"Faeri enyial," pronesl duch hlasem, ze kterého šel mráz po zádech a jeskyní začal otřásat podivný hlomoz.

Po chvíli už se jim třásla zem pod nohama a všude se počaly zjevovat ozbrojené přízraky.

"Ligeras," vydechl Kadriel, "legendy nelhaly."

"Kdo to je?" snažila se Ajreen překřičet okolní hluk.

"To se dost těžko vysvětluje, ale přichystej si zbraň," odpověděl stručně elf.

Všichni muži vytáhli meče, za ně se postavila Ajreen s lukem a Taexra se vznesla do vzduchu. Společně začali kosit své nepřátele po desítkách, ale těch neubývalo.

"Tohle nemá cenu, ten duch může všechny přízraky vyvolávat znovu a znovu," seznámil ostatní se složitou situací Hikari.

"Takže máme utéct?" zeptal se ho Kadriel mávající mečem po přízracích kolem sebe.

"Dohnali by nás, oni nemají problém s překonáváním překážek jako my. Něco mě ale napadlo, pomozte mi se nepozorovaně dostat k duchovi nahoru."

Celá skupinka se tedy sevřela do těsnější formace a přesunula se ještě blíže k patě schodiště. Po nějaké chvíli se Hikari otočil zády k boji a přikrčen tak, aby ho duch nad ním neviděl, začal zdolávat stupeň za stupněm. Hlavou se mu přitom honily nejrůznější myšlenky. Věděl, že pokud má zastavit příliv nepřátel, musí se zbavit jejich velitele, který je vyvolává a ovládá, jak to ale udělá, to neměl nejmenší tušení.

Mezitím se připlížil až před posledních pár schodů, za kterými se skryl a prudce oddychoval. V hlavě mu mezitím uzrál plán - rozhodl se zahnat ducha zaklínadlem, které se kdysi dávno naučil. To sloužilo jako poslední záchrana ve chvíli, kdy člověk pokazil rituál vyvolávající jeho předky a místo toho přiletěly duše zbloudilých, tedy těch, kteří stále bloudili mezi nebem a zemí a napadaly všechno, co potkaly.

Vyběhl tedy rychle posledních pár stupňů, aby získal moment překvapení, napřáhl ruku proti duchovi a vyřkl zaklínadlo. K jeho překvapení se však nestalo nic. Postava se na něj jen podívala a mrtvolně zelené plameny v jeho očích jako by probodly jeho tělo. Hikarimu projela myslí nesnesitelná bolest. Jeho tělo ho v tu chvíli přestalo poslouchat, mladík zavrávoral a nohy mu ujely po vlhkém mramorovém stupni. Po chvíli se už za hlasitého výkřiku řítil do temnoty pod sebou. Pod ním se zjevila ostrá hrana posledního stupně zikuratu a Hikari už nemohl udělat nic, aby pád zastavil. Zavřel oči a v duchu si vzpomněl na osobu, která jeho život ovlivnila nejvíce - jeho mistr Kirigashi. Už nikdy nebude mít příležitost oplatit mu jeho výcvik.

Očekával ostrou bolest, poslední bolest ve svém životě, ale nic se nestalo. Když otevřel oči, chvíli mu trvalo, než zjistil, že doslova visí ve vzduchu.

"Hikari!" probral ho konečně výkřik ze zamýšlení nad životem a když se tím směrem ohlédl, hned zjistil, co se stalo.

Proti němu stála Ajreen, skrytá za ostrými čepelemi svých přátel, a z jejích natažených rukou stoupaly sotva viditelné výpary magie, svědčící o tom, že kouzlo je opravdu vyčerpávající.

Telekineze! Jedno z nejobtížnějších a nejvíce vyčerpávajících kouzel, které vůbec kdy kdo použil, a přesto Ajreen nevypadala, že by byla nějak zvlášť vysílená. Ani Hikari však nad tím v tu chvíli nepřemýšlel, seskočil z malé výšky na stupeň pod ním a rozběhl se k hloučku.

"Nepovedlo se mi ducha zastavit magií, zbývá nám poslední možnost," hlesl jen, když k nim doběhl.

"Jaká?" zeptal se Dorian dost nervózně, protože si jak on, tak Kadriel zoufale potřebovali odpočinout, ale kvůli nekončícím řadám nepřátel neměli ani nejmenší naději na chvilku klidu.

"Musíme zničit zdroj, který mu dává sílu."

"A co je ten zdroj?"

"Plamen v té míse za ním."

"To je nesmysl," ozval se Kadriel, "odsud na plamen nevidíme, nemáme ho jak rozbít, kromě toho si ho určitě bude hlídat."

"Nechte to na mně," přerušila je Ajreen a zase začala kouzlit.

Vlhká a rozbořená jeskynní stavba byla ideálním místem pro růst magických šlahounů, které začaly pomalu lézt z nejrůznějších štěrbin v kamenech a spojujíce se v silnější svazky, stoupaly po boku zikuratu vzhůru. Byly absolutně tiché a taky dokonale skryté před očima přízraku, i přes to se však nezadržitelně plazily k cíli. Po chvíli už se omotávaly kolem sloupů podpírajících stříšku nad ohněm a nemilosrdně je drtily. Konečně se ozvalo zapraskání a sloupy se i se stříškou zřítily přímo na mísu, kterou rozbily na kusy.

Odevšud se ozvalo kvílení, jak z jednotlivých přízraků vyprchávala síla, která je držela při neživotě. Stejně tak kvílel i nekromant pomalu se rozplývající ve vlhké temnotě. Všichni mohli konečně svěsit zbraně a sledovat dění kolem sebe. Postupně se všichni nepřátelé pomalu rozplynuli a brzy po nich nezůstalo nic, co by svědčilo o jejich přítomnosti. Kdyby tu teď náhodou někdo šel, jistě by nevěřil tomu, co se tu ještě před pár minutami událo. Když celé divadlo skončilo, obrátili se všichni s otázkami v očích na Ajreen.

"Nikdy jsi se telekinezi neučila, a navíc je to kouzlo vzdálené desítky hodin tréninku od toho, co umíš. Jak jsi to udělala?" zeptal se Kadriel.

"Já... já vůbec nevím," podívala se na něj Ajreen a bylo na ní znát, že ani ona sama nemá úplně tušení, co se vlastně stalo, "vůbec jsem nad tím v tu chvíli nepřemýšlela, prostě jsem mu chtěla pomoci."

Dotazů padlo ještě několik, ale ani na ty neuměla Ajreen odpovědět, a tak jim nakonec musela Taexra připomenout, že ztratili spoustu času.

"Co se děje s Ajreen zjistíme později, teď musíme rychle dál, už jsme blízko."