Krásné a slunečné srpnové nedělní odpoledne přímo vybízelo ke klidu, odpočinku a pohodě. Podobná atmosféra se ale širokým obloukem vyhnula domu číslo 1 485 na 5th Avenue. U Blackburnových probíhal tento čas ve velkém zmatku. Dvojčata pobíhala po schodech nahoru a zase dolů, ustavičně něco hledajíc. Anthea připravovala večeři a po přitom se je pokoušela uklidnit a informovat, kde se hledané věci nachází, aby svým dětem ušetřila práci. Amon ze začátku pobíhal s dvojčaty, ale po chvíli se projevil jeho vyšší věk a on se raději uvelebil na červené sedačce v obývacím pokoji a celý shon pouze z po vzdálí sledoval.  Regulus se mezitím, s pomocí trenéra Vilkinsna, snažil prostřednictví Kongresu spojit s anglickým ministerstvem kouzel, aby zjistili více informací o nastalé situaci. Ani jednomu z nich se ale nepodařilo z úředníků vytáhnout vůbec nic, co už by jim nebylo oznámeno v onom dopise. Kdykoliv se zdálo, že se jim podařilo dostat k telefonu někoho, kdo by mohl být schopen jim pomoci, zase je jen odkázal na někoho jiného. Ta osoba zase buďto nevěděla nic a nebo to zvládala dokonale předstírat. Po několika hodinách neustálého telefonování, dohadování a dožadování se vysvětlení, které raději ani nepočítali, jim už pomalu, ale jistě začínal přetékat pohár s trpělivostí. Postupně se s každým dalším zbytečným rozhovorem zvyšovala tvrdost, ráznost i agresivita jejich hlasů. Oba je opustily poslední zbytky shovívavosti v okamžiku, kdy Vilkins uslyšel na opačné straně telefonu hlas, se kterým nejen že už dnes mluvil, ba dokonce to byla první osoba, která dnes zvedla jeho hovor. Byli zase tam, kde začali. Ze sluchátka se totiž ozvalo: "Dobrý den, ministerstvo kouzel , odbor pro kouzelnické záležitosti, oddělení pro styk s veřejností. U telefonu Philip MacCooly, jak vám mohu pomoci?"

Čarodějka, sedící za svým stolem, před Regulusovou kanceláří sebou vyděšeně cukla a vyjekla, když se z místnosti za jejími zády ozvala hlasitá dána. To trenér Vilkins praštil vší silou pěstí do dubové desky stolu. Poté následoval hlasitý a ne právě slušný monolog, při kterém se snad musel Angličan strachy rozpustit. Vilkins se nechal plně ovládnout svou americkou náturou a s grácií sobě vlastní spustil na kouzelníka na opačném břehu Atlantiku: "Vy ze mě děláte blba?!" Ve sluchátku bylo jasně slyšet, jak hrubý hlas Američana úředníka probral. Jeho židle pod prudkým pohybem jeho těla totiž tak hlasitě zanaříkala, že to slyšel i Vilkins

"Pane Vilkinsi, mně je to opravdu velmi líto, ale já vám nemohu nijak pomoci," vykoktal vyděšeně MacCooly, "nemám přístup k takovým informacím."
"Tak co kdybyste mě konečně přepojili na někoho, kdo je má?!" křičel trenér, "poslouchej mě, ty úředníčku, sedím na telefonu od sedmi hodin od rána, abych zjistil, proč dva mí nejlepší hráči nemohou hrát na mistrovství světa, ale ještě jsem nenarazil na nikoho, kdo by mi byl schopen odpovědět. Jak je to možné?" V telefonu bylo několik vteřin ticho.

"Moc mě to mrzí pane,"

"To by tedy mělo! To jste snad ten dopis poslali jenom tak. Nebo to byla ministrova osobní pošta?" Regulu položil sluchátko, protože také nebyl úspěšný. Chvíli sledoval muže na druhé straně stolu, jak si vylévá nahromaděný vztek na tom nevinném klukovi, než nakonec vstal a přešel napříč místností ke skříni. Otevřel ji a z poza jedné tlusté složky vytáhl do světla v pokoji láhev dobré skotské ohnivé whisky. Otevřel ji, lokl si a pak nabídl alkohol i kouzelníkovi, který stále telefonoval. Ten vděčně přijal a pořádně si přihnul, aniž by ukončil hovor.  Ani hádka a křik na úředníka MacCoolyho ale muže nikam neposunula. Bylo tedy nutné, aby byla věc vyřízena přímo v Anglii.

V pondělí museli všichni Blackburnovi vstávat brzy a pospíšit si do přístavu, aby stihli loď do Anglie. V docích se setkali se zbylými členy jejich družstva, které se i přes nesnáze, které jim byly přichystány, rozhodlo do Anglie nakonec odcestovat, i kdyby neměli nakonec hrát. V doprovodu svých rodin se všichni nalodili a mohli tak vyrazit na dlouhou plavbu na druhý břeh Atlantického oceánu. 
Pro Sebastiana to byla nepředstavitelná muka. Tak moc, jak se na tuhle cestu původně těšil, tak moc toho teď litoval. Nikdy by si nemyslel, že zrovna on bude mít mořskou nemoc. Moc dobře si pamatoval, jak s rodiči připluli do Ameriky poprvé. To mu bylo šest a žádnou nevolnosti si neprošel, nebo o tom alespoň nevěděl. Tentokrát ale trávil nejvíce času na lehátku na palubě. Pěkně na čerstvém vzduchu, aby ulevil svému žaludku. Zároveň ale dostatečně daleko od okraje. Sophie a jeho přátelé si z něj s radostí utahovali.
Jeho matka se na něj občas zašla podívat, aby zkontrolovala, jak mu je, ale jinak sedávala s Emmou Pichrtovou na lavičce na horní palubě a mluvili spolu o všem možném. Emma byla matkou Howarda Pichrta, odražeče v jejich týmu, kterému nikdo neřekl jinak než dělo. Říkali mu tak proto, že kdykoliv odrazil potlouká, bylo to, jako byste ho vystřelili z kanónu. Oba jeho rodiče pracovali v kongresu, jako úředníci. Sebastian nevěděl přesně, kde pracuje jeho otec, ale věděl, že Emma je úředníci v kanceláři jeho otce. Odtamtud ji znala i Anthea. Obě ženy si od prvního setkání velmi rozuměly a rychle se z nich staly přítelkyně.
Většinu plavby strávil famfrpalovy tým venku na palubě. Mořský vítr, který jim narážel do tváří, jim připomínal to, jaké to je, když letí na koštěti. Obzvláště pro Sophii to bylo něco, co milovala. Brala to jako aspoň malou kompenzaci pro případ, že vše nakonec dopadne špatně a oni nebudou hrát. Když jim k anglickým břehům už zbývaly asi jen čtyři hodiny plavby, postavila se Sophie na příď a zadíval se do dálky, kde už se pomalu začínala objevovat pevnin. K jejímu překvapení i se k ní připojil i Sebastian. Ačkoliv byl na smrt vyděšený, stál vedle ní, křečovitě svíral zábradlí a díval se stejným směrem jako ona. 
"Budeme hrát. Musíme," řekl pevným hlasem, "i kdybych si to měl vydupat jako malé dítě."