Následujícího dopoledne jsem se probudila v jeho objetí. Nebudu se tížit výčitkami, o tom jsem rozhodla ještě minulé noci či spíše dnešního rána. Poznávám jeho, on mě. Tak to mezi lidmi normálně chodí, ne? Do nosu mě praštila jeho silná vůně, což bylo poměrně vítané, ale měla jsem ho přilepeného na zádech tak těsně, až jsem si nebyla zcela jistá tím, jestli to pořád příjemné je. Ve tvářích mě zahřála krev, která se tam vlila jako přílivová vlna. Kousla jsem se do tváře, některé mé partie se k němu tiskly víc, než bylo vhodné. O něm se však dalo říci to samé. Chytila jsem ho tedy za ruku a tu jsem ze sebe opatrně stáhla, načež jsem až příliš zbrkle vyskočila k gauče. Podezřívavě jsem se na něj podívala, zavrtěl se a spal dál. Naštěstí. S výdechem jsem si prohrábla vlasy a vyrazila jsem do kuchyně.
Šílenství, ničím jiným jsem tuto situaci nazvat nedokázala. Ve skříni jsem našla cereálie, ovšem mléko nikde. Uvařila jsem tedy alespoň čaj a s dvěma šálky jsem se posadila v kuchyni u stolu, odkud jsem dohlédla ke spícímu Lokimu.
Mohli se z nás stát alespoň přátelé. Thor v něm zjevně viděl to lepší, protože ho znal. Proč bych to nedokázala i já? Chvíli jsem přemýšlela. Přeci muž, v jehož očích lze být tolik smutku, má srdce, city i to ostatní co já. Začala jsem také myslet na to, jak tuto myšlenku posunu dál k Avengerům. Na jejich obranu si s ním zažili taky dost parády. Ale nepoznali ho. Ne tak jako já. Bezradně jsem se pousmála k jeho bezmocné uvolněné postavě schoulené na pohovce přikryté krémovou dekou. Vlasy měl groteskně spadané v tváři. Ani nevím proč, kousla jsem do rtu. Zavrtěla jsem hlavou a otočila jsem se k oknu. Slunce nevylézalo, byla celkem zima a tmavé mraky ne a ne vítr rozfoukat. Počasí tak akorát dobré k odpočinku. Shlédla jsem ke svým rukám, na nichž se přes noc vytvořily strupy, jejich okolí bylo zarudlé a nateklé. Ve tváři jsem také měla pár mělkých ranek, prohlížela jsem je v odrazu nerezové trouby. Ty moje směšně barevné oči byly podlité krví, díky tmavým kruhům jsem vypadala, jako kdybych týden nespala. Na pootevřených plných i napuchlých rtech, jimiž jsem vdechovala ztěžklý vzduch, jsem si všimla hlubší ranky, na vrchním rtu víc vlevo. Protřela jsem si oči, možná jsem si myslela, že to mému vzhledu pomůže. Nic. Smůla. Otočila jsem se tedy zpět k Lokimu, zřejmě se pomalu probouzel. Rozespale se vrtěl, protahoval se. Očividně ho taky sem tam něco bolelo. Znovu se mi vybavil na vrcholu Stark, pardon, Avengers Tower v tom svém asgardském oblečku. Nyní jsem ho před sebou měla v teplácích a svetru. Rozkošné. Otevřel oči a chvíli jimi bloumal po pokoji. Napadlo mě, jestli si taky přeje být jinde.
"Dobré ráno," zavolala jsem za ním, když shlédl na místo vedle sebe, kde jsem ležela já. Vzhlédl ke mně a místo pozdravu kývl hlavou.
"Vyspal ses?" zeptala jsem se s úšklebkem, když vstal a protáhl si paže. Počastoval mě sarkastickým pohledem.
"Pardon," zasmála jsem se, přesto jsem ho upřímně litovala, byla jsem ve stejné kůži.
"Všechno mě bolí," postěžoval si a došel se posadit ke mně. "Co ty?"
"Jsem na tom obdobně. Neměl bys ale... neměl by ses cítit dobře?"
"Ptáš se kvůli mému původu?" optal se s povytaženým obočím. Rozvážně jsem přikývla. "Odin se postaral o omezení mé moci."
"Dočasně? Nemůže ti jen tak vzít moc, ne?" zajímalo mě to. Čistě ze zvědavosti. Z žádného jiného důvodu jsem se neptala.
"Odin může vše, maličká. Nemůže mě zbavit vší moci, ale může ji... omezit. Razantně. Navíc jsem dost oslabený."
"Zítra dorazí Stark," odbočila jsem od tématu a na moment jsem uhnula pohledem. "Měli bychom promyslet, co mu řekneme."
"Co přesně myslíš?"
"No utekli jsme kvůli útoku, to je pochopitelné. Ale počítám, že právě v tuto dobu už je v pohotovosti celý SHIELD. Někdo na ně útočí a ještě k tomu jim utekl vězeň."
"S tebou."
"Jsem plnohodnotný agent. To by je mělo uklidňovat," bránila jsem se a odolala jsem ublíženému pohledu.
"Jsi mladá dívka," podotkl s popichujícími jiskrami v očích.
"Věří mi."
"Proto byl s tebou Joe?"
"Snažíš se mě vyprovokovat?" ušklíbla jsem se. Začal se tiše smát, což donutilo ke smíchu i mě.
"Zvyk," pokrčil rameny a napil se ze svého hrnku. "Baví mě deptat tě. Ať to dělám sebevíc dlouho, máš mi pořád co říct a čím mi... odseknout. Ne vždy jsem se setkal s takovým přístupem. Je to..." odmlčel se, přemýšlel, "přitažlivé. Vítám to, tvůj ostrý jazyk." Zvedla jsem jeden koutek úst. Vstala jsem od stolu a přešla jsem ke spižírně, odkud jsem vytáhla ty slavné cereálie a tři tabulky čokolády.
"Baví tě mě deptat," zopakovala jsem pobaveně, když jsem se posadila zpět, "to je opravdu hezké."
"Staráš se o mě," pokrčil rameny a znovu se zasmál, načež jsem mu pod nos posunula jednu tabulku čokolády.
"Takže takhle ukazuješ svou lásku?" optala jsem se se smíchem, jenže pak jsem rychle ztichla. Pomalu jsem koukla jemu do tváře. Na rtech mu pohrával zaražený úsměv.
"Možná to jinak neumím," řekl. Natáhla jsem ruku a poplácala jsem ho po hřbetu ruky.
"Do háje," polekala jsem se, "máš ledové ruce." Sama jsem tu svou stáhla k tělu a přitiskla jsem si ji k teplému stehnu. Loki uhnul pohledem, otočil se zády ke mně. "Děje se něco?" zeptala jsem se nejistě a chytila jsem ho za rameno. Zavál ke mně chlad. "Loki?"
"Moment." Zapřemýšlela jsem, zamyslela jsem se a dumala jsem v informacích uložených v hlavě.
Proč by...? Pak mi to sepnulo. Další těžká konverzace na obzoru a já měla chuť třísknout čelem o stůl. Příště musím myslet víc dopředu.
"Loki, v pořádku?" starala jsem se ještě jednou. "Mám tě nechat o samotě, nebo... můžu pro tebe něco udělat?"
"Víš to?" zeptal se a pomalu se otočil na mě. Vypadal normálně. "Řekl ti to Thor?"
"Nikdo mi nic neříkal, ale... na googlu najdeš všechno. Něco málo jsem četla. To... Ten mráz, to bylo ono?" Proč jsem se ksakru ptala dál?
"Vypadá to jinak," přiznal. "Ale umím to kontrolovat. Teď zřejmě díky mému oslabení to... vyplulo na povrch. Nikdy se mi to nestalo." Obezřetně mě pozoroval, hlídal mě, můj výraz i postoj, vše. Nechtěl, abych ho odhalila. Abych ho tak viděla. Bylo mi to jasné. Styděl se, možná to považoval za slabinu.
"Nemáš se za co stydět. Já třeba..." Sakra. Cítila jsem neuvěřitelnou potřebu ulevit mu, vypadal sklesle jako štěně za dveřmi. "Já neumím tančit. Nikdy jsem netančila a pokud nepočítám své líné ploužení při úklidu, neznám jediný opravdový taneční krok." Nakonec jsem propukla v smích a po chvíli mého kraválu se začal smát i on.
"Jsi vážně šílenec."

  Seděli jsme vedle sebe na pohovce. Lokimu se podařilo někde najít Tonyho nákresy, které nyní pečlivě studoval. Napadlo mě, že chce jen zjistit, kde jsou slabiny v Tonyho brnění a já bych mu ty nákresy tudíž měla vzít, ale nakonec jsem usoudila, že to nechám tak. Pokud v budoucnu dojde mezi těmi dvěma k boji, bude mít Loki navrch. Že bych nadržovala Lokimu? Ne. Ale Ironmanovo brnění je neporazitelné. Než abych si uvědomila, že jsem opravdu nadržovala Lokimu, odevzdala jsem veškerou pozornost své zbrani, zrádkyni Berettě- italská klasika. Nenáviděla jsem ji, ale udržela mě při životě. Ležela přede mnou rozložená, čistila jsem každou její část. Nenáviděla jsem ji, ale potřebovala jsem ji funkční. Loki občas kmitl pohledem pod mé ruce, ale nic neříkal.
Čistila jsem hlaveň, když se mi rozezněl mobil ležící na botníku. Nejdřív mě překvapilo, že je tady vůbec signál, ale když jsem si znovu uvědomila, že jsem ve Starkově srubu, nemám se čemu divit. Popadla jsem mobil do ruky.
"Volá Clint," řekla jsem tiše, ale Loki mě slyšel. "Měla bych to zvednout, ale pokud... nemusí to být on." Mlčel a hleděl na mě. Nadechla jsem se a hovor jsem přijala.
"Julie?! Jsi v pořádku? Žiješ?" vyvalil na mě strýček otázky ještě dřív, než jsem se vůbec stihla ohlásit.
"Žiju, jsem v... bezpečí," řekla jsem podmračeně. Zněl ustaraně. "Co se stalo?"
"Zaútočili na SHIELD."
"Kdo?"
"To se pořád neví, ale poznali jsme pár bývalých agentů. Jul, za žádnou cenu se nevracej do New Yorku. Kde jsi... Ne, neříkej mi to. Zůstaň, kde jsi. Je tam někde Joe? Potřebuju s ním mluvit." Kámen úrazu je tady. Posadila jsem se na podlahu za linkou a opřela jsem se v rohu o skříňky.
"Jul?"
"Clinte, Joe se mnou není," pověděla jsem s myšlenkou, že čím dřív to budu mít za sebou, tím dřív budu mít klid. Strýček však chvíli neodpovídal. Nejspíš zpracovával má slova.
"Je tam on?"
"Myslíš Lokiho?" optala jsem se pichlavě. "Ovšem, ten je se mnou."
"Jste sami?"
"Clinte, není mi deset," ohradila jsem se okamžitě, přičemž mě polil vztek. Dát na starosti mi ho můžou, ale jakmile jsme sami mají obavy? Důvěra.
"Je to psychopat, Jul," zasyčel. "Někde ho zavři, probůh." Nebyla jsem naštvaná jen kvůli Lokimu, ale Clint se svými poznámkami dotkl hlavně mě. Sežehla mě zloba a zuřivost. Rozechvěly se mi prsty i dech.
"A teď se bojíš o mě?" zvýšila jsem hlas. "Mám na čele nálepku agent SHIELDu, který má na starosti psychopata. Neprosila jsem se o toto místo a co víc: já jsem se mu dokonce bránila. Proč přesně se bojíš? Kvůli tomu, že mi může ublížit, nebo se mi dostat do hlavy? Proč, strýčku?" Plivala jsem slova jako kyselinu. Nebránila jsme jen Lokiho, kterého jsem já jediná měla příležitost poznat, ale to on pochyboval o mém čirém úsudku.
"Já ho měl v hlavě, vím, co dokáže," řekl mi.
"Jenže já ho v hlavě nemám!" křikla jsem do telefonu. "Nemám v hlavě Lokiho, Furyho a ani tebe. Zatímco se nás naši agenti, bývalí agenti, pokoušeli prošpikovat kulkami, hlídal mi on záda!" křičela jsem. "Zvládnu usoudit, kdy někomu můžu věřit a momentálně věřím jemu víc, než celému zpropadenému SHILEDu, který se rozpadá v základech kvůli několika lidem."
"Chci jen, abys byla v bezpečí," odpověděl klidně.
"Tak proč mám sakra život takový, jaký mám?" zakřičela jsem naposledy a hodila jsem s telefonem o zeď. Sevřela jsem dlaně v pěsti a ventilovala jsem vztek, který jsem dosud dusila v sobě. Chtěla jsem křičet, něco rozbít. Do očí se mi protlačily vzteklé slzy plné nenávisti ke všem a ke všemu. Uhodila jsem vší silou pěstmi do skříněk vedle sebe. V měkkém dřevě se objevily prohlubně po mých kloubech. Vyšvihla jsem se na nohy a rozběhla jsem se prostorem ke dveřím. To se mě Loki pokoušel zastavit, ale žduchla jsem do něj a běžela jsem dál.
Doběhla jsem až na molo u jezera a tam jsem zaječela z plných plic. Z okolního lesa vyletěla hejna ptáků. Klesla jsem na kolena a několikrát jsem praštila do dřeva pod sebou, vypouštěla jsem tak všechny emoce. V tom návalu jsem si ani nevšimla slz, které skanuly na mé ruce. Viděla jsem je, až když jsem zmlkla. Nevím, jak dlouho jsem křičela. Bolely mě plíce, hlasivky. Ztěžka jsem polkla, načež jsem začala vzlykat. Nechtěla jsem takový život, nevybrala jsem si ho. Ráda bych naivně prohlásila, tak jako to bývá ve filmech a knihách, že to on si vybral mě. Chtěla bych být hrdá, pyšná sama na sebe, na to co jsem dokázala. Ale hnusila jsem se sama sobě. Střílím po lidech bez mrknutí oka. Tady jsem to dotáhla.
Mé rty opustil dlouhý zoufalý nářek, když mé slzy stékaly dál. A pak jsem na zádech ucítila velkou dlaň, pod níž jsem se málem skrčila. Začala pomalu opisovat kruhy a mě začala uklidňovat.
Bylo to možná pár minut, co mě dvě paže vytáhly na nohy a pak mě otočily k sobě.
"Jsem jen člověk," špitla jsem bezmocně páru modrých očí. "Je mi devatenáct, nemám řešit tyhle věci. Nemám znát tebe, ani je."
"Jsi statečná," zaslechla jsem, načež jsem hystericky zavrtěla hlavou.
"Nemám totiž na výběr."
"A v tom je tvá statečnost." Opřela jsem čelo o jeho hruď a zhluboka jsem vydechla, abych se vzdala vší té tíhy.
"Asi chápu tvou nenávist vůči nim," zašeptala jsem. "Proč ti rozumím, Loki, jako jediná? Proč tě chápu jako jediná? Neměla bych s tebou soucítit."
"Protože ty jediná chceš. Ty jediná máš tu snahu."
"A je to špatně?" ptala jsem automaticky, z instinktu.
"Ano."