Cesta do Jeskyně tisíce duší byla snad ještě méně příjemná než ta do vůdcova trůnního sálu. Zatímco předchozí stezky byly vytesány s citem a upraveny, aby byly hladké a schůdné, ta nynější byla plná hrbolů a také byla téměř celá ponořená do tmy, ozařoval ji jen jakýsi zvláštní, temně fialový kámen, který držel Dorian v ruce.

Ten však osvětloval cestu hlavně pro strážce, a tak po chvíli Ajreen zakopla a odřela si koleno. Rána to byla bolestivá, a když dívka vstala, zbarvila se v jejím místě látka její zelené cestovní róby do tmavě červené, přesto však seveřanka po pádu nevyjekla, neúpěla, a dokonce ani nijak zvlášť nekulhala, pouze pohlédla na svého průvodce a dala mu najevo, že je připravena pokračovat. Její jasně modré oči se střetly s temnou modří v těch jeho a ona v nich spatřila určitý respekt a uznání, a také... byla to snad lítost?

V tu Ajreen na takovémto místě ani nedoufala, ale Dorian, tedy strážce, co ji měl na starost, jí přišel divný už od začátku. Byl to mladý a ambiciózní mág a seveřance přišlo, jako by snad měl své vlastní plány, dokonale skryté v těch vůdcových. Chvíli na sebe hleděli a oba mysleli každý na něco jiného, nicméně potom se Dorianova grimasa opět zkřivila do toho samého podmračeného výrazu a v tichosti se vydal dál. Ajreen ho následovala. Ani slovo nepadlo.

I přes několik dalších zaškobrtnutí, jejích i strážcových, po kterých vždy následovalo tiché nadávání, nakonec bez dalších problémů dorazili na místo, které působilo ještě zvláštněji než vše, co zatím Ajreen v hoře viděla.

Ocitli se na kraji jeskyně o rozloze menšího náměstí, její strop se však klenul ve výšce několika desítek metrů, kde končil ve špici tvaru kužele. I stěny zde byly oblé a podlaha byla omezena pouze na malý kruhový plácek uprostřed, ke kterému od vchodu vedl můstek, všude okolo pak zela propast, jejíž dno bylo zahaleno podivným šedočerným oblakem kouře, který však na první pohled rozhodně nevypadal přirozeně. Nejděsivější tu však nebyla propast, ale duše. Alespoň tak by Ajreen nazvala několik desítek modrozelených světýlek o velikosti paže, která nepravidelně a v naprosté tichosti bloudila podél stěn až ke stropu a zase zpět až k temnému mračnu pod nimi. Jejich počet měl k onomu tisíci v názvu stále ještě hodně daleko, ale Ajreen raději ani nepřemýšlela nad tím, jestli tu ty chybějící duše nejsou přeci jen někde schované.

"Pohni sebou, čím dřív tady skončíme, tím dřív budu mít zase pokoj od všech těch otravných úkolů," pokynul jí Dorian trochu hruběji, než od něj byla zvyklá, čímž u ní zase ztratil trochu sympatií. Následovala tedy strážce na onen středový plácek, kde se jí hned ujali dva démoni a hrubě ji donutili stoupnout si doprostřed kruhu pokresleného podivnými magickými ornamenty, kterým nerozuměla.

"Dejte si záležet, vůdce si přeje zbavit dívku veškeré moci, ne ji zbavit duše. Jestli selžete, stáhne z vás kůži zaživa a vaše duše na oplátku nastrká do lampičky na chodbu, alespoň sem konečně trefím, aniž bych cestou desetkrát zakopl," okřikl je Dorian.

Oba démoni byli o hlavu vyšší než on, jejich temně fialová těla se světle fialovými spirálami dokreslovaly jasně červené oči, které by v noční tmě každého vyděsily k smrti stejně, jako rohy vyrůstající z jejich hlav, přesto však po jeho slovech poslušně přikývli a dali se do práce.

Jeden z nich přišel k Ajreen, chytl ji za paži, přiložil na ni kámen zářící stejnou barvou, jakou měly okolní duše a začal ho obvazovat bavlněným obvazem. Totéž zopakoval ještě s druhou dívčinou paží a také s oběma nohama. Po chvíli začala Ajreen obvázaná místa pálit, a když jí démon obvazy zase sundal, povšimla si, že její kůže chytla v těchto místech stejnou barvu, jakou měly kameny. Právě těmito místy bude za chvíli její energie proudit z těla ven a ona s tím nebude moct nic dělat. Veškeré její pokusy o útok kouzly končily vždy na jakémsi neviditelném štítu už od chvíle, kdy se probrala ve vězení, a jinak tomu nebylo ani zde. Dívka bohužel neznala energii, která chránila toto místo a neuměla se tak proti ní bránit.

Strážce po celou tu dobu jen nerozhodně postával opodál, potom se však pomalinku vydal kolem Ajreen na druhou stranu plácku, snad, aby měl na celou akci lepší výhled. Když procházel kolem, dosti nemotorně do dívky vrazil, nic na to však neřekl, pokračoval dál jako by se nic nestalo. Dívku to dost rozhořčilo, přišlo jí, jako by snad nesměl, ale stejně si do ní chtěl kopnout i on sám, její myšlenky na smířlivého člověka, který by jí snad mohl pomoci, byly najednou ty tam, ale hned jí došlo, jak je vlastně bláhová, vždyť co by čekala od místa, jako je toto? Tady se mohla spolehnout jen sama na sebe.

Z myšlenek ji vytrhla záře pálící ji do očí, a když se rozhlédla, zjistila, že vychází ze země všude kolem ní, přesněji řečeno z oněch ornamentů, kterými byla celá podlaha jeskyně posetá. Vše svítilo čím dál tím jasněji a jasněji, když tu jí najednou projela celým tělem bodavá bolest. Ajreen vyjekla a svezla se k zemi. Poslední, co vnímala, byl pohasínající ornament hvězdy vedle ní a myšlenka, jestli vůbec ještě někdy uvidí ty skutečné.