Ilaira seděla na lavičce před malým hostincem a vychutnávala si své zasloužené jídlo. Jen před několika hodinami dokončila práci v nedalekém městě Ackerworth ležícím v Olonanském průsmyku.Byla to zajímavá práce. Povětšinou si lidi, jako byla ona,najímali utiskovaní, často okrádaní poddaní proti vrchnosti, ale tentokrát šlo o něco jiného. Žena, která ji požádala o pomoc, patřila k velmi vysokým kruhům a chtěla, ať zabije jejího vlastního muže. V první chvíli se chtěla zvednout a odejít, ale pak se dala kněžna do vyprávění o tom, co její muž vlastně provádí. Znásilňování nevinných dívek, kolikrát to byly ještě děti, mučení, vraždy. Bylo to odporné. Musela s tím něco udělat, nemohla to jenom tak nechat a jít. Nechtělo se jíve městě zůstávat moc dlouho, když měla hotovo, aby neměla kvůli zabití knížete zbytečné problémy. A tak se raději vydala na cestu do údolí, po které jí velmi vyhládlo.

Tento hostinec na břehu Alvinina jezera byl jedním z mála míst, kam se Ilaira snažila pravidelně vracet. Bylo tu nádherně. Jezero leželo skryto uprostřed Synských vrchovin porostlých lesy, daleko od všeho. Představovalo tak pro ni oázu dokonalého klidu, kde mohla,alespoň na chvíli, zapomenout na všechno a všechny a nerušeně odpočívat. Opřela se o zeď stavení a s pohledem upřeným na mírně zvlněnou hladinu se napila studené vody. Slabý vítr,který vál od průsmyku, si pohrával s jejími bílými vlasy a jemně ji hladil po tváři, rozechvěl nedaleko jejího ucha velký plakát, vyvěšený na zdi hostince. Zvědavě se otočila a přečetla si ta kostrbatá písmena. Ten, kdo jej psal, s tím asi neměl moc zkušeností.

Hledá se elixír mládí a věčného života!

„Věčného života?" zašeptala překvapeně. Zvedla ruku a sevřela v ní zápěstí dívky, která v hostinci obsluhovala. "Děvče,"oslovila ji jemně, "víš o tom něco?" zeptala se jí ukázala na plakát. "No, majitel tohoto hostince už je starý a přestává na tuhle práci stačit. Jednou slyšel, jak se dva jeho zákazníci baví o tom, že král ten elixír má. Nemyslím si, že by se nám, obyčejným lidem, mohlo něco takového dostat do rukou, ale hostinský se nevzdává," vysvětlila jí dívka. Ilaira ji pustila a nechala odejít. Ještě před tím jí ale sdělila svou objednávku - trochu vína.

Ilaira se zamyslela. Elixír věčného života... Nic takového neexistuje. Ty lektvary život jen nepatrně prodlouží. Tenhle hostinec si však oblíbila již velmi dávno a mrzelo by ji, kdyby po smrti hostinského zanikl. Ale magie? Mezi bohatými teď sice koluje elixír jménem rtuť, kterému tyto účinky připisují, aleje velmi drahý a je to jenom jeden velký podvod. Stříbrná voda vyrobená pomocí alchymie, která je silně jedovatá, člověku život jistě neprodlouží. Ačkoliv byla sama člověkem, někdy se opravdu divila, kam až může sahat lidská hloupost.

"Už se dokonce našel někdo, kdo pro hostinského elixír najde,"vytrhl ji z přemýšlení hlas dívky, která jí donesla pohár s červeným vínem. "Cože?" vyhrkla, "už mu zaplatil?" zeptala se rychle. "Ne, řekl, že peníze si vezme, až to najde," zatřásla hlavou až se jí rezavé vlasy zatřepaly okolo kulatého obličeje. Ilairy se zmocnil divný pocit. "Řekl vám jméno?" vyzvídala. "Ehm...Myslím, že to bylo Eired. Nebo snad Ailed?" přemýšlela dívka. "Ailred?" navrhla Ilaira.
"Ano! To je ono!"zvolala nadšeně dívka, "Ailred, Chodec z jihu!" Ilaira si zoufale zajela rukou do vlasů, díky čemu se uvolnil ze sevření spon jeden neposedný pramen a spadl jí do tváře. No to snad není možné. Poděkovala dívce, vtiskla jí do dlaně pár mincí a najeden nádech vypila své víno. Zhluboka se nadechla a zvedla se z lavičky. Svižným krokem vykročila podél břehu jezera směrem k lesům. "Ten pitomec," mumlala si během chůze pod nosem."Musím ho zastavit. Proč nemůže nejdřív trochu přemýšlet,než něco udělá? Takhle akorát pošpiní jméno Chodců. Ani bych se nedivila, kdyby nevěděl, že rtuť je jedovatá. Je to lehkomyslný blázen. Hlupák, který..." nedokončila, protože jí na mysli najedou vyvstala vzpomínka na jeho nahé svalnaté tělo. Zarazila se a zoufale zatřásla hlavou. Proč zrovna teď myslí na takové věci? Proč se o něj vlastně vůbec stará? Jeto Jižan, ať se třeba i otráví! Ilaira si založila ruku na prsou a druhou si zakryla šedé oči. "Nemůžu ho nechat, aby mi otrávil majitele mého oblíbeného hostince," prohlásila nakonec a vydala se na cestu s jediným cílem, najít toho černovlasého blázna.

"Rtuť?"zeptal se překvapeně alchymista. "Něco takového se nevidí každý den. To je velmi vzácné zboží," zamumlal si pod dlouhé prošedivělé vousy, slepené a mastné kvůli výparům v jeho laboratoři. "Vím, že prodáváš tento druh zboží. I kdyby si teď neměl, máš dodavatele," rozlehl se krámkem chladný ženský hlas. "Ovšem, že by si to měla vědět. Jsi přece můj nejvěrnější zákazník, ty šílený lektvaristo,"neodpustil si muž posměšně. Ilaira jen protočila oči. Ten chlap byl skutečně neuvěřitelný, ale měl přehled a toho si v tuhle chvíli cenila. "Tak tedy jinak. Nesháněl ji tu černovlasý muž?" Kuplíř se podrbal na bradě a na chvíli zamyslel."Když tak nad tím přemýšlím, jeden tu před pár dny byl a sháněl rumělku. Vysoký, černovlasý, páchl po krvi. Měl strniště a na tváři dlouhou jizvu. Rozhodně nevypadl jako alchymista," vzpomněl si nakonec. "Rumělku? A prodal si mu ji?" vyzvídala dál. "Trochu jsem jí tu měl, tak proč ne, zaplatil mi za ni dobře. Jestli toho muže hledáš, zkus se zeptat u ostatních alchymistů, třeba si u některého z nich nechal rtuť vyrobit," poradil jí stařec. Ilaira se bez jediného slova díku otočila na patě a rázným krokem opustila obchod. Zabralo jí několik hodin, než obešla všechny alchymisty ve městě. Všude ale dostala stejnou odpověď: Ne.

„Do Háje!" ulevila si. „Byla jsem u každého alchymisty ve městě. Kde sakra může být?" zeptala se sama sebe tiše a rozhlédla se po lidech na náměstí uprostřed města, kde právě stála. Byla hloupost, aby koupil rumělku tady a nechal si rtuť vyrobit jinde. Argon bylo město alchymistů, nikde jich nebylo více,nikde nebyli lepší. I když rumělka sama o sobě není nebezpečná,pokud se z ní vyrobí rtuť, stačí ochutnat třeba i kapku a bylo by to to poslední, co byste kdy ochutnali. "Tss!" odfrkla si a rozešla se do jedné z uliček, které vedli na kraj města.Rozhodla se, že se pokusí zeptat Dariela, majitele lázní u severní brány, který věděl o všem, co se kde šustlo a Chodcům dělal informátora už celé roky, třeba bude o Ailredovi něco vědět on.

"Ilaira!Naše ledová kráska! To je mi ale příjemné překvapení. Tebe jsem tu nečekal. Už je to dlouho, co si mě naposledy navštívila,"vítal ji štíhlý, vysoký, hnědovlasý muž, jen co vešla do domu. Ilaira ho neměla zrovna dvakrát v lásce. Za malý úplatek by udal i vlastní matku a bylo by mu jedno komu. Podle jejího měřítka to byla špína největšího kalibru. Tomu muži nebylo bezpečné svěřit jakékoliv tajemství, prodal by ho totiž nejvyšší nabídce. Našly se ale chvíle, kdy pro ni představoval velmi bohatý zdroj informací, jako například teď. "Je tu Ailred?" zeptala se ho rovnou, vynechávaje pozdrav, což majitele lázní očividně moc nepotěšilo. "To mě ani nepozdravíš?" zabručel na oko uraženě a založil si ruce na prsou. "Nezdržuj, Darieli!" "Hm. Takže ty řeči o vás dvou jsou pravda?" nadhodil se šibalským úsměvem."Cože?" Ilaira mu věnovala opravdu nepěkný pohled. "O čem to zase meleš?" zeptala se. "Ale no tak, nebuď tak jedovatá. Jen tu pár Chodců nedávno spekulovalo o tom, že to spolu pečete." Mrkl na ni. "Nemluv nesmysly,"zavrčela. "Tak je tu nebo ne?" Dariel se na ni sladce usmál a natáhl k ní svou chtivou ruku. Ilaira si povzdechla a vložila mu do ní dvě zlaté mince. "Je vzadu, spí,"oznámil jí Dareol spokojený s obdrženou odměnou a ukázal na dveře vedoucí na verandu a do rozlehlé zahrady. Ilaira na nic nečekala a zamířila přímo ke dveřím. "Ať tam není moc krve!" stihl za ní Dariel ještě zavolat, doufaje, že ho slyšela. Ilaira se v jeho domě sice neobjevovala moc často, i tak ale znal výraz, který se usídlil v její tváři, až moc dobře.Většinou to s osobou, jenž si jej vysloužila, nedopadlo moc dobře.

Když Ilaira otevřela dveře, naskytl se jí dokonalý výhled na Ailreda,který ležel natažený na jedné z lenošek a spokojeně spal s tváří vystavenou večernímu slunci. Naštvaně přešla verandu a bez jakéhokoliv varování ho udeřila kolenem do hrudníku. Silná rána okamžitě probrala Jižana k životu, než se ale stačil vzpamatovat, sedla si mu Ilaira na boky, chytila ho za košili a začala s ním třást. "Ailrede! Přeměnil si rumělku, kterousi koupil u Lisstera, na rtuť?" ptala se ho přitom. "Ehh? Ilairo?" Ailred byl pořád ještě až moc zmatený, z části nastalou situací, z části za to mohlo násilné ukončení jeho sladkého spánku, zkrátka nebyl schopný odpovědět na její otázku. Ale facka, která mu vzápětí přistála na levé tváři,ho dokonale probrala. "Mluv!" Ailred ale nic neřekl, jenněco naštvaně zavrčel. "Tak mluv! Nelízl sis ani trochu, žene?" položila mu další otázku. Tahle už Ailreda poněkud překvapila. Díval se Ilaiře zpříma do očí, pak vzal její tvář do dlaní a bez varování ji políbil.

Ilaiře povyskočilo překvapením obočí. Byla tak ochromená Ailredovým činem, že ho nechala, ať si dělá, co chce. Muž toho náležitě využil a napadl její ústa hbitým jazykem. V tu chvíli se Chodkyně vzpamatovala a prudce od sebe Ailreda odstrčila. "Přestaň!Co to, do háje, děláš?" obořila se na něj. "Myslel jsem, že si o mě měla starost," usmál se rošťácky. "Mluv!Jak je to s tou rtutí!" dožadovala se Ilaira odpovědi na svou předchozí otázku a raději ignorovala jeho poznámku. "Máš mě snad za blbce? Proč bych u sebe nosil něco tak nebezpečného?"křikl se na ni uraženě. "Cože?" zeptala se ho zmateně."Mám rumělku," řekl a vytáhl z kapsy malý šedý kámen, "ale jen ji. Jak si vlastně přišla na to, že sháním rtuť?" otázal se s povytažením obočím. "V hostinci u Alivinina jezera," odpověděla mu popravdě. "A vydala si se za mnou, protože si se o mě bála?" zapředl. "Ne!"obořila se na něj a uštědřila mu další výchovnou. „Jenom jsem tě přece nemohla nechat otrávit majitele mé oblíbené hospody!" uzemnila ho s úšklebkem. "Takhle nejsi vůbec roztomilá," prohlásil Ailred, když chvíli sledoval její naštvanou tvář. A třel si při tom místo, kam přistála její poslední rána. "Bála si se o..." začal však znovu."Mlč! Jak jsem mohla asi vědět, že víš, jak je rtuť nebezpečná?" Její slova Ailreda dosti pobouřila. Veškerá hravost se z jeho očí najednou vytratila. "Jsem Chodec, stejně jako ty! Ovšemže vím, že je jedovatá!" vyjel po ní. "Tak proč si bral tu práci?" Ailred chytil její ruce a vyprostil svou košili z jejich sevření, než je zase pustil. "Naděje toho občas vyléčí víc než ten nejdražší elixír,"prohlásil a položil se zpět na lenošku, s rukama založenýma pod hlavou. Ilaira musela uznat, že to znělo rozumně. Pak jí ale něco došlo. "Ty si mu chtěl dát kámen a tvrdit mu, že mu zaručí věčné mládí?" Nemohla tomu uvěřit. Ten blbec neměl o inteligenci hostinského moc valné mínění, ona si přitom byla jistá, že ten starý muž je jistě mnohem chytřejší, než on. "Možná," pokrčil Ailred rameny. Ilaira zničeně schovala tvář v dlaních a povzdechla si. Ailred ji mezitím sledoval a neodpustil si chlípný úšklebek. Chytil Ilairu za boky a zhoupl s nimi proti těm jeho. Ilaira překvapeně vypískla, když mezi stehny ucítila tu nemalou bouli v chodcových kalhotách.Chytila ho za zápěstí a donutila ho tak v jeho pohybu přestat."Co to děláš?" obořila se na něj. "Já? Za to můžeš ty! Ty na něm celou dobu sedíš," zasmál se a sledoval, jak se Ilaira naštvaně zvedla z jeho boků a opustila verandu.

Světlovlasá žena zamířili zpět do domu, kde na ni již čekal Dariel. Bylo jí jasné, že poslouchal. Pokud o ní a Ailredovi skutečně kolovaly řeči, nenechal by si ujít jedinou peprnost, kterou by pak mohlzvěstovat dál. Věnoval jí falešný úsměv a nabídl jí jeden ze svých nejlepších pokojů. Ilaira měla sto chutí si odplivnout nad jeho slizkostí, ale nemohla odmítnout možnost sladkého odpočinku, který jí byl nabízen, tak bez dlouhých řečí přijala. Jen doufala, že Ailred nevyužije její přítomnosti k návštěvě. I když ani ona nevěřila tomu, že ji nechá být,pokud to zjistí. Skutečně nemusela čekat dlouho.

Večer Ailred skutečně navštívil její pokoj. Bohužel si nevybral zrovna vhodnou chvíli, i když jemu se výhled, který se mu naskytl, velmi zamlouval. Ilaira ze sebe právě sundala všechny vrstvy oblečení a nechala horkou vodu v lázni, aby pevně obemkla celé její unavené tělo. Pro náhlou úlevu ani nepostřehla Ailredovu přítomnost. Seděl na podlaze, zády opřený o jeden z bíle natřených, dřevěných sloupů. Sice na Ilairu moc dobře neviděl, ale zvuk vody a spokojený sten mu dávali dostatečnou představu o tom, co se v místnosti děje. Musel se usmát. Opravdu moc ho lákalo podívat se pořádně, ale nechtěl schytat další ránu, i když té se asi stejně nevyhne. Každopádně ji chtěl minimálně co nejvíce oddálit. Odpoledne zaslechl o možnosti velmi slušného výdělku na severu a chystal se za ní vyrazit. Ještě než odjede, ji ale chtěl vidět. Pomalu se naklonil a vykoukl z poza sloupu. Jeho pohyb už ale Ilaiře neunikl. Nenápadně natáhla z vany ruku k hromádce svého oblečení. Vytáhla z malého koženého pouzdra dýku a hodila ji po Ailredovi. Čepel se zabodla do sloupu, těsně vedle chodcových prstů. Muž vyjekl. „Co tady děláš?" Zadívala sena něj takovým pohledem, že kdyby její oči dokázaly vraždit, už by se Ailred válel na podlaze v kaluži krve. „Kochám se,"odvětil.