"Nechce se mi to líbit," vyslovil Kadriel nahlas myšlenku, která je vlastně trápila všechny tři, "je tu až podezřele ticho."

Jeho slova byla více než pravdivá, v celém širém okolí nebylo slyšet jediného ptáka či veverku, a dokonce i všudypřítomní cvrčci jako by se báli vydat jakýkoliv zvuk. Správnou otázkou také bylo, jestli tu vůbec nějací jsou.

Už tomu bylo pár hodin, kdy celá skupinka opustila les, který ač působil tajuplně, pořád byl zcela normálním lesem, teď však procházeli mezi stromy, do kterých se dokonce ani vítr neopíral. I přes ubíjející ticho však všichni cítili, že tu nejsou vítaní. Najevo jim to dávala hlavně hora, jejíž úpatí se nezadržitelně blížilo. Brzy se i les zvedal ve strmý svah a postup trojice se značně zpomalil. I Taexra v těchto končinách radši zůstala při zemi a šla společně s oběma muži po svých.

Protože šplhali mlčky, zaslechli nad sebou po nějaké době hlasy. Byly celkem tři a pořád se o něčem dohadovaly.

"Jak dlouho tady budeme ještě stát a zírat do lesa, kterým za poslední století nikdo kromě nás neprošel?" stěžoval si první, mladický hlas.

"Už pro jednou mlč," odpovídal mu druhý, na poslech drsnější a hlubší hlas, "buď rád, že můžeš stát venku a kochat se výhledem na krajinu, jiní musí například opravovat štoly, a to často v naprosté tmě."

"To je sice hezké," zazněl zase ten první, "ale i ta jejich práce je užitečnější a zábavnější než ta, kterou musíme dělat my.

"Pokud se ti tvé poslání nelíbí, mohu ti zařídit vcelku rychlý přesun," dostalo se mi odpovědi od jeho protějšku a hlas zněl ještě hlubší než předtím, z čehož všichni pod svahem usoudili, že jeho majitele pomalu přestává konverzace bavit.

"Buďte zticha oba," ozval se znenadání ten třetí a z jeho tónu přeběhl hlavně Kadriel i mráz po zádech. Hlas totiž zněl dost zvláštně, jako by ani nepatřil žádné z ras, které Kadriel za svůj život poznal.

"Už brzy vůdce dokončí svůj úkol a i my potom budeme mít lepší podmínky nejen pro práci, ale i pro život," pokračoval zatím hlas a když skončil, běhal Kadrielovi onen mráz po zádech nejen z jeho tónu, ale i z jeho slov.

"Neměli bychom tu trčet, měli bychom zaútočit," ozval se mu v mysli ještě jeden hlas, ten byl však klidný a vlil zase elfovi trochu odvahy do žil. Patřil Taexře, kterou už nebavilo ležet pod svahem v trávě a naslouchat nudnému rozhovoru tří znuděných osob.

"Až řeknu tři, vyrazíme a zneškodníme je, vy si každý vezměte na starost jednoho po straně, já vyřídím toho uprostřed," seznámil ostatní se svým plánem Kadriel a potom pomalu odpočítal. Na poslední číslici se všichni zvedli a vrhli se na vyděšenou skupinu. Překvapení však nezůstalo jen na straně strážných. Oba muži i dračice totiž spatřili bytost, kterou nikdy předtím neviděli. Byl podobný démonům bojujícím proti elfům před pár měsíci, až na to že byl větší, jeho kůže byla zbarvená do temné fialové a pod lehkou tunikou mu prosvítaly světleji zbarvené spirály.Jeho děsivost dokreslovaly červené oči a rohy vyrůstající z hlavy. I jeho bojové schopnosti byly na vysoké úrovni, zatímco oba jeho společníci padli k zemi velmi rychle, elf se před svým soupeřem spíše bránil a kdo ví, jak by to s ním dopadlo, kdyby mu jeho přátelé nepomohli.

"Co to bylo?" ptal se Kadriel po boji celkem zbytečně ostatních, "doufám, že tu podobných bytostí není moc, jinak by to mohl být velký problém."

"Zdá se, že hora nebude tak pustá jak se zdá," pronesl Hikari.

"Toho jsem se bál," odvětil elf a zahleděl se opět před sebe, "ti tři tu určitě nebyli sami, jinak by nemluvili o nějakém vůdci, bojím se dokonce, že se tu bude skrývat celé vojsko. Ať je však pravda jakákoliv, musíme se dostat dovnitř do hory."

Tento problém si vzala na starost Taexra a už brzy hlásila elfovi, že našla vchod dovnitř. Ten vlastně ani nebyl daleko, koneckonců ho měla nyní už mrtvá trojice za úkol střežit, a tak bylo jasné, že musí být poblíž.

Když však dorazili k němu, objevil se další zádrhel.

"Jak ty dveře otevřeme?" zeptal se Hikari.

"To nevím, ale je na nich něco napsáno," odpověděl Kadriel a začal hned luštit runy, které byly vytesány do slabého bloku horniny. Naštěstí se jednalo o runové písmo využívané v magii a i když Kadriel neznal všechny znaky, nakonec si celý vzkaz seskládal do smysluplného sdělení.

"Tyto dveře útokem nezdoláš," předříkal potom oběma společníkům pomalu.

"To je jak napsat na kus uzeného "tohle maso nikdo nesní" a potom ho hodit psovi," ušklíbla se Taexra.

O pravdivosti sdělení se však velmi brzy přesvědčila, třebaže dveře nějak zvlášť bytelné nevypadaly, odolaly všem útokům zbraněmi, jednoduchým kouzlům od Kadriela a dokonce i Taexřině ohnivému dechu, který sice ještě nebyl tak nebezpečný, ale svou sílu už měl.

"To nás hned na začátku zastaví hloupé dveře?" kopl do nich naštvaně Hikari.

"Nechte mě přemýšlet," zastavil jejich další pokusy Kadriel.

Chvíli bylo ticho a potom elf zajásal.

"Mám to!"

Postavil se bokem jen pár metrů ode dveří a začal rozvíjet svůj brilantní plán.

"Taexro, až ti řeknu, vychrlíš na mě oheň, jasný?"

Dračice se dlouho zdráhala něco takového udělat, nechtěla mu ublížit, a navíc nechápala, co chce dělat, ale když se elf nedal odradit, nakonec mu jeho přání splnila. Když se na Kadriela vyvalil sloupec ohně, zamumlal rychle několik slov a natáhl ruce před sebe. Před ním se vytvořila slabá bariéra, od které se oheň ve správném úhlu odrazil a zamířil přímo proti bráně. Zaslechli zapraskání a když se kouř rozplynul, černal se před nimi vchod do hory.

Hikari i Taexra jen užasle hleděli na elfa.

"Jak jsi to udělal?" zeptal se mladík po chvíli.

"Nebylo to nic těžkého," odvětil mu tázaný polichoceně, "ty dveře chránilo kouzlo proti jakémukoliv útoku, který jsme na ně vyslali. Když na mě však Taexra vyplivla oheň, odvrátil jsem ho od sebe bariérou, čímž jsem charakter sloupce převrátil na obranný. Dveře odolaly každému útoku, ale tohle nebyl útok."

Dračice i mladík se na něj zahleděli a uznale pokyvovali hlavami. Na přílišný obdiv však nebyl čas, oba muži si v lese vyrobili pochodně, Taexra jim je zapálila a poté se společně vrhli do tmy.