Všude kolem byla tma. Ale nebyla to ta obvyklá černá tma, na kterou byl zvyklý. Byla to podivná červená tma. I obloha se jevila spíše načervenalá a sem tam mezi mraky prosvitl blesk, doprovázený vzdáleným hřměním. Další strašidelné zvuky vydával vířící písek všude kolem něj. Stál tu úplně sám a neviděl víc než pár kroků před sebe. Zakryl si oči rukou, jak nejlépe to šlo, aby vůbec ještě něco viděl, a vydal se proti písečným vírům před sebou. Písek však jak kdyby se před ním rozestupoval. Brzy pochopil, že se to děje zcela úmyslně, a tak sundal ruku z obličeje a rozhlížel se kolem. Jeho zrak brzy upoutaly podivné zříceniny v dáli. Vydal se k nim.

Před ním se zjevily rozvaliny, zbytky vesnice pravděpodobně po požáru, vše už však bylo zanesené pískem. Pomalu procházel mezi chalupami a přemýšlel jestli mu to není povědomé. Nemohl si však na nic vzpomenout. Mysl byla dokonale prázdná.

Zbořena vesnice zmizela a objevilo se malinké údolí široké sotva na pár kroků. Nechápal jaktože písek proláklinu nezavál, ale v tom si povšiml plamenů šlehajících z místa, které sledoval. Když přišel blíž, zjistil, že hledí na miniaturu krásného města, které však lačně hltaly neuhasitelné plameny. Velkou část nádherných dřevěných stavení už oheň pálil na popel a monotónní zvuk hřmění přerušil zoufalý křik a pláč měšťanů.

Polekal se a utekl dostatečně daleko od té zkázy, která mu naháněla hrůzu. Vykračoval teď dál po cestě, která začínala mírně stoupat. Vítr zesílil a metal teď přes jeho cestu celé kilogramy drobných zrn. Obloha potemněla do krvavě rudé barvy smíšené s noční černotou, a i když se viditelnost snížila tak na dva metry, dal by ruku do ohně za to, že se před ním černala silueta hory, hory, kterou by poznal snad mezi tisíci. Zrychloval krok, za chvíli už dokonce běžel, ale silueta byla pořád stejně daleko. Pořád stejně nedostižná. Nevěděl, kolik mohl uběhnout, když se před ním objevil osamělý oltář, ke kterému vedlo několik schodů. Chvíli zaváhal, ale potom stupně pomalinku vystoupal a zčásti zvědavě, zčásti vyděšeně hleděl na studený kámen s vyrytým textem. Stálo tam "Ještě není tvůj čas."

Sotva to dočetl, začalo se kolem všechno bortit a mizet. Lekl se a chtěl utéct, ale nebylo kam. Krajina kolem zmizela a mizet už začaly i jednotlivé stupně. Než se nadál, zbortil se i podstavec s oltářem a on se propadal do temnot. Bouřná obloha se vzdalovala a všechno postupně zahalovala černočerná tma...

Když se Dorian probral, bolelo ho celé tělo. Jen s námahou otevřel oči a zjistil, že leží u temné stěny kousek od trosek dřevěné police. Všude kolem se také válely knihy.

U jeho levého boku klečela dívka a obvazovala mu ruku. Zrychleně dýchala, byla vystrašená.

"Ty žiješ!" vykřikla úlevou, když si povšimla, že na ni Dorian zmateně hledí.

"Nedostala jsem se k tobě včas, a i když jsem hned vykouzlila bariéru, ten člověk tě stihl probodnout mečem. Myslela jsem, že jsi mrtev, ale potom jsem zjistila, že tě netrefil, meč se ti pouze smýkl kolem boku a zarazil se do skály," vyprávěla mu dívka ustaraným hlasem a on až teď pomalu chápal, kde vlastně je.

Jen stěží si postupně vybavoval, co se vlastně stalo. Nakonec v paměti dospěl až do chvíle, kdy na něj jeho úhlavní nepřítel mířil mečem. Vůbec nechápal, jak ho mohl minout. Snad se na něj jednou usmálo štěstí.

Od myšlenek ho odvedl příjemný chladivý pocit. To mu Ajreen jednoduchým kouzlem hojila rány. Když skončila, byl zase Dorian živ a zdráv, tedy až na zraněnou a ovázanou ruku. Tak silné léčivé kouzlo dívka neovládala.

"Pojď, musíme se podívat do té knihy," vyzvala dívka strážce a v jejím hlase se zračila úleva a radost u toho, že je Dorian v pořádku. Toho to potěšilo i zneklidnilo zároveň, nebyl zvyklý na to, že by o něj měl někdo strach. Byl sice sluhou vůdce, ale kdyby zemřel, byl by okamžitě a bez průtahů nahrazen někým dalším. Uvědomil si, jak moc mu vlastně kontakt s okolním světem chybí.

"Děkuji ti za tvou ochotu," zadrmolil Dorian, protože se mu zapletl jazyk, nebyl zvyklý děkovat, a zvlášť ne krásné dívce, "měl bych ti vrátit tohle, určitě je to pro tebe důležité.

Zalovil v kapse a vytáhl dřevěnou sošku draka. Dívčína tvář se rozjasnila a potom Doriana objala. Dračí soška byla jejím nejvěrnějším přítelem a její ztrátu nesla Ajreen těžce, i když na ni musela pro jiné nepříjemné události rychle zapomenout. Chvíli stáli na místě a koukali na sebe, když si Ajreen vzpomněla, že vlastně zase tolik času nemají.

"Honem, pojď mi pomoci," vybídla svého společníka a vydala se ke správné knihovně. Ve vteřině měli knihu v ruce a listovali zažloutlými stránkami. Když ji opět zavřeli, nebyli o moc moudřejší."Takže ten rituál pomůže vůdci ovládnout něčí myšlenky? Proč by ale měl chtít ovládnout právě tu dívku? K čemu mu to pomůže?" uvažovala Ajreen nahlas.

Ta dívka není jen tak ledajaká," odpověděl Dorian, "co je zač vědělo jen pár nejvyšších generálů a potom vůdce sám. Pamatuji si, že se na ni ale chystaly velké hony. Když ji potom chytili a přivedli, byl vůdce v tak dobré náladě, v jaké jsem ho snad nikdy neviděl. Určitě je ta dívka klíčovou součástí jeho plánu."

"Tady ale píšou, že celý rituál vydává zářné světlo a taky je k němu zapotřebí úplňku. Jak může něco takového provést, aniž by přivedl pozornost?"

"Někde tu musí být tajná chodba spojující tuto horu s další stojící v pásu Kaltari. Ta druhá hora je prý vyhaslou sopkou a její kráter sahá vysoko nahoru. Tam bude mít dostatek klidu na celý rituál a kráterem mu bude dovnitř svítít i měsíc Koriel, který bude v úplňku o dnešní noci. K rituálu prý taky potřebuje všechny ty duše, co nashromáždil."

"Proč jsi to neřekl dřív?" přerušila ho Ajreen, "možná bych zvládla jejich tok přerušit a překazit mu jeho plány."

Na nic nečekali a rozběhli se směrem k Jeskyni tisíce duší. Jejich postup byl však pomalý, často museli před hlídkami předvádět tu samou hru na dozorce a vězeňkyni, a i když je žádné další konflikty nepotkaly, na místo určení dorazili pozdě. Vůdce už musel odněkud vyslovit zaklínadlo a duše v nepravidelném víru mizely ve stínech pod nimi. V celé jeskyni to hlomozilo a dívka si také povšimla, že teď tu bylo dost možná i víc, než tisíc duší. Kde se tu tak najednou vzaly nevěděla, ale neměla čas nad tím přemýšlet. Celá scéna působila tak impozantně a také dost strašidelně, mnohý by před takovým výjevem jistě utekl, ne však tito dva.

"Přišli jsme pozdě," prohodil Dorian bezradně a zastavil se.

Ajreen místo odpovědi natáhla ruce před sebe a zamumlala několik slov. Chvíli to vypadalo, že bude mít úspěch, vír se začal zpomalovat a duší mizelo čím dál méně. Najednou se však proud opět zrychlil a jakási neviditelná síla odhodila Ajreen nazpět. Dorian se rozběhl k ní a doufal, že si nic neudělala. Jeho obavy však byly zbytečně, musel sice otřesené dívce pomoci na nohy, ta se ale z celé události rychle vzpamatovala. Nadšená však nebyla.

"Yadari má teď vše, co k rituálu potřebuje," seznámila Doriana s nepříjemnou skutečností, "kouzlení může klidně začít."