"Tak jsme na místě," sdělil Kadriel dračici stručně, když se oba konečně vnořili do chladivého stínu lesa, "touhle cestou musela Ajreen projít, pokud tedy nedorazila k nám, musí být stále někde tady, jiná možnost není.

Taexra mu na to odpověděla souhlasným zavrčením a pátravě se rozhlížela kolem.

"Zvláštní místo," prohodil elf jen tak, ponořen do svých myšlenek, "tolik už jsem o něm slyšel, ale nikdy jsem tu nebyl, vlastně nikdo, koho znám, tu nikdy nebyl."

"Zdejší krajina je opředená tajemstvími, kromě toho, že se tudy vlekly klády pokácené v lese, se těmito místy také chodilo obětovat drakům a starým bohům. Nedaleko odtud se také rozkládalo největší město lesních elfů ještě předtím, než zpustlo a jeho obyvatelé se vytratili neznámo kam. Vy, moderní elfové, jste pověrčiví a do těchto lesů se teď bojíte vkročit," promluvila k němu Taexra, přičemž její poslední slova zněla dosti vyčítavě dokonce i na myšlenky. Měla Kadriela i elfy ráda, ale stále jim ještě neodpustila, že nebýt Ajreen, zemřela by v těchto končinách úplně sama, stejně jako většina její letky, a bez naděje na záchranu.

Kadriel chápal její rozhořčení, ale sám by bez ní do těchto míst rozhodně nevkročil. Celá tato rozsáhlá oblast byla po desítky, možná i stovky let zpustlá a stále tu byly cítit náznaky minulosti. Prastaré doby rituálů, kmenů, soužití dvou ras, z nichž jedna téměř celá padla, aby pomohla zastavit zlo, které napadlo tento svět.

Na takové myšlenky však nebyl čas, bylo třeba jít zase dál. Vstoupili tedy váhavým krokem do hloubi lesa a nechali se vést pěšinou, která byla jen skromným pozůstatkem kdysi snad největší cesty v celém elfském knížectví. Dnes už tu však bylo třeba dávat pozor na každý krok, cesta byla kamenitá, plná hrbolů a z velké části skrytá mezi stromy a křovinami. Bylo až obdivuhodné, že tu byla ještě pořád vůbec vidět.

Zpočátku to vypadalo na normální cestu lesem, ale po pár desítkách minut putování dorazili až na území plné nejrůznějších skal. Bylo to místo plné špičatých kamenitých výběžků, mezi kterými vedla úzká a nebezpečná stezka, oba dva dobrodruzi se po ní však pustili, aniž by padlo jediné slovo. Pěšina je tak nakonec dovedla až do malého údolíčka, na jehož konci se na oba šklebil temný vchod do jakési jeskyně.

Tentokrát tu už nějaké pochybnosti byly.

"Možná bychom tam chodit neměli," zamyslel se Kadriel.

"To tedy rozhodně musíme, co když je Ajreen tam?" ozvala se Taexra a vyrazila do tmy.

Kadrielovi tak nakonec nezbylo nic jiného, než ji následovat, vlastně uznal, že má dračice pravdu, a tak jen zažehl kuličku světla v ruce a vykročil vpřed. Taexra si toho povšimla a vzpomněla si, jak se poprvé setkala s Ajreen. Tehdy ji překvapilo, když se před ní z ničeho nic objevila kulička světla, a i když věděla, že by si měla dávat pozor na cokoliv cizího, jak ji to vždy učil Gammarix, tehdy to neudělala, chtěla si s tím světýlkem hrát a nakonec se ze světýlka vyklubala osoba, která jí dost možná zachránila život. Teď musí tu samou službu provést ona jí.

Zatímco takto přemýšlela, dorazili společně s elfem na konec chodby. Uvítala je prostorná jeskyně, a když vstoupili dovnitř, nevěřili vlastním očím. Uvítalo je něco, co vypadalo jako trosky opravdu starého chrámu. Všude se válely zbytky opracovaných kamenů, které kdysi byly ozdobnými sloupy či sochami a uprostřed toho stál na vyvýšeném stupínku jakýsi oltář. Všechno kolem bylo v naprostém rozkladu a přesto to působilo tak impozantně, i když to všechno bylo jen odrazem původní podoby.

"To je... úžasné," vydechl Kadriel a opatrně vykročil k místu, kde stál oltář. Za ním se pomaličku vydala Taexra, ta však nebyla dostatečně opatrná. Po chvíli vrazila ocasem do kusu kamene na prvním stupínku a ten se s ohlušující ozvěnou zřítil na vlhkou podlahu pod ním. Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. V jednom z tmavých rohů se najednou objevily dva páry žlutých očí a za chvíli už si je prohlíželi dva rozzuření medvědi, kteří si tu v ruinách našli útočiště.

"Připrav se!" křikl Kadriel a vytáhl svůj meč z pochvy. To už se na ně jeden z medvědů, pravděpodobně samec, řítil, rozzuřen nenadálou ztrátou svého obvyklého klidu.

Elf se rozkročil do bojového postavení, ale když viděl, jakou rychlostí se onen čtyřnohý kolos řítí, uskočil radši do zákrytu oltáře a jen tak tak si tím zachránil život. Taexra to měla jednodušší, hbitě uskočila do strany a s odrazem o protější stěnu se vznesla do vzduchu mimo dosah drápů šelmy pod ní. Stále ještě byla poměrně malá a velikost jeskyně jí dovolovala zde alespoň trochu poletovat. Celá situace však byla hlavně na ní, lítý medvěd neustále dorážel na Kadriela, který se hbitě kryl za oltářem a útoky drápy odrážel svým mečem, sám však zaútočit nemohl. Taexra si ale počínala jako zkušený lovec. Všimla si, že si ji jejich soupeř stále po očku hlídá, a tak vyletěla trochu víš a částečně se schovala za jeden z obrovských krápníků visících ze stropu. Počkala si, až k ní bude medvěd zády a v tom okamžiku prudce vyrazila vpřed. Její hbitý výpad zanechal medvědovi na hřbetě krvavé šrámy a taky mu poranila levou přední nohu. Šelma zuřivě zařvala a ohnala se po dračici, tu však neměla šanci trefit. Taexra se během chvilky přetočila ve vzduchu a chtěla zaútočit znovu, zastavil ji však Kadrielův nesouhlasný výkřik. Až teď si povšimla, že její společník už nestojí skrčen za oltářem, ale utíká chodbou zpátky ven. Přidala se tedy k němu a brzy už stáli na denním světle v relativním bezpečí lesa.

"Proč jsme ho nezabili?" zeptala se rozzlobeně Taexra, "On nám chtěl udělat to samé!"

Kadriel se na ni otočil s naprosto klidnou tváří: "Jen bránil svou družku a své území. Nikdy nezabíjej pro zábavu, kdybychom to udělali, zůstala by medvědice s mladými sama. Proto neútočila taky, hlídala je před vetřelci."

Na to neměla dračice co říct, pochopila, že má Kadriel pravdu a najednou se cítila skoro až provinile, že nad medvědovou smrtí vůbec uvažovala. Elf měl samozřejmě pravdu.

"Možná bychom se měli rozdělit," uvažovala Taexra po několika dalších hodinách cesty, během které stále nenacházeli ani jedinou sebemenší stopu, "přeci jen jsem drak, když vzlétnu a budu kroužit po okolí, dost možná toho objevím mnohem víc."

"To asi není zase tak špatný nápad," uvažoval Kadriel, "ale buď neustále nablízku, ať si můžeme kdykoliv navzájem pomoci."

S těmi slovy se pro tu chvíli rozloučili a Taexra se vznesla do oblak. Kadriel pro jistotu přichystal svůj meč k boji a postupoval obezřetněji než předtím. Nebylo však třeba mít strach, každých pár minut se nad ním ozval šelest křídel rozrážejících svěží vzduch nad jeho hlavou. Postupně tak tímto tempem dorazili až k mýtině, která byla stejně obyčejná, jako všechny předchozí, kterými prošli, ale Kadriela přesto něčím přitahovala. vykročil tedy na travnatý plac a pátravě se rozhlížel kolem.

Už po chvíli ho upoutal jakýsi bílý čtvercový předmět ležící u houštin na druhé straně palouku. Došel k němu a zvedl ho, aby si ho mohl prohlédnout. Vzrušením se mu rozbušilo srdce. V ruce držel mapu, úplně stejnou, jako byla ta, kterou mu ukazoval kartograf ve městě. Na kvalitním papíru byla tužkou vyznačená trasa vedoucí z přístavního městečka skrz tento nebezpečný les až do hlavního města. Nebylo pochyb o tom, že ta mapa patřila Ajreen! Konečně tedy nějaká stopa, ale kde může být dívka teď? Kadriel se nad tím nestihl ani zamyslet, protože najednou zaslechl přímo z houštin před sebou plíživé kroky.

Okamžitě se zvedl z kleku, ustoupil do středu mýtiny a vytáhl svůj meč.

"Taexro, hned se vrať, mám stopu, ale nejsem tady sám."