výhružku ještě podpořil napřáhnutím ruky s mečem proti ní. Pomalu a opatrně vytáhl šipku z ramene seveřanky a zahodil ji do křoví, ať už v ní bylo cokoliv, teď už nikomu neublíží. I na to, jak malá ranka po ní zbyla, silně krvácela vinou jedu, který se tudy dostal do těla. Očividně bránil vzniku sraženiny, což nebylo právě žádoucí, kvůli ráně, kterou jí nedopatřením způsobil on sám. "Ilairo," promluvil jemně k ženě a trochu s ní zatřásl. Ta ale nijak nereagovala, pouze stisk na jeho košili o něco povolil. "Do háje," ulevil si. "Prosím vydrž!" prosil ji zoufale roztřeseným hlasem, zatím co ji opatrně bral do náruče. "Kam s ní chceš jít?" zeptala se ho Mial vyděšeně, když se otočil a rozeběhl se mezi stromy. "Kam asi? Přece k řece. Potřebuju vodu, nemám jí u sebe dost,"odpověděl popravdě. "Proč? To přece není tvoje věc!"volala za ním. "Jsi snad blbá?" obořil se na ni."Otrávila si ji! Řekni, jak se o ni chceš bez pomoci postarat? Jestli si říkáš Chodec, tak mě teď necháš se o ni postarat!" Mial jen kajícně sklopila oči k zemi a nechal Ailreda, aby dělal, co umí. Ailred mezitím už kličkoval mezi kmeny stromů, dokud se konečně nedostal na břeh Oydory. Opatrně položil Ilairu do měkké trávy a začal jí pomalu svlékat oblečení, aby měl jednoduší přístup k oběma ránám. Nejdříve opatrně vymyl ránu na boku a stáhl jí obynadlem, které narychlo našel ve své brašně. Pak ji otočil na břicho a zkontroloval místo vpichu. Ranka začala získávat nezdravě modrou barvu a stále krvácela. To nebylo dobré.