Ajreen konečně pomalu přicházela k sobě. Pomalu otevřela oči a myslela si, že už snad musí být mrtvá. Všude vládla naprostá tma. Jediné, co kolem sebe nahmatala, byla tvrdá zem, na které ležela. Zapřela se rukama a pokusila se zvednout. V tu chvíli jí však hlavou projela tak ostrá bolest, že zaúpěla a opět se svezla k zemi. Sáhla si opatrně na spánek a nahmatala bouli po ráně nějakým tupým předmětem. Proč ji pořád všichni musí mlátit do hlavy? Pokud ji někdo chce živou, rozhodně by od něj uvítala méně bolestivé způsoby zajímání. Rozevřela ruku a soustředila se. Po dlani se ji rozlilo chladné bílé světlo, kterým si opatrně počala přejíždět po spánku. Bolest pomalu ustupovala, až se ztratila úplně.

Teď měla čas prozkoumat své okolí. Na chvíli zavřela oči, a když je zase otevřela, světlo nabralo na intenzitě. Nyní už osvěcovalo i stěny okolo ní. Zjistila, že se nachází v místnosti, pravděpodobně vytesané ve skále, která byla úplně prázdná. Nenašla tu nic kromě pevných kamenných dveří s malou mřížkou ve výšce očí, kterou sem prosvítalo slabé světlo vzdálené pochodně. Takže vězení ve skále, klasika. Pravděpodobně není první ani poslední člověk, který byl do nějakého takového vězení zavřen. Jenže jiní měli mnohdy alespoň tušení proč a kde byli uvězněni. Ona sama na to bude muset teprve přijít. Když si prohlédla stěny před sebou, popošla pomalým krokem ke dveřím, aby zjistila, jak reálná je její šance na útěk. Moc nadějí tomu nedávala, a jak se později ukázalo, její instinkty ji neklamaly. Dveře byly opravdu masivní a pravděpodobně i chráněny neznámým kouzlem, které je také pravděpodobně pomáhalo otevírat, protože s takovým kusem skály by hned tak někdo nepohnul.

Zklamána dosavadním průzkumem se otočila za sebe a leknutím málem vyjekla. Na druhé straně vězení trčel ze skály stupínek a na něm seděla neznámá dívka. Sledovala ji svýma oříškovýma očima částečně zakrytýma dlouhými vlasy téže barvy. Její kůže byla ve světle vycházejícím z Ajreeniny dlaně až nezvykle bledá a také nemohla být moc vysoká. Dívka působila, jako by snad ani nebyla z tohoto světa, alespoň Ajreen si nemohla vzpomenout, jestli někdy viděla někoho byť jen podobného. Když se konečně probrala ze svých myšlenek, zjistila, že už na dívku musí nepěkně zírat dobrých deset sekund. Ta však za celou dobu neřekla jediné slovo, pouze Ajreenin pohled opětovala, narozdíl od ní však zcela nezaujatě. Její chování seveřanku trochu zneklidňovalo.

"Mara rye," pozdravila elfsky, protože elfský jazyk byl přeci jen vnímán jako jazyk vznešenějších lidí, "jsem Ajreen, kdo jsi ty?" přidala větu jak od pětiletého dítěte a hned si pomyslela, že ani svým zíráním ani pozdravem nezačala úplně nejlépe.

Dívka naproti ní jen sklopila pohled. Ajreen se tedy odvážila o pár kroků blíž.

"Jak se jmenuješ?" otázala se znovu ve snaze znít co nejklidněji a nejpřátelštěji.

"Karenna," řekla tak potichu, že to seveřanka sotva slyšela.

"Tušíš, Karenno, proč nás tady vězní?"

Ticho.

Její společnice se ponořila sama do sebe a Ajreen už z ní nedostala ani slovo. S krátkým povzdechem to tedy vzdala. Sedla si tedy na zem do druhého koutu místnosti a začala si sama třídit své myšlenky.

Kdo ji vlastně mohl zajmout? Lupiči to asi nebudou, ti zaprvé neměli potřebu hloubit nějaké jeskynní vězení a zadruhé by ji spíš oloupili a případně i zabili. Ani skřetí lupičské bandy nebyly v této době zase tak neobvyklé, ale většinou to byly tlupy přihlouplých stvoření, útočící na pocestné zcela nahodile a bez jakéhokoli řádu nebo vedení. Právě proto Ajreen hned vyloučila, že by ji zajala nějaká zlodějská banda. Vzpomněla si na skřetího šamana, který vydal pokyn k tomu, aby ji jeho posluhovač udeřil do hlavy. Takových mocných šamanů moc není, její únos tedy musel mít velmi významný účel, když ho řídil tak zkušený šaman. Co se týče místa, určitě je vězněna někde v horách pohoří Kaltari. Kde jinde by se také našly jeskyně podobné té, ve které je vězněna? Největší problém nastal s otázkou, kdo je vlastně ta dívka, kterou tu vězní s ní. O té Ajreen nevěděla vůbec nic, jediné co z ní totiž za celý rozhovor dostala, bylo její jméno.

Z myšlenek ji probral podivný rachotivý zvuk. Chvíli bylo ticho a potom někdo něco zašeptal tak, že to Ajreen nezaslechla. Krátce na to se dveře počaly s hlasitým skřípotem otevírat, přičemž odhalily dlouhou chodbu za nimi. V ní stál muž zahalený v hnědém plášti a vysokých kožených botách. V ruce držel prazvláštní dřevěnou hůl, nad jejímž horním koncem levitovaly dva modře svítící trojúhelníky zapletené do sebe. Muž sám byl poměrně mladý a už první pohled do jeho hlubokých modrých očí značil, že je určitě nadaným mágem.

"Pojď se mnou," řekl seveřance, "náš vůdce si chce prohlédnout svůj úlovek."