Popletal nechal dvojčatům neochotně navrátit jejich hůlky. Stalo se tak ale až poté, co oba dva pustili jeho kancelář. Nahlas by to nejspíše nikdy nepřiznal, ale měl strach. Mohlo by se to zdát bláhové, starý chlap a bojí se sedmnáctiletých děcek. Ale oni nebyli obyčejní, tím s byl jistý. nevěřil jim ani nos mezi očima. Ministr byl skálopevně přesvědčen, že jakmile se otočí, zabodnou mu kudlu do zad. Vůbec se mu nelíbila představa, že bude muset počkat až to udělají, aby je mohl zavřít. Zaskřípal zuby a usadil se do svého křesla. Znovu začal procházet jejich složku. Však on už se postará o to, aby je už neměl a očích.
Dvojčata byla dvěma bystrozory doprovozena až na místo, odkud je původně odvedli. Už z dálky slyšela hlas jejich matky, která se dožadovala informací o tom, kde jsou její děti a co se s nimi stalo. Sourozenci přidali do kroku a v dalším okamžiku už byli zase v obklopení svých přátel.
"Kde jste byli?" zeptala se jich starostlivě Anthea.

Jako obvykle se slova ujal Sebastian: "Odvedli nás k ministrovi." Všichni Američané se podivili, ale nikdo nic neřekl, protože mladík ještě pokrčoval.
"Už asi víme, proč ten zákaz." Sebastian i Sophie odmítli říct, o co tu tedy jde, dokud nebudou někde v soukromí. Museli si tedy počkat, až dorazí do hotelu. 

"Cože?!" nesl se hotel pobouřený hlas Anthei, když vyslechla, o co se tu ve skutečnosti jedná. Vlastně byla jediná, kdo na tu zprávu nějak reagoval. Zbylí přítomní jen seděli a koukali na ně jako na zjevení.
"Jak na to vůbec přišel?" zeptala se později, už klidněji, Anthea. Odpovědí jí ale bylo pouze pokrčení rameny. To dvojčata totiž netušila. Kolik jim toho asi tak řekne poznámka: Donesla se mi zajímavý informace. Jejich matka se na chvíli zamyslela. Snažila se přijít na způsob, jak přimět ministra nechat jejich rodokmen být. Pak konečně dostala nápad.
Na její tváři se objevil nečitelný výraz a ona klidným, ale současně i rázným, hlasem řekla: "Je na čase, přihlásit se k dědictví." Bez dalších slov se zvedla z křesla, ve kterém si vyslechla, co se stalo v kanceláři, a rychle naškrábala dopis. Předala ho sově a bez prodlení ho poslala adresátovi.
"Mami, co si měla na mysli tím dědictvím?" odvážila se zeptat Sophie. Anthea se na ni podívala a hrdě se usmála.
"Pamatujte si, děti moje, že na rodinu se můžete vždy spolehnout. Nejrůznější větve té naší v Anglii něco znamenají," řekla tajemně. Následně požádala přítomné, aby odešli a zůstali tu jen dvojčata. Svěřila jim jen, že to vyřeší a zavřela za nimi dveře. Její dědi seděly na posteli a nechápavě ji sledovaly.
"Komu si psala?" Anthea se na Sebastiana nepodívala, namísto toho vyhlédla z okna směrem, ze kterého čekala návrat své sovy.
"Tetičce," odpověděla stroze a trochu zlověstně se při tom usmívala. Dvojčata takový pohled znala jen z dob, kdy ještě matka pracovala přímo v terénu a domlouvali s otcem nejrůznější pasti na zločince. Nadšeně se na sebe usmála. Uvědomili si totiž, že jejich matka má plán, a oni bezmezně věřili, že vyjde. 

Světlovlasá žena právě seděla v salonku u čaje a sledovala radost v očích svého jediného syna, když mu jeho otec oznámil, že ho vezme na mistrovství světa ve famfrpálu. Zrovna ve chvíli, kdy chlapec děkoval, se vedle ní objevil jeden z domácích skřítků se slovy, že přišel naléhavý dopis. Vzala si od něj obálku a mávnutím ruky jej propustila. Její manžel postřehl, co skřítek ženě přinesl, a přesunul tak svou pozornost ze syna na ni. Poslal chlapce do pokoje, aby případně neslyšel něco, co by neměl. Čarodějka rozevřela krátké psaní. 

Drahá Narcisso,

píši ti v neodkladné záležitosti. Jistě si během posledních tří dnů četla noviny. Poníženě prosím tebe a tvého muže o pomoc. Jde přeci o čest i tvé rodiny. 

S pozdravem, Anthea Blacková

Narcise během čtení zalétly oči k nejnovějšímu vydání Denního věštce, kde se na titulní stránce vyjímala velká fotografie skupiny lidí s košťaty v rukou. Na fotografii byly tučnou čárou zakroužkovány dvě tváře.

Nad ní zářil tučný černý titulek: Grindelwald se vrací s novou generací! Odložila dopis a vzala do rukou noviny. Aby řekla pravdu, moc často je nečetla. Nenacházela v nich nic zajímavého a nejspíše by bez povšimnuté přešla i tohle, kdy jí nepřišel ten dopis. Zatímco se ona začetla do článku, natáhl se Lucius po dopise. Netušil, co si o něm myslet. Jméno Anthea Blacková mu bylo povědomé, ale nemohl si jej nikam zařadit. Podíval se na svou ženu, která se mračila nad novinami. Chtěl se jí zeptat, ale ona ho předběhla a ujala se slova sama.
"No to je skandál!" zvolala pobouřeně.
"Co se děje?" otázal se jí. Narcissa mu hodila pod nos noviny. Lucius už onen článek četl a neshledal na něm nic pobuřujícího, i když musel přiznat, že ho zaujal.

"Copak? Znáš je snad?" ušklíbl se.
"Lépe, než si asi myslíš," odvětila. "Dvojčata Sophie a Sebastian jsou děti Anthei Gravesové a Reguluse Blacka. Je to můj synovec a neteř." Jejímu manželovi během vteřiny zmizel úsměv ze rtů.
"Proč si mi to neřekla?" obořil se na ni.

"Nepovažovala jsem to za důležité, nežijí v Anglii. A navíc, jsem si myslela, že to víš. Byli jsme jim na svatbě,"  vrátila mu stejným tónem.
"Na svatbě! Jak jsem měl tušit, že to jsou Regulusovy děti, když nemají jeho jméno."
Narcissa vstala z křesla a při odchodu ze salonku jen řekla: "Teď už to víš a měl by si s tím něco udělat. Jaké postavení budeme mít, jako rodina Grindelwaldových potomků?" Lucius si vše musel pořádně promyslet. Projít si všechna pro a proti, než nějak zasáhne. Spojení s Grindelwaldem by jej mohlo v jistých kruzích vyzvednou a v jiných zase odříznout. Bude si muset dát velký pozor. Navíc se zdá, že jho žena je odhodlaná Anthei pomoci. Nechápal proč. Možná kvůli Regulusovi... To je jedno, tak nebo tak, bude muset něco udělat a to co možná nejdříve. Vydal se tedy do své pracovny. Domníval se, že Narcissa Anthei napíše, ale chtěl to udělat sám. Přeci jen to bude nakonec on, kdo ji vytáhle z obtíží, ne jeho žena.