"Co se to u všech svatých zase děje?" vykřikl Kadriel a poodstoupil o pár kroků dozadu, aby se mohl rozhlédnout po okolí. Odpověď na jeho otázku byla vcelku rychlá. Země v okolí jezírka pukala a ve vzniklých spárách se začala objevovat rozžhavená tekutina oranžové barvy.

"Vulkán se probouzí, to není možné!" vydechl Hikari.

Narážel tím na výzkumy vědců a mágů z celého světa, kteří tvrdili, že vulkán je bezpečně vyhaslý.

"Nechce se mi to líbit," odpovídal mu Dorian, "musela to být mocná magie, když sopku opět probudila k životu.

"Jsem ráda, že tady nerušeně vědecky debatujete, ale potřebujeme se dostat ven," okřikla je Ajreen. Všichni okamžitě zmlkli.

Seveřanka se otočila k Taexře: "Ty můžeš lítat, zmizni odsud, dokud je čas, když vyletíš dostatečně vysoko, budeš volná."

Dračice posmutněla.

"Nemůžu vás tu v tom nechat, nechci být zase sama."

Ajreen bodlo u srdce, vzpomněla si, jak už jednou musela Taexra jen sedět a čekat, jak rozhodnou jiní, zatímco její bližní umírali a určitě to nechtěla zažít znovu. Navenek však zůstala odhodlaná.

"Ty víš, že musíš. Musíš varovat elfy v Khatras Thalee dřív než by mohlo být pozdě. Slibuji ti, že my se zachráníme.

Smutek v jejích očích vystřídala nezlomnost, dračice se jedním mohutným skokem vyšvihla do vzduchu a mířila směrem k jícnu neklidného velikána.

"A co my?" zeptal se Hikari, když byla Taexra z doslechu. Hora opravdu vypadala, že jim moc času nedává, první kaluže lávy už pokrývaly střed jeskyně a vytékala pořád další a další.

"Do chodby, rychle!" zavelel Kadriel.

Neměli teď čas hledat východ z této sopky, a navíc to vypadalo, že tu ani žádný není. Jejich jedinou nadějí bylo proběhnout až do Černé hory a vylézt ven východem, kterým sem přišli. Snad už teď budou postupovat rychleji, když prve odstranili z cesty všechny pasti. Rychle se tedy opět vnořili do neprostupné temnoty v chodbě a za doprovodu světýlek v dlani rychle postupovali vpřed. Postup však nebyl tak rychlý, jak by čekali, brzy je začaly zdržovat skupinky strážných i démonických bojovníků kráčející chodbou proti nim. Souboje s nimi byly sice poměrně jednoduché, ale dobrodruzi při nich vždy ztratili několik drahocenných minut. Zesílily i otřesy půdy, což mělo na celou situaci také velmi nepříjemný účinek. To skupina pocítila hlavně ve chvíli, kdy opět vběhla do jeskyně s prastarým chrámem. Otřesy způsobily, že se stovky let starý, rostlinkami a vodou narušený kámen začal rozpadat a mnohdy dost velké kusy zdiva padaly z chrámu až na zem.

"Než tohle přelezeme, zabere to věčnost," povzdychl si Hikari. Jenže nic jiného jim nakonec nezbývalo. Začali tedy rychle šplhat po rozvalinách a pomalu, ale jistě se přibližovali k druhému východu. Tedy až na Doriana, kterému se cestou stala malá nehoda. Špatně totiž stoupl na jeden z rozdrolených stupňů povalujících se po zemi a uklouzla mu noha. S výkřikem sletěl z asi metrové výšky na zem pod sebou a ozvěna jeho hlasu vystrašila i ostatní, kteří už byli skoro na konci.

"Co se stalo? Kde jsi, Doriane?" vykřikla Ajreen a hleděla do míst, kde jí Dorian zmizel z očí.

"Tady," ozval se bolestivý vzdych, "myslím, že jsem si vymknul kotník."

"Musíme ho odtamtud rychle dostat, nemáme moc času," zavelel Kadriel. Sotva to dořekl, ozvalo se ze strany, odkud přiběhli, zasyčení. Láva už je dohnala. Přitékala sem z chodby a za hlasitého syčení tuhla ve zdejší chladné vodě v obsidián. Přes obsidián se však okamžitě valila další a postupně se tak k nim přibližovala.

"To není dobrý," zhodnotila situaci Ajreen a hned se vydala Dorianovi na pomoc. Ostatní ji následovali a brzy se jim podařilo dostat Doriana z díry ven. Bohužel, jeho odhad byl perfektní. Nemohl se ani postavit na nohy, aniž by přitom nezaskučel bolestí. Ostatní ho museli s velkými obtížemi přenést až k druhému východu z jeskyně a láva za nimi je mezitím téměř dohnala.

"Já s Hikarim ho poneseme, Ajreen, ty nám sviť," rozhodl Kadriel a všichni se vydali na cestu jak rychle to jen šlo. Moc rychlý postup to však nebyl.

Minuty byly nekonečné a cesta jako by snad ani neměla konce. Když už se přeci jen zdálo, že to stihnou, zastavila se Ajreen, která šla o pár kroků napřed, na místě a nervózně hleděla do šera před sebou.

"Co se děje? Musíme jít dál," připomněl jí Hikari.

"Slyšíte ten zvuk?" odpověděla prostě.

Když se všichni zastavili, nastalo ticho a oni opět zaslechli ono známé bublání pomalu tekoucí lávy. Jenže tentokrát nepřicházelo zezadu, ale z chodby, kterou se měli dostat ven.

Za chvíli se žhnoucí tekutina vyvalila ze zatáčky a tekla pomalu směrem k nim. Byli v pasti. Teď už nebylo cesty tam ani zpět. z obou stran je obkličovala žhavá láva a jiné cesty tu nebylo, nacházeli se v úzké chodbičce několik metrů pod zemí a desítky metrů od naděje na záchranu.

"Někdo nějaký nápad?" zeptal se Kadriel, a i když se stále snažil znít odhodlaně, zrovna přesvědčivě jeho otázka nezněla. A ještě méně optimistická byla odpověď - ticho. Tedy ticho do doby, než se znovu ozvala Ajreen.

"Ještě máme naději," sdělila ostatním a začala něco hledat v kapsách svého cestovního pláště. Po chvíli vytáhla smotaný svitek.

"Tohle je teleportační kouzlo. Našla jsem ho, když jsme byli v knihovně s Dorianem a schovala si ho s tím, že se ho pokusím někdy naučit. Teď by nám mohlo pomoci ven."

Kadriel se na ni obrátil se zvláštním výrazem v očích.

"Jsi si jistá? Máš za sebou dnes už spoustu náročných kouzel, může tě to vysílit natolik, že tě to zabije. Přeci jen nás budeš teleportovat čtyři a také docela daleko... Mám o tebe strach," přiznal Kadriel.

Ajreen k němu vzhlédla bez špetky zoufalství v očích:

"Už nemáme jinou naději, pokud mám při kouzlu zemřít, zachráním alespoň vás. Takhle zemřeme všichni."

To byla bezesporu pravda a i Kadriel to musel uznat. Strachu o jeho společnici ho to však nezbavilo.

Dívka mezitím rozvinula svitek. Naposledy pohlédla Kadrielovi do očí jako by chtěla uklidnit jeho myšlenky a poděkovat mu za vše, co pro ni kdy udělal. Představa, že tohle jsou jejich poslední společné okamžiky, ji zneklidňovala, ale její srdce bylo stále naplněné takovou dávkou odvahy, že ani tentokrát nezaváhala. Sklopila zrak zpátky k textu na pergamenu a vyslovila zaklínadlo. Jednotlivá slova v prastarém elfském jazyce naplnila poslední kousek chodby nezalitý lávou a kolem skupinky se utvořil zářivý kruh, jehož světlo je nakonec všechny pohltilo.