"Pepper!" Samozřejmě, že Stark již o útoku věděl dopředu, a jeho starost o jeho milovanou byla vítaná a dojemná a sladká dohromady, ale ocenila bych víc, kdyby se se mnou pokoušel komunikovat.
"Tony!" okřikla ho Pepper, když kolem ní začala lítat mechanická ramena hledající vnitřní zranění. Stála jsem opodál a mlčky jsem přihlížela.
"Teď mě nech," řekla, "jsem v pořádku."
"Co se sakra stalo?!"
"Byli to oni, Tony," ozvala jsem se konečně já a přistoupila jsem blíž.
"Jul, jsi v pohodě?" zeptal se klidněji, jeho oči hledaly zranění má.
"Praštila jsem se do hlavy, toť vše. Byl to Lewis. Aidena Rushe jsem tam neviděla, ale ten s tou jizvou... byl tam," opakovala jsem. Začalo se mi dělat nevolno. Žaludek se mi houpal ze strany na stranu a hlava se mi točila jako na kolotoči.
"Útočí na SHIELD. Proč by napadali vás?" vyslovil Stark svou myšlenku a pohlédl mi do očí. Zavrtěla jsem hlavou, nevěděla jsem proč. Vědět to, odpověděla bych...
Tony se zamračil, na jeho styl až příliš starostlivě (pokud dotyčný není Pepper). Lehce mu klesla ramena, když přistoupil ještě blíž ke mně. Moje nevolnost nabírala obrátky, Tonyho jsem viděla dvakrát.
"Mám pocit, že s tebou budeme muset něco udělat," řekl. Nejspíš jsem byla už dost mimo na to, abych se jeho slov zalekla. Zněl mi skoro výhružně. Vytřeštila jsem oči a couvla jsem. Jenže v tom se mi hlava zatočila tak moc, že se mi zatmělo před očima a pod nohama jsem ztratila pevnou zem. "Julie!"

Nevím, jak dlouhá doba utekla. Kolik hodin nebo dní jsem byla mimo. Neustále jsem usínala a opět nabírala vědomí. Ale stále jsem neměla spánku dost. Co se mi vybavuje z chvílí, kdy se mé oči otevřely, viděla jsem bílý strop a po mé levé straně jakýsi přístroj. Nebyla jsem v nemocnici, ale stále u Starka. Jediné plus.
Pak zase tma. A zvláštní, skoro divné sny. Pořád dokola.

Cizí místo, dost možná mimo můj svět. Či přebujelá fantazie. Netuším. Ale hvězdné nebe- podobné tomu na Aljašce, jenže s miliardami hvězd navíc. Zvedla jsem se na nohy, pod nimiž probleskávaly proužky barevného světla. Ale nevšímala jsem si jich. Avšak tam daleko ode mě jakoby zářily další stovky hvězd. To mě neznámé město bylo zahalené v temnu, černé barvě. Jakoby truchlilo. A pak se ty stovky hvězd vznesly k obloze, kde se připojily k těm miliardám dalších.
Cítila jsem smutek, mrazivý žal, aniž bych tušila proč. Na hřbet ruky ukápla má slza.
"Mrzí mě to," promluvila jsem tiše, ale hlas se mi zármutkem zlomil. "Moc mě to mrzí."

Sen...
Jednou jsem se však probudila s pocitem, že už vědomí neztratím. Sice jsem byla stále unavená, ale necítila jsem se na spaní. Nevím, jak dlouho jsem proležela, ale bolelo mě celé tělo. Byla jsem ztuhlá. Pomalu jsem si tedy protáhla paže a záda, načež jsem se posadila a rozhlédla jsem se po místnosti.
"Jarvisi?" promluvila jsem do ticha narušovaného pípáním, které jsem si uvědomila až nyní.
"Slečno Julie," oslovil mě nazpět.
"Zavolej Starka, prosím. A vypni to."
"Hned to bude." Mezitím jsem si z hrudi strhla elektrody a vytrhla jsem jehlu z loketní jamky. Neměla jsem odvahu postavit se sama. Rozkoukávala jsem se, probouzela jsem se. Někde v hloubi mysli mi znělo varování, že něco není tak, jak by být mělo.
Do onoho pokojíčku se otevřely dveře, z nichž vyběhl Clint s Tonym v závěsu.
"Julie! Díkybohu," vydechl s úlevou Clint, načež mě pevně objal. Stisk paží jsem mu opětovala, co mi síla stačila. Jedno mi bylo jasné: Mít blízkého zase u sebe bylo fajn. Lehce jsem se pousmála, když mi vtiskl pusu na čelo a odtáhl mě od sebe, jen aby mi mohl pohlédnout do tváře.
"Vyděsila jsi mě," řekl a pohladil mě po tváři. Pomohl mi zvednout se.
"Já jsem taky byla dost vyděšená," zasmála jsem se tiše. "Jak dlouho jsem byla mimo?"
"Asi tři dny," odpověděl Stark za Clintovými zády. "Nejdřív tě tady strejda chtěl poslat do nemocnice, ale nakonec doktor přišel sem. S mou pomocí ti diagnostikovali otřes mozku, celkem silný. Pár modřin. Na tebe to ale asi bylo až moc poslední dobou, a tak se nám nedařilo tě... probudit. Tedy probouzela ses sama, ale vždycky jsi po pár minutách zase usnula."
"Ale všechno je v pořádku, ne?" optala jsem se. Clint se krátce ohlédl za Tonym, pak koukl znovu na mě. Tohle se mi nelíbilo. "Clinte?"
"Ano, Jul. Jsi v pořádku. Mumlala jsi něco ze spaní... párkrát jsi volala Lokiho," řekl, tentokrát už trochu rozrušeně, naštvaně. Polkla jsem.
"To nic neznamená," zamračila jsem se. Clint potřepal hlavou.
"V pohodě. Vždyť nic neříkám." Netvářil se podle toho. Poplácala jsem jej po paži, než abych zase něco říkala.
"A už jí to řekneš?" zeptal se Tony Clinta a přistoupil blíž k nám. Tonyho tón nezněl kdovíjak smířlivě, spíš jakoby na Clinta tlačil. Tuto teorii by potvrzoval už jen strýčkův rozzlobený pohled, který na Starka obrátil dost hbitě. Já jsem nechápavě skrčila obočí.
"Mám to pod kontrolou, Starku," zabručel na něj a o krok přikročil k Tonymu.
"To jsem viděl. Hele, není to jen Julie, která je v nebezpečí. Málem ublížili i Pepper. Jestli se to bude opakovat, vyzvoním jí to sám," zapřísáhal varovně Tony. Já jsem přestala chápat úplně. Nevěděla jsem, jestli mluví o Lokim, o těch útocích nebo snad něčem kompletně jiném. Zase mě stavěli mimo své záležitosti.
"Co se děje?" přerušila jsem jejich testosteronem nabitý rozhovor svou otázkou, načež jsem vkročila mezi ně.
"To ať ti řekne strýček. Něco jsem jednou slíbil, tak to jen tak neporuším. Ale, Clinte!" Oba se na sebe podívali, "Poslední šance. Jinak se to dozví jinak." Clint cosi nesrozumitelného zabručel, působil vytočeně. Tony však na tom byl obdobně. Naposled pohlédl na mě a pak opustil pokoj.
"Můžeš mi vysvětlit, co se to děje? Proč to všechno?" zvýšila jsem hlas. Přestávala se mi líbit nevědomost, v níž jsem se nyní nacházela. Pocítila jsem jakousi paniku vepsanou v okolní atmosféře. Rozklepaly se mi prsty. Dělalo se mi zle. Clint mlčel.
"Ksakru, co?!" vykřikla jsem.
"Byl tady Thor," vydechl. Do pokračování se neměl, a tak jsem ho výrazem pobídla. "Byla jsi pozvána na Asgard."

Fajn... Byla jsem ráda. Ačkoliv se jednalo o pouhý den, byla jsem šťastná. Těšila jsem se. Na Asgard samotný, na Lokiho. Srdce mi tlouklo jen pro to, že ho znovu uvidím. Pokud mě tedy za ním pustí.
Sic byly všechny mé myšlenky zaměstnány mým výletem, někde v zákoutí se skrývala jedna malá a dávala na sebe znát neustálým nutkáním položit Clintovi další otázku.
Je můj výlet opravdu tou věcí, o které mi měl Clint říct?
Těžko. Něco se dělo, ale já jsem ještě nebyla schopna odhadnout a říct, co by mohlo narušovat náš směšně neklidný život.

Druhý den ráno jsem již stála s batůžkem na zádech kdesi v polích a čekala jsem na svůj odlet. Byl se mnou Tony, jelikož Clint musel doprovázet Furyho při nějaké konferenci. Nestěžovala jsem si. Díky tomu aspoň nemusela být má mysl provokována nutkáním zeptat se, co se stalo doopravdy.
"Užij si to. A pozdrav Zlatovlásku," zavolal za mnou Tony, když se nebe zdálo připravené k mému přesunu.
"Zlatovlásku?! Jasně!" A bum. Objalo mě jasné světlo, načež mě ovál proudící vítr.
Letěla jsem nahoru, ale připadalo mi to jako pád střemhlav. Srdce mi bilo jako o závod s adrenalinem, žaludek se mi párkrát zhoupl.
A pak další bum. O podlahu. Neustála bych dopad, kdyby mě nezachytily čísi paže.
"Thore!" zaradovala jsem se, když jsem vzhlédla k jeho modrým očím.
"Vítám tě na Asgardu, Julie," usmál se na mě a pomohl mi posbírat se. Brada by mi spadla na zpět, pokud by to bylo fyzicky možné. Očima jsem přelétla zvláštní místnost tvaru polokoule, v jejímž středu na stupínku stál vysoký muž ve zlatém brnění a medovýma očima, které se vřele vpíjely do mých.
"Heimdall, že ano?" optala jsem se s širokým úsměvem. Byla jsem jako v Disneylandu... Muž se usmál a pokýval hlavou.
"A vy jste Julie Barton, neteř lučištníkova," promluvil hlubokým hlasem.
"Měla bych se klanět?" špitla jsem k Thorovi co nejtišeji.
"To nebude zapotřebí," řekl Heimdall.
"Opravdu slyší vše..."

Cestou po Duhovém mostě jsem nejdřív tiše a neschopná uvěřit pozorovala Asgard. Pročetla jsem kvanta severských příběhů, ale nikdy by mě nenapadlo, že realita předčí mou fantazii.
"Bože, Thore... Je to nádhera," vydechla jsem po nějaké době chůze. Ani on mě nejspíš nechtěl rušit.
"To ano," zasmál se tiše. "O, Julie, jsem tak rád, že jsi v pořádku a teď tady."
"Já taky," zasmála jsem se já. Náhle jsem však zmlkla, když se mé myšlenky stočily jasným směrem. "A co... jak je na tom Loki?"
"Prozatím si otevřeně nestěžuje a poraženě přijímá svůj trest. Cítí se dotčený, ale nic, co bychom nezvládli. Bude... bude mu dobře."
"A myslíš, že existuje nějaká šance, abych ho mohla vidět?" Kuj železo, dokud je žhavé, Julie. Ať je Thor, jaký chce, a ať si kdo chce, co chce o něm myslí. Ale je chytřejší, než se zdá. Soudě dle jeho úsměvu, čekal, že se na to zeptám. Dost možná to vyloženě věděl.
"Uvidíme, co se pro to dá udělat."

Když mi Thor sdělil, že nemá tu odvahu postavit mě před Odina, neprotestovala jsem. Můžeme bojovat proti nejrůznějším stvůrám, ať těm nepozemským či lidským, ale předvést mě před muže, jehož ne tak milovaného syna jsem si zamilovala já, smrtelnice, by nebylo vůbec rozumné.
"Víš, Julie, ale přesto je zde někdo, kdo by tě rád poznal, a kdo zařídil tvou návštěvu," sdělil mi před mohutným schodištěm na jakousi terasu. Nešlo mi se neusmívat. I to, jak Thorovy oči zářily, mi pomáhalo zeširoka se zubit. Zlehka kývl hlavou k terase, kam se stočil můj pohled. Za průsvitnýimi závěsy u kamenného zábradlí stála žena a hleděla do dálky. Byla zády k nám, ale já jsem ihned věděla, kdo to je.
"To je Frigga?" zašeptala jsem Thorovi. Má ústa byla dokořán, jako bych viděla Santu. Thor přikývl.
"O můj bože..."
"Tak pojď," uculil se a svou velkou dlaní mi zatlačil do zad.
"Ne!" sykla jsem na něj, přičemž jsem se marně pokoušela vzpírat jeho síle.
"Neboj," uklidňoval mě smířlivě, "sama se na tebe těší."
"Opravdu?" optala jsem se nedůvěřivě. Mlčel. "Thore!" Už jsem nedobrovolně vyšla několik schodů, stanula jsem na hladkém kameni terasy a ta krásná vznešená se ke mně otočila. Měla jsem chuť padnout před ní na kolena, taková autorita byla. Považovala bych za urážející jí nepředvést svou pokoru. Byla jako... jako snové vidění. Usmívala se, měděné vlasy jí v padaly k bokům, oděná ve žlutých šatech. Byla překrásná.
Nacvičeno z filmů, pokusila jsem se o pukrle, sklonila jsem hlavu v úctě. Frigga se potěšeně zasmála, zatímco mě Thor zmateně pozoroval.
"Jsi kouzelná, Julie," řekla a vykročila ke mně. "Jsem Frigga."

"Já jsem Julie Barton... Moc mě těší."
"A mě, má drahá. Slyšela jsem toho o tobě spoustu. Ráda bych řekla, že i od Lokiho, ale můj syn měl momentálně... poněkud jiné starosti. Ale jsem si jistá, že kdyby byl otevřenější, vyprávěl by o tobě. Ach, Julie, jsi tak krásná." Byla jsem Friggou však natolik okouzlená, že jsem nebyla schopna normálně odpovědět. Nejspíš jsem na ni jen zírala. "Dáme si čaj?" 

Nechala jsem se usadit vzadu na terase u kulatého stolku v pohodlném křesílku, Frigga se posadila naproti mě a Thor se mezi námi groteskně zkroutil v oproti němu drobné židli. Neodolala jsem krátkému zasmání.
"Thore, drahý..."
"Ne, to je v pořádku. Děkuju, matko," usmál se na ni.
"Mám pocit, jako bych tě znala léta, Julie. Slyšela jsem o tobě, že jsi odvážná, chytrá, skromná, zábavná, zkrátka samá pozitiva."
Po nějaké chvíli jsem začala jednoduše konverzovat, bavili jsme se všichni tři. Když si Frigga potřebovala odskočit pozdravit nějakou ženu s téměř bílými vlasy a nádhernou tváří, zeptal se mě Thor na situaci na Zemi.
"Já vlastně ani nevím. Nedávno nás napadli, mě a Pepper. Pár dní jsem byla mimo."
"A už víš, kdo to je?" zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou.
"Pořád to samé. Nic nového."
"Máte mě zpět, drazí," zasmála se Frigga, když se opět usadila u nás. Mou pozornost přitáhla ta cizí žena, možná místní. Stála opodál mezi sloupy. Byla vysoká, štíhlá- jako anděl. Tak krásná. V jejích pomněnkových očích se však skrýval hluboký smutek, hleděly jsme si do očí. Pak sklonila hlavu, krátce na mě zvedla koutky úst a odešla.
"Julie, ať se tady bavíme jak dlouho chceme, věřím, že je zde ještě jedna věc, kterou bys ráda před svým odchodem naplnila," promluvila na mě něžně Frigga a mírně se pousmála, nyní vcelku posmutněle.
"Pokud by to nebyl problém..."
"Něco se dá udělat."

Dostala jsem varování i přesné instrukce. Thor čekal za dveřmi komnat jeho matky, Frigga mě soustředěně pozorovala.
"A je to v pořádku? Pokud je to příliš složité nebo cokoliv, přežiju to..."
"Drahá, je těžší vytvořit iluzi někoho jiného, než vlastní osoby, ale nepodceňuj mě," podotkla škádlivě. Sklaplo mi. Královnu nebylo dobré podceňovat, ale já jsem nechtěla být na obtíž. Přesto jsem raději krátce uhnula pohledem, ale pak jsem se na ni usmála.
 "Víš, můj syn, myslím Lokiho, nebyl vždy takový, jako je teď. Jsem si jistá, že kdybys jej poznala před pár lety, zamilovala bys sis ho. A on jistě tebe. Teď přestal důvěřovat, hledá zradu. Je obrazem toho, jak se ostatní chovají k němu. Ale ty jsi k němu tu důvěru našla, že ano? Právě proto věří tobě. Já Lokiho miluji a nesmírně mě bolí vidět jej takto. Ale poznat tebe a tvou... lásku k němu... dáváš naději mně i jemu." Zaštípaly mě oči, chtělo se mi plakat. Věděla jsem o její mateřské lásce vůči Lokimu, ale přesto mi vyrazila dech. "Není třeba slz, drahá Julie. Nerad by tě viděl uplakanou. A tvůj čas tady se krátí. Už budu mlčet a nechám vám trochu času pro sebe. Připrav se," varovala mě Frigga. Zavřela jsem oči a uvolnila jsem se, jak nejvíc jsem to dokázala. Vnímala jsem své tělo a bušící srdce.
A pak jsem poznala, že se to povedlo. Otevřela jsem oči, postřehla jsem Friggu, která vyšla ze dveří.
Stál zády ke mně, v černých kalhotách, zeleném svetru a dlouhé vestě. Nebyl to on, jen iluze. A přesto byla tak opravdová, cítila jsem jeho přítomnost.
Ach bože, pomyslela jsem si v duchu. Chtěla jsem mu skočit kolem krku, přivítat ho, políbit jeho rty, ale nemohla jsem. Vycítil mě. Otočil se ke mně, v očích mu cosi problesklo. Došel až přede mě. Tvářil se upřímně a zcela překvapeně. Na moment pootevřel ústa a snad chtěl cosi říci, ale pak je opět zavřel. Vypadal ublíženě, raněně. Bylo to mnou?
"Julie?" oslovil mě tichým neklidným hlasem a natáhl ke mně ruku. Rychle jsem však ustoupila s omluvným úsměvem na tváři.
"Ne, nemáme se dotýkat," vysvětlila jsem lítostivě. Loki se sklesle pousmál.
"Takže jsi jen iluze." Kývla jsem. "Jsi tady na Asgardu?" Nechtělo se mi ani mluvit. "Líbí se ti tady?"
"Je to neskutečná nádhera." Koutky úst mu jen krátce škubly v úsměvu.
"Nevidíš mě rád?" Předtím jsem se vyhýbala této otázce, ale došla mi trpělivost. Bylo mnohem snazší zeptat se a ulevit si, než se trápit.
"To ne. Jen jsem opravdu překvapený. Nečekal bych tě tady. Myslel jsem, že pokud tě nenavštívím já, nemáme šanci setkat se... To Frigga?" zeptal se nakonec.
"Ano... Já... Loki," nadechla jsem se. "Jsi v pořádku?"
"Co myslíš?" Jeho otázka byla spíš řečnická. Nemělo smysl odpovídat. "Už přišli na ty útočníky?"
"Ne. A pokud něco, nevím o tom já. Mám pocit, že něco vědí. Ale přede mnou mlčí," pokrčila jsem rameny.
Opět jsme zmlkli. Chtěla jsem mu toho tolik říct. Svěřit se mu. Toužila jsem po tom skoro stejně, jako ukrýt se v jeho objetí a přičichnout k jeho vůni. Když už jsem ho tedy nemohla políbit, usmála jsem se na něj.
"Někdy mi chybíš," řekla jsem. "Naše konverzace. Ty složité i ty, při kterých jsme se popadali za břicha." Přála jsem si, abychom byli zpět. 
"Taky občas zatoužím po tvé přítomnosti," pousmál se. Bylo zvláštní, jak jsme se oba drželi zkrátka. Přetvařovali jsme se jeden před druhým a cosi jakoby mě zevnitř trhalo. 
"Víš, že jsem ti vděčná, že?"
"A za co?" zamračil se. "Za můj odchod?" ušklíbl se.
"Ne, to ne. Za to, jak ses krotil, pomáhals. Bylo to úžasné," usmála jsem se. "A kdyby tohle mělo být opravdu naposledy, tak... Věř mi, že bych tě políbila." Zavládlo ticho. Loki na mě pouze koukal a postupně se v jeho pohledu vynořila malá špetka něhy.
"Já bych ten polibek přijal." Díkybohu. Jeho tvář však pak pukla bolestivou realitou. "Bohužel nevím, jestli nám ještě někdy bude dopřáno. Měla bys jít, Julie, a neprotahovat svou bolest." Natáhl se k mým rukám, ale uhnula jsem mu. Dotčeně jsem na něj otevřela ústa.
"A teď mě vyháníš," konstatovala jsem. Nechtěla jsem se na něj rozzlobit a rozejít se ve špatném. Ale nemůže říct něco takového a pak mě jednoduše vyhnat. "Dobře. Já půjdu."
"Promiň."
"Ráda bych tě ještě viděla, tak nedělej žádné hlouposti. Ano?" Od pláče jsem neměla daleko. Chyběl mi jako kamarád i někdo, ke komu jsem cítila něco mnohem víc. 
"Pokusím se." Oba jsme se tomu zasmáli, načež jsem přistoupila k němu co nejblíž, zvedla jsem se na špičky a vydala jsem se svými rty vstříc těm jeho, oči zavřené. Na moment jako bych opravdu cítila jeho dotyk. Zmizel. 
"Miluji tě," uniklo mým rtům tiše. Pak jsem na nich ucítila slanost slzy. Už mě ale nemohl slyšet.

Poznámka autora: 2859 slov. Zkuste mi říct, že je to krátké.