Nikdo neví o tom, že ti pomáhám prchat, tvař se jako vždy, prostě nenápadně," radil Dorian dívce, když se za nimi zabouchly magické dveře vězení a oba dva se vydali na další cestu.

"Pořád jsi mi nevysvětlil, o co tady vlastně jde. Co chtějí udělat s Karennou? Kam ji vůbec odvedli?" dožadovala se Ajreen odpovědí.

"Yadari s ní má nějaké opravdu velké plány, sám o té dívce vím jen málo, jisté však je, že už ji tu vězní dlouhé měsíce a celou tu dobu ji na něco připravuje. Za to, co z ní teď je, může on."

"To už je tu Yadari opravdu tak dlouho?" vyjekla Ajreen překvapeně.

"Tato hora byla dokonce základnou i pro Yezaratha. To se vám nezdálo, že jste ho porazili tak jednoduše? V bitvě v údolí mu měl pomoci i jeho syn Yadari s celým vojskem, ale ten ho zradil. Nechal svého otce zemřít a sám teď připravuje daleko rafinovanější plán. Vztahy v rodině jsou zdá se dost komplikované i u démonů."

Při těchto slovech Ajreen zamrazilo, znamenalo to, že se jedná o dlouho chystaný a rafinovaný plán, ne o pomstu zoufalého synka toužícího po zadostiučinění kvůli smrti jeho tatíka.

"A jaký to je plán?" položila nakonec další váhavou otázku.

"Nemám nejmenší tušení, ale musí to být nějaký velký rituál, zaprvé ta dívka prý není ledajaká a zadruhé ji tu strážil opravdu dlouho a zároveň něco provedl s její myslí. Když ji sem přivedli, bránila se snad ještě víc než ty, ale postupně její snaha ochabla. Bohužel jsem nikdy neviděl, co s ní udělali."

Jejich rozhovor byl náhle přerušen, protože Dorian z ničeho nic hrubě postrčil dívku před sebe.

"Hni sebou, mám tě snad prosit?" zařval na ni přitom.

Ajreen však rychle pochopila a bez jediné poznámky odevzdaně sklonila hlavu.

Celé divadlo sehráli právě včas, jen několik okamžiků poté kolem nich procházel houf stráží s kopími i meči u pasu. Kupodivu to nebyli démoni, ale lidé.

"No co tak koukáš?" ušklíbl se Dorian, když je skupinka minula, "nejsem tu jediný člověk, je jich tu celá řada. Všichni touží po trošce slávy v případě úspěchu. Teď si však musíme pospíšit, mám takové neblahé tušení, že jestli šli tudy, mířili dost možná do vězení za tebou."

Domluvil a zrychlili krok. Brzy už procházeli jeskyní s lávovým jezírkem. Místo bylo stále stejně impozantní, jako když tudy procházela poprvé, ale rozhodně nebylo stejné. Hladina rozžhavené horniny byla neklidná a sem tam vystříkla až několik metrů do výšky. Naštěstí byla dvojice dostatečně vysoko, než aby se jim mohlo něco stát, ale přesto na ten výjev hleděli s obavami.

"Něco se děje," řekla Ajreen, "musíme jednat rychle, tohle se mi ani trochu nelíbí."

"Neměj strach, za chvíli jsme na místě," odvětil strážce a měl pravdu, krátce na to zahnuli do chodby, kterou dívka ještě nešla. Ta je vedla nějakou dobu nahoru, až si Ajreen myslela, že musí každou chvíli vyjít na povrch. Než se to však stalo, zastavili před honosnými dveřmi.

"Tady jsou dveře do archivů, ve kterých se dozvíš téměř všechno. Ani já ani ty tu nejsme vítanými hosty, takže rychle hledej to, co potřebujeme," upozornil strážce Ajreen.

"Počkej, co to vlastně hledáme?" odpověděla mu zmatená dívka otázkou.

"Cokoliv, co nám napoví o tom, kdo je ta záhadná dívka, nebo co má vlastně Yadari v plánu," zazněla zpoza dveří odpověď.

Pustili se tedy do hledání. Oba dva pobíhali mezi mohutnými policemi se stovkami knih a očima pátrali mezi hřbety bychlí i malinkých sešitků. Archiv sloužil jako skladiště pro vše psané po hodně dlouhou dobu, a tak není divu, že hledání tu nebylo lehké. Dívka si alespoň oddechla, když zjistila, že zde najde pouze tituly, které mohl démon nějakým způsobem potřebovat. Nemusela se tedy strachovat, že tu narazí na milostnou elfskou poezii nebo snad na trubadúrské skladby, které ji opravdu nezaujaly.

Byla to také nakonec ona, kdo první slavil úspěch. Její zrak upoutala vázaná kniha fialové barvy a na ní zlatý nápis "Vrchol temné magie - Rituál zavržení".

Příručka ležela v regále mezi strategickými plány a spisy, a tak nebylo pochyb, že je pro Yadariho důležitá.

"Podívej, co jsem našla," zakřičela na svého společníka a ten se k ní pln očekávání rozběhl.

Než se však do knihy podívali, zavrzaly vstupní dveře a v nich stála celá skupina, kterou před časem míjeli na chodbě. Oba přistižení s jejich přítomností rozhodně nepočítali, a tak teď jen bezradně čekali, co se bude dít dál.

"Hra skončila, Doriane!" vyštěkl velitel skupiny, vědom si své převahy v počtu i ve zbraních, "už nějakou dobu se mi zdálo, že nejsi našemu vůdci loajální, ale teď mám konečně důkaz. Půjdete oba s námi!"

Tohle nebylo dobré. Ta skupinka je musela sledovat a teď jim tu dost zásadně překážela v dalším postupu. Seveřanka si byla vědoma, že sama v této situaci nic nezmůže a mohla jen doufat, že Dorian neudělá nějaké zbabělé rozhodnutí. Ten se však zachoval přesně tak, jak bylo třeba.

"Vím, že ti ležím v žaludku už dlouho, skončeme to tedy hned teď a tady," odpověděl rázně bez špetky strachu.

Jeho protějšek se jen ušklíbl: "Už jsem se bál, že budu muset vůdce žádat o svolení tě zabít, ale ty mi to všechno takto ulehčíš. Možná, že mi nakonec nad tvým skonem ukápne i malá slzička dojetí."

Dorian nečekal, až domluví, místo toho rychle hodil dívce dýku, kterou měl u pasu a sám vytáhl svůj meč. Než se útočníci vzpamatovali, zmizeli oba mezi regály.

Všech osm příchozích tedy vytáhlo meče a vydalo se prohledávat celou obrovskou místnost. Všude vládl až strašidelný klid, pouze sem tam byli pátrající vyrušeni zvukem, to když kdosi sundal ze stěny pochodeň a udusil plápolající oheň. Tyto zvuky se ozývaly nepravidelně z různých míst a nebylo tak vůbec jednoduché vypátrat, kde jsou právě viníci schovaní. Celý archiv se taky pomalu nořil do tmy. Jen velmi opatrně procházeli ozbrojenci kolem knihoven a sledovali přitom pozorně každý detail. Rozdělili se na dvojice a procházeli cestičkou mezi regály, přičemž každý z dvojice sledoval jednu stranu. V takovém systému se jen těžko hledala skulinka pro útok, ale Ajreen se to přesto povedlo. Schovaná v pokleku vystartovala po jednom z útočníků dýkou dřív, než stihl zareagovat, a i když mu mohla zasadit jen jednu rychlou ránu, útočník po ní padl k zemi a svíjel se v bolestech, přičemž se mu z boku řinula krev. I s druhým z nich byla dívka rychle hotová, muž proti ní totiž neměl tušení, že je Ajreen stále schopna kouzlit. Byl tedy vržen silou proti protější zdi a Ajreen si potom od něj vzala i jeho meč. Nenadálý hluk přilákal zbylé dvojice, které zase výpadem překvapil Dorian a během chvíle tak byli tři soupeři vyřízení.

Rozpoutal se tak souboj, při kterém se oba bránící se společníci šikovně kryli v prostoru mezi regály, kde nemohli vojáci využít své početní převahy. I díky magii se oběma podařilo zabít několik dalších soupeřů a zbývali už jen tři. Velitel sledoval své umírající vojáky a začal se pomalu obávat o výsledek boje, ani on sám však nebyl jen hloupým držákem na meč, a tak za chvíli dostal skvělý nápad. Nenápadně obešel polici, za kterou se bojovalo, a s rozběhem ji povalil. Těžký kus nábytku se zřítil na bojující pohřbil je pod svými troskami. Jediný Dorian si včas povšiml hrozícího nebezpečí a stihl uskočit, zbylí však takové štěstí neměli. Strážný si oddychl, když si povšiml, že se Ajreen nic vážného nestalo, stihla totiž ještě rychle vykouzlit slabou bariéru, a i když byla dost potlučená, nestalo se jí nic vážnějšího.

Vzápětí se však musel Dorian soustředit na mnohem vážnější problém, stal nyní tváří v tvář veliteli přepadového oddílu, a když proti němu pozvedl meč, nepříjemně ho zabolelo v lokti.

Soupeř si toho povšiml a rozchechtal se, až z toho Dorianovi přeběhl mráz po zádech.

"Jak statečným hlupákem jsi, jak tebe mohl Yadari vybrat jako hlavního klíčníka, zatímco já jsem velitelem jedné hloupé setniny. Je vidět, že ani někdo tak mocný, jako je náš vůdce, nezvládne vždy rozeznat skutečného vojáka od zoufalé trosky."

Poslední slova útočníka byla naplněna veškerou nenávistí vůči Dorianovi a stejně tak i série výpadů, kterými byl klíčník zahnán do kouta. Z posledních sil se ještě pokusil o jeden poslední výpad, ale svého soupeře tím jen pobavil. Když se velitel dostatečně nasmál, kopl svého soupeře vší silou do břicha. Dorian teď ležel na zemi a na hrdlo mu mířila ostrá čepel.

"Jsem rád, že jsem si mohl pomstu vychutnat osobně," pronesl obřadně majitel meče a poslední, co umdlévající klíčník viděl, byla čepel blížící se k jeho srdci za doprovodu oslňujícího světla. Snad půjde do nebe.