Sophie měla štěstí. Díky lékouzelníkům, kteří dělali, co mohli, jí po ráně od potlouku nezůstane ani malá jizvička. I přes to že po zranění už nebylo ani stopy, se však dívka ani po několika hodinách ještě neprobudila. Nic nenasvědčovalo tomu, že by s tak mělo v blízké době stát. Prozatím ležela v bílých přikrývkách v nemocnici u Sv. Munga a tiše oddechovala. Zatím co Anthea řešila, zda a jak bude viník potrestán, Sebastian seděl bezmocně u postele své sestry a držel ji za ruku, aby jí dal alespoň nějak najevo, že je stále s ní a neopustí ji. Není tedy překvapením, že ve chvíli, kdy se Sophie začala probouzet, to byl právě on, kdo při tom byl.
"Jak se cítíš?" zeptal se starostlivě, když na něj konečně upřela oči.

"Mám pocit, že se mi rozletí hlava," svěřila se mu. Unaveně opět zavřela oči. Okny proudilo do místnosti, dle jejího názoru, až příliš mnoho paprsků zapadajícího slunce. Bastian to pochopil. Vstal a zatáhl závěsy, aby jí ulevil. Na znamení díků se na něj usmála.

"Co se stalo?" vyzvídala poté. Sebastian se podivil.

"Ty si to nepamatuješ?" Sophie si na chvíli zamyslela.

"Vzpomínám si jen na nějakého zrzka... nebo možná byli dva?"

Fred a George se stále ještě pořádně nevzpamatovali ze svého odpoledního zážitku. Seděli na taburetu uprostřed stanu, zády se opírali o toho druhého a dívali se nepřítomně před sebe. 

"Jak si myslíš, že jí je?" zeptal se po chvíli Fred. 

"Kdo ví, ale dobře asi ne," dostalo se mu odpovědi. 

Asi by tam takhle seděli dlouho, kdyby do stanu nenakoukla rozcuchaná hlava a nezačala se rozhlížet. 

"Mohu vám nějak pomoct?" ozval se pan Weasley, když si mladíka, nakukujícího do jejich stanu, všiml. Mladík se narovnal a vešel dovnitř. Z kapsy svého kabátu vytáhl malý papírek a zamžoural na něj. 

"Hledám Weasleyovi," prohlásil, když se mu konečně podařilo přečíst jméno, které si na něj předtím napsal. Dvojčata najednou zpozorně a obě se otočila ke vchodu do stanu.  Ten hlas jim totiž byl velmi povědomý. Když pak jejich pohled padl na tolik známou tvář, ztratila řeč. Na zápraží stál sám Sebastian Blackburn v celé své kráse. Běl na sobě těžký černý kabát a kolem krku šálu v barvách svého týmu. I když bylo léto, bylo venku dost sychravo. V jedné ruce svíral lísteček s jejich jménem, které si našel podle rezervace místenek, a v druhé nějakou bílou obálku s neznámým obsahem. 
"Tak to jste je nejspíše našel," usmál se na něj pal Weasley, "co pro vás můžeme udělat, chlapče?" Sebastian se zatím ani koutkem oka nerozhlédl po zbylých přítomných, kteří se objevili ve společné části stanu chvíli poté, co on sám vešel dovnitř. 
"Chtěl bych mluvit s těmi, kteří byli na našem prvním zápase," řekl. Dvojčata vyskočila z taburetu a skočila tak Bastianovi přímo do zorného pole. 

"Jak je jí?" zeptali si oba najednou. Sebastian sebou trhl. Zadíval se na starostlivé tváře dvou naprosto totožných chlapců asi jeho věku. 

"Bude v pořádku," odvětil jim s úsměvem. Bratrům se neuvěřitelně ulevilo. Přece jen by to nebyl moc příjemný pocit, kdybyste zjistili, že jste vlastně byli svědky něčí smrti, i kdyby třeba jenom příčiny té smrti. 
"Tak to jsme rádi," řekl Fred a byl si jistý, že mluví za oba. 

"Chtěli bychom vám poděkovat," objasnil Seb, proč za nimi vlastně přišel. 

"Kdybyste tam nebyli a nechytili ji, asi by se z toho už nedostala. Prosím, přijďte za námi," podal jim obálku, "Sophie by vás chtěla vidět, než odjedeme domů. Jsme v Londýně až do konce mistrovství." Naposledy se na ně usmál. Uctivě pokynul na rozloučenou panu Weasleymu a odešel. 

Sophie měla opravdu štěstí, jakmile se probrala, nebyl už důvod, aby musela zůstávat v nemocnici. Než se Sebastian vrátil z pátrání po jejích zachráncích, odvezla si ji matka zpět do hotelu. 

"Našel si je?" zeptala se bratra, když se objevil v jejich pokoji. Bastian se usmál a přikývl. 

"Měli o tebe opravdu starost. Museli být vyděšení," konstatoval a přisedl si k Sophii na postel, kam ji matka donutila si lehnout a pokusit se ještě odpočívat. 

"Pozval si je?"

"Jo, myslím, že přijdou. Budou se chtít přesvědčit, že si opravdu v pořádku," ujistil ji. Vstal, odložil kabát a šál na svou postel. Ještě než zaplul do koupelny, otočil se na sestru. 

"Jenom se nelekni, že by si viděla dvojmo," varoval ji podivně. Sophie se na něj zmateně zadívala. 
"Ti dva jsou totiž to úplně stejní," zasmál se Sebastian a zmizel ve vedlejší místnosti. I Sophie se musela zasmát. Ulevilo se jí, že jí alespoň trochu ještě paměť slouží a jenom neblouznila, když se Sebastianovi pokusila vysvětlit, jestli viděla jednoho kluka dvakrát a nebo dva naprosto stejné. Nejdříve se na bratra samozřejmě obořila, že on je ten, kdo by si je měl pamatovat. Chlapec se ale ohradil tím, že když před tebou leží člen rodiny v bezvědomí a krvácí, tak se moc kolem sebe nerozhlížíš.